Astro Teller
2,462,392 views • 15:32

V roce 1962 na Rice University řekl prezident Kennedy národu o svém snu. O snu, že do konce desetiletí stane člověk na Měsíci. Slavná cesta na Měsíc.

Nikdo netušil, jestli je to možné, on ale zajistil, aby byl vytvořen plán realizace – byla-li reálná. A takové jsou velké sny. Velké sny nejsou pouhé vize, tvoří je vize ruku v ruce se strategiemi, aby se daly uskutečnit.

Mám velké štěstí, že pracuji v továrně, která "cesty na Měsíc" uskutečňuje. V našem X – dříve nazývaném Google X – najdete kosmického inženýra pracujícího bok po boku s módním návrhářem a bývalé velitele vojenských operací v diskusi s experty na lasery. Tito vynálezci, inženýři a tvůrci vytvářejí technologie, o nichž věříme, že by mohly proměnit svět v nádherné místo.

Používáme pojem "cesta na Měsíc", aby nám připomínal, že máme velké vize, že pořád máme snít. A mluvíme o sobě jako o "továrně", abychom nezapomněli, že chceme mít konkrétní vize – konkrétní plány na jejich uskutečnění.

A tady je plán pro naši "cestu na Měsíc". Za prvé: chceme najít obrovský světový problém, který se dotýká milionů lidí. Za druhé: chceme najít nebo navrhnout radikální řešení tohoto problému. A za třetí: musí existovat důvod věřit, že technologie pro takové radikální řešení je reálná a může být vytvořena.

Povím vám ale tajemství. V továrně pro cestu na Měsíc je pěkný chaos. Ale spíše než abychom se mu vyhýbali, předstírali, že neexistuje, pokusili jsme se z něj udělat naši silnou stránku. Většinu času trávíme tím, že rozbíjíme různé věci a snažíme sami sobě dokazovat, že se mýlíme. A o to jde. V tom je to tajemství. Pusťte se nejprve do nejtěžších částí problému. Nadchněte se a povzbuzujte: "Hej! Jak ten projekt dneska zazdíme?"

Funguje nám zajímavá rovnováha, ve které dovolujeme svému neřízenému optimismu živit naše vize. A zároveň si pěstujeme nadšený skepticismus, který našim vizím vdechne život a reálnost.

Chtěl bych vám předvést pár projektů, které jsme opustili ve fázi návrhu, ale také několik pokladů, které – alespoň zatím – nejenže tento proces přežily, ale dokonce je ještě urychlil.

Vloni jsme ukončili projekt automatizovaného vertikálního farmaření. Tohle je ukázka námi vypěstovaného salátu. Každý devátý člověk světa trpí podvýživou. To je ona "cesta na Měsíc", kterou potřebujeme vyřešit. Vertikální farmaření potřebuje desetkrát méně vody a stokrát méně půdy než konvenční farmaření. A jelikož můžete pěstovat jídlo poblíž místa, kde je konzumováno, nemusíte ho transportovat na dlouhé vzdálenosti. V mnoha oblastech jsme dosáhli pokroku, například u automatizovaných sklizní a efektivního osvětlování. Naneštěstí se nám nepodařilo takhle vypěstovat základní obilniny a rýži. A tak jsme projekt zastavili.

Máme tu další obří problém. Za mezinárodní přepravu zboží platíme obrovkou cenu ve zdrojích a poškozování životního prostředí. Ekonomický rozvoj vnitrozemských států je limitován kapacitami dopravní infrastruktury. Radikální řešení? Dopravní loď lehčí než vzduch s variabilní vznášivostí. Ta by mohla mít potenciál, alespoň v celkovém součtu snížit náklady, časovou náročnost a karbonovou stopu transportu, a to bez potřeby ranvejí. Dali jsme dohromady sofistikovanou sadu technických inovací, které by dohromady mohly zajistit, aby cena takových lodí umožnila jejich reálnou výrobu – levně a ve velkém objemu. Jenže jakkoli by byly levné při masové výrobě, ukázalo se, že vyrobit první prototyp by stálo skoro 200 milionů dolarů.

200 milionů dolarů je prostě moc. A jelikož je X postaveno na principu včasné zpětné vazby, kdy děláme chyby, učíme se a hledáme nové návrhy, nemůžeme utratit 200 milionů dolarů jen na to, abychom dostali první informaci o tom, jestli jsme vůbec na správné cestě. Jestli má nějaký náš projekt svou Achillovu patu, chceme to vědět teď, na začátku, ne až později. Tak jsme tenhle projekt taky ukončili.

