Eleanor Longdenová
4,364,536 views • 14:17

Den, kdy jsem poprvé odešla z domova a vydala se na univerzitu, byl slunečný a plný naděje a optimismu. Škola mi šla. Byla na mě kladena vysoká očekávání a já radostně vstoupila do víru studentského života, přednášek, večírků a krádeží dopravních kuželů.

Zdání ovšem občas klame a tato divoká, energetická osoba, která chodila na přednášky a kradla kužely, byla do jisté míry jen pozlátkem, třebaže velmi dobře zkonstruovaným a přesvědčivým. Uvnitř jsem ve skutečnosti byla velmi nešťastná, nejistá a naprosto vyděšená — vyděšená z ostatních lidí, z budoucnosti, ze selhání a z prázdnoty, kterou jsem v sobě cítila. Ale uměla jsem to skrývat zvnějšku, vypadat jako někdo, kdo může doufat v cokoli a usilovat o to. Tato představa nezranitelnosti byla tak dokonalá, že jsem oklamala i sama sebe, a když skončil první semestr a začal druhý, absolutně nikdo nemohl předvídat, co se bude dít dál.

Odcházela jsem ze semináře, když to začalo. Broukala jsem si, zápolila jsem s batohem stejně jako stokrát předtím, když jsem zaslechla hlas, jak klidně popisuje: "Odchází z místnosti."

Ohlédla jsem se, ale nikdo tam nebyl, ale zřetelnost a rozhodnost toho hlasu byla nepopiratelná. Celá otřesená jsem nechala knihy na schodech a spěchala domů a tam se to stalo znovu. "Otevírá dveře."

To byl začátek. Objevil se hlas. Ten hlas přetrvával celé dny, potom týdny a dál a dál, popisoval vše, co jsem dělala, ve třetí osobě.

"Jde do knihovny."

"Jde na přednášku." Byl neutrální, lhostejný a po chvíli mi dokonce poskytoval podivnou společnost a jistotu, ačkoli jsem si všimla, že jeho klidný tón občas ujede a že někdy popisuje mé vlastní nevyjádřené emoce. Takže když jsem byla naštvaná a potřebovala to skrýt, což se stávalo často, protože jsem byla mistr na skrývání svých pocitů, tehdy ten hlas zněl frustrovaně. Jinak mě nijak neděsil ani nerušil, přestože bylo v té době jasné, že se mnou něco komunikuje o mých emocích, zejména o těch, které byly hluboko a nedostupné.

A zrovna tehdy jsem udělala osudovou chybu, když jsem o tom hlasu řekla přítelkyni a ta se vyděsila. Spustilo to pomalý proces. To, že normální lidé hlasy neslyší a já ano, znamená, že je se mnou něco v nepořádku. Ten strach a nedůvěra byly nakažlivé. Najednou mi ten hlas nepřišel tak příznivý, a když trvala na tom, abych vyhledala odbornou pomoc, poslušně jsem přikývla, což se ukázalo jako chyba číslo dvě.

Nějaký čas jsem doktorovi vysvětlovala, co se mi jeví jako skutečný problém: úzkost, nízká sebeúcta, strach z budoucnosti, a setkala se s nezájmem a znuděným obličejem, dokud jsem nezmínila ten hlas, načež upustil pero, otočil se a začal mě vyslýchat se zdáním opravdového zájmu. A abych řekla pravdu, po zájmu a pomoci jsem prahla a pověděla jsem mu o svém podivném společníkovi. A teď si přeji, aby ten hlas tehdy řekl: "Kope si vlastní hrob."

Poslali mě k psychiatrovi, který se rovněž na přítomnost hlasu mračil, a postupně vše, co jsem řekla, interpretoval skrz objektiv latentního šílenství. Například jsem byla členem studentské televizní stanice, která vysílala přehled zpráv z prostředí kampusu, a během sezení, které se velmi protáhlo, říkám: "Promiňte, musím jít. Čtu zprávy v šest." Teď je v mé zdravotní kartě napsáno, že Eleanor má bludy, že je moderátorka televizních zpráv.

V tu dobu mě začaly rychle zaplavovat všechny ty události. Následovala hospitalizace, první z mnoha, hned nato mi byla diagnostikována schizofrenie a potom přišlo to nejhorší, nebezpečný, mučivý pocit beznaděje, ponížení a zoufalství ze sebe a z mých vyhlídek.

Když mě podnítili vnímat ten hlas ne jako zkušenost, ale jako symptom, můj strach a odpor k němu se vystupňoval. Tímto jsem v zásadě zaujala agresivní postoj vůči vlastní mysli, vedla jsem takovou psychickou občanskou válku, a postupně se tak počet hlasů zvýšil a byly stále nepřátelštější a výhružnější. Bez pomoci a bez naděje jsem se stahovala do světa nočních můr, ve kterém se měly tyto hlasy stát mými pronásledovateli a jedinými domnělými společníky. Například mi řekly, že když dokážu, že si zasloužím jejich pomoc, mohou můj život vrátit tam, kde byl dřív, a ukládaly mi stále bizarnější úkoly, bylo to jako práce pro Herkula. Začalo to pomalu, například: "Vytrhni si tři prameny vlasů." Ale postupně byly stále extrémnější a vyvrcholily příkazy, abych si ublížila, a obzvláště pozoruhodný pokyn zněl:

"Vidíš svého učitele vepředu? Vidíš tu sklenici s vodou? Běž dopředu a před všemi studenty mu to vylij na hlavu."

Což jsem vlastně udělala a ani není třeba říkat, že jsem si tím mezi vyučujícími nezískala oblibu.

V podstatě se utvořil koloběh strachu, vyhýbání, nedůvěry a neporozumění a v takové bitvě jsem se cítila bezmocná a neschopná vybudovat si vnitřní mír a smíření.

Po dvou letech se můj stav dramaticky zhoršil. Tou dobou jsem trpěla celým repertoárem šílenství: děsivé hlasy, groteskní vidiny, bizarní, nezkrotné deziluze. Můj psychický zdravotní stav byl katalyzátorem diskriminace, urážek a psychických a sexuálních útoků a můj psychiatr mi řekl: "Eleanor, líp by ti bylo s rakovinou, protože ta se dá léčit snadněji než schizofrenie." Diagnostikovali mě, nadopovali léky a odložili stranou a hlasy mě mučily tak, že jsem se pokusila vyvrtat si díru do hlavy, abych je dostala ven.

Když se teď zpětně dívám na pohromu a zoufalství těch let, přijde mi, jako by tehdy někdo zemřel a někdo jiný byl zase zachráněn. Na tuto cestu nastoupil zlomený a sužovaný člověk, ale vyšla z toho osoba, která nakonec vyrostla v někoho, kým jsem se měla stát.

Mnoho lidí mi v životě ublížilo a já si je všechny pamatuju, ale vzpomínky na ně blednou a mizí v porovnáním s těmi na lidi, kteří mi pomohli. Další lidé, kteří slyšeli hlasy a dostali se z toho, kamarádi a spolupracovníci. Má matka, která ve mě vždy věřila, která věděla, že se k ní jednoho dne vrátím, a byla na mě ochotna čekat tak dlouho, jak jen bude potřeba. Doktor, který po nějaký čas pracoval jen se mnou, který si posílil víru v to, že uzdravení je nejen možné, ale i nevyhnutelné, a který během ničivých období recidivy mé rodině říkal: "Nevzdávejte se naděje. Věřím, že se z toho Eleanor dostane. Někdy sněží až do května, ale léto nakonec vždy přijde."

Čtrnáct minut není dost času na to, abych vzdala hold všem těm hodným a šlechetným lidem, kteří se mnou a pro mě bojovali a kteří čekali, až mě budou moct přivítat zpátky z toho mučivého osamělého místa. Společně vybudovali tvrz z odvahy, kreativity, integrity a neotřesitelné víry, že se moje roztříštěné já zase zahojí. Říkávala jsem, že mě tito lidé zachránili, ale pokud vím, udělali něco mnohem důležitějšího, protože mi dali sílu zachránit sebe sama. A zejména mi pomohli pochopit něco, co jsem vždycky tušila: mé hlasy představovaly určitou odpověď na traumatické životní události, zejména z dětství, takže nebyly mými nepřáteli, ale určitým druhem pohledu do řešitelných emočních problémů.

Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit, protože se ty hlasy zdály být nepřátelské a výhružné, takže v tomto ohledu bylo prvním zásadním krokem naučit se odlišovat metaforický význam od toho, co jsem si dříve vykládala jako doslovný fakt. Například hlasy, které hrozily útokem na náš dům, jsem se naučila interpretovat jako můj vlastní strach a nejistotu ve světě spíše než jako skutečné, objektivní nebezpečí.

Na začátku jsem jim věřila. Třeba si pamatuju, jak jedné noci sedím na stráži před ložnicí mých rodičů, abych je ochránila před hrozbami těch hlasů, které se mi jevily jako reálné. Často jsem zraňovala sama sebe, takže byla většina příborů v domě poschovávaná, a proto jsem se ozbrojila plastovou vidličkou, jaká se používá na pikniky, a sedla si před dveře, svírala ji a byla jsem připravená vyskočit, pokud se něco stane. Něco jako: "Nehraj si se mnou. Nevidíš snad, že mám plastovou vidličku?" Strategické.

Ale pozdější a mnohem užitečnější odpovědí bylo pokusit se rozluštit význam skrytý za slovy, takže když mě hlasy varovaly, ať neopouštím dům, poděkovala jsem jim, že mě upozornily, jak nejistá jsem se cítila — protože pokud jsem si to uvědomovala, mohla jsem s tím něco dělat — a uklidnila jsem je i sebe, že jsme v bezpečí a nemusíme se ničeho bát. Stanovila jsem pro hlasy určité hranice a snažila jsem se s nimi jednat asertivně a zároveň s respektem, a tak jsem nastolila pomalý proces komunikace a spolupráce, kdy jsme se mohli naučit fungovat společně a vzájemně se podpořit.

Během toho všeho jsem si nakonec uvědomila, že každý hlas byl úzce spjat s aspekty mé bytosti a že každý z nich přinášel intenzivní emoce, které jsem nikdy neměla možnost zpracovat nebo vyřešit, vzpomínky na sexuální trauma a zneužívání, na zlost, stud, vinu, nízkou sebeúctu. Hlasy zastoupily bolest a přeměnily ji na slova a snad největším odhalením bylo, když jsem si uvědomila, že ty nejhostilnější a nejagresivnější hlasy vlastně představovaly tu část mě, která byla zraněna nejvíce, takže to byly tyto hlasy, kterým bylo třeba věnovat nejvíce soucitu a péče.

Díky tomu, že jsem se vyzbrojila těmito vědomostmi, byla jsem schopna sesbírat své roztříštěné já, kdy každý kousek představoval jiný hlas, postupně vysadit všechny léky a vrátit se k psychiatrii, tentokrát však z druhé strany. Deset let po příchodu prvního hlasu jsem dokončila studium, tentokrát s tím nejlepším prospěchem z psychologie, jaký kdy univerzita udělila, a o rok později s nejvyšším prospěchem jakožto magistr, což na blázna není špatné. Jeden hlas mi vlastně během zkoušek diktoval odpovědi, což by se dalo považovat za podvádění.

(Smích)

A abych byla upřímná, někdy jsem si jejich pozornost užívala. Jak řekl Oscar Wilde, jediné, co je horší, než když se o vás mluví, je to, když se o vás nemluví. Taky jste díky tomu dobří v odposlouchávání, protože dokážete sledovat dva rozhovory současně. Takže to není tak zlé.

Pracovala jsem v psychiatrických zařízeních, mluvila na konferencích, vydala kapitoly v knihách a akademické články a obhajovala jsem, a stále v tom pokračuji, význam následujícího konceptu: důležitou otázkou v psychiatrii by nemělo být, co je s vámi špatně, ale spíše co se vám stalo. Celou dobu jsem naslouchala svým hlasům, se kterými jsem se nakonec naučila žít v míru a mít k nim respekt a které zase odrážely rostoucí vědomí soucitu, přijetí a respektu vůči sobě. Vzpomínám si na ten dojemný a mimořádný okamžik, když jsem pomáhala jiné mladé ženě, kterou terorizovaly její hlasy, a poprvé v životě jsem si plně uvědomila, že já se tak už necítím a jsem konečně schopna pomoct jiným, kteří mají stejný problém.

Jsem velmi hrdá na to, že mohu být součástí skupiny Intervoice, organizační složky Mezinárodního hnutí za naslouchání hlasům, které bylo inspirováno prací profesora Maria Rommeho a doktorky Sandry Escherové. Toto hnutí vytyčuje naslouchání hlasům jako léčebnou strategii, smysluplnou reakci na nesmyslné okolnosti, ne jako symptom schizofrenie, který je třeba snášet, ale spíše jako komplexní, významnou a smysluplnou zkušenost, kterou je třeba prozkoumat. Společně si představujeme a utváříme společnost, která chápe ty, kteří slyší hlasy, a respektuje je, která podporuje potřeby těchto jednotlivců a která je vnímá jako plnohodnotné občany. Takováto společnost je nejen reálná, ale už se začíná objevovat. Abych parafrázovala Cháveze: Jakmile nastanou změny ve společnosti, nelze je zvrátit. Nemůžete pokořit člověka, který má svou hrdost. Nemůžete utiskovat lidi, kteří se už nebojí.

Pro mě jsou úspěchy tohoto hnutí připomínkou, že empatie, spoluúčast, spravedlnost a respekt jsou víc než jen slova. Je to přesvědčení a víra, která může změnit svět. V posledních dvaceti letech toto hnutí vytvořilo celou organizační síť ve 26 státech napříč pěti kontinenty, která jednotně pracuje na podporu důstojnosti, solidarity a zplnomocnění jednotlivců v duševní tísni. Snažíme se vytvořit nový jazyk a trénink naděje, který má ve svém středu neotřesitelnou víru v sílu jednotlivce.

Jak řekl Peter Levine, lidský tvor je jedinečnou bytostí vybavenou instinktivní schopností hojit se a intelektuálními vlohami tuto vnitřní schopnost využít. V tomto ohledu pro členy společnosti neexistuje větší pocty nebo privilegia než pomoci někomu v jeho procesu léčby, být při tom, podat mu ruku, sdílet břímě jeho utrpení a uchovat si víru v jeho uzdravení. A stejně tak si my, kteří jsme si prošli bolestí a utrpením musíme pamatovat, že nemusíme žít život, který je už navždy definován ničivými událostmi, které se nám přihodily. Jsme jedineční. Jsme nenahraditelní. To, co máme uvnitř, si nemůže nikdo podmanit, pokroutit nebo nám vzít. To světlo nikdy nevyhasne.

Jak mi jednou řekl jeden úžasný doktor: "Neříkej mi, co ti o tobě řekli ostatní. Řekni mi něco o sobě."

Děkuji.

(Potlesk)