Kelli Swazey
1,598,315 views • 13:54

Myslím že je bez debat, že všichni lidé přijdou do důvěrného kontaktu se smrtí alespoň jednou ve svém životě. Ale co když tato důvěrnost přijde dlouho předtím, než budete čelit svému vlastnímu přechodu ze života do smrti? Jaký by život byl, kdyby mrtví doslova žili po vašem boku?

V rodné zemi mého manžela, v horách ostrova Sulawesi, ve východní Indonésii, žije komunita lidí, kteří prožívají smrt ne jako jednorázovou událost, ale jako postupný sociální proces. V Tana Toraja nejdůležitějšími společenskými momenty v životě lidí, ústředními body společenské a kulturní interakce, nejsou svatby nebo narození, dokonce ani rodinné stolování, ale pohřby. Tyto pohřby jsou typické složitými rituály, které lidi spojují v systému vzájemného dluhu založeného na množství zvířat — prasat, kuřat, a především vodních buvolů — kteří jsou obětování a rozděleni ve jménu zesnulých. Tento kulturní komplex obklopující smrt, rituální ztvárnění konce života, udělalo smrt nejvíce viditelným a nevšedním aspektem oblasti Toraji. Pohřební ceremoniál, který trvá několik dní až několik týdnů, je pronikavou záležitostí, při níž připomínání si zemřelého není ani tak soukromým smutkem, ale spíše veřejně sdílenou proměnou. A tato proměna v sobě nese stejně tolik charakteru života jako připomenutí si smrti.

Každý rok tisíce návštěvníků přichází do Tana Toraja, aby poznali tuto kulturu smrti, a pro mnoho lidí jsou tyto grandiózní ceremoniály a délka jejich trvání jakýmsi způsobem nenapasovatelné na způsob, kterým čelíme vlastní smrtelnosti na Západě. Takže přestože sdílíme smrt jako všeobecnou zkušenost, neprožíváme ji v různých koutech světa stejně. Jako antropolog vidím, jak jsou tyto rozdíly v prožívání hluboce zakotveny v kulturním a společenském světě, na jehož základě si definujeme jevy kolem nás. Takže tam, kde my vidíme nespornou realitu, smrt jako nezvratnou biologickou okolnost, Torajané chápou opuštění tělesné formy jakou součást větší společenské geneze. Takže jinými slovy, fyzické pominutí života není to samé co smrt. Ve skutečnosti je člen společnosti opravdu mrtvý, když se na tom jeho široká rodina shodne a urovná všechny prostředky nezbytné pro uspořádání pohřebního ceremoniálu, který bude přiměřený co do vynaložených zdrojů s ohledem na společenský status zemřelého. A tento ceremoniál se musí konat před očima celé komunity za účasti všech.

Takže po fyzické smrti je tělo člověka umístěno do speciálního pokoje v tradičním obydlí, které se nazývá tongkonan. A tongkonan symbolizuje nejen rodinnou identitu, ale také cyklus člověka od narození po smrt. V podstatě je tedy tvar budovy, ve které jste se narodili, také tvarem kontrukce, která vás vynese do místa odpočinku vašich předků. Do pohřebního ceremoniálu, který se může konat celé roky po fyzické smrti zemřelého, se o zesnulém mluví jako o "to makala" - nemocné osobě, nebo jako o "to mama" - osobě spící, a tito zesnulí jsou stále součástí domácnosti. Symbolicky je krmí s pečují o ně, a v tomto čase rodina začne s množstvím rituálních opatření, kterými sděluje do širší komunity kolem nich, že jeden z jejich členů prochází přechodem z tohoto života do posmrtného života zvaného Puya.

Vím, co si většina z vás teď musí myslet. Opravdu mluví o tom, že tito lidé žijí s těly svých mrtvých příbuzných? Ano, to je přesně to, co říkám.

Namísto podlehnutí jakési niterné reakci, jakou máme vůči této přestavě blízkosti mrtvým tělům, blízkému vztahu k smrti, nebo jak tento pohled prostě nepasuje do našeho velmi biologického a medicínského pojetí smrti, se ráda zamýšlím nad tím, co z lidského prožívání Torajanský náhled na smrt zahrnuje, a co medicínský pohled vypouští. Myslím, že Torajané společensky rozeznávají a kulturně vyjadřují to, co mnoho z nás opravdu cítí, i přes rozšířené přijetí biomedicínské definice smrti, a to je, že naše vztahy s ostatními lidmi, jejich vliv na naši společenskou realitu, neustane ukončením fyzických procesů těla, a je tam jakési období přechodu, kdy se vztahy mezi žijícími a mrtvým transformují, ale nekončí. Torajané vyjadřují tuto myšlenku trvalých vztahů štědrou láskou a pozorností vůči nejvíce viditelnému symbolu tohoto vztahu, vůči lidskému tělu. Takže můj manžel má milé vzpomínky na rozmlouvání a hraní si a obecně trávení času kolem jeho zesnulého dědy, a pro něj na tom není nic nepřirozeného. Je to přirozená součást procesu, kdy se rodina smiřuje s přechodem v jejich vztahu k zemřelému, a to je přechod od toho, kdy se zesnulým měli konakt jako s osobou žijící, k tomu, že zesnulého vnímají jako rodinného předka. A zde můžete vidět tyto dřevěné plastiky předků, toto jsou tedy lidé, kteří již byli pochováni, tedy už měli pohřeb. Tito lidé jsou nazýváni tau tau.