Když objevíme velkou slabinu projektu, ne vždycky to znamená, že ho ukončíme. Někdy nás to naopak navede na produktivnější cestu.

Toto je náš samořídící prototyp vozidla, který jsme postavili bez volantu a brzdového pedálu. To ale původně nebyl náš cíl.

Ročně zemře na silnicích po celém světě 1,2 milionu lidí. Takže postavit samořídící se auto byla přirozeně nabízená "cesta na Měsíc". Před třemi a půl lety, když jsme testovali tyto původní Lexusy, vybavené modulem pro samořízení, fungovaly tak dobře, že jsme je dali k dispozici kolegům z Googlu, aby nám řekli, co si o tom myslí. Ukázalo se, že náš plán mít auto, které skoro všechno odřídí samo a jen v případě nouze předá kontrolu uživateli, byl hodně špatný. Nebylo to bezpečné, protože uživatelé selhávali. Nezůstali bdělí pro případ, že by jim auto potřebovalo vrátit kontrolu.

Pro ten tým to byla velká krize. Museli se vrátit zpět k rýsovacím prknům. A přišli s krásným, novým pohledem na věc. Cílem je auto, v němž budete opravdovým pasažérem. Řeknete autu, kam se chcete dostat, zmáčknete tlačítko a auto vás samo odveze z bodu A do bodu B.

Jsme moc vděční, že jsme tenhle poznatek získali tak brzo po zahájení projektu. Ovlivnil totiž všechno, co jsme od té doby udělali. Dnes už naše samořídící auta odřídila více než 2,2 milionů kilometrů a denně vyjíždějí do ulic Mountain View v Kalifornii a Austinu v Texasu.

Automobilový tým posunul svou perspektivu. To je jedna z manter u nás v X. Než být chytrý, někdy je mocnější upravit svou perspektivu.

Vezměte si větrnou energii. To je jeden z mých oblíbených příkladů posunu perspektivy. V žádném případě nedokážeme postavit lepší standardní větrnou turbínu než experti daného odvětví. Ale našli jsme způsob, jak se dostat výše, a tím získat přístup k rychlejším, rovnoměrnějším větrům, takže získáme více energie bez těch stovek tun oceli.

Náš energetický drak Makani se zvedne ze svého bidýlka tím, že roztočí vrtule na křídlech. Jak se zvedá, vytáhne provaz pomocí kterého vtahuje energii. Jakmile je provaz rozvinutý, drak začne kroužit po nebi proti větru. V tu chvíli se z vrtulí, které ho zvedly, stávají létající turbíny. A ty provazem posílají elektřinu zpět dolů.

Ještě jsme nevymysleli, kvůli čemu tenhle projekt ukončit. A čím déle odolává tlaku, tím víc se radujeme, že by z toho skutečně mohl být levnější a snazší způsob, jak po celém světě získávat energii z větru.

Na první pohled asi nejbláznivěji vypadá náš projekt Loon. Snažíme se vytvořit internet, postavený na balónech. Bude to síť balónů ve stratosféře, které budou vysílat internetové spojení do venkovských a zapadlých koutů světa. Díky tomu by se mohly dostat on-line skoro 4 miliardy dalších lidí, kteří dnes mají velmi slabé, nebo žádné připojení k internetu.

Jenže nemůžete prostě vzít stožár s anténou, přivázat ho k balónu a poslat do oblak. Větry jsou tam příliš silné, odfoukly by ho. A balóny jsou příliš vysoko na to, aby byly uvázané k zemi.

Teď přijde ten bláznivý moment. Co kdybychom nechali balóny volně se vznášet a přitom je naučili, jak plout po větrech, aby se dostaly tam, kam mají? Ukazuje se, že stratosféra má větry, které vanou různými rychlostmi a v různých směrech, v tenkých vrstvách. Doufali jsme, že s použitím chytrých algoritmů a dat o větrech z celého světa dokážeme s balóny trochu manévrovat, posouvat je o malé kousky nahoru a dolů stratosférou, aby je zachytily správně silné a orientované větry. Máme představu, že když bude dost balónů, jakmile jeden opustí vaši oblast, jiný bude připraven zaujmout jeho pozici, aby mohl poskytovat připojení k internetu. Podobně se váš mobil přepojuje mezi vysílači na zemi, když jedete po dálnici.

