4,293,889 views • 20:06

V poslední době všichni mluví o štěstí. Nechal jsem někoho spočítat, kolik vyšlo za posledních pět let knih se "štěstím" v názvu. Vzdali to někde u čtyřiceti a bylo jich o hodně více. Objevila se veliká vlna zájmu o štěstí i mezi vědci. Rozmáhá se "koučování" štěstí. Všichni by chtěli nějak dělat druhé šťastnými. Ale navzdory té spoustě úsilí je tu několik kognitivních pastí, kvůli kterým se dost dobře nedá o štěstí uvažovat poctivě.

Moje dnešní povídání bude z velké části právě o těchto pastech. Jsou totiž platné jak pro laiky, kteří uvažují o vlastním štěstí, tak i pro akademické studie o štěstí, protože se ukazuje, že i my jsme do toho úplně zamotaní. První z těchto pastí je neochota připustit si komplexnost. Ukazuje se, že slovo štěstí už vůbec není užitečné slovo. Používáme ho totiž pro příliš mnoho rozdílných věcí. Myslím, že existuje jeden konkrétní význam, na který bychom se mohli omezit, ale stejně je to asi něco, co budeme muset vzdát a budeme si muset osvojit komplikovanější pohled na to, co je to celková spokojenost. Druhá past je zmatek v prožívání a paměti: zjednodušeně jde o to, jak jste spokojení v tuto chvíli života a jak jste spokojení se svým životem obecně jak jste celkově šťastní. Jde o velice odlišné koncepty a přitom se nám oba pletou do hovorů o štěstí. Třetí past je iluze vznikající při zaměření se na něco - jde o ten známý nešikovný jev, že nejsme schopni uvažovat o okolnostech ovlivňujících spokojenost, aniž bychom tím narušovali jejich skutečný vliv. A to je skutečná kognitivní past. Prostě to nejde dělat nějak správně.

Rád bych začal jedním příkladem člověka, který v dotazníku po jedné mé přednášce popsal následující příhodu. - Popisoval, že poslouchal symfonii a byla to skutečně nádherná hudba, a na úplném závěru nahrávky se ozval strašlivý skřípavý zvuk. A k tomu dodal, velice emotivně, že to zkazilo celý jeho prožitek. Což není pravda. Zkažena byla vzpomínka na ten prožitek. Ten krásný prožitek skutečně měl. Prožil 20 minut nádherné hudby. Ale to se nepočítá, protože mu zůstala jen vzpomínka; ta vzpomínka byla pokažená a přitom byla to jediné, co si ponechal.

Co nám to ve skutečnosti říká je, že bychom mohli o lidech, o nás samých, uvažovat z pohledu dvou já. Je tu prožívající já, které žije v přítomnosti a zná přítomnost, umí znovuprožívat minulost, ale v zásadě má jen tu přítomnost. Lékař přistupuje k prožívajícímu já — tehdy, když se vás ptá: "Bolí to, když se vás tady dotknu?" A pak je tu pamatující já, a toto pamatující já obrazně "počítá body", a stará se o příběh našeho života, a je to něco, k čemu se lékař obrací, když se nás ptá: "Jak se v poslední době cítíte?" nebo "Jak se vám povedl výlet do Albánie?" nebo tak nějak. To jsou dva velice rozdílné subjekty. Prožívající já a pamatující já a jejich pletení dohromady jsou součástí toho obecného zmatku, když studujeme štěstí.

To pamatující já je vypravěč. A vyprávění začíná už u první reakce naší paměti – začíná okamžitě. Příběhy nevykládáme jen tehdy, když se pustíme do vyprávění. Naše paměti nám vyprávějí příběhy. Neboli to, co si uchováváme ze svých prožitků, je právě příběh. Začnu s jedním příkladem. Jde o starou studii. Jedná se o skutečné pacienty podstupující bolestnou proceduru. Nepůjdu do detailu. V dnešní době už to nebolí, ale v 90. letech, když prováděli tuhle studii, to bylo bolestivé. Pacienti hodnotili bolest každých 60 vteřin. Tady jsou dva pacienti. To jsou jejich záznamy. Otázka zní: "Kdo trpěl více?" To je snadná otázka. Zcela jasně pacient B trpěl více. Jeho kolonoskopie byla delší a v každé minutě trpěl stejně jako pacient A nebo i více.

