2,688,140 views • 19:15

Čím bych rád začal je zjištění, že pokud jsem se loni něco naučil, je to fakt, že vrcholnou ironií vydávání knihy o pomalosti je, že ji musíte zpropagovat velmi rychle. Vypadá to, že jsem v těchto dnech většinu svého času strávil cestováním z města do města, ze studia do studia, z rozhovoru na rozhovor, a představoval knihu po velmi malých částech. Protože všichni v dnešní době chtějí vědět, jak zpomalit, ale chtějí vědět, jak zpomalit velmi rychle. Takže... jednen den jsem dělal spot na CNN, kde jsem vlastně strávil více času v maskérně, než před kamerou. A já myslím - není to nijak překvapivé, že? Protože to je druh světa, ve kterém dnes žijeme, svět zaseknutý v "rychle vpřed".

Svět posedlý rychlostí, kde děláme všechno rychleji, zhušťujeme více a více do menšího a menšího množství času. Každý okamžik dne vypadá jako závod s časem. Vypůjčím si frázi od Carrie Fischer, jež je v mém profilu, ale vytáhnu ji znovu - "Tyto dny dokonce i rychlé potěšení trvá moc dlouho." A když se zamyslíte nad tím, jak se snažíme věci zlepšit, co děláme? Zrychlíme je, nebo ne? Byli jsme zvyklí vytáčet, dnes máme rychlé vytáčení. Byli jsme zvyklí číst, dnes máme rychločtení. Byli jsme zvyklí chodit, teď chodíme rychle. A samozřejmě, byli jsme zvyklí chodit na rande, teď máme rychlá rande. Dokonce i věci, které jsou ze své podstaty pomalé se také snažíme zrychlovat. Takže..... Nedávno jsem byl v New Yorku a šel jsem kolem tělocvičny, která měla na okně reklamu na nový kurz, nový večerní kurz. A tím byl, uhádli jste, rychlá jóga. Takže - perfektní řešení pro zaneprázdněné profesionály, kteří chtějí zacvičit pozdrav slunci, avšak chtějí tomu obětovat jen 20 minut. Myslím, že tohle jsou extrémní případy, které jsou vtipné a je fajn se jim zasmát.

Ale je v něm velmi závažný bod. Domnívám se, že v každodenním bezhlavém shonu nám často unikají ničivé účinky, které nám tato uspěchaná forma života přináší. Jsme tak obklopení kulturou rychlosti, že téměř nevnímáme daň, kterou za to platíme ve všech oblastech našeho života. Našim zdravím, stravováním, prací, vztahy, životním prostředím a naší komunitou. A někdy to chce - "budíček", nezdá se vám? Aby nás varoval, že spěcháme našimi životy, namísto toho, abychom je žili. Žijeme rychlý život, namísto dobrého života. A já myslím, že ten "budíček" má u mnohých lidí formu nemoci. Přetažení nebo eventuálně tělo říká: "už nemohu dál", a vzdává se. Nebo se náš vztah rozpadá, protože jsme neměli čas, nebo trpělivost, nebo klid, abychom byli s druhou osobou a naslouchali jí.

A můj "budíček" přišel, když jsem začal číst pohádkky před spaním svému synovi a zjistil jsem, že na konci dne jdu do jeho pokoje a nemohu zpomalit - víte jak, budu rychle číst Kočku v klobouku (kniha). budu přeskakovat tady řádky, jinde odstavce, někdy celou stránku a samozřejmě, můj malý chlapec zná knihu i pozpátku, takže se budeme dohadovat. A to, co mělo být nejpohodovějším, nejdůvěrnějším, nejněžňejším momentem dne, kdy si táta sedne a čte svému synovi, se namísto toho stalo něčím jako gladiátorskou bitvou vůlí, srážkou mojí rychlosti a jeho pomalosti. A takto to šlo nějakou dobu, než jsem se přistihl, jak skenuji novinový článek s tipy, jak ušetřit čas, pro rychlé lidi. A jeden z nich odkazoval na sérii knih zvanou "Minutová pohádka na dobrou noc". A - zarážím se, když ta slova říkám teď, ale moje první reakce byla velmi odlišná. Můj první reflex říkal: "Aleluja - jak skvělý to nápad! To je přesně co hledám, abych urychlil pohádky před spaním ještě víc." Naštěstí však, rozsvítilo se mi a má další reakce byla velmi odlišná, udělal jsem krok zpět a zamyslel se, "Ha, opravdu to zašlo až tak daleko? Jsem opravdu v takovém spěchu, že jsem připraven podvést svého syna ke konci dne? Odložil jsem noviny a když jsem nasedal do letadla, posadil se a dělal jsem něco, co jsem nedělal dlouhou dobu - nicnedělání. Jen jsem přemýšlel, dlouho a usilovně. A než jsem z letadla vystopil, rozhodl jsem se něco s tím udělat. Chtěl jsem probádat celý tento uspěchaný způsob života, a co to přináší mně a ostatním.

A měl jsem v hlavě 2 otázky. První byla, jak jsme dospěli k takové rychlosti? A druhá byla, jestli je možné, nebo dokonce žádoucí, zpomalit? Když se zamyslíte nad tím, jak se náš svět zrychlil, obvykle podezřelí zvednou hlavy. Přemýšlíte nad urbanizací, konzumním způsobem života, pracovním místem, technologií. Ale pokud se prokopete těmito silami, dostanete se k něčemu, co může být hlubší hnací motor, křehkost otázky, kterou je, jak přemýšlíme o čase samotném. V jiných kulturách je čas cyklický. Zdá se, jako by se hýbal ve velkých neuspěchaných kruzích. Neustále se obnovuje a osvěžuje. Zatímco na západě je čas lineární. Je to omezený zdroj, neustále odtéká pryč. Buď jej využijete nebo ztratíte. Čas jsou peníze, jak říkal Benjamin Franklin. A já myslím, že co nám do dělá po psychologické stránce je, že to vytváří rovnost. Čas je vzácnost, takže co uděláme? Hm - zrychlíme nebo ne? Zkoušíme dělat více a více v kratším a kratším čase. Měníme každý okamžik dne v závod do cílové pásky. Cílové pásky, kterou mimochodem nikdy nedosáhneme, avšak stejně do cílové pásky. Domnívám se, že otázka je, zda-li je možné vysvobodit se z tohoto stavu mysli. A odpověď je díkybohu ano, protože co jsem zjistil, když jsem začal pátrat je, že existuje globální odpor proti kulturám, jež hlásají, že rychleji je vždy lépe a vytíženěji je nejlépe.

Napříč celým světem dělají lidé nemyslitelné: zpomalují a zjišťují, že ačkoli obvyklé moudrosti říkají, že když zpomalíte, jste mrtví, opak se stává pravdou. Zpomalením v pravou chvíli lidé zjišťují, že dělají vše lépe. Lépe jí, lépe se milují, lépe cvičí, lépe pracují, lépe žijí. A v tomto souhrnu momentů, míst a prohlášení, leží to, na co se lidé odvolávají jako Mezinárodní Pomalé hnutí.

Dovolte mi nyní malý akt přetvářky. Dám vám jen malý souhrn toho, co se děje uvnitř Pomalého hnutí. Pokud přemýšlíte nad jídlem, mnoho z vás už slyšelo o Hnutí pomalého jídla. Začalo to v Itálii, ale rozšířilo se po celém světě, a nyní má více než 100 000 členů v 50 zemích. Je poháněno velmi jednoduchým a moudrým poselstvím, které říká, že jsme spokojenější a zdravější z našeho jídla, pokud jej šlechtíme, vaříme, a konzumujeme rozumnou rychlostí. Myslím, že i exploze organického pěstování potravy a renesance zemědělských trhů jsou dalším názorným příkladem toho, že se lidé zoufale snaží vymanit z konzumace, vaření a pěstování potravy na průmyslovém harmonogramu. Chtějí zpět pomalejší tempo. A z Hnutí pomalého jídla vyrostlo něco, čemu se říká Hnutí pomalých měst, jež začalo v Itálii, avšak rozšířilo se po Evropě i za její hranice. A zde města začala přemýšlet, jak organizovat městskou krajinu, aby byli lidé povzbuzeni zpomalit, cítit vůni růží a být v kontaktu z ostatními. Mohou omezit dopravu, přidat lavičky, nebo parky.

A někdy tyhle změny přidají něco víc než jen souhrn částí, protože si myslím, když Pomalé město se oficiálně stane Pomalým městem, je to něco jako filozofické přiznání. Říká to celému světu a lidem v tomto městě, že věříme, že ve 21. století, má pomalost svou roli. Domnívám se, že v oblasti medicíny jsou někteří lidé mimo se svou mentalitou "rychle uzdravit", kterou naleznete v tradiční medicíně. A miliony lidí na světě se obracejí k doplňkové a alternativní formě medicíny, která má sklon klepat na dveře pomaleji, něžněji a více holistickou formou léčení. Porota zjevně neschvaluje tychto doplňkové terapie a osobně pochybuji o tom, že kávový klystýr někdy získá souhlas většiny. Ale jiné léčby jako akupunktura a masáž nebo jen relaxace, zjevně mají určité výhody. Nejlepší zdravotnické univerzity všude po světě začínají studovat tyto věci, aby zjistily jak fungují a co se z nich můžeme naučit.

Sex. Kolem je příšerně mnoho rychlého sexu, nebo ne? Jel jsem do... ... neúmyslný dvousmysl. Jel jsem, řekněme, pomalu do Oxfordu, a procházel jsem novinovým stánkem a viděl časopis, pánský časopis, který na titulní straně říkal: "Jak přivést partnerku k orgasmu za 30 seknund". Takže, dokonce i sex dnes měříme stopkama. Víte, mám rád rychlovky tak moc, jako následující osoba, ale myslím si, že je možné získat zatraceně mnoho z pomalého sexu - ze zpomalení v ložnici. Dotknete se - hlubších, něco jako psychologických, emocionálních, spirituálních proudů a získáte lepší orgasmus jejich nahromaděním. Řekněme, že můžete mít za vaše peníze více muziky. Myslím, že Pointer Sisters to vystihly výmluvně, když zpívaly Ódu na milence s pomalou rukou. Všichni jsme se smáli Stingovi několik let zpátky, když začal s Tantrou, ale uběhlo několik let a nyní vidíme páry každého věku, hrnoucí se na workshopy nebo jen do vlastních ložnic najít způsoby, jak zabrzdit a mít lepší sex. A samozřejmě v Itálii, kde lidé vypadají, že vědí, kde hledat potěšení, založili oficiální Hnutí pomalého sexu.

Pracovní místo napříč většinou světa Severní Amerika je nápadnou vyjímkou - se pracovní čas zkracuje. A Evropa je toho příkladem, lidé přicházejí na to, že kvalita jejich života se zlepšuje, čím míň pracují, a rovněž jejich hodinová produktivita roste. Zjevně jsou zde problémy s 35 hodinovým pracovním týdnem ve Francii - příliš mnoho, příliš brzy, příliš nepružné. Ale jiné státy Evropy, zejména severské země ukazují, že to jde mít nakopnutou ekonomiku, aniž by byli workoholici. A Norsko, Švédsko, Dánsko a finsko se nyní umisťují mezi top šesti konkurenceschopnými národy světa, a pracují tolik hodin, že by to Američana přimělo plakat závistí. A pokud jdete dále než je národní úroveň, dolů na úroveň firemní, více a více firem zjišťuje, že svým zaměstancům musí umožnit buď pracovat méně hodin nebo jednoduše vypnout - dát si pauzu na oběd, jít si sednout do tiché místnosti, vypnout si své Blackberry... mobily, behem dne nebo přes víkend, aby měly čas načerpat síly a co se mozku týká, něco jako kreativní režim myšlení.

Není to dnes jen o dospělých, kdo je přepracován. Týká se to i dětí. Mně je 37 a mé dětství skončilo v polovině 80. let a dívám se na děti dnes a jsem ohromen způsobem, jakým závodí s domácímy úkoly, více učení, více úkolů ve volném čase, než bychom kdy pojmuli generaci zpět. A některé srdcervoucí emaily, které dostávám jsou od adolescentů vznášejících se na pokraji vyhoření, kteří mě prosí, abych napsal jejich rodičům a pomohl jim zpomalit a dostat se z toho nekonečného běžícího pásu. Ale naštěstí je zde rovněž vlna odporu rodičů a zjišťujete, že ve mětěch Spojených států se rodiče sdružují dohromady a bojují proti zvláštním úkolům po určité dny v měsíci, aby se lidé mohli uvolnit a mít společné rodinné chvíle, a zpomalit.

Domácí úkoly jsou jiná věc. Odpor proti domácím úkolům bují všude v rozvojových zemích ve školách, ktré bazírovaly na domácích úkolech celé roky, a nyní zjišťují, že méně může být více. Ve Skotsku byl nedávno případ, kde bezplatná, úspěšná soukromá škola zakázala domácí úkoly všem dětem mladším než 13 let, a jejich úspěšní rodiče šíleli a říkali, "Co to děláte? Naše děti propadnou". Ředitel řekl, "Ne, ne, děti potřebují ke konci dne zpomalit." A zrovna před měsícem přišly výsledky zkoušek a v matematice a přírodních vědách se výsledky zlepšily o 20% oproti loňskému průměru. A myslím, že velmi odhalující bylo, že elitní univerzity, které jsou obvykle úváděny jako důvod, proč lidé ženou své děti tak moc, si najednou uvědomují, že hodnota studentů, kteří k nim přicházejí, klesá. Tato mládež má výborné známky, mají životopisy přeplněné mimoškolními aktivitami, až vám z toho přechází zrak. Ale chybí jim jiskra, chybí jim schopnost myslet kreativně a myslet mimo konvence - nevědí jak snít. A tyto významné školy Ivy League, Oxford, Cambridge a další, začínají posílat zprávy rodičům a studentům, že potřebují lehce zpomalit. A například Harvard posílá dopis nováčkům jenž jim říká, že budou mít ze života i z Harwardu více, když zpomalí. Když udělají méně, ale dají věcem čas, čas který věci potřebují, aby si je užili a vychutnali. Dokonce i když někdy nedělají vůbec nic. A tento dopis se nazývá - myslím velmi trefně - "Zpomalte!" - s vykřičníkem na konci.

Takže jakkoli se na to díváte, zpráva je podle mě stejná. Méně je velmi často více, pomaleji znamená velmi často lépe. Ale vyplývá z toho, samozřejmě, že zpomalit není jednoduché, že? Dostal jsem pokutu za rychlost, když jsem zkoumal svou knihu o výhodách pomalosti, to je pravda, ale není to všechno. Bylo to dokonce při cestě na večeři, kterou pořádalo Hnutí pomalého jídla. A pokud tohle není dostatečně zahanbující, dostal jsem pokutu v Itálii. A pokud jste někdo někdy řídil na italské dálnici, tušíte asi dobře, jak rychle jsem jel.

(smích)

Ale proč je tak těžké zpomalit? Myslím, že jsou různé důvody. Jeden je, že rychlost je zábava - rychlost je sexy. Všechno je to adrenalin. Je těžké se toho vzdát. Myslím si, že je to nějaká metafyzická dimenze - že rychlost se stává způsobem, jak se izolujeme od větších a hlubších otázek. Plníme své hlavy zmatkem, zaneprázdněním, takže se nemusíme ptát - mám se dobře? Jsem šťasten? Vyrůstají mé děti správně? Rozhodují za mě politici správně? Další důvod - ačkoli, myslím si, že je to ten nejsilnější - proč je pro nás těžké zpomalit, je kulturní tabu, že jsme se postavili proti pomalosti. Pomalost je v našem světě sprosté slovo. Je to synonymum lenosti, flákání, a toho, kdo se vzdává. Víte jak - "On je pomalý" - to je v podstatě synonymum toho, být hloupý.

Smyslem Hnutí pomalosti, respektive jeho cílem, je uchopit toto tabu a řící - ano, někdy pomalost není řešení, existuje i špatná pomalost. Zůstal jsem nedávno uvězněn v M25, což je okružní silnice kolem Londýna a strávil tam 3 a půl hodiny. A můžu vám říci, to byla špatná pomalost. Avšak novou myšlenkou, něco jako revoluční myšlenkou Hnutí pomalosti je, že existuje také dobrá pomalost. A dobrá pomalost je udělat si dost času na jídlo se svou rodinou, s vypnutou televizí. Nebo - udělat si čas na prozkoumání problému z více úhlů, abyste v práci udělali dobré rozhodnutí. Nebo jen jednoduše udělat si čas zpomalit a vychutnávat život.

Jedna z věcí, kterou považuji za nejvíce povznášející kolem tohoto všeho co se stalo kolem knihy, byly reakce na ni, než vyšla. A já jsem věděl, že když má kniha o pomalosti vyjde, bude vítána v hnutí New Age, avšak byla rovněž přijata, s velkou chutí, firemní sférou, obchodními magazíny a velkými společnostmi a vůdcovskými organizacemi. Protože lidé na vrcholu řetězce, lidé jako vy, domnívám se, si začínají uvědomovat, že je v systému příliš mnoho rychlosti, příliš mnoho zaneprázdnění a přišel čas najít nebo se navrátit k ztracenému umění změny rychlostních stupňů. Dalším povzbuzujícím zjištěním je, že tato myšlenka nebyla uchopena jen v rozvinutém světě. V rozvíjejícím se světě, v zemích které jsou na hranici tvořící skok do označení "první svět" - Čína, Brazílie, Thajsko, Polsko atd. - tyto státy uchopily myšlenku pomalého hnutí, mnoho lidí v těchto zemích vedou debaty v médiích, na ulicích. Protože si myslím, že hledí k západu a říkají: "Líbí se nám výhled na to, čeho jste dosáhli, ale nejsme si tím tak jisti."

Vzhledem k tomu, co jsem řekl, je to možné? Je to skutečně hlavní otázkou dnešní doby. Je možné zpomalit? Jsem šťasten, že vám mohu říci, že odpověď zní ano. Představil jsem sám sebe jako ukázku A, něco jako reformovaného a napraveného rychloholika. Stále miluju rychlost, víte - žiju v Londýně a pracuji jako novinář a užívám si šum a zaneprázdněnost, a ten nával adrenalinu pramenící z toho všeho. Hraju squash a lední hokej, dva velmi rychlé sporty, kterých bych se nevzdal za nic na světě. Někdy loni jsem se však poznal se svým "želvím já".

(smích)

A co to pro mě znamená je, že už se více bezdůvodně nepřetěžuju. Můj základní režim již není spěchoholik. Již více neslýchám čašem okřídlený vůz (citace básně) nebo aspoň ne tak jako dříve. Vlastně jej slyším teď, jelikož můj čas se chýlí ke konci. Závěr z toho všeho je, že se cítím mnohem šťastnější, zdravější a produktivnější, než jsem kdy byl. Cítím se, jako bych svůj život žil, namísto toho, abych s ním jen závodil. A asi nejdůležitějším měřítkem úspěchu je, že cítím, jak jsou mé vztahy mnohem hlubší, bohatší a silnější.

A pro mě - řekl bych lakmusovým testem zda-li to může fungovat a co to bude znamenat bylo jít vždy k pohádkám na dobrou noc, protože je to něco jako začátek cesty. A i odsud jsou zprávy růžové. Víte, na konci dne jdu do pokoje svého syna. Neberu si hodinky. Vypnu počítač, takže neslyším přicházející emaily, a jen tak zpomalím do jeho klidu...a čteme si. A jelikož děti mají své vlastní tempo a vnitřní hodiny, nekvalifikují čas, kdy si naplánujete 10 minut, aby byli s vámi. Oni potřebují, abyste se pohybovali v jejich rytmu. Četl jsem mu příběh deset minut a můj syn najednou říká: "Víš, něco se mi dnes stalo na hřišti a otrávilo mě to." A popovídali jsme si o tom. A nyní zjišťuju, že pohádky na dobrou noc byly jakousi - položkou na mém seznamu úkolů, něčím, čeho jsem se obával, protože to bylo příliš pomalé a já to musel mít rychle za sebou. Stalo se to mou odměnou na konci dne, něčím, čeho si opravdu vážím. A mám něco jako Hollywoodský konec mé řeči dnes odpoledne, který zní následovně.

Několik měsíců zpět jsem se chystal na další turné s knihou a měl jsem sbaleno. Byl jsem dole u dveří a čekal na taxi, a můj syn přišel dolů po schodech za mnou a nesl mi vlastnoručně vyrobené přání. Slepil dvě pohlednice k sobě, a na přední stranu nalepil nálepku Tintina, jeho oblíbené postavičky. Dal mi to přáníčko, a na něm stálo napsané "Tátovi s láskou Benjamin." A já říkal: "Tohle je opravdu krásné, to je abych měl na cestě štestí?" A on řekl: "Ne, ne, ne, táto - to je přáníčko za to, že jsi nejlepší čtenář pohádek na světě." A já si říkal: "Jó, tohle zpomalení..."

Děkuji velmi pěkně.