977,200 views • 13:19

Podívejte, opravdu jsem byl na pochybách, jestli mohu o tomhle mluvit před publikem tak energickým a plným života, jako jste vy. Pak jsem si vzpomněl na citát od Glorie Steinemové, který zní: "Pravda vás osvobodí, ale předtím vás pěkně naštve." (smích) Takže... (smích)

Takže maje toto na paměti, pokusím se tu tohoto dosáhnout a mluvit o umírání ve 21. století. První věc, která vás nepochybně naštve, je, že všichni opravdu umřeme v jednadvacátém století. je, že všichni opravdu umřeme v jednadvacátém století. Bez výjimky. Asi tak každý osmý z vás si dle průzkumů zjevně myslí, že je nesmrtelný, ale — Asi tak každý osmý z vás si dle průzkumů zjevně myslí, že je nesmrtelný, ale — (smích) tak to naneštěstí není.

Zatímco tady mluvím, v následujících deseti minutách odumře sto milionů mých buněk a během dneška 2 tisíce mých mozkových buněk odumře a nikdy se nevrátí, takže by se dalo říci, že umírání začíná dosti brzy. takže by se dalo říci, že umírání začíná dosti brzy.

Druhá věc, kterou chci říci o umírání ve 21. století, kromě toho, že se to stane každému, je, že umírání tak nějak spěje ke karambolu pro většinu z nás, pokud něco neuděláme a nepokusíme se ten proces odklonit z dosti neúprosné trajektorie, na které nyní je.

Takže tady to máte. Tohle je pravda. Tohle vás nepochybně naštve a teď se podívejme, jestli vás můžeme osvobodit. Nic neslibuji. Jak jste slyšeli v úvodu, pracuji v oblasti intenzivní péče a myslím, že jsem tak nějak zažil rozkvět intenzivní péče. Teda, to bylo něco. Bylo to úžasné. Máme pípací přístroje. Spoustu z nich vidíte tady. A máme geniální technologie, které myslím opravdu dobře fungují, a během té doby, co jsem pracoval v intenzivní péči, se úmrtnost australských mužů snížila na polovinu a intenzivní péče s tím měla něco do činění. Mnoho z těch technologií, které používáme, s tím určitě má něco do činění.

Takže jsme měli obrovský úspěch a poněkud jsme se jím nechali unést a začali jsme používat výrazy jako "zachraňování životů." Za tohle se všem opravdu omlouvám, protože tohle evidentně neděláme. Spíš životy lidí prodlužujeme a smrt oddalujeme a odkláníme, ale neumíme, přísně vzato, zachraňovat životy nijak trvale.

A co se opravdu událo za tu dobu, co pracuji v intenzivní péči, je, že lidé, jejichž životy jsme zachraňovali v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech, nyní začínají umírat ve 21. století na nemoci, na které neumíme reagovat stejným způsobem jako tehdy.

Takže nyní dochází k velkému posunu ve způsobu, jakým lidé umírají a většina toho, na co teď umírají, není tak ovlivnitelná tím, co můžeme udělat, jako tomu bylo, když jsem tohle dělal v 80. a v 90. letech.

