Megan Phelps-Roper
5,887,638 views • 15:17

Byla jsem modrooká, pětiletá, baculatá, když jsme se s rodinou poprvé připojili k demonstraci. Maminka mne přiměla nechat panenky v minivanu. Stála jsem na rohu ulice v Kansaském dusnu, obklopena několika tucty příbuzných, malými pěstmi jsem držela ceduli, kterou jsem ještě neuměla přečíst. "Gayové si zaslouží smrt." To byl začátek.

Naše protesty se staly denním pořádkem a mezinárodním jevem. A jako členka Westboro baptistické církve, jsem se stala stálou účastnicí demonstrací po celé zemi. Konec mé proti gayovské kariéry a života, který jsem dosud znala, nastal až o 20 let později, částečně ho spustili cizí lidé na Twitteru, kteří mi ukázali sílu propojení ostatních.

U nás doma byl život přirovnáván k eposu, jako duchovní boj mezi dobrem a zlem. Dobro byla moje církev a její členové a zlo všichni ostatní. V mé církvi se šprýmovalo tak, že jsme byli neustále v rozporu se světem a to umocňovalo naši odlišnost. "Oddělte nečisté od čistého," se říká ve verši, a tak jsme činili. Od baseballu až po vojenské pohřby, putovali jsme po celé zemi s neonovými cedulemi v rukách, abychom řekli ostatním, jak "nečistí" vlastně jsou, že se řítí do zatracení. Na to se soustředily naše celé životy. To byla pro mne jediná cesta dobra ve světě, který sedí Satanovi v klíně. Stejně jako mých 10 sourozenců jsem věřila v učení celým srdcem a dávala jsem do westboroských setkání zvláštní druh nadšení. V 2009 mne to nadšení přivedlo na Twitter.

Zpočátku byli lidé, které jsem na platformě potkávala, nepřátelští tak, jak jsem předpokládala. Byli digitální verzí křičící hordy, co jsem od dětství vídala na protestech. Uvnitř té digitální mely se vytvořil zvláštní vzorec. Když někdo zavítal na můj profil s obvyklým hněvem a opovržením, reagovala bych směsí veršů Bible, odkazů na pop kultůru a smajlíky. Pochopitelně byli zmatení a zaskočení, ale pak konverzace pokračovala. A bylo to civilní — plné skutečného zájmu na obou stranách. Jak jen ten druhý přišel na tak nehorázné závěry o světě? Někdy se konverzace prolnula do skutečného života.

Lidé, se kterýma jsem se hádala na Twitteru, se na mne přišli podívat na demonstrace, když jsem protestovala v jejich městě. Muž jménem David byl jeden takový. Vedl blog "Jewlicious," a po několika měsících vášnivé, avšak přátelské, argumentace na internetu se na mne přišel podívat na demonstraci v New Orleans. Přinesl mi dezert z Jeruzaléma, kde žije, a já mu dala košér čokoládu a držela ceduli "Bůh nenávidí Židy". (smích)

Nebylo žádných pochyb o našich postojích,

ale hranice mezi přítelem a nepřítelem se začala stírat. Začali jsme se vidět jako lidské bytosti a to změnilo způsob, jak jsme spolu mluvili. Chvíli to trvalo,

ale nakonec tyto rozhovory ve mne zasadily semínko pochybností. Mí přátelé na Twitteru se snažili pochopit učení z Westboro a přitom byli schopni najít nesrovnalosti, které mi celý život unikaly. Proč jsme obhajovali trest smrti pro gaye, když Ježíš řekl, "Nechť ten, kdo je bez viny, ať první hodí kamenem?" Jak jsme mohli prohlašovat, miluj bližního svého, a zároveň se modlit, aby je Bůh zničil? Pravda je, že péče, co se mi dostala od cizích na internetu je už sama o sobě rozpor. Narůstaly důkazy, že lidé na druhé straně nebyli démoni, jak mi bylo vštěpováno. Tato uvědomění mi měnila život.

Najednou jsem zjistila, že nejsme nejvyšší rozhodčí o božské pravdě, nýbrž nedokonalé lidské bytosti. Už jsem nemohla předstírat opak. Nemohla jsem omluvit naše činy — hlavně krutost protestování na pohřbech a oslavování lidské tragédie. Tyto posuny v mém nahlížení přispěly k většímu narušení důvěry v moji církev a nakonec bylo nemožné dál zůstat. Navzdory ohromnému žalu a teroru, v roce 2012 jsem z Westboro odešla.

