Rutger Bregman
3,714,882 views • 14:58

Chtěl bych začít jednoduchou otázkou: Proč chudí lidé dělají tolik špatných rozhodnutí? Vím, že je to drsná otázka, ale ukažme si fakta. Chudí si více půjčují, méně spoří, více kouří, méně cvičí, více pijí a jí méně zdravě. Proč?

Řekněme, že standardní výklad jednou shrnula britská premiérka Margaret Thatcherová. Chudobu nazývala „vadou osobnosti“.

(smích)

Prostě nedostatkem charakteru.

Většina z vás by určitě nebyla tak neomalená. Ale ta myšlenka, že na chudých je něco v nepořádku, není jen výsadou paní Thatcherové. Někteří z vás si možná myslí, že chudí by měli být odpovědní za chyby, kterých se dopustí. Jiní asi tvrdí, že bychom jim měli pomoci, aby se rozhodovali lépe. Nicméně je tu stále stejná základní domněnka: něco je s nimi v nepořádku. Kdybychom je tak mohli změnit, naučit je, jak žít své životy, kdyby prostě naslouchali. Abych řekl pravdu, stejný názor jsem po dlouhou dobu měl i já sám. Teprve před pár lety jsem přišel na to, že všechny mé domněnky o chudobě jsou špatné.

Všechno začalo, když jsem náhodou narazil na studii několika amerických psychologů. Cestovali 8 000 mil, až do Indie, aby vytvořili fascinující studii. Šlo o experiment s farmáři pěstujícími cukrovou třtinu. Měli byste vědět, že tito farmáři dostávají kolem 60 procent ze svých ročních příjmů najednou, hned po sklizni. To znamená, že v jedné části roku jsou relativně chudí a v druhé bohatí. Výzkumníci je požádali, aby před sklizní a po sklizni vyplnili IQ testy. A to, na co přišli, mně úplně vytřelo zrak. Výsledky farmářů byly mnohem horší před sklizní. Ukazuje se, že důsledky života v chudobě odpovídají ztrátě 14 bodů IQ. Abyste měli představu, dá se to přirovnat k následkům probdělé noci nebo k dopadům alkoholismu.

Za pár měsíců jsem se doslechl, že Eldar Shafir, profesor na princetonské univerzitě a jeden z autorů této studie, se chystá do Holandska, kde žiji. Tak jsme se v Amsterdamu sešli, abychom si promluvili o jeho nové a revoluční teorii chudoby. A mohu ji shrnout ve dvou slovech: mentalita nedostatku. Vychází najevo, že lidé se chovají jinak, když něco vnímají jako nedostatkové. A příliš nezáleží na tom, co to je – ať už je to nedostatek času, peněz nebo jídla.

Všichni znáte ten pocit, když máte moc věcí na práci nebo odložíte obědovou přestávku a klesne vám hladina cukru. Zužuje to vaše soustředění na to, co vám právě chybí – na sendvič, který si právě musíte dát, schůzku, co začíná za pět minut nebo složenky, které musíte zítra zaplatit. Takže dlouhodobá perspektiva jde do háje. Dalo by se to přirovnat k novému počítači, na kterém současně běží 10 náročných programů. Čím dál víc se zpomaluje, dělá chyby, a nakonec se zasekne – ne proto, že by to byl špatný počítač, důvodem je, že musí dělat moc věcí najednou. Chudí lidé mají stejný problém. Špatná rozhodnutí nedělají proto, že by byli hloupí, oni žijí v kontextu, ve kterém by dělal hloupá rozhodnutí každý.

Takže jsem najednou pochopil, proč je tolik projektů zaměřených na boj s chudobou nefunkčních. Například investice do vzdělávání jsou často úplně bezvýsledné. Chudoba není nedostatek vědomostí. Nedávná analýza 201 studií, zkoumající efektivitu výuky finanční gramotnosti, dospěla k závěru, že tato výuka nemá téměř žádné účinky. Ale nepochopte to špatně – nechci říct, že chudí se nic nenaučí – mohou se, samozřejmě, stát moudřejší. Ale to nestačí. Mohu to říct i jako profesor Shafir: „Je to, jako když někoho učíte plavat, a pak ho vrhnete do rozbouřeného moře.“

Pamatuji si, jak jsem tam seděl, úplně vyvedený z míry. A došlo mi, že jsme na to mohli přijít už před desítkami let. Ti psychologové přece nepotřebovali žádné složité snímkování mozku – museli jen změřit IQ farmářů, a IQ testy byly vynalezeny více než před 100 lety. Vlastně jsem si uvědomil, že o psychologii chudoby jsem už četl. George Orwell, jeden z největších spisovatelů historie, zažil ve dvacátých letech chudobu na vlastní kůži. „Podstatou chudoby“, napsal tenkrát, je to, že „likviduje budoucnost“. A také žasnul nad tím, cituji, „Jak je pro lidi samozřejmé cítit se oprávněni k napomínání a poučování těch, jejichž příjem klesne pod určitou hranici.“