Rozumíme tomu, jak bláznivá ta vize je – a připomíná nám to i jméno projektu. [Loon = blázen] A tak od roku 2012 se tým projektu Loon soustředí na úkoly, které se zdají nejtěžší, tedy ty, které nejpravděpodobněji mohou projekt zastavit.

Nejprve zkusili dostat wi-fi připojení z balónu ve stratosféře dolů do antéty na zemi. To fungovalo. A to si pište, že byly i sázky, že to fungovat nebude. Tak jsme pokračovali.

Podaří se nám propojit balón přímo s mobilními zařízeními, abychom nepotřebovali antény jako prostředníky? Jo!

Podaří se nám dosáhnout dostatečnou šířku vlnového pásma, aby to bylo opravdové připojení k internetu? Aby to fungovalo na víc než jen SMS? První testy neprobíhaly ani na 1 Mb/s, dnes už zvládneme až 15 megabitů za sekundu. To je dost i na sledování TED talks.

Dokážeme propojit balóny tak, aby si signál předávaly po obloze a my jsme mohli pokrýt i vzdálenější venkovské oblasti? Hotovo.

Podaří se nám, aby balóny velké jako dům vydržely sloužit déle než 100 dní a přitom stály méně než 5 % z ceny běžného balónu s dlouhou životností? Ano, nakonec. Ale věřte mi, že nás to stálo hodně zkoušení. Vyrobili jsme kulaté, stříbřité balóny. Vyrobili jsme balóny ve tvaru obřích polštářů. Vyrobili jsme balóny velké jako plejtvák. Spousta nám jich praskla.

(smích)

Jeden z nejpravděpodobnějších zádrhelů, které by mohly projekt zastavit, byla otázka řízení balónů po obloze. Proto jedním z nejdůležitějších pokusů bylo vložit balón do balónu.

Máme dvě komory, jednu se vzduchem a druhou s heliem. Balón čerpá vzduch, aby byl těžší, nebo vzduch upouští, aby byl lehčí. Tyto změny hmotnosti mu umožňují stoupat nebo klesat a tento jednoduchý pohyb je celý systém řízení. Pluje nahoru nebo dolů, v naději, že ho potká vítr potřebné síly a směru.

Ale stačí to k tomu, aby řízeně cestoval po světě? Napoprvé stěží, ale postupně se to zlepšuje.

Tento konkrétní balón, náš poslední model, se umí pohybovat v rozmezí 3 kilometry vysokého pásma a dokáže se sám dostavit do cíle s přesností půl kilometru ze vzdálenosti 20 000 kilemetrů.

Čeká nás ještě spousta práce s laděním systému a snižováním nákladů. Ale vloni už jeden levný balón 19 krát obletěl svět během 187 dní. A v tomto duchu budeme pokračovat.

(potlesk)

Naše balóny už dnes umí téměř vše, co potřebuje zvládnout hotový systém. Diskutujeme s telefonními operátory po celém světě a letos už budeme testovat skutečné služby nad místy jako je Indonésie.

Možná se vám to zdá příliš pěkné na to, aby to bylo skutečné, a máte pravdu. Mít tu drzost pracovat na velkých, riskantních věcech je pro lidi nutně zdrojem nepohody.

Nelze na lidi křičet a nutit je do toho, aby rychle selhali. Lidé se brání. Bojí se. "Co se mnou bude pokud selžu? Budou se mi smát? Dostanu padáka?"

Začal jsem s naším tajemstvím. Na závěr vám prozradím, jak to v praxi uskutečňujeme. Jediný způsob, jak dokážete lidi přimět k práci na velkých, riskantních věcech – odvážných nápadech – a k tomu, aby se nejdříve pustili do těch nejtěžších částí je zajistit, že to bude pro ně cesta nejmenšího odporu.

V rámci X pilně pracujeme na tom, aby bylo bezpečné selhávat. Týmy zahazují své nápady v okamžiku, kdy jsou na stole důkazy; proto, že jsou za to odměňováni. Kolegové je za to pochválí. Nadřízený je za to poplácá po zádech, já zejména. Mohou být za to povýšeni. Odměnili jsme každého člena týmu, který zastavil svůj projekt, ať už to byl malý dvoučlenný tým, nebo skupina více než 30 lidí.

V naší továrně věříme na sny. Ale nadšený skepticismus není nepřítelem bezmezného optimismu. Je pro optimismus skvělým partnerem. Odemyká potenciál každého nápadu. Můžeme vytvořit tu budoucnost, která je zatím v našich snech.

Moc Vám děkuji.

(potlesk)