Robert Waldinger
21,167,200 views • 12:46

Co nás udržuje zdravé a šťastné v průběhu života? Kdybyste měli nyní investovat do vašeho budoucího já, kam byste vložili svůj čas a energii? Nedávný výzkum mladých lidí z přelomu tisíciletí se dotazoval, jaké jsou jejich nejdůležitější životní cíle, a přes 80 % sdělilo, že hlavním životním cílem je zbohatnout. A dalších 50 % z téže skupiny mladých lidí řeklo, že další významný životní cíl je získat věhlas.

(smích)

Stále slyšíme, že se musíme opřít do práce a trochu přitlačit a dosáhnout víc. Získáváme dojem, že toto jsou hodnoty, které je třeba následovat abychom měli hezký život. Představu o celých životech lidí, o rozhodnutích, která dělají, a jak se jim vyplácí, takovouto představu je téměř nemožné získat. Většinu toho, co víme o lidském životě, víme z dotazování lidí, kteří vzpomínají na minulost, a jak víme, minulost ve vzpomínkách je všechno jen ne přesná. Zapomínáme obrovskou část toho, co se nám v životě stane a někdy je naše paměť značně kreativní.

Ale co kdybychom mohli sledovat běh života tak, jak se vyvíjí v čase? Co kdybychom mohli studovat lidi od jejich puberty po celý život až do stáří, abychom viděli, co je opravdu udržuje šťastné a zdravé?

Právě to jsme udělali. Harvardská Studie vývoje v dospělosti je dost možná nejdelší studií dospělého života, která kdy byla provedena. Po 75 let jsme sledovali životy 724 mužů, rok co rok, a ptali se na jich na práci, osobní život a jejich zdraví, a samozřejmě jsme se ptali celou tu dobu aniž bychom tušili, jak se jejich život vyvine.

Podobné výzkumy jsou naprosto výjimečné. Skoro všechny projekty tohoto druhu se rozpadnou již během prvního desetiletí, protože příliš mnoho lidí ze studie odstoupí, nebo vyschnou finanční zdroje, nebo výzkumníci přesunou pozornost jinam, nebo umřou a nikdo nepřevezme otěže. Ale souhrou štěstí a vytrvalosti několika generací výzkumníků, tato studie přežila. Okolo 60 z původních 724 mužů je stále naživu, stále se účastní studie, většině z nich je přes devadesát let. A my nyní začínáme sledovat více než 2.000 potomků těchto mužů. A já jsem čtvrtým vedoucím této studie.

Od roku 1938 jsme sledovali životy dvou skupin mužů. První skupina se do výzkumu zapojila v době, kdy byli druháci na Harvardské univerzitě. Všichni dokončili univerzitu v období 2. světové války a většina z nich pak odešla do války. A druhá skupina, již jsme sledovali, byla skupina chlapců z chudých čtvrtí Bostonu, chlapců, kteří byli vybráni do studie, zejména proto, že pocházeli z nejproblematičtějších a nejvíce znevýhodněných rodin v Bostonu ve 30. letech 20. století. Většina žila v činžácích, často bez teplé i studené vody.

Když vstoupili do studie, všichni prošli uvodním pohovorem. Absolvovali zdravotní prohlídku. Šli jsme do jejich domovů a dotazovali se jejich rodičů. A pak tito náctiletí dospěli a nastoupili rozličné cesty životem. Stali se z nich dělníci v továrnách, právníci, zedníci a lékaři, jeden prezident Spojených států. Z některých se stali alkoholici. U několika se rozvinula schizofrenie. Někteří vyšplhali po společenském žebříčku z naprostého dna celou cestu až úplně nahoru a někteří touto cestou prošli v opačném směru.

Zakladatelé této studie by si ani v těch nejodvážnějších snech nepředstavili, že tu budu o 75 let později stát a říkat vám, že studie stále pokračuje. Každé dva roky naši trpěliví a oddaní kolegové osloví naše muže ze skupiny a zeptají se, zda jim mohou zaslat ještě jednu sadu otázek o jejich životě.

Mnoho mužů z centra Bostonu se nás ptá, "Proč mě stále chcete ve studii? Můj život není až tak zajímavý." Muži z Harvardu se na to nikdy neptají.

(smích)

Abychom získali nejvěrnější obraz jejich životů neposíláme jim pouhé dotazníky.

Mluvíme s nimi v jejich obývacích pokojích. Získáváme zdravotní záznamy od jejich doktorů. Odebíráme jim krev, skenujeme jejich mozky, mluvíme s jejich dětmi. Natáčíme je, když mluví se svými manželkami o tom, co je trápí. A když jsme se, zhruba před deseti lety, zeptali jejich manželek zda by se připojily jako účastnice výzkumu, mnoho z nich odpovědělo, "No, víte, už bylo načase."

(smích)

Takže, co jsme se naučili? Jaká jsou ponaučení z desítek tisíc stran informací, které jsme získali z těchto životů? Netýkají se bohatství, slávy ani pracovního zápřahu. Nejjasnější zpráva, kterou jsme získali z této 75leté studie, je tato: Kvalitní vztahy nás udržují šťastnější a zdravější. Tečka.

