David Deutsch
2,615,604 views • 19:00

Řekli nám, že máme vystoupit a říct něco překvapivého. Takže se o to pokusím. Nicméně chci začít dvěma věcmi, které už každý ví. Ta první je upřímě řečeno něco, co je známo už větší část zaznamenané historie. A sice že planeta Země, nebo Sluneční soustava, nebo naše životní prostředí, a podobně, je jediněčně uzpůsobená pro naši evoluci — nebo stvoření, jak se dřív myslelo — pro naši současnou existenci, a především pro naše budoucí přežití.

Dnes má ta myšlenka dramatické jméno: Vesmírná loď Země. Tím se chce říct, že mimo tuto loď je vesmír neúprosně nepřátelský, zatímco uvnitř je vše co máme, vše na čem náš život závisí. A máme jen tuto jednu šanci: když si svou loď zaneřádíme, nemáme kam jinam jít. Ta druhá věc, kterou už každý ví, je, že navzdory tomu, co si lidé mysleli po většinu našich dějin, lidské bytosti ve skutečnosti nejsou středem existence. Jak říká slavný výrok Stephena Hawkinga, jsme jenom chemický kal na povrchu typické planety, která obíhá kolem typické hvězdy, na okraji typické galaxie, a tak dál.

První z těch dvou věcí, které každý ví, jaksi říká, že jsme na velice netypickém místě, jedinečně uzpůsobeném, a tak dále, a ta druhá říká, že jsme na typickém místě. A zvlášť když ty dvě považujeme za hluboké pravdy, které ovlivňují naše životní rozhodnutí, zdá se, že si poněkud protiřečí. Ale to jim nebrání v tom, aby byly obě naprosto mylné. (Smích) A taky že jsou. Začnu s tou druhou: Typický. No — je toto typické místo? Rozhlédněme se kolem, libovolným směrem, a uvidíme zeď, chemický kal — (Smích) — a to vůbec není pro vesmír typické. Stačí jen popojet pár set mil nějakým směrem a podívat se zpátky, a neuvidíte žádné zdi ani chemický kal — uvidíte jen modrou planetu. A když půjdete ještě dál, uvidíte Slunce, Sluneční soustavu, hvězdy a tak dál. Ale to pořád ještě není ve vesmíru typické, protože hvězdy se vyskytují v galaxiích. A většna míst ve vesmíru, typické místo ve vesmíru, je daleko od všech galaxií.

Takže pojďme ještě dál, mimo galaxii, a podívejme se zpět, a tam se před námi rozprostírá ta obrovská galaxie se spirálními rameny. V tuto chvíli jsme odsud urazili už 100.000 světelných let. Ale pořád ještě zdaleka nejsme na typickém místě ve vesmíru. Abyste se k němu dostali, museli byste letět ještě tisíckrát dál, do intergalaktického prostoru. Takže jaké to tam je? Typické. Jak vypadá typické místo ve vesmíru? S obrovskými náklady připravil TED simulaci imerzní virtuální reality intergalaktického prostoru s vysokým rozlišením — pohledu z intergalaktického prostoru. Takže můžeme prosím zhasnout světla, abychom to viděli?

No, není to úplně dokonalé — intergalaktický prostor je totiž naprosto temný, černočerný. Je tak temný, že kdybyste se dívali na nejbližší hvězdu, a ta by explodovala jako supernova, a vy byste upírali pohled přímo na ni v okamžiku, kdy by její světlo dorazilo k vám, nezahlédli byste ani světýlko. Tak velký a temný je vesmír. A to přesto, že supernova je tak zářivá a oslnivá událost, že by vás na místě zabila i ve vzdálenosti několika světelných let. Přesto byste ji z intergalaktického prostoru na tu dálku ani nezahlédli. Je tam taky velmi chladno — ani ne tři stupně nad absolutní nulou. A taky hodně prázdno. Tamní vakuum je milionkrát řidší než největší vakuum, jaké naše nejlepší pozemská technologie dnes dokáže vytvořit. Tak moc se liší typické místo od tohoto místa. A takto netypické je tedy toto místo. Takže můžeme prosím zase rozsvítit? Děkuji.

