Radikální otevřenost je stále hudbou budoucnosti v oblasti školství. Složitě přicházíme na to, že vzdělávání není místo, ale aktivita.

Rád bych vám zde představil test PISA, kterým OECD měří znalosti a dovednosti patnáctiletých žáků po celém světě. Je to příběh o tom, jak mezinárodní srovnávání zglobalizovalo oblast vzdělávání obvykle vnímanou jako vnitřní záležitost každé země.

Podívejme se na to, jak vypadal svět v 60. letech, co se týče podílu populace s dokončeným středoškolským vzděláním. Jak vidíme, Spojené státy byly napřed, a jejich ekonomický úspěch do velké míry vycházel z této dlouholeté přednosti, z průkopnické role USA ve vzdělávání. V 70. letech je však dohnaly další země. V 80. letech globálně rostl počet talentovaných studentů. Ale pokrok se nazastavil v 90. letech. Takže, v 60. letech byly Spojené státy první. V 90. letech byly na 13. příčce, ne kvůli snižování úrovně, ale proto, že zbytek světa se tak rychle zlepšoval.

Jižní Korea je toho názorným příkladem. Před dvěma generacemi měla Korea životní úroveň dnešního Afgánistánu a ve vzdělanosti byla jednou z nejzaostalejších zemí. Dnes každý mladý Korejec dokončí střední školu.

Z toho plyne, že v globální ekonomice není měřítkem úspěchu pokrok jedné země, ale nejlépe fungující vzdělávací systémy celosvětově. Problém je, že měření času stráveného lidmi ve škole či srovnání jimi dosažených titulů není vždy ten nejlepší způsob, jak hodnotit jejich využitelnost. Vezměte si všechny ty nezaměstnané absolventy, zatímco zaměstnavatelé tvrdí, že nemohou najít zaměstnance s potřebnou kvalifikací. Z toho vidíme, že lepší tituly nevedou automaticky k lepším dovednostem, lepší práci a lepšímu životu.

PISA se toto snaží změnit tak, že měří znalosti a dovednosti žáků přímo. A podívali jsme se na to z ojedinělého úhlu. Nezajímalo nás ani tolik, zda jsou studenti schopni jednoduše zopakovat, co se naučili ve škole, ale chtěli jsme zjistit, zda jsou schopni vycházet z toho co umí, a aplikovat své znalosti v nových situacích. Někteří lidé nás za to kritizovali