Ale je tu i druhá otázka: "Jak moc si tito pacienti myslí, že trpěli?" A v tom je překvapení: překvapivě pacient A si uchoval mnohem horší vzpomínky na kolonoskopii než pacient B. Historky o jejich kolonoskopii byly rozdílné a protože velmi důležitou částí příběhu je jeho konec – a žádná z těchto historek není moc inspirující – ale jedna z nich je výrazná tedy výrazně horší než ta druhá. Ta horší historka je ta, na jejímž konci je bolest na vrcholu. To je špatný příběh. Jak to víme? Protože jsme se těch lidí zeptali po kolonoskopii a pak ještě i mnohem později: "Jak moc zlé to celé v souhrnu bylo?" A podle vzpomínek to bylo mnohem horší pro A než pro B.

A to je přímý rozpor mezi prožívajícím já a pamatujícím já. Z perspektivy prožívajícího já bylo pacientovi B hůře. Co můžete udělat s pacientem A a co jsme taky klinicky testovali a vyšlo nám to a fungovalo to, je, že prodloužíte kolonoskopii pacienta A tím, že necháte sondu zastrčenou a moc s ní nevrkláte. To způsobí pacientovi trápení ale jenom malé a mnohem menší než předtím. Když to tak provádíte několik minut, zhoršili jste pocit prožívajícího já pacientovi A, ale zároveň jste výrazně zlepšili pocit pamatujícího já toho samého pacienta, protože jste mu dali k dispozici mnohem lepší historku, příběh jeho zkušenosti. Na čem se zakládají historky? Platí to o historkách, které nám servíruje naše vlastní pamět, ale je to pravda i o těch, které si sami tvoříme. Historku definují změny, významné okamžiky a konce. A konce jsou velice důležité a v tomto případě měly konce navrch.

A dále: prožívající já žije svůj život kontinuálně. Má své chvilkové prožitky, jeden za druhým. Když se zeptáte: "A co se těmi chvilkami děje?" odpověď je velmi jednoduchá. Jsou navždy ztraceny. Většina momentů v našem životě – když to spočteme – tak psychologická přítomnost je dejme tomu tři sekundy dlouhá. To znamená, že za život jich je asi 600 milionů. Za měsíc asi 600 tisíc. A většina z nich nezanechá žádnou stopu. Většina z nich je ignorována pamatujícím já. Ale nějak nám připadá, že by se přece měly počítat, vždyť to, co se děje v těchto momentkách, je náš život. Je to konečný zdroj, ze kterého ubíráme během života na zemi. A to, jak ty chvilky trávíme, by mělo být relevantní. Jenže to není historka kterou nám naše pamatující já uchovává.

Takže: máme pamatující já a prožívající já a obě dvě já jsou dost rozdílná. Největší rozdíl mezi nimi je to, jak zachází s časem. Z pohledu prožívajícího já, když jste na dovolené a druhý týden je stejně dobrý jako první, pak je dvoutýdenní dovolená dvakrát lepší než týdenní. Ale vůbec to tak nefunguje pro pamatující já. Pro pamatující já je taková dvoutýdenní dovolená sotva lepší než týdenní, protože se k ní nepřidaly žádné nové vzpomínky. Nezměnili jste příběh. V tomto ohledu je čas kritickou proměnnou, která rozlišuje pamatující já od prožívajícího. Na tuhle historku má čas jen velmi malý vliv.

Ale pamatující já dělá více než jen to, že si pamatuje a vypráví historky. Je to právě ono, kdo dělá rozhodnutí, protože, když si vezmete pacienta, který absolvoval dvě kolonoskopie u dvou různých doktorů, a necháte ho vybrat si mezi nimi, tak ten, kterého si vybere, je ten, na kterého má méně špatné vzpomínky. Ten lékař bude vybrán. Prožívající já v této volbě nemá žádný hlas. My si ve skutečnosti nevybíráme mezi prožitky, vybíráme si mezi vzpomínkami na prožitky. A i ve chvíli, kdy myslíme na budoucnost, nepřemýšlíme o ní normálně jako o prožitku. O budoucnosti přemýšlíme jako o očekávaných vzpomínkách. V podstatě se na to můžete podívat jako na tyranii pamatujícího já, které svým způsobem vláčí prožívající já skrze prožitky které samo prožívající já nepotřebuje.