Takže na tomhle jsme trochu ustrnuli a ještě jsme tak úplně nevyložili karty ohledně toho, co se teď vlastně děje, a už je načase, abychom to udělali. Tahle věc mě trkla ke konci 90. let, když jsem se setkal s tímhle člověkem. Jmenoval se Jim Smith a takhle vypadal. Byl jsem k němu zavolán na oddělení. Jeho ruka je ta malá. Zavolal mě k němu na oddělení plicní lékař. Zavolal mě k němu na oddělení plicní lékař. Řekl mi: "Hele, máme tady chlapíka, který má zápal plic a je zralý na intenzivní péči. Je tu jeho dcera a chce, abychom udělali všechno, co můžeme." Je tu jeho dcera a chce, abychom udělali všechno, co můžeme." Což je věta, kterou dobře známe. Takže se jdu na oddělení na něho podívat a jeho kůže je takhle průsvitná. Pod kůží mu prosvítají kosti. Je velmi, velmi hubený a opravdu velmi nemocný zápalem plic. Je příliš nemocný, než aby se mnou mluvil, takže si jdu promluvit s jeho dcerou Kathleen a říkám jí: "Mluvili jste někdy s Jimem o tom, co byste chtěli udělat, kdyby se ocitl v takovéto situaci?" A ona se na mě podívala a řekla: "Samozřejmě, že ne!" Pomyslel jsem si: "Dobře. Vezmeme to pomalu." A povídal jsem si s ní a ona mi po chvíli řekla: "Víte, vždycky jsme si mysleli, že na to bude dost času."

Jimovi bylo 94 let. (Smích) A já si uvědomil, že tu něco neprobíhá. Nekonal se tu rozhovor, o kterém jsem si myslel, že probíhá. Takže několik z nás začalo s průzkumem. Zkoumali jsme 4,5 tisíce obyvatel pečovatelských domů v Newcastlu, v oblasti Newcastlu a zjistili jsme, že pouze jeden ze sta z nich měl plán, co se má udělat, kdyby mu přestalo bít srdce. Jeden ze stovky. A jen 1 z 500 z nich měl plán, co dělat, když vážně onemocní. A já si uvědomil, samozřejmě, že tento rozhovor rozhodně neprobíhá ani mezi širokou veřejností.

Já pracuji v akutní péči. Toto je nemocnice Johna Huntera. Pomyslel jsem si, že tam jsme na tom určitě lépe. A tak jsme s kolegyní ošetřovatelkou Lisou Shaw procházeli stovkami a stovkami zápisů v lékařských záznamech procházeli stovkami a stovkami zápisů v lékařských záznamech hledajíce vůbec nějakou zmínku, že někdo měl nějakou rozmluvu o tom, co se může přihodit, pokud léčba, kterou podstupují, bude neúspěšná natolik, že nakonec umřou. A nenašli jsme ani jediný záznam nějakých přání o cílech, typech léčby ani výsledcích v žádném ze zápisů poznámek iniciovaných lékařem nebo pacientem.

A tak jsme si začali uvědomovat, že máme problém a ten problém je ještě vážnější z tohoto důvodu.

My víme, že samozřejmě všichni umřeme, ale způsob, jakým umřeme, je ve skutečnosti velmi důležitý, a to zjevně nejen pro nás, ale také kvůli tomu, jakou roli sehraje v životech lidí, kteří po nás zůstanou. Způsob, jakým umřeme, žije dál v myslích všech, kteří nás přežijí a stres v rodinách způsobený umíráním je obrovský. Ve skutečnosti je ten stres sedmkrát větší, když k umírání dojde na jednotce intenzivní péče než kdekoli jinde, takže umřít na jednotce intenzivní péče byste si zrovna nepřáli, kdybyste si mohli vybrat.

A jakoby tohle samo o sobě nebylo už dost zlé, tohle všechno je na nejlepší cestě ke skutečnosti, že vlastně mnoho z vás, v této fázi asi tak 1 z 10, umře na jednotce intenzivní péče. V USA je to jeden z pěti. V Miami umírají na jednotce intenzivní péče tři lidé z pěti. Takže tohle je ta tendence, kterou tu teď máme.

Důvodem, proč se tohle děje, je toto, a musím vám vysvětlit, co to vyjadřuje. Tohle jsou čtyři způsoby umírání. Jeden z nich postihne každého z nás. Způsoby, o kterých toho možná víte nejvíce, jsou ty, které jsou zajímavé víc a víc spíš jen historicky: náhlá smrt. Je dost pravděpodobné, že z takhle velkého publika tady se to nestane nikomu. Náhlá smrt se stala velmi vzácnou. Smrt malé Nell (Dickens) a Kordélie (Král Lear) a tyhlety věci se prostě už nedějí. Umírání nevyléčitelně nemocných, o kterém jsme zrovna mluvili, postihuje mladší lidi. Jakmile dosáhnete osmdesátky, bude nepravděpodobné, že se vám to stane. Pouze jeden z deseti lidí nad 80 umře na rakovinu.