Jak vlastně víme o prostředí tak vzdáleném a tak odlišném a cizím v porovnání se vším, na co jsme zvyklí? Země — naše prostředí v podobě nás — totiž vytváří znalosti. Co to znamená? No, podívejte se ještě dál než jsme právě byli — tedy odtud, dalekohledem — a uvidíte věci, které vypadají jako hvězdy. říká se jim kvasary. Původně to znamenalo kvazistelární objekty, což znamená věci, které vypadají tak trošku jako hvězdy. (Smích) Ale nejsou to hvězdy. Víme, co jsou zač. Před miliardami let, miliardy světelných let od nás, se materiál ve středu galaxie zhroutil do supermasivní černé díry. Načež intenzívní magnetická pole nasměrovala něco z energie toho gravitačního zhroucení, a něco z té hmoty zase ven ve formě ohromných trysek, které ozářily laloky jasem — myslím, že bilionu sluncí.

Fyzika lidského mozku se od fyziky této trysky liší tak, že už to víc nejde. Nemohli bychom v ní přežít ani okamžik. Jazyk úplně selhává, když se člověk pokouší popsat, jaké by to v takové trysce bylo. Bylo by to trochu jako zažít výbuch supernovy, ale v bezprostřední blízkosti, a miliony let v jediném okamžiku. (Smích) A přesto ten výtrysk proběhl přesně tak, že o miliardy let později na opačném konci vesmíru trocha chemického kalu umí přesně popsat, modelovat, předpovídat, a především vysvětlit — jak tady vidíte — co se tam opravdu událo. Jeden fyzikální systém, mozek, obsahuje přesný pracovní model toho druhého — kvasaru. Nejen jeho povrchní zobrazení, i když i to je v něm obsaženo, ale vysvětlující model, vyjadřující stejné matematické vztahy, a stejnou kauzální strukturu.

Tak to je znalost. A jako kdyby to samo nebylo dost fascinující, tak přesnost, s níž jedna struktura připomíná tu druhou, vzrůstá s časem. To je růst znalostí. Fyzikální zákony mají tedy tuto zvláštní vlastnost, že fyzické objekty, navzájem tak nepodobné, že už to víc nejde, můžou přesto obsahovat stejnou matematickou a kauzální strukturu, a navíc čím dál s větší přesností.

Takže jsme chemický kal, který je jiný. Tento kal má univerzálnost. Jeho struktura obsahuje, se stále vzrůstající přesností, strukturu všeho. Toto místo, a žádné jiné ve vesmíru, je středem, který v sobě obsahuje strukturální a kauzální podstatu veškerého zbytku fyzické reality. A tento nezanedbatelný fakt, že fyzikální zákony umožňují, nebo dokonce přikazují, aby toto nastalo, je jednou z nejdůležitějších vlastností fyzického světa.

Jak si tedy Sluneční soustava — a naše prostředí v podobě nás — vytváří tento vyjímečný vztah ke zbytku vesmíru? Jedna věc, která je v poznámce Stephena Hawkinga pravdivá — tedy ona je pravdivá, jen se špatným důrazem. Jedna pravdivá věc je, že nepotřebuje žádnou zvláštní fyziku. Žádné zvláštní zásahy, žádně zázraky. Vystačí si jednoduše se třemi věcmi, kterých tady máme spousty. Jedna z nich je hmota, protože růst znalostí je určitým druhem zpracování informací. Zpracování informací je výpočetní proces, a ten potřebuje počítač — a neznáme žádný způsob, jak vytvořit počítač bez hmoty. Potřebujeme taky energii, jednak k výrobě toho počítače, a hlavně k výrobě média, na které pak uložíme ty nově objevené znalosti.

