Marwa Al-Sabouni
944,737 views • 10:25

Tato řeč byla zaznamenána přes internet, ze syrského města Homsu, zničeného šesti lety války. Ahoj! Jmenuji se Marwa a jsem architektka. Narodila jsem se a vyrostla v Homsu, městě ve středozápadní Sýrii, a od té doby tam žiji. Po šesti letech války je nyní Homs napůl v troskách. Já a moje rodina jsme měli štěstí; náš dům stále stojí. I když už dva roky jsme tu jako ve vězení. Venku byly demonstrace, bitvy, bombardování a ostřelovači. S manželem jsme mívali architektonické studio na starém hlavním náměstí. Je po něm, stejně jako zmizela většina starého města. Polovina městských čtvrtí je v troskách. Od příměří z konce roku 2015 už je v mnoha částech Homsu víceméně klid. Ekonomie je kompletně zhroucená, lidé stále bojují o přežití. Prodavači, kteří mívali stánky na tržištích starého města, nyní prodávají v přístřešcích na ulicích. Po naším bytem je truhlář, cukrárna, řezník, tiskárna, dílny a mnoho dalších. Začala jsem na částečný úvazek učit a s manželem, který má několik zaměstnání, jsme otevřeli malé knihkupectví. Jiní lidé se snaží přežít pomocí všemožné práce.

Když se dívám na své zničené město, pochopitelně se ptám: Co vedlo k této nesmyslné válce? Sýrie většinou bývala místem tolerance, historicky zvyklým na rozmanitost, domovem pro celou škálu náboženství, původů, zvyků, zboží, jídla. Jak se má země – země, kde komunity žily pokojně pospolu a v klidu diskutovaly své rozdílnosti – jak se stalo, že jsme upadli do občanské války, násilí, odsunů a nebývalé sektářské nenávisti? Je mnoho příčin, které vedly k válce – společenských, politických i ekonomických. Všechny hrály svoji roli. Ale věřím, že jeden klíčový důvod je dlouhodobě přehlížen a je důležité ho analyzovat, protože na něm ve velké míře záleží, jestli se nám podaří zabezpečit, aby se to neopakovalo. Tímto důvodem je architektura.

V mé zemi hrála architektura důležitou roli při vytváření, směrování a zesilování konfliktů mezi bojujícími frakcemi a pravděpodobně to platí i pro jiné země. Mezi architekturou místa a komunitou, která se v něm usadila existuje jistá souvislost. Architektura hraje klíčovou roli v tom, jestli se komunita rozpadne nebo naopak spojí. Syrská společnost byla po dlouhá léta prostorem pro soužití lidí různých tradic a původů. Syřané zažili prosperitu volného obchodu a udržitelných společenství. Užívali si pravý význam sounáležitosti s místem, a to se odrazilo v tom, jak budovali své prostředí – mešity a kostely bok po boku, tržiště propletená s veřejnými prostorami, všechno v proporcích a velikostech, odvozených od lidskosti a harmonie.

Tato architektura promíšenosti je v rozvalinách stále čitelná. Staré syrské islámské město stálo na mnohovrstevnaté minulosti, s ní se spojovalo a přijímalo jejího ducha. A stejně tak i jeho obyvatelé. Lidé žili a pracovali společně, na místě, které jim dávalo pocit sounáležitosti, a kde se mohli cítit doma. Sdíleli spolu pozoruhodně sjednocený život.

Jenže v průběhu minulého století byla křehká rovnováha těchto míst narušena – nejprve urbanisty koloniální éry, když se Francouzi nadšeně pustili do transformace takzvaně „nemoderních“ syrských měst. Srovnávali se zemí celé ulice a přesouvali pomníky. Říkali tomu vylepšování, ale zahájili tím dlouhé, pomalé rozpadání vztahů. Trandiční urbanismus a architektura našich měst podporovala identitu a sounáležitost nikoli pomocí separace, ale pomocí propojení. Během let se staré stalo bezcenným a na ceně získalo to nové. Harmonii prostředí jak po stavební, tak po společenské stránce narušily prvky modernity – brutální, nekonečné betonové bloky, přehlížení, estetická devastace, rozdělující urbanismus, oddělující komunity podle třídy, víry nebo majetku.

Totéž se dělo ve společnosti. Stejně jako se změnila podoba prostředí po stavební stránce, začaly se měnit i způsoby života a pocity sounáležitosti s komunitou. Místo základu pro vzájemnost a sounáležitost se architektura stala způsobem pro odlišení a komunity se začaly vzdalovat principům, které je dříve sjednocovaly. Začala se ztrácet duše místa, které dříve vytvářelo společnou existenci.

Samozřejmě příčin, vedoucích k válce v Sýrii, bylo mnoho. Neměli bychom ale podceňovat podíl, který na tom měla tvorba městských zón a pomatená, nelidská architektura, která přispěla ke ztrátě identity a sebeúcty, která živí sektářské rozdělování a nenávist. Během času se jednotné město proměnilo na městské centrum, kolem dokola obklopené ghety. Ze soudržné společnosti se staly rozdílné sociální skupiny, odcizené jedna druhé a odcizené samotnému místu. Podle mne, když ztratíte pocit, že patříte k nějakému místu, a smysl pro to, že ho sdílíte s někým jiným, je pak mnohem snažší ho zničit.