Ty dny po odchodu, instinkt, schovat se, byl téměř paralyzující. Schovat se před odsouzením mojí rodinou, věděla jsem, že se mnou už nikdy nepromluví — lidé, jejichž myšlenky a názory pro mne znamenaly vše. Chtěla jsem se schovat před světem, který jsem tak dlouho odmítala — před lidmi, co neměli žádný důvod mi dát druhou šanci po celoživotním nepřátelství. A nyní, až je to neuvěřitelné, mi ji dali. Svět měl přístup k mé minulosti, protože vše bylo na internetu —

tisíce tweetů a stovky rozhovorů. Vše od místních TV zpráv po "Show Howarda Sterna" — ale nehledě na to mne tolik lidí přijalo. Napsala jsem omluvu za škodu, co jsem způsobila, ale také vím, že omluva nemůže nic z toho odčinit. Mohla jsem jen zkusit vybudovat nový život a nějakým způsobem napravit nějakou škodu. Lidé měli pádné důvody pochybovat o mé upřímnosti, ale většina nepochybovala. A — vzhledem k mé historii, bylo to víc, než jsem mohla doufat — odpuštění a možnost pochybností. Stále mne to udivuje. Strávila jsem první rok z domova

volně nesená spolu s mladší sestrou, která se rozhodla odejít se mnou. Vstoupily jsme do propasti. Ale byly jsme šokované nalezením světla a cesty kupředu ve stejných komunitách, na které jsme tak dlouho útočily. David, můj židovský přítel z Twitteru, nás pozval na nějaký čas do židovské komunity v Los Angeles. Spaly jsme na gauči v domě hasidického rabína, jeho ženy a jejich 4 dětí — stejného rabína, proti němuž jsem o tři roky dříve protestovala s cedulí: "Tvůj rabín je děvka." Strávili jsme hodiny mluvením o teologii, Judaismu a životě, zatímco jsme myli nádobí v jejich košér kuchyni a krájeli zeleninu k večeři. Chovali se k nám jako k rodině. Neměli nic proti nám. A já byla znovu udivená.

To období bylo velmi chaotické, ale k jedné části jsem se často vracela a to k překvapivému uvědomění, co jsem často zažívala — že to byla úleva a privilegium zanechat ostrého souzení, které mi instinktivně projelo hlavou téměř o každém, koho jsem viděla. Uvědomila jsem si, že se potřebuji učit. Potřebovala jsem naslouchat.

Později to bylo v popředí mé mysli, protože jsem si nemohla pomoci vidět ve veřejných diskuzích tolik destruktivních impulzů, které vládly v mé bývalé církvi. Oslavujeme tolaranci a rozmanitost více, než co si kdy pamatuji, a přitom se stále více vzdalujeme. Chceme dobré věci — spravedlnost, rovnost, svobodu, důstojnost, blahobyt — ale cesta, kterou jsme si zvolili vypadá skoro jako ta, kterou jsem před 4 roky opustila. Rozdělili jsme svět na my a oni. Opouštíme své bunkry jen po dobu, než hodíme řečnické granáty na druhý tábor. Odepsali jsme polovinu země jako odtrženou liberální elitu, nebo racistickou misogynní šikanu. Bez rozdílu, bez složitostí, bez lidskosti. Dokonce, i když někdo volá po empatii a pochopení druhé strany, konverzace téměř vždy přejde v debatu, kdo si zaslouží více empatie. Jako jsem se to naučila já. Rutinně odmítáme uznat chyby ve svých řadách, nebo přednosti našich oponentů. Kompromis je klatba. Dokonce se trefujeme do vlastních lidí, když se odváží zpochybnit stranu. Tato cesta přinesla krutou, kritizující, prohlubující se polarizaci a dokonce šíření násilí. Tuto cestu si pamatuji. Nedovede nás tam, kam chceme jít.

Co mi dává naději je, že s tím můžeme něco dělat. Dobrá zpráva je, že je to jednoduché. A špatná, že je to těžké. Musíme mluvit a naslouchat lidem, se kterými nesouhlasíme. Je to těžké, protože často nechápeme, jak druhá strana přišla ke svému postoji. Je to těžké, protože oprávněné rozhořčení, ten pocit jistoty, že naše strana je ta správná, je to tak svůdné. Je to těžké, protože to znamená ukázat empatii a soucit i lidem, co nám projevují nepřátelství a opovržení. Nutkání odpovědět stejným způsobem je tak lákavé, ale tací my nechceme být. Můžeme ododlat. A já se k tomu vždy budu inspirovat lidmi, co jsem potkala na Twitteru. Zřejmí nepřátelé, co se stali mými milovanými přáteli. A v jednom případě obzvláště chápavého a velkorysého člověka, mým manželem. Nebylo nic zvláštního na tom, jak jsem na něj reagovala. Zvláštní byl jejich přístup. Hodně jsem o tom poslední roky přemýšlela a přišla jsem na 4 věci, které dělali odlišně a to umožnilo konverzaci. Tyto 4 kroky byly malé, ale mocné a já dělám vše, abych je dnes používala při náročných konverzací.

Za prvé - Nepředpokládejte špatný záměr. Moji přátelé na Twitteru si uvědomili, že i když moje slova byla agresivní a útočná, já jsem upřímně věřila, že dělám správnou věc. Předpoklad špatných motivů nás téměř okamžitě odřízne od skutečného porozumění, proč někdo dělá a věří tak, jak to dělá. Zapomínáme, že jsou to lidské bytosti s životními zkušenostmi, které formovaly jejich myšlení a my se zasekli na první vlně hněvu a přes to se náš rozhovor obtížně dostává. Ale když předpokládáme dobrý nebo neutrální záměr, dáváme našim myslím větší prostor pro dialog.