Naučili jsme se tři obrovské lekce o vztazích. První je, že společenské vztahy nám opravdu prospívají a že samota zabíjí. Ukazuje se, že lidé, kteří jsou více sociálně propojení s rodinou, přáteli, komunitou, jsou šťastnější, tělesně zdravější a žijí déle než lidé, kteří jsou hůře zapojení do společenských vztahů. A prožitek samoty se ukazuje jako toxický. Lidé, kteří jsou izolovanějí, než by chtěli, zjišťují, že jsou méně šťastní, jejich zdraví upadá ve středním věku dříve, funkce jejich mozku se zhoršuje dříve a žijí kratší život než lidé, kteří nejsou osamělí. A smutným faktem je, že v jakémkoliv okamžiku se více než jeden z pěti Američanů cítí být osamělý.

Je známo, že osamělí se můžete cítit i v davu a osamělí můžete být i v manželství, takže druhá velká lekce, kterou jsme získali, je, že to není jen počtem přátel, které máte, a není to o tom, zda jste v nějakém závazku, ale je to kvalita blízkých vztahů, která hraje roli. Ukazuje se, že žít uprostřed konfliktu je velmi špatné pro naše zdraví. Například vysoce konfliktní manželství, bez větší citové vazby, se ukazují jako velmi špatná pro naše zdraví, možná horší než rozvod. A život uprostřed dobrých, srdečných vztahů plní ochrannou funkci.

Jakmile jsme ve sledování mužů dospěli až do jejich osmé dekády, chtěli jsme se podívat zpět na jejich produktivní věk a zjistit, zda bychom uměli předpovědět kdo dospěje do šťastného, zdravého osmdesátníka a kdo ne. A když jsme dali dohromady všechno, co jsme o nich věděli ve věku 50 let, nebyla to jejich úroveň cholesterolu, která předpovídala, jak zestárnou. Byla to míra, do jaké byli spokojení ve svých vztazích. Lidé, kteří byli nejspokojenější ve svých vztazích v 50 letech, byli ti nejzdravější ve věku 80 let. A dobré, blízké vztahy nás, zdá se, umí ochránit před některými nástrahami stárnutí. Ženy a muži v nejlepších partnerských vztazích hlásili jako osmdesátníci, že ve dnech, kdy zažívají větší fyzickou bolest, jejich nálada zůstala stále dobrá. Ale v případě lidí v nešťastných vztazích, se jejich fyzická bolest ještě umocnila emocionálním strádáním.

A třetí největší lekce o vztazích a našem zdraví je, že dobré vztahy nejen ochraňují naše tělo, ale chrání i náš mozek. Zdá se, že být v oddaném vztahu s dalším člověkem je pro osmdesátníka ochranou, takže lidé, kteří mají vztah, ve kterém si můžou být jistí, že se v nouzi mají na koho obrátit, si svou paměť uchovají svěží po delší dobu. A lidé ve vztazích, kde se jeden na druhého nemůže spolehnout, pociťují úpadek paměti dříve. A ty dobré vztahy nemusí být pořád bezproblémové. Někteří z našich párů osmdesátiletých se umí hašteřit den po dni, ale pokud cítí, že se na sebe můžou spolehnout, když bude třeba, tyto hádky nic neubírají na ostrosti jejich paměti.

Takže tato zpráva, že dobré, blízké vztahy jsou dobré pro naše zdraví a všeobecnou pohodu, tohle je moudro staré jako lidstvo samo. Proč je tak těžké toho dosáhnout a tak snadné to ignorovat? Nu, jsme lidé. Co bychom opravdu chtěli, je rychlá náprava, něco, co můžeme získat, co zlepší naše životy a uchová je tak. Vztahy jsou chaotické a komplikované a námaha vynaložená k opatrování rodiny a přátel nebývá vzrušující ani okouzlující. Také je celoživotní. Nikdy to nekončí. Lidé v našem 75letém výzkumu. kteří byli nejšťastnější v důchodu, byli ti, kteří si dál hledali nové přátele místo bývalých kolegů v práci. Stejně jako ti mladí z přelomu tisíciletí z oné nedávné studie, mnoho mužů, když začínali jako mladí dospělí, opravdu věřilo, že sláva a bohatství a velké pracovní výkony jsou tím nejdůležitějším předpokladem spokojeného života. Ale stále dokola, po 75 letech výzkumu, naše studie ukazuje, že lidé, kterým se dařilo nejlépe, jsou ti, kteří se oddali vztahům s rodinou, přáteli, komunitou.

Takže, co vy? Řekněme, že vám je 25, nebo 40, nebo třeba 60. Jak může péče o vztah vlastně vypadat?

No, možnosti jsou prakticky nekonečné. Může to být něco tak prostého jako výměna času u obrazovky za čas strávený s lidmi, nebo oživení uvadajícího vztahu nějakou novou společnou činností, dlouhými procházkami, nerušeným časem pro sebe, nebo navázání kontaktu s členem rodiny, se kterým jste již roky nemluvili, protože tyhle až příliš časté rodinné sváry si vybírají strašnou daň na lidech, kteří k sobě cítí zášť.

Rád bych to celé uzavřel citátem od Marka Twaina. Před více než stoletím rozjímal na svým životem a napsal toto: "Není čas, tak krátký je život pro hašteření, omluvy, zlomená srdce a dovolávání se spravedlnosti. Je pouze čas pro lásku, ale abych tak řekl, musí to být hned."

Dobrý život je postaven na dobrých vztazích.

Děkuji Vám.

(potlesk)