Mám pocit, že se to často stává když jedeme na dovolenou. Čili, že jezdíme ve velké míře na dovolenou kvůli pamatujícímu já. A to se trochu těžko ospravedlňuje. Tedy – jak moc konzumujeme svoje vzpomínky? Jde o jedno vysvětlení, proč dominuje pamatující já. Když o tom přemýšlím, napadá mě dovolená, na které jsme před pár lety byli v Antarktidě. Byla to určitě ta nejlepší dovolená v životě a myslím na ni relativně často, v porovnání s tím, jak myslím na ostatní dovolené. A pravděpodobně jsem strávil vzpomínáním na ten třítýdenní výlet asi 25 minut za poslední čtyři roky. Kdybych by vůbec někdy otevřel složku s těmi 600 fotografiemi, byl bych nad nimi strávil další hodinu. Čili to máme tři týdny a na druhé straně maximálně hodinu a půl. Mezi tím se zdá být nepoměr. Já vím, že jsem možná trochu extrémní v tom jak málo chutě mám zabývat se vzpomínkami. Ale i když toho strávíte více, je tu jedna podstatná otázka. Proč přikládáme takovou váhu vzpomínkám v poměru k prožitkům?

Rád bych si zkusil takový myšlenkový experiment. Představte si, že při příští dovolené budete vědět, že na konci dovolené budou všechny vaše fotky zničeny a dostanete pilulku na zapomnění, takže si nic nebudete pamatovat. Vybrali byste si stejnou dovolenou jako obvykle? (smích) Ale pokud byste si vybrali jinou dovolenou, máme tady spor mezi těmi dvěma já. Musíme přemýšlet nad tím, jak ten spor usmířit, a není to na první pohled moc jasné, protože když uvažujete o čase, dostanete jednu odpověď. A když nad vzpomínkami, možná dostanete jinou. Proč si vybíráme právě takové dovolené a ne jiné je problém, který nás staví před výběr mezi dvěma já.

Ale ty dvě já znamenají také dva druhy štěstí. Skutečně existují dva koncepty štěstí, které máme k dipozici - jeden za každé já. Můžete se zeptat: jak šťastné je prožívající já? Pak se zeptáte: a jak šťastné jsou chvíle v životě prožívajícího já? Konkrétní momentální štěstí je dost komplikovaný proces. Jaké všechny emoce můžeme měřit? I když, mimochodem, už jsme schopni získat celkem dobrou představu o štěstí prožívajícího já v čase. Když se budete ptát na štěstí pamatujícího já, jde o naprosto odlišnou věc. Tady nejde o to, jak šťastně člověk žije. Jde o to, jak spokojený nebo potěšený člověk je, když přemýšlí o svém životě. Velice odlišný koncept. Kdokoli nebude rozlišovat tyto dva koncepty, úplně zmotá výzkumy o štěstí, a i já sám patřím k těm studentům spokojenosti, kteří pletli dohromady ty dvě věci při výzkumech štěstí přesně tímto způsobem.

Rozdíly mezi štěstím prožívajícího já a spokojeností pamatujícího já byly rozpoznány v posledních letech a teď se snažíme tyto dvě věci posuzovat odděleně. Gallup Organization vytvořila celosvětovou anketu, které se účastní asi půl milionu lidí, kterým byly položeny otázky ohledně toho, co si myslí o svých životech a ohledně jejich prožitků. A existují i další zkoumání v podobném duchu. Takže jsme se v posledních letech začali učit o štěstí těch dvou já. Jedna z nejdůležitějších lekcí, kterou jsme prošli, je, že jsou velice odlišná. Můžete znát to, jak spokojený je člověk se svým životem, a přitom vám to moc neřekne o tom, jak šťastné chvíle prožívají a naopak. Kdybychom o tom mluvili jako o korelaci, vychází zhruba 0,5. Co to znamená: když potkáte někoho, o kom vám řekli: jeho otec má 180 centimetrů, jak moc toho víte o jeho vlastní výšce? No, něco o jeho výšce vědět budete, ale je v tom hodně nejistoty. Máte tolik nejistoty. Kdybych vám řekl, že někdo oznámkoval svůj život na osm z deseti, máte velikou nejistotu v tom, jak šťastný je ten člověk z pohledu prožívajícího já. Jakže korelace je nízká.

Už něco víme o tom, co ovlivňuje spokojenost. Víme, že peníze jsou důležité, cíle jsou velmi důležité. Víme, že štěstí je zejména být spokojený s lidmi, které máme rádi, a trávit čas s lidmi, které máme rádi. Existují i jiná potěšení, ale tato jsou dominantní. Takže když chcete maximalizovat štěstí obou já, ve výsledku budete dělat celkem dost rozdílné věci. Co se snažím říct trochu pod čarou je, že bychom vážně neměli brát štěstí jako náhradu spokojenosti. Jde o úplně jiný koncept.

