Drew Dudley
3,614,170 views • 6:14

Rád bych začal tím, že se vás všech zeptám: Kolik z vás má odvahu prohlásit se za vůdce? Víte, tuhle otázku jsem kladl různě po Kanadě a ať jsem se ptal kdekoli, je velká část posluchačstva, která nezvedne ruku. A já si uvědomil, že jsme z vůdcovství udělali něco většího, než jsme sami. Něco, co je nad námi. Něco, co mění svět. A tento titul vůdce bereme jako něco, co si jednoho dne zasloužíme. Ale vzít si to hned teď, znamená mít v sobě úroveň arogance nebo nafoukanosti, která nám není příjemná. A mě někdy trápí, že trávíme tolik času oslavováním úžasných věcí, které dokáže jen pár lidí, že jsme sami sebe přesvědčili o tom, že tohle jsou věci hodné oslavy a začínáme snižovat hodnotu věcí, které můžeme dělat každý den. Okamžiky, kdy vskutku vůdci jsme, si nedovolíme připsat ke svým zásluhám a nedovolíme si mít z nich dobrý pocit. Já měl to štěstí pracovat posledních 10 let se skvělými lidmi, kteří mi pomohli předefinovat vůdcovství způsobem, díky kterému jsem šťastnější. A v tomto krátkém čase bych se s vámi chtěl podělit o jeden příběh, který je asi nejvíce zodpovědný za toto předefinování.

Chodil jsem na malou školu zvanou Mount Allison University v Sackville, v New Brunswicku a v můj poslední den tam za mnou přišla dívka a řekla: „Pamatuji si den, kdy jsem tě potkala.“ A pak mi řekla příběh, který se stal o čtyři roky dříve. Řekla: „Den před tím, než jsem se zapsala na univerzitu, jsem byla s mámou a tátou na pokoji v hotelu. Byla jsem tak vyděšená a přesvědčená, že to nezvládnu, že na to nejsem připravená, až jsem začala plakat. Máma s tátou byli skvělí. Říkali mi: "Víme, že máš strach, ale pojďme tam zítra. Pojďme tam na první den a pokud kdykoliv ucítíš, že to nezvládneš, klidně nám to řekni a my tě vezmeme domů. Máme tě rádi ať se děje cokoliv."

Pokračovala: „Druhý den jsme tedy šli a já stála v řadě na registraci, dívala se kolem a říkala si, že to nezvládnu. Věděla jsem, že nejsem připravená, že musím skončit." A řekla: „Hned po tomhle rozhodnutí, se ve mně rozlil nepopsatelný pocit klidu. A řekla: „Hned po tomhle rozhodnutí, se ve mně rozlil nepopsatelný pocit klidu. Otočila jsem se, abych řekla rodičům, že jedeme domů, a přesně v tu chvíli jsi z budovy studentské unie vyšel ty a na hlavě jsi měl ten nepitomější klobouk, jaký jsem kdy viděla.“ (Smích) „Bylo to úžasný. A měl jsi velkou ceduli propagující Shineramu, což je studentský projekt proti cystické fibróze.“ – charitativní projekt, na kterém roky dělám – a měl jsi kýbl plný lízátek. Šel jsi podél fronty, rozdával lízátka a mluvil k lidem o Shineramě. A najednou ses dostal ke mě a zastavil se. A zíral. Bylo to děsivý.“ (Smích) Tahle dívka přesně ví, o čem mluvím. (Smích) „A pak ses podíval na kluka vedle mě, usmál ses, šáhl do kyblíku a vytáhl lízátko. Dal jsi ho jemu a řekl: "Musíš té překrásné dívce, co stojí vedle tebe, dát lízátko." Ještě nikdy jsem neviděla nikoho zastydět se tak rychle. Zrudl a ani se na mě nepodíval. Jen to lízátko takhle držel.“ (Smích) „A mně ho bylo tak líto, že jsem si to lízátko vzala. A hned po tom jsi nasadil takový šíleně vážný výraz, podíval ses na moje rodiče a řekl: "Vidíte to? První den mimo domov a už si bere sladkosti od cizích lidí?!" (Smích) První den mimo domov a už si bere sladkosti od cizích lidí?!" (Smích) A řekla: "Nikdo to neustál. Pět metrů kolem dokola se všichni začali smát. A já vím, že to je laciný a nevím, proč ti to vykládám, ale v tu chvíli, kdy se všichni smáli, jsem věděla, že bych neměla odjet. Věděla jsem, že jsem tam, kde mám být, že jsem doma. A ani jednou za ty čtyři roky jsem s tebou nemluvila, ale slyšela jsem, že odcházíš a tak jsem ti přišla říct, že ten den jsi byl nesmírně důležitým člověkem v mém životě a že mi budeš chybět. Hodně štěstí.“

A ona odchází a já jsem úplně přejetý. A neujde ani dva metry, otočí se, usměje a dodá: „A ještě bych ti měla říct tohle. Po těch čtyřech letech s tím klukem pořád chodím.“ (Smích)

Rok a půl po tom, co jsem se odstěhoval do Toronta, jsem dostal pozvánku na jejich svatbu.

A teď ta rána. Vůbec si na to nevzpomínám. Nevybavuji si tu chvíli. Prohledával jsem svou paměť, protože je to zvláštní, a já bych si to měl pamatovat, ale nevzpomínám si. A to mi otevřelo oči. Že možná ten největší dopad, který jsem kdy měl na něčí život, chvíle, která donutila ženu jít k cizímu člověku po čtyřech letech a říct: „Jsi nesmírně důležitý člověk v mém životě,“ byla chvíle, kterou si vůbec nepamatuji.

Kolik z vás už mělo takovou lízátkovou chvilku? Chvilku, kdy někdo něco řekl nebo udělal, o čem si myslíte, že zásadně zlepšilo váš život? Dobře. Kolik z vás to tomu člověku řeklo? Vidíte? Proč ne? Slavíme narozeniny, kdy vše, co musíte zvládnout, je neumřít během 365 dní. (Smích) Ale přesto chodíme kolem lidí, kteří zlepšili náš život, aniž by to věděli. A každý z vás byl někdy příčinou takové lízatkové chvilky. Vylepšili jste něčí život něčím, co jste řekli nebo udělali, a pokud si myslíte, že ne, vzpomeňte si na všechny ty ruce, které se nezvedly při druhé otázce. Jste prostě jedním z těch lidí, kterým to neřekli.

Ale je příliš strašidelné, myslet si o sobě, že máme takovou sílu. Může být děsivé, myslet si, že na nás tolik záleží. Protože dokud bude vůdcovství něco většího než my, dokud to bude něco nad námi, dokud to bude něco, co mění svět. Máme výmluvu, proč to nečekat každý den ani od sebe ani od druhých.

Marianne Williamson řekla: „Naším největším strachem není naše nedostatečnost. Ale to, že bychom mohli mít neskutečnou moc. Je to naše světlo, ne naše temnota, co nás děsí.“ A moje dnešní poselství je, že tohle musíme překonat. Musíme se přenést přes to jak neskutečně mocní můžeme být v životech druhých. Musíme to překonat, abychom se nad to mohli povznést a naši mladší sourozenci a jednoho dne naše děti, nebo naše děti dnes, se mohli dívat a začít si vážit dopadu, který můžeme mít na životy druhých. Většího než mají peníze, moc, tituly a vlivnost. Musíme předefinovat vůdcovství na lízátkové chvilky, na to, kolik jich vytvoříme, kolik jich rozpoznáme, kolik jich předáme dál a za kolik jich poděkujeme. Protože jsme vůdcovství udělali něčím, co mění svět. Ale svět neexistuje. Je tu jen šest miliard jeho chápání. A pokud změníte chápání jedné osoby, chápání vlastních schopností jedné osoby, chápání jednoho člověka o tom, jak moc na něm druhým záleží, chápání jednoho člověka toho, jak mocným původcem změny světa může být, změníte celek. A pokud se naučíme chápat vůdcovství takto, jestliže jej takto předefinujeme, myslím, že můžeme změnit úplně všechno. A je to jednoduchá myšlenka, ale nemyslím, že je malá. Moc vám děkuji, že jsem se s vámi o ni dnes mohl podělit.