Za druhé - Pokládejte otázky. Když se propojujeme s lidmi přes ideologickou rozdílnost, kladení otázek nám pomůže zjistit rozdílnost v našich odlišných pohledech. Je to důležité, protože nemůžeme předkládat účinné argumenty, když nechápeme, z čeho druhá strana vychází, a dává jim to příležitost ukázat na naše nedostatky. Ale kladení otázek slouží jinému účelu; signalizuje to někomu, že jsou slyšeni. Když mne moji přátelé na Twitteru přestali obviňovat a začali se ptát, téměř automaticky jsem je zrcadlila. Jejich otázky mi daly prostor k mluvení, ale zároveň mi daly povolení k pokládání otázek a skutečně slyšet jejich odpovědi. Od základu to změnilo dynamiku naší konverzace.

Za třetí - Zůstat v klidu. Chce to praxi a trpělivost, ale je to silné. Ve Westboro jsem se naučila nedbat, jak můj styl mluvení zasáhne druhé. Myslela jsem, že moje pravdivost omlouvá mojí hrubost — drsný tón, zvýšený hlas, urážení, skákání do řeči — ale tahle strategie má opačný účinek. Zvyšování hlasu a jízlivost je přirozená při stresových situacích, ale vede konverzaci k neuspokojivému, výbušnému konci. Když byl můj manžel ještě anonymním známým z Twitteru, naše diskuze se často stávaly drsné a kousavé, ale nikdy jsme je nevyhrotili. Místo toho by změnil téma. Napsal by vtip nebo doporučil knihu, nebo se z konverzace jemně omluvil. Věděli jsme, že diskuze ještě neskončila, jen se na čas přerušila, abychom se vrátili k rovnováze. Lidé si často stěžují, že nás digitální komunikace činí méně civilními, ale to je výhoda online konverzací, na rozdíl od těch osobních. Máme vyrovnávací čas a prostor mezi námi a lidmi, jejichž názory jsou frustrující. Můžeme využít ten prostor. Místo ostrého zkritizování se můžeme odmlčet, dýchat, změnit téma, nebo odejít a pak se vrátit, když jsme připraveni.

A jako poslední ... Argumentujte. To se může zdát jasné, ale vedlejší účinek silných názorů je, že někdy předpokládáme, že hodnota naší pozice je nebo by měla být jasná a zřejmá, že nemusíme bránit své pozice, protože jsou správné a dobré, pokud je někdo nechápe, je to jejich problém — že není moje práce je poučit. Ale pokud by to bylo tak jednoduché, viděli bychom všichni věci stejně. Tak laskaví, jako byli moji přátelé na Twitteru, kdyby totiž neargumentovali, bylo by pro mne mnohem těžší vidět svět jinak. Jsme všichni produktem výchovy a naše přesvědčení odráží naše zkušenosti. Nemůžeme očekávat od druhých, že spontánně změní své názory. Pokud chceme změnu, musíme pro ni něco udělat.

Mí přátelé na Twitteru neopustili svá přesvědčení nebo své principy — pouze své opovržení. Mířili, jejich nekonečně omluvitelný útok, a pokládali mi ostré otázky s nádechem laskavosti a humoru. Přistupovali ke mně jako k lidské bytosti a to bylo více transformační, než dvě dekády rozhořčení, opovrhování a násilí. Chápu, že někdo nemusí mít čas nebo energii nebo trpělivost značně se zapojit, ale jak se to může zdát složité, přiblížit se někomu, s kým nesouhlasíme, je možnost, která je tu pro všechny. Upřímně věřím, že můžeme dělat těžké věci. Nejen pro ně, ale i pro nás a naši budoucnost. Stupňovat odpor a těžko řešitelný konflikt nechceme ani pro sebe ani pro svoji zemi nebo naši další generaci.

Maminka mi řekla, než jsem odešla z Westboro, když jsem zoufale doufala, že se najde způsob, jak zůstat s rodinou. S lidmi, které jsem milovala každým pulzem svého srdce, dokonce dříve, než jsem byla tou baculatou, pětiletou, co stála na demonstraci s cedulí, co neuměla přečíst. Řekla, "Jsi jen člověk, moje drahé, sladké dítě." Prosila mne, abych byla pokorná — nezpochybňovala, ale věřila v Boha a ve starší. Podle mne neviděla širší obraz — že jsme všichni lidské bytosti. Že bychom měli být vedeni tímto nejzákladnějším faktem a přibližovat se k sobě štědrostí a soucitem.

Každý z nás přispívá komunitám, kulturám a společnostem, které jsme vytvořili. Konec spirály vzteku a obviňování začíná s každou osobou, která se odmítne oddat těmto destruktivním, svůdným impulzům. Jen se musíme rozhodnout, že to začíná u nás.

Děkuji.

(Potlesk)