A teď, jen velice rychle, další důvod, proč se nám nedaří řádně uvažovat o štěstí: my se nevztahujeme ke stejným věcem když uvažujeme o životě a když skutečně žijeme. Takže když se zeptáte, jak šťastní jsou lidé v Kalifornii, nedostanete se ke správné odpovědi. Když se takhle ptáte, předpokládáte, že lidé v Kalifornii musí být šťastnější, když vy, například, žijete v Ohiu. (smích) Děje se toto: když přemýšlíte o bydlení v Kalifornii, přemýšlíte o kontrastu mezi Kalifornií a jinými místy, a ten kontrast je, řekněme, v podnebí. No, ale ukazuje se, že podnebí jako takové není pro prožívající já moc důležité, a dokonce není důležité ani pro reflektující já, které rozhoduje, jak šťastný člověk je. Ale teď, protože je u moci reflektující já, můžete skončit – nebo někdo může skončit tím, že se odstěhuje do Kalifornie. Je docela zajímavé sledovat, co se stane s lidmi, kteří se odstěhují do Kalifornie v naději, že budou šťastnější. Jejich prožívající já šťastnější nebude. To už víme. Ale stane se jedna věc. Budou si myslet, že jsou šťastnější, protože, když na to pomyslí, vzpomenou si jak hrozné počasí bylo v Ohiu. A budou mít pocit, že udělali správné rozhodnutí.

Je velice obtížné poctivě uvažovat o spokojenosti a doufám, že jsem vám předvedl, jak moc obtížné to je.

Děkuji.

(potlesk)

Chris Anderson: My děkujeme. Mám pro vás otázku. Moc vám děkuju. Když jsme spolu před pár týdny telefonovali zmínil jste zajímavý výsledek, který vzešel ze toho průzkumu, který dělal Gallup. Je to něco, o co se s námi můžete podělit ve zbývajícím čase?

Daniel Kahneman: Jistě. Myslím, že nejzajímavější výsledek, který jsme objevili v průzkumu bylo číslo, které jsme rozhodně nečekali. Nalezli jsme to ve vztahu ke štěstí prožívajícího já. Sledovali jsme, jak se pocity mění s výší příjmu. A vychází nám to, že pod hranicí 60 000 dolarů ročně pro Američany, a to je veliký vzorek Američanů, asi 600 000, ale je to velký a reprezentativní vzorek, pod hranici 60 000 dolarů za rok...

Chris: 60 000

Daniel: 60 000 (smích) 60 000 dolarů za rok, lidé jsou nešťastní, a jsou tím nešťastnější, čím jsou chudší. Nad touto hranicí jsme ale získali absolutně rovnou čáru. Vážně jsem málokdy viděl takhle rovnou čáru. Celkem jasně se děje toto: za peníze si štěstí v prožívání nekoupíte, ale nedostatek peněz celkem zřejmě zajistí mrzutost a tuhle mrzutost můžeme změřit velice, velice jasně. Z pohledu toho druhého, pamatujícího já, získáte jiný příběh. Čím více peněz vyděláte, tím jste spokojenější. Ale o emocích to neplatí.

Chris: Ale Danieli, celé Americe jde o život, svobodu, honbu za štěstím. Kdyby lidé tyhle výsledky vzali vážně, celé by se to postavilo na hlavu, všechno co si myslíme třeba o daňové politice a podobně. Je tu nějaká šance,že by politici, celá země, vzali tyhle výsledky vážně a založili na tom politiku a veřejnou správu?

Daniel: no, já si myslím, že rozpoznání role těchto výzkumů má místo v praktické politice. Ve Spojených státech to půjde pomalu, o tom není pochyb, ale v Británii už se to děje, a v jiných zemích také. Lidé poznávají, že by měli myslet na štěstí, když přemýšlí o politice. Nějakou dobu do bude trvat a lidé budou debatovat o tom, jestli se má studovat štěstí v prožívání, nebo raději hodnocení kvality života, takže potřebujeme tyto debaty velmi brzy. Snaha o rozvoj štěstí se bude ubírat velice různými cestami podle toho, jak uvažujete a jestli máte na mysli pamatující pamatující nebo prožívající já. Tohle si myslím ovlivní politiku v příštích letech. Ve Spojených státech probíhají pokusy měřit u populace štěstí v prožívání. A to myslím bude během deseti dvaceti let součástí národní statistiky.

Chris: Dobrá, mě se zdá, že tohle téma bude, nebo by mělo být, nejzajímavějším politickým tématem v následujících letech. Vřelé díky za vynález behaviorální ekonomiky. Děkujeme Dannymu Kahnemanovi.