A třetí věc, méně zřejmá, ale stejně nezbytná pro neomezenou tvorbu znalostí, nebo vysvětlení, jsou důkazy. Naše prostředí se důkazy jen hemží. K ověřování dejme tomu Newtonovy Gravitační teorie jsme se dostali před nějakými 300 lety. Ale důkazy, které jsme k tomu použili, předtím padaly na každém čtverečním metru Země po miliardy let, a budou padat další miliardy let poté. A totéž platí pro všechny ostatní vědy. Pokud je nám známo, důkazy potřebné k objevení nejzákladnějších skutečností ve všech vědách jsou na naší planetě všude k mání.

Náš domov je plný důkazů, a taky hmoty a energie. V intergalaktickém prostoru se tyto tři předpoklady pro neomezenou tvorbu znalostí vyskytují tak málo jak to jen jde. Jak už jsem řekl, je tam prázdno, chladno a temno. Nebo snad ne? No, upřímně řečeno, tohle je jen další sebestředný omyl. (Smích) Protože představte si v intergalaktickém prostoru krychli velkou jako náš domov, Sluneční soustava. Podle lidských měřítek je ta krychle velice prázdná, ale to přesto znamená, že obsahuje přes milion tun hmoty. A milion tun stačí k vytvoření, řekněme, soběstačné vesmírné stanice, v níž je kolonie vědců věnujících se vytváření neomezeného proudu znalostí, a tak dál.

Je naprosto mimo možnosti současné technologie vůbec nahromadit vodík z intergalaktického prostoru, vytvořit z něj ostatní prvky, a tak dál. Ale pointa je v tom, že ve srozumitelném vesmíru, pokud něco není znemožněno fyzikálními zákony, tak co by nám mohlo zabránit to udělat, kromě znalosti jak na to? Jinými slovy je to otázka znalostí, ne zdrojů. A totéž — kdybychom tohle dokázali, měli bychom automaticky i zdroj energie, protože transmutace prvků by byla fůzním reaktorem — a důkazy? Zase, pro naše smysly je tam temno. Ale stačí vzít si dalekohled, klidně jeden z dnešních typů, podívat se, a uvidíte stejné galaxie jaké vidíme odtud. A se silnějším dalekohledem uvidíte i hvězdy a planety. V těch galaxiích se můžete zabývat astrofyzikou, a objevovat fyzikální zákony. A můžete v tom místě vybudovat urychlovače částic, a objevovat fyziku elementárních částic, chemii, a tak dál. Nejspíš nejtěžší vědou by byly biologické exkurze, protože by trvalo pár set milionů let dostat se na nejbližší planetu se životem a zpět. Ale musím říct — a Richarde, promiň — že biologické exkurze mě stejně nikdy moc nebavily, a myslím, že by docela stačila jedna každých pár set milionů let. (Smích)

Takže ve skutečnosti intergalaktický prostor obsahuje všechny předpoklady pro neomezenou tvorbu znalostí. Jakákoli taková krychle, kdekoli ve vesmíru, by se mohla stát stejným centrem jako jsme my, kdyby disponovala znalostmi jak na to. Takže nejsme na jedinečně pohostinném místě. Jestliže je intergalaktický prostor schopný tvořit neomezený proud vysvětlení, tak toho je schopno každé jiné prostředí. I Země. I znečištěná Země. A tím omezujícím faktorem, tam i tady, nejsou zdroje, protože těch je dost, ale znalosti, které jsou omezené.

S tímto kosmickým pohledem založeným na znalostech bychom se měli cítit velmi výjimeční. Ale měli bychom se taky cítit zranitelní, protože to znamená, že bez konkrétních znalostí, nutných k přežití budoucích nebezpečí z vesmíru, je nepřežijeme. Stačí jen, aby pár světelných let odtud vybuchla supernova, a je po nás všech! Martin Rees nedávno napsal knihu o naší zranitelnosti vůči různým věcem, od astrofyziky po nezdařené vědecké experimenty, a především vůči terorismu disponujícímu zbraněmi hromadného ničení. Má za to, že civilizace má jen 50% šanci, že toto století přežije. Myslím, že o tom ještě hodlá na této konferenci mluvit.

