David Autor
1,719,529 views • 18:37

Tohle je překvapující skutečnost: za posledních 45 let od zavedení bankomatů, těch, co vám vydávají peníze, se počet lidských pokladníků zaměstnaných v USA zhruba zdvojnásobil, z 250 tisíc na 500 tisíc. 250 tisíc zaměstnanců v roce 1970 a 500 tisíc zaměstnanců dnes, z toho 100 tisíc jich přibylo od roku 2000.

Tyto fakta, na které upozornil ekonom James Bessen z Bostonské Univerzity, vyvolávají zajímavou otázku: Co všichni ti pokladníci dělají? A proč je už dávno nenahradily automaty? Když se nad tím zamyslíte, mnoho významných vynálezů za posledních 200 let bylo navrženo, aby nahradily lidskou práci. Traktory byly vytvořeny za účelem nahrazení lidské dřiny mechanickou silou. Montážní linky byly vytvořeny, aby nahradily nepravidelnou lidskou ruční práci za přesnou práci strojů. Počítače byly naprogramovány tak, aby vyměnily chybující lidskou mysl za digitální přesnost. Tyto vynálezy fungují. Už nehloubíme jámy ručně, nevyrábíme nářadí z kovaného železa, ubytování si nezamlouváme zapsáním do knihy. A přesto je teď, v roce 2016, poměr lidí zaměstnaných jako dělníci vyšší, než byl 125 let zpátky, v roce 1890. A stoupal každou dekádu v předcházejících 125 letech.

To představuje paradox. Stroje za nás dělají čím dál více práce. Proč není lidská práce už dávno nadbytečná a naše znalosti zastaralé? Proč je tu stále tolik pracovních míst?

(Smích)

Dnes večer se vám pokusím tuto otázku zodpovědět. Stejně tak vám nastíním, co to znamená pro budoucnost práce a jaké výzvy automatizace představuje a nepředstavuje pro naši společnost.

Proč je tu tolik pracovních míst? V sázce jsou zde dva základní ekonomické principy. Jeden se týká lidského nadání a kreativity. Druhý se týká lidské nenasytnosti, nebo chamtivosti, chcete-li. Té první budeme říkat princip O-kroužku a představuje druh práce, který zastáváme my. Druhý princip je nikdy-nemáš-dost a představuje, kolik pracovních míst ve skutečnosti existuje.

Začněme s O-kroužkem. Bankomaty měly dva protichůdné vlivy na zaměstnanost pokladníků. Jak asi chápete, nahrazují hodně jejich úkolů. Počet pokladníků na pobočce se snížil asi o třetinu. Banky však brzy přišly na to, že otevírání nových poboček je mnohem levnější, a tak se zároveň počet nových poboček zvýšil asi o 40%. Výsledkem je zvýšení počtu poboček a tím pádem více pokladníků. Tito pokladníci ale dělají odlišnou práci. Tím, jak se změnila jejich práce a snížila se manipulace s penězi, přestali být pokladníky a stali se spíše obchodníky, kteří upevňují vztahy se zákazníky, řeší jejich problémy a nabízí jim nové produkty jako kreditní karty, úvěry a investice. Více pokladníků dělá více kognitivně náročnou práci. V tom je základní princip. Většina práce, kterou děláme, vyžaduje vícero schopností, fyzickou i psychickou zdatnost, odborné technické znalosti a intuitivní schopnosti, námahu a inspiraci podle slov Thomase Edisona. Obecně, zautomatizování části naší práce nedělá zbytek našich schopností zbytečnými. Ve skutečnosti je dělá o to důležitějšími. Zvyšuje to jejich ekonomickou hodnotu.

Ukážu vám to na příkladu. V roce 1986 méně než dvě minuty po startu explodoval a spadl zpět na Zem raketoplán Challenger. Ukázalo se, že příčinou havárie byl levný gumový O-kroužek u přídavné rakety, který zamrzl noc před startem a katastroficky selhal chvíli po startu. Tento jednoduchý gumový O-kroužek znamenal pro multimiliardovou společnost rozdíl mezi úspěchem mise a katastrofickou smrtí sedmi astronautů. Důmyslnou metaforou pro tuto tragickou událost je produkční funkce O-kroužku, pojmenovaná ekonomem z Harvardu Michaelem Kremerem po pádu Challengeru. Funkci těchto O-kroužků si představte jako sérii propojených kroků, článků v řetězci. Každý z těchto článků musí být silný, aby byla mise úspěšná. Pokud jakýkoli z nich selže, mise, produkt nebo služba, se rozpadnou. Tato nejistá situace má překvapivě pozitivní implikace. Zlepšení ve spolehlivosti jakéhokoliv článku v řetezci zvyšuje hodnotu zlepšení jakéhokoliv dalšího článku. Konkrétně, pokud je většina článků slabá a pravděpodobně se rozbije, potom skutečnost, že váš článek není spolehlivý, není příliš důležitá. Pravděpodobně se rozbije něco jiného. Ale ve chvíli, kdy jsou všechny články silné a spolehlivé, začne se zvyšovat důležitost vašeho článku. Nakonec na tom všechno závisí. Proto byl O-kroužek kritický pro raketoplán Challenger, protože všechno ostatní fungovalo perfektně. Pokud by byl Challenger něco jako vesmírný ekvivalent pro Microsoft Windows 2000 —

(Smích)

pak by na spolehlivosti O-kroužku vůbec nezáleželo, protože stroj by se stejně rozbil.

(Smích)

V širší perspektivě, ve většině prací, které zastáváme, jsme jako O-kroužek. Ano, bankomaty manipulují s penězi rychleji a lépe než pokladníci, to však nedělá pokladníky zbytečnými. Zvyšuje to důležitost jejich schopností pro řešení problémů a vztahů se zákazníky. Stejné zásady platí ve chvíli, kdy stavíme budovu, když stanovujeme diagnózu a staráme se o pacienta, nebo když vyučujeme místnost plnou středoškoláků. Jak se nástroje vyvíjí, technologie zvyšuje páku k našim schopnostem, zvyšuje důležitost našich znalostí, našeho úsudku a naší kreativity.

A to mě přivádí k druhému principu: nikdy nemít dost. Možná si říkáte: "OK, chápu O-kroužek, tedy že práce, kterou dělají lidé, bude důležitá. Nemůžou ji zastat stroje, a přesto ji musí někdo udělat. To mi však neříká, kolik pracovních míst tu bude muset být." Když se nad tím zamyslíte, není to přece jasné? Jak se staneme v určité věci dostatečně produktivní, už tu práci nemusíme dělat. V roce 1900, pracovalo v USA 40% všech zaměstnaných na farmách. Dnes je to méně než 2%. Proč je tu tak málo zemědělců? Není to proto, že bychom jedli méně.

(Smích)

Století růstu produktivity v zemědělství znamená, že pár milionů zemědělců dokáže nasytit národ o 320 milionech obyvatel. To je neskutečný posun, ale také to vysvětluje, poč je tu málo O-kroužkových prací v zemědělství. Očividně, technologie může redukovat pracovní místa. Farmaření je pouze jeden příklad. Je tu mnoho podobných. Ale co je pravda o jednom produktu, službě nebo průmyslu není pravda o ekonomice jako celku. Mnoho odvětví, ve kterých pracujeme — zdraví a medicína, finance a pojišťovnictví, elektronika a programování — stěží existovalo před 100 lety. Mnoho věcí, za které utrácíme peníze — klimatizace, sportovní vozy, počítače a mobilní telefony — byly před 100 lety příliš drahé nebo ještě nebyly vynalezeny. Jak nám automatizace uvolňuje čas, rozšiřuje se rozsah toho, co je možné. Vynalézáme nové produkty, myšlenky a služby, které ovládají naši pozornost, zabírají náš čas a přimějí nás ke spotřebě. Možná si myslíte, že některé z těchto věcí jsou zbytečné — "extrémní" jóga, dobrodružné cestování, Pokémon GO — a já bych s vámi souhlasil. Ale lidé po tom touží a jsou ochotní pro tyto věci tvrdě pracovat. Pokud by chtěl průměrný zaměstnanec v roce 2015 žít na úrovni zaměstnance z roku 1915 stačilo by mu pracovat 17 týdnů v roce, jednu třetinu času. Ale to není to, co si většina lidí vybere. Jsou ochotní tvrdě pracovat, aby si mohli užívat technologickou hojnost, která je jim dostupná. Materiální hojnost nikdy neodstranila vnímání nedostatku. Podle slov ekonoma Thorsteina Veblena: "Pokrok je matkou nezbytnosti."

Teď ... Pokud přijmete tyto dva principy, principy O-kroužku a nikdy-není-dost, potom se mnou souhlasíte. Pracovní místa budou. Znamená to, že není čeho se obávat? Automaty, zaměstnanost, roboti a pracovní místa — vše se o sebe postará? Ne. To není můj názor. Automatizace s sebou přináší bohatství tím, že nám umožňuje udělat více práce za kratší dobu. Není žádný ekonomický zákon, který říká, že toto bohatství využijeme správně, a toho bychom se měli obávat. Zamyslete se nad dvěma státy, Norsko a Saúdská Arábie. Obě země bohaté na ropu, jako by jim peníze tryskaly dírou ze země.

(Smích)

Ale ne každá země využila toto bohatství stejně, aby podpořila blahobyt, aby podpořila prosperitu. Norsko je úspěšná demokracie. Celkem vzato občané spolu dobře spolupracují. Většinou se v žebříčcích národního štěstí řadí na první až čtvrté místo. Saúdská Arábie je absolutistická monarchie, ve které mnoha občanům chybí cesta k osobnímu růstu. Většinou se řadí na 35. místo v žebříčku štěstí, což je pro tak bohatý stát, velice nízké hodnocení. Jen pro srovnání, USA jsou obvykle okolo 12. až 13. místa. Rozdíl mezi těmito dvěma státy není v jejich bohatství, ani v jejich technologiích. Jsou to jejich instituce. Norsko investovalo do vytvoření společnosti příležitostí a ekonomické mobility. Saudská Arábie zvýšila životní standardy, zatímco frustrovala mnoho dalších lidí. Dvě země, obě mají dostatek peněz, a přesto nejsou stejně bohaté.

A to mě přivádí k výzvě, které v současnosti čelíme, výzvě, kterou nám přinesla automatizace. Problém není, že bychom přicházeli o pracovní místa. Od dob Velké recese přibylo v USA 14 milionů pracovních míst. Problém je v tom, že mnoho zaměstnání není dobrým zaměstnáním. A většina obyvatel nemá kvalifikaci pro dobrá zaměstnání, která vznikají. Růst zaměstnanosti v USA a ve většině vyspělého světa vypadá trochu jako činka s přibývající vahou na každém konci. Na jedné straně máte vysokoškolské vzdělání, vysoce placená zaměstnání jako jsou doktoři, sestry, programátoři a technici, marketingoví a sales manažeři. Zaměstnanost v těchto oborech je silná a roste. Stejně zaměstnanost stoupá u mnoha prací s malou potřebou znalostí, jako je stravování, úklid, bezpečnost nebo domácí zdravotnická pomoc. Zároveň zaměstnanost klesá v mnoha oborech se středním vzděláním a střední mzdou, jako dělníci a manuální pracovníci a úředníci a prodejci. Důvody pro zmenšující se střed nejsou záhadou. Hodně těchto prací se středním vzděláním využívají dobře pochopitelná pravidla a principy, které mohou být více a více programovány do software a vykonávány počítači. Výzva, kterou ten fenomén vytváří, kterou ekonomové nazývají polarizace zaměstnanosti, je vyřazování příček v ekonomickém žebříčku, snižování velikosti střední třídy a vytvoření tak více vrstvené společnosti. Na jedné straně skupina vysoce placených a vzdělaných profesionálů, která dělá zajímavou práci, a na druhé straně velké množství občanů na špatně placených pozicích, jejichž hlavní povinností je dohlížet na pohodlí a zdraví bohatých. Takto si pokrok nepředstavuji a obávám se, že vy také ne.

Ale mám i dobré zprávy. Takovýmto ekonomickým změnám už jsme v minulosti čelili a prošli jsme jimi úspěšně. Na konci 18. a začátku 19. století, když automatizace likvidovala velkou část zemědělských zaměstnání — pamatujete si ten traktor? — zemědělské státy čelily hrozbě vysoké nezaměstnanosti, generace mladých, kteří nebyli potřeba na farmách, ale nebyli připraveni pro průmysl. Aby se postavili této výzvě, podnikli radikální krok, který vyžadoval po celé generaci mladých, aby zůstali ve škole a pokračovali ve svém vzdělání až do svých 16 let. Říkalo se tomu středoškolské hnutí a byla to velice nákladná věc. Nejen, že museli investovat do škol, ale nemohli ani pracovat ve svých zaměstnáních. Ukázalo se, že to byla jedna z nejlepších investic, které ve 20. století USA provedlo. Poskytlo nám to nejschopnější, nejflexibilnější a nejproduktivnější pracovní sílu na celém světě. Abychom se podívali, jak to fungovalo, představte si, že pracovníky z roku 1899 přeneseme do přítomnosti. Navzdory jejich síle a dobré povaze hodně z nich by nemělo základní gramotnost a znalosti počtů, aby mohli dělat ty nejobyčejnější práce. Většina z nich by nemohla být zaměstnána.

Tento příklad zdůrazňuje důležitost našich institucí, hlavně škol, v tom, abychom mohli sklidit plody naší technologické prosperity.

Bylo by pošetilé říci, že se nemáme čeho obávat. Samozřejmě to můžeme vzít za špatný konec. Pokud by USA před 100 lety, během středoškolského hnutí, neinvestovalo do škol a dovedností, nebyli bychom tak prosperující, mobilní a možná ani tak šťastná společnost. Ale stejně pošetilé je říci, že naše osudy jsou zpečetěny. O tom nerozhodují stroje. Ani o tom nerozhoduje trh. Rozhodujeme o tom my a naše instituce.

Tuto přednášku jsem začal paradoxem. Stroje nahrazují naší práci. Proč není lidská práce už dávno nadbytečná, naše znalosti zastaralé? Není jasné, že cesta do ekonomického a společenského pekla je dlážděna našimi vlastními vynálezy?

Historie opakovaně nabídla řešení tohoto paradoxu. První část řešení je, že technologie zvyšuje význam našich schopností, zvyšuje důležitost, přidanou hodnotu naší odbornosti, úsudku a kreativity. To je O-kroužek. Druhá část řešení je naše nekonečná vynalézavost a naše nevyčerpatelná touha, která znamená, že nikdy nebudeme mít dost. Je tu vždy něco nového, co dělat. Přizpůsobení se rychlému tempu technologických změn vytváří opravdové výzvy, nejvíce viditelné na polarizovaném trhu práce, a hrozbu, kterou to představuje pro ekonomickou mobilitu. Postavení se této výzvě není automatické. Není to bez nákladů. Není to jednoduché. Ale dá se to provést. Ještě jedna potěšující zpráva. Díky naší vynikající produktivitě jsme bohatí. Samozřejmě si můžeme dovolit investovat do sebe a svých dětí tak, jak to udělala Amerika před 100 lety během středoškolského hnutí. Vlastně si spíš nemůžeme dovolit to neudělat.

Teď si možná myslíte, profesor Autor nám tu řekl srdceryvný příběh o vzdálené minulosti, již nedávné minulosti, možná současnosti, ale asi nic o budoucnosti. Protože každý ví, že dnes je to jinak. Opravdu? Myslíte si, že je to jiné? Samozřejmě, že je to jiné. Pokaždé je to jiné. V četných situacích v posledních 200 letech vědci a aktivisté upozorňovali, že nám dochází práce a že se stáváme zastaralými. Například, Luddité na začátku 19. století, americký ministr práce James Davis v půlce 20. let 20. století, ekonom a držitel Nobelovy ceny Wassily Leontief v roce 1982 a samozřejmě mnoho vědců, odborníků, technologů a mediálních celebrit v současnosti.

Tyto předpovědi mi přijdou dost arogantní. Tito samozvaní věštci vlastně říkají: "Pokud já nemůžu vymyslet, co budou lidé v budoucnosti dělat, pak ty, já a ani naše děti nad tím taky nebudou přemýšlet." Nejsem dost odvážný na to, abych si vsadil proti lidské vynalézavosti. Nemůžu vám říct, jakou práci budou lidé zastávat za sto let. Ale budoucnost nezávisí na mojí představivosti. Pokud bych byl farmář z Iowy v letech 1900, teleportoval se za mnou ekonom z 21. století a řekl: "Hádej co, farmáři Autore, v průběhu dalších sto let spadne zaměstnanost v zemědělském průmyslu o 40 % na dvě procenta jen kvůli zvyšující se produktivitě. Co si myslíš, že bude zbylých 38 % pracovníků dělat za práci?" Neřekl bych: "To vím naprosto přesně. Vyvíjení aplikací, radiační léčba, lekce jógy, Bitmoji."

(Smích)

Neměl bych ani tušení. Ale doufám, že bych byl tak moudrý a řekl: "Páni snížení zaměstnanosti v zemědělství o 95 % a přesto produkujeme dostatek jídla. To je nádherný posun. Doufám, že lidstvo dokáže pozoruhodné věci se vší tou prosperitou."

Věřím, že jsme to z velké části dokázali.

Děkuji za vaši pozornost.

(Potlesk)