Tato slova mají úplně stejnou platnost i v dnešní době. Hlavní otázka samozřejmě zní: Co s tím lze udělat? Moderní ekonomové mají v rukávu pár řešení. Mohli bychom chudým pomoci s papírováním nebo jim posílat připomínky, když mají něco zaplatit. Taková řešení jsou mezi moderními politiky velmi populární. Hlavně proto, že skoro nic nestojí. Myslím si, že tato řešení symbolizují současnou dobu, ve které často řešíme projevy, ale ignorujeme hlavní příčiny.

A tak se ptám: Proč prostě nezměníme okolnosti, za kterých chudí žijí? Když opět použiju analogii s počítačem: Proč se pořád vrtáme v softwaru, když bychom problém snadno vyřešili přidáním paměti? Profesor Shafir na mě v oné chvíli zareagoval prázdným pohledem. A po několika vteřinách řekl: „Aha, už to chápu. Chtěl byste prostě lidem v nouzi dát víc peněz, a chudoba by se tak vymýtila. Ano, to by určitě bylo skvělé. Ale obávám se, že taková levicová politika, jakou máte v Amsterdamu... ve Státech neexistuje.“

Je to ale opravdu taková staromódní, levicová myšlenka? Vzpomněl jsem si na jeden starý plán – prosazovali ho někteří přední myslitelé lidské historie. Poprvé ho nastínil filosof Thomas More ve své knize Utopie, více než před 500 lety. Jeho zastánci pokrývají celé spektrum zleva doprava, patřil k nim ochránce lidských práv Martin Luther King i ekonom Milton Friedman. A ten nápad je neuvěřitelně prostý: základní nepodmíněný příjem.

Co to je? Celkem prostá věc. Měsíční příspěvek na pokrytí základních potřeb: jídla, přístřeší, vzdělání. Není vůbec ničím podmíněný, takže vám nikdo nebude říkat, co musíte splňovat, a nikdo vám nebude říkat, co s ním máte dělat. Základní příjem není laskavost, je to právo. Neváže se na něj vůbec žádné stigma. Když jsem zjistil, jaká je pravá podstata chudoby, nepřestával jsem se divit. Je tohle opravdu nápad, na který jsme všichni čekali? Doopravdy to může být tak jednoduché? Během následujících tří let jsem přečetl všechno, co jsem o základním příjmu našel. Prozkoumal jsem tucty experimentů, zpracovaných v různých koutech světa, a zanedlouho jsem narazil na příběh města, kterému se to povedlo – opravdu vymýtilo chudobu. Jenže potom... na to skoro všichni zapomněli.

Příběh začíná v kanadském městě Dauphin. V roce 1974 byl všem obyvatelům tohoto městečka přiznán základní příjem, zaručující, že se nikdo neocitne pod hranicí chudoby. Na začátku experimentu do městečka vpadla armáda výzkumníků. Po čtyři roky šlo všechno hladce. Ale pak byla zvolena nová vláda, která v tomto drahém experimentu nespatřovala větší smysl. V momentě, kdy už bylo jasné, že na analýzu výsledků nezbyly peníze, se výzkumníci rozhodli své materiály zabalit, a to asi do dvou tisíců krabic. Uběhlo 25 let a pak kanadská profesorka Evelyn Forgetová tyto záznamy našla. Tři roky záznamy podléhaly jejím všemožným statistickým rozborům, ale ať zkusila cokoliv, výsledky byly pokaždé stejné: experiment byl mimořádně úspěšný.

Evelyn Forgetová zjistila, že lidé v Dauphinu byli nejen bohatší, ale i chytřejší a zdravější. Školní prospěch dětí se výrazně zlepšil. Příjmy do nemocnic klesly až o 8,5 %. Ubylo případů domácího násilí i stížností na psychické problémy. A lidé nedávali výpověď z práce. O něco méně pracovali jen čerstvé matky a studenti – ti zůstávali déle ve škole. Podobné závěry od té doby po celém světě shledalo množství jiných experimentů, od USA po Indii.

Takže... jsem se dozvěděl následující: Co se týká chudoby, měli bychom, my bohatí, přestat předstírat, že víme vše nejlépe. Měli bychom přestat posílat plyšáky a boty chudým lidem, které jsme nikdy neviděli. A měli bychom se zbavit rozsáhlé sítě paternalistických byrokratů, protože jejich platy by mohli dostat chudí, kterým tito lidé mají pomáhat.