Já si nemyslím, že pravděpodobnost je ta správná kategorie pro toto téma. Ale souhlasím s ním v tomto. Můžeme přežít, a taky se nám to nemusí podařit. Nicméně nezáleží to na náhodě, ale na tom, jestli včas vytvoříme relevantní znalosti. To nebezpečí rozhodně není nic nového. Živočišné druhy vymírají neustále. Civilizace zanikají. Naprostá většina všech druhů a civilizací, které kdy existovaly, dnes patří historii. A jestliže chceme být výjimkou, tak logicky naší jedinou nadějí je použít oné vlastnosti, která náš druh a naši civilizaci odlišuje od všech ostatních. A sice náš výjimečný vztah k fyzikálním zákonům. Naši schopnost vytvářet nová vysvětlení, nové znalosti - být středem existence.

Tak, a teď bych to rád použil na jeden současný spor, ne proto, že bych chtěl obhajovat nějaké konkrétní řešení, ale abych ukázal, co mám na mysli. Tím sporem je diskuze o globálním oteplování. Jsem sice fyzik, ale ne ten správný fyzik. V otázce globálního oteplování jsem pouhý laik. A pro laika je jediným racionálním postupem brát vážně převládající vědeckou teorii. Podle této teorie už je pozdě odvrátit katastrofu. Protože jestli je pravda, že to nejlepší, co teď můžeme dělat, je omezit emise CO2 něčím jako je Kjótský protokol, s jeho omezením ekonomické aktivity a jeho obrovskou cenou stovek miliard dolarů nebo kolik to je, tak už to samo je podle všech rozumných měřítek pohroma. A ta obhajovaná opatření ani nemají ten problém vyřešit, pouze ho o kousek odsunout. Takže už je pozdě to odvrátit, a pravděpodobně bylo pozdě už předtím, než si kdokoli to nebezpečí uvědomil. Už bylo nejspíš pozdě v 70. letech, kdy nám nejlepší dostupná vědecká teorie říkala, že průmyslové emise urychlí příchod nové doby ledové, v níž zemřou miliardy lidí.

Poučení z tohoto se mi zdá jasné, a nevím proč se o něm nevede veřejná diskuze. A sice že nemůžeme vždycky všechno vědět. Když budeme o hrozícím nebezpečí vědět, a budeme vědět, jak ho řešit za cenu nižší než je cena za pohromu samotnou, tak přece nebude o čem se přít. Ale žádná opatření, a žádný princip prevence nezabrání problémům, které ještě neumíme předvídat. Čili musíme být připraveni problémy řešit, ne jen se jim vyhýbat. Je pravda, že kapka prevence nahradí moře léčby, ale to jen tehdy, když víme, před čím se chránit. Když dostanete ránu do nosu, tak lékařská věda nespočívá v tom, že vás naučí jak si nenechat rozbít nos. Kdyby lékařství přestalo hledat léky, a soustředilo se jen na prevenci, tak by v obou směrech dosáhlo velice málo.

Celý svět teď mluví o plánech jak si vynutit snížení plynových emisí za každou cenu. Měl by mluvit o plánech jak snížit teplotu, a o plánech jak žít při vyšší teplotě. A ne za každou cenu, ale efektivně a levně. A pár takových plánů existuje, věci jako bloky zrcadel, které budou v kosmu odvracet sluneční záření, a pěstování vodních organismů živících se oxidem uhličitým. V tuto chvíli se výzkum věnuje těmto věcem jen okrajově. Nejsou ústředním tématem lidského úsilí řešit tento problém, nebo obecně problémy. A u problémů, o kterých zatím nevíme, je schopnost reagovat — — a ne jen doufat ve štěstí — naší jedinou nadějí, ne jen nadějí na vyřešení těch problémů, ale i na přežití. Takže vezměte dvě kamenné desky, a vyryjte na ně: na jednu "Problémy jsou řešitelné." a na druhou "Problémy jsou nevyhnutelné." Děkuji. (Potlesk)