Oblast s největším rozvojem je tato. To, na co umřete, je zhoršující se selhávání orgánů, vaše plíce, srdce, ledviny, nebo jiné orgány to zabalí. Každé takové selhávání je vstupenka na jednotku intenzivní péče, a na konci nebo v nějaké fázi uprostřed někdo řekne, že už je to příliš a přestane se s tím.

A tohle je vůbec nejrychleji rostoucí oblast ze všech a aspoň 6 z 10 lidí v tomto sále umře tímto způsobem, to jest na ubývající schopnosti a zvyšující se chatrnost. Chátrání je nevyhnutelná součást stárnutí a prohlubující se chátrání je v podstatě ta hlavní příčina, proč lidé nyní umírají a několik posledních let nebo poslední rok vašeho života je naneštěstí prožit velkou měrou v nemohoucnosti.

Zatím se bavíte? (smích) (smích) Promiňte, teď se tu cítím jako věštkyně Kasandra. (smích)

Co bych mohl říct pozitivního? Pozitivní na tom je, že tohle se teď děje až ve velmi vysokém věku. My všichni, většina z nás, tohoto bodu v životě dosáhne. V minulosti tomu tak nebylo. Tohle se vám děje, když se dožijete vysokého věku a naneštěstí zvyšující se dlouhověkost znamená více stáří, nikoli více mládí. Mrzí mě, že to musím říct. (smích) Co jsme udělali, podívejte, co jsme udělali, my jsme to jen tak nepřijali s nohama na stole, v nemocnici Johna Huntera a jinde. Spustili jsme celou sérii projektů, abychom se pokusili a propátrali, zda bychom vlastně mohli lidi mnohem víc zapojit do způsobu, jakým se jim věci dějí. Ale samozřejmě jsme si uvědomili, že tu narážíme na kulturní otázky Ale samozřejmě jsme si uvědomili, že tu narážíme na kulturní otázky a tohle je, mám rád tenhle Klimtův obraz, protože čím déle se na něj díváte, tím více vám jaksi dochází celý ten problém, o který tu jde, což je zjevně oddělení smrti od živých a ten strach - když se pozorně podíváte, je tam jedna žena, která má otevřené oči. Ona je ta, na kterou (smrt) hledí a (ona je) ta, pro kterou si přišla. Vidíte to? Vypadá zděšeně. Je to úžasný obraz.

Každopádně, měli jsme velký kulturní problém. Lidé evidentně nechtěli, abychom mluvili o smrti, nebo jsme si to aspoň mysleli. Takže s velkými dotacemi od federální vlády a místní zdravotní služby jsme v nemocnici Johna Huntera spustili program nazvaný Respektování přání pacienta. Vyškolili jsme stovky lidí, aby chodili na oddělení a mluvili s lidmi o tom, že umřou a co by si přáli za daných okolností. Moc se jim to líbilo. Rodinám i pacientům. 98 procent lidí si opravdu myslelo, že tohle by prostě měla být normální praxe a že takhle by to mělo fungovat. A když vyjádřili nějaká přání, všechna se jim splnila, dalo by se říct. Měli jsme možnost jim to tak zařídit. Ale pak, když dotace došly, zašli jsme se tam podívat znovu po šesti měsících a všichni s tím zase přestali a nikdo už tyto rozhovory nevedl. Z toho nás opravdu zabolelo u srdce, protože jsme si mysleli, že jsme odstartovali něco, co se ujme. Ten kulturní problém se znovu potvrdil.

Takže tvrdím tohle: Myslím, že je důležité, abychom se prostě nedostali na tuhle dálnici vedoucí na JIP, aniž bychom si pořádně promysleli, jestli tohle je to místo, kde chceme všichni skončit, zejména jak budeme stárnout a chátrat a JIP už bude mít méně a méně co nám nabídnout. Musí tam někde být nějaká boční silnička z toho ven pro lidi, kteří se něchtějí dostat na tuhle cestu. A mám jeden malý nápad a jeden velký nápad, co by se s tím dalo dělat.

Tohle je ten malý nápad. Pojďme se do toho všichni víc zapojit tak, jak to ukázal Jason. Proč bychom nemohli vést takový rozhovor s našimi vlastními seniory a s lidmi, kteří se k tomuhle možná blíží? Je tu pár věcí, které můžete udělat. Jedna z nich je, že můžete položit tuto jednoduchou otázku. Tahle otázka nikdy nezklame. "V případě, že bys byl tak nemocný, že bys nemohl sám za sebe mluvit, kdo bys chtěl, aby za tebe mluvil?" To je opravdu důležitá otázka, která by se měla klást, protože dát lidem kontrolu nad tím, kdo by to měl být, vede k úžasným výsledkům. Druhá věc, kterou můžete říct, je: "Mluvil jsi s tím člověkem o tom, co je pro tebe důležité, abychom měli jasnější představu, co bychom měli udělat?" Tak to je ten malý nápad.

Ten velký nápad je, myslím, političtější. Myslím, že bychom se měli zabývat tímhle. Navrhl jsem, že bychom měli uspořádat Occupy Death (Okupovat Smrt). (smích) Moje žena řekla: "Jo, jasně, obsadíme márnici. Jo, jo. To určitě." (smích) Moje žena řekla: "Jo, jasně, obsadíme márnici. Jo, jo. To určitě." (smích) Tak tohle mi neprošlo, ale tohle mě opravdu zarazilo. Vždyť jsem přece stárnoucí hippie. Nevím, myslím, že už na to nevypadám, ale měl jsem, dvě z mých dětí se narodily v 80. letech doma, kdy domácí porody byla velká věc a my, součást populační exploze, jsme zvyklí brát věci do vlastních rukou, takže když prostě nahradíte všechna ta slova o rození, já mám rád verzi "Mír, láska a přirozená smrt." Opravdu si myslím, že musíme tento problém přenést do politické roviny a začít tento proces osvobozovat od té přehnané medikalizace, do které se dostává.

Ale pozor, tohle zní jako argument pro eutanazii. Chci vám všem dát absolutně jasně najevo, že eutanazii nenávidím. Myslím si, že je to vedlejší záležitost. Nemyslím, že eutanazie má význam. Ve skutečnosti si myslím, že v místech, jako je Oregon, kde můžete podstoupit lékařem asistovanou sebevraždu, požít smrtelnou dávku něčeho, tohle kdy udělá jenom půl procenta lidí. Spíš mě zajímá, co se stane s těmi 99,5 procenty lidí, kteří tohle udělat nechtějí. Myslím, že většina lidí nechce být mrtvá, ale také myslím, že většina lidí chce mít nějakou kontrolu nad tím, jak jejich umírání bude probíhat. Takže jsem odpůrce eutanazie, ale jsem přesvědčen, že musíme lidem vrátit kontrolu. To eutanazii ubírá kyslík. Myslím, že bychom se měli snažit přestat požadovat eutanazii, nezabývat se její legalizací či zákazem či vůbec se jí zabývat.

Tohle je výrok Dame Cicely Saundersové, se kterou jsem se setkal jako student medicíny. To ona založila hospicové hnutí. Řekla: "Jste důležití, protože jste, a jste důležití do posledního okamžiku svého života." A já pevně věřím, že to je to poselství, které máme předávat dál. Děkuji vám. (potlesk)