Takže samotný pohřeb ztělesňuje smrt z pohledu vztahů. Ritualizuje dopad smrti na rodiny a komunity. A je to také moment uvědomění si sama sebe. Je to moment, kdy lidé přemýšlejí, kdo jsou, jaké je jich místo ve společnosti, a jaká je jejich role v životním cyklu v souladu s Torajanskou kosmologií.

V Toraji mají pořekadlo že všichni lidí se stanou prarodiči, a to má vyjadřovat, že po smrti se my všichni staneme součástí linie předků, což nás ukotvuje mezi minulost a přítomnost a my definujeme, kdo budou naši milující v budoucnosti. Takže v podstatě, všichni se staneme prarodiči generacím dětí, které přijdou po nás. Tato metafora členství v širší lidské rodině je způsobem, jak děti také popisují peníze, které investují do těchto obětních buvolů, kteří mají vynést lidskou duši z tohoto světa do posmrtného života; a děti vám vysvětlí, že na toto vynakládají peníze, protože chtějí splatit svým rodičům dluh za všechna ta léta, během nichž do nich jejich rodiče investovali a starali se o ně.

Ale oběť buvola a rituální předvedení majetku také vystavuje na odiv status zemřelého, a posléze také rodiny zemřelého. Takže na pohřbech jsou vztahy znovu potvrzeny a také transformovány rituální hrou, která zdůrazňuje nejvýznamnější charakteristiku smrti v této končině: její dopad na život a vztahy žijících.

Takže celé toto soustředění se na smrt neznamená, že Torajané netouží po ideálu dlouhého života. Provozují mnoho praktik, které mají pomoci dosáhnout dobrého zdraví a žít do pokročilého věku. Ale nemají moc důvěry v úsilí prodlužovat život při vysilující nemoci nebo ve stáří. V Toraje se říká, že každý před sebou má tak nějak předurčenou délku života. Říkají tomu sunga'. A stejně jako vláknu by mělo být životu dopřáno dospět do svého přirozeného konce.

Tím, že mají smrt jako nit v kulturní a sociální tkanině života, jsou ovlivňována každodenní rozhodnutí o jejich zdraví a péči o zdraví. Stařešina z rodu matky mého manžela, Nenet Katcha, se nyní blíží věku sta let, alespoň co může říci. A množí se náznaky, že se má k odchodu na svou cestu do Puya. A nad jeho smrtí se bude hodně truchlit. Ale já vím, že rodina mého manžela se těší na ten okamžik, kdy budou moci rituálně ukázat, co pro jejich životy jeho výjimečná přítomnost znamenala, když budou moci rituálně převyprávět příběh jeho života, proplést jeho příběh do historie jejich komunity. Jeho příběh je jejich příběhem. Jeho pohřební písně jim budou zpívat píseň o nich samotných. A to příběh, který nemá žádný rozpoznatelný počátek ani předvídatelný konec. Je to příběh, který žije dlouho poté, co jeho tělo zemře.

Lidé se mě ptají, jestli nemám strach nebo odpor k účasti na této kultuře, kde nás hmotná manifestace smrti vítá na každém rohu. Ale já vidím něco nesmírně transformativního v tom, když člověk zažívá smrt jako sociální proces, nejen jako proces biologický. Ve skutečnosti má vztah mezi žijícími a zesnulými svoje vlastní drama v americké zdravotnické péči, kde rozhodnutí, jak dalece natáhnout vlákno života, padají na základě našich emočních a sociálních vazeb s lidmi kolem nás, nejen na základě schopnosti medicíny prodloužit život. My, stejně jako Torajané, zakládáme naše rozhodnutí o životě na významech a definicích, které přisuzujeme smrti.

Každopádně nechci navrhnovat, abyste všichni, co tu sedíte v publiku, vyskočili a přisvojili si tradice Torajanů. Mohlo by být trochu složité to uskutečnit ve Spojených státech. Ale chci se zeptat, co můžeme získat z toho, že budeme na smrt nahlížet nejen jako na biologický proces, ale jako na součást širšího lidského příběhu. Jaké by to bylo, nahlížet na mrtvé lidské tělo s láskou, protože je tak důvěrnou součástí toho, co jsme my všichni? Pokud bychom rozšířili naši definici smrti, aby zahrnovala život, mohli bychom smrt prožívat jako část života, a možná čelit smrti jinak, než se strachem. Možná jedna z odpovědí na výzvy, kterým čelí zdravotní systém Spojených států, především péče na sklonku života, je jednoduchý posun perspektivy, a tento posun perspektivy by v tomto případě bylo nahlédnutí na sociální život každé smrti. Mohlo by nám to pomohlo poznat, že způsob, kterým limitujeme naše konverzace o smrti na něco, co je medicínské nebo biologické, je odrazem širší kultury, kterou sdílíme, kultury vyhýbání se smrti, strachu o ní mluvit. Pokud bychom dokázali vzít v úvahu a ocenit jiné druhy znalostí o životě, včetně jiných definic smrti, mělo by to potenciál změnit naše diskuze, které vedeme o konci života. Mohlo by to změnit způsob, kterým umíráme, ale co je ještě důležitější, mohlo by to změnit způsob, kterým žijeme.

(Potlesk)