Jasným příkladem může být neoficiální systém bydlení, ve kterém přd válkou bydlelo přes 40 % populace. Ano, před válkou bydlela skoro polovina syrské populace ve slumech, v periferních oblastech bez pořádné infrastruktury, v nekonečných řadách holých panelových krabic, obývaných lidmi, kteří většinou náleželi do stejné skupiny, založené na náboženství, třídě, původu, nebo všem dohromady.

Takový separovací urbanismus se ukázal jako jasný předvoj války. Konflikt se mnohem snáze rozhoří mezi rozdělenými územími – tam, kde žijí „oni“. Vazby, které dříve držely město pohromadě – ať už po sociální stránce, díky spojitému bydlení, nebo ekonomicky, díky obchodování na tržištích, nebo nábožensky tím, jak víry žily bok po boku – se všechny ztratily v nevhodné a bezduché modernizaci způsobů bydlení.

Dovolte mi odbočku. Když si čtu o heterogenním urbanismu jinde ve světě, například o etnických čtvrtích v britských městech, kolem Paříže nebo v Bruselu, rozpoznácám počátky stejné tragické nestability, jaké jsme svědky tady v Sýrii.

Města jako Homs, Aleppo, Daraa a mnohá další jsou zle poničená a skoro polovina lidí uprchla ze svých domovů.

Válka snad jednou skončí. Jako architektka se ale musím ptát: jak budeme stavět při obnově? Jaké principy bychom měli přijmout, abychom se vyvarovali stejných chyb? Podle mne bychom se měli zaměřit na vytváření míst, ve kterých se lidé cítí propojení. Architektura a plánování musí znovu podchytit některé z tradičních hodnot, které tohle dokázaly. Musí umět vytvářet podmínky pro soužití a mír. Mezi takové hodnoty patří krása, která není výstavná a okázalá, ale projevuje se v dostupnosti a lehkosti. Musíme obnovit morální hodnoty, jako je velkorysost a přijetí, pomocí architektury, ze které se mohou radovat všichni, ne jen elity, jako to bývalo v stinných alejích starého islámského města, pomocí smíšených prvků, které podporují smysl pro komunitu.

Tady v Homsu je jedna čtvrť jménem Baba Amr, která je kompletně zničená. Před téměř dvěma lety jsem do soutěže OSN „UN-Habitat“ poslala tento svůj návrh na rekonstrukci. Jde o nápad, jak vytvořit městskou strukturu inspirovanou stromem, schopnou růstu a přirozeného rozšiřování, která by nesla ozvěnu tradičních mostů, které vedly přes staré aleje, zahrnovala byty, soukromé dvorky i obchody, dílny, místa pro parkování, hry i odpočinek, stromy a zastítěná místa. Není to pochopitelně dokonalé. Kreslila jsem to během pár hodin, kdy nám fungovala elektřina. Je monoho způsobů, jak pomocí architektury vyjádřit sounáležitost a komunitu. Ale srovnejte si to s izolovanými, nepropojenými bloky, navrženými v oficiálním projektu na rekonstrukci Baba Amr.

Architektura není osou, okolo které se točí lidský život, ale má sílu navrhovat a dokonce i směrovat lidskou aktivitu. V tom smyslu jsou osídlení, identita a sociální integrace zároveň spolutvůrci i produkty efektivního urbanismu. Soudržný urbanismus starého islámského města a mnoha starých evropských měst propaguje integraci, zatímco bezduché bloky v řadách nebo věžácích – i kdyby byly luxusní – mají sklon podporovat izolaci a „jinakost“. Dokonce i jednoduché věci, jako jsou zastíněná podloubí, ovocné stromy nebo pitná voda ve městě, mohou dost změnit způsob, jakým se lidé vztahují vůči místu, jestli pro ně je něčím, co velkoryse dává, něčím, co stojí za uchování a dokonce přispění, nebo ho naopak vnímají jako místo odcizení, plné zárodků hněvu. Pokud má místo být štědré, i jeho architektura musí něco nabízet.

Na způsobu, jakým stavíme, záleží. Struktura našich měst se obrazí ve struktuře našich duší. A ať už mluvíme o neformálních betonových slumech, rozpadajících se bytovkách, zašlých starých městech nebo pralesech mrakodrapů, současné urbanistické archetypy rozeseté všude po Blízkém východě, jsou jednou z příčin odcizování a rozpadání našich komunit.

Můžeme se z toho poučit. Můžeme se učit, jak při obnově stavět jinak, jak vytvářet architekturu, která neslouží pouze praktickým a ekonomickým stránkám lidského života, ale také sociálním, duchovním a psychologickým potřebám. Tyto potřeby byly v syrských městech před válkou naprosto přehlíženy. Potřebujeme znovu vytvořit města, které jeho komunity společně sdílí. Když se nám to povede, lidé nebudou cítit potřebu hledat identitu ve vymezování se oproti identitám těch ostatních, protože se všichni budou cítit jako doma.

Děkuju, že jste mě vyslechli.