(potlesk)

Protože peníze mají jednu skvělou vlastnost – lidé si za ně mohou koupit to, co opravdu potřebují, ne to, co potřebují podle názoru samozvaných expertů. Představte si, kolik geniálních vědců, podnikatelů nebo spisovatelů jako George Orwell, právě chřadne kvůli nedostatku. Představte si, kolik by se objevilo energie a nadání, kdybychom se napořád zbavili chudoby. Věřím tomu, že základní příjem by fungoval jako riziková investice do lidí. Vlastně nezbývá než ho zavést, protože chudoba je obrovsky nákladná. Podívejme se například, kolik USA stojí dětská chudoba. Odhadem je to 500 miliard dolarů za rok, a to kvůli útratám ve zdravotnictví, nedokončení studia a vyšší kriminalitě. Je to neskutečné plýtvání lidským potenciálem.

Podívejme se ale na to, co celou věc tabuizuje: Jak bychom si vůbec mohli nepodmíněný příjem dovolit? Ve skutečnosti je to mnohem levnější, než si asi myslíte. V Dauphinu to udělali v podobě negativní daně z příjmu. To znamená navýšení příjmu pokaždé, když člověk klesne pod hranici chudoby. A v tomto případě bychom podle nejlepších odhadů našich ekonomů mohli za čisté náklady v částce 175 miliard ($) – což je čtvrtina nákladů USA na armádu a jedno procento jejich HDP – dostat všechny chudé lidi v USA nad hranici bídy. Skutečně bychom vymýtili chudobu. Tak to by měl být náš cíl.

(potlesk)

Čas na omezené myšlení a postrkování problémů je pryč. Opravdu věřím tomu, že nadešel čas pro nové radikální myšlenky – základní příjem je mnohem víc, než jen další opatření. Přináší i úplné přehodnocení toho, co je vlastně práce. A z tohoto pohledu neosvobodí pouze chudé, ale i nás ostatní.

Miliony lidí v současnosti mají pocit, že jejich práce nemá smysl nebo není potřebná. V nedávném průzkumu mezi 230 000 zaměstnanci ve 142 zemích vyšlo najevo, že svou práci má rádo jen 13 procent pracujících. A další průzkum ukázal, že až 37 procent britských pracujících má místo, které by podle nich ani nemuselo existovat. Jak říká Brad Pitt v Klubu rváčů: "Moc často děláme práci, kterou nenávidíme,

abysme měli na blbosti, které nepotřebujeme."

(smích) Ale nepochopte to špatně – teď nemluvím o učitelích, popelářích, ani sociálních pracovnících. Pokud by přestali pracovat, měli bychom všichni problém. Mluvím o všech těch dobře placených expertech se skvělým životopisem, co vydělávají na... strategických schůzích s kolegy, diskutujíce o přidané hodnotě ničivé spolutvorby produktů ve společnost sítí. (smích)

(potlesk)

Nebo něčím podobným.

Schválně si zas představte, kolik nadání přichází vniveč jen proto, že našim dětem říkáme „budeš si muset vydělat na živobytí.“ Nebo si vezměte, nad čím před pár lety naříkal skvělý matematik z Facebooku: „Nejlepší mozky mé generace přemýšlí nad tím, jak lidi přimět, aby klikali na reklamy.“

Já jsem historik. A jestli nás historie něčemu učí, tak je to fakt, že věci mohou být jinak. Na tom, jak jsme uspořádali současnou ekonomiku a společnost, není nic nevyhnutelného. Ideje mohou měnit svět a mění ho. A myslím, že zejména v posledních několika letech vyšlo jasně najevo, že se nemůžeme držet nynějšího stavu a potřebujeme nové nápady.

Vím, že mnoho z vás má nejspíš pesimistický pohled na budoucnost s rostoucí nerovností, xenofobií a změnami klimatu. Ale nestačí jen vědět, co nechceme. Potřebujeme i kladnou vizi. Martin Luther King neříkal „mám noční můru“.

(smích)

Měl sen.

(potlesk)

Takže... můj sen je následující: Věřím v budoucnost, kde hodnotu vaší práce neurčuje částka na výplatní pásce, ale to, kolik štěstí kolem rozšíříte a jakou hodnotu vaše práce má. Věřím v budoucnost, ve které cílem vzdělání není příprava na další zbytečnou pozici, ale na dobře prožitý život. Věřím v budoucnost, kde život bez chudoby není privilegiem, ale právem, kterého je každý hoden. A teď to stojí před námi. Máme výzkumy, máme důkazy a máme i prostředky.

Dnes, 500 let poté, co Thomas More poprvé psal o základním příjmu, a 100 let poté, co George Orwell objevil pravou povahu chudoby, potřebujeme všichni změnit náš pohled na svět, protože chudoba není nedostatkem charakteru. Chudoba je nedostatkem peněz.

Děkuji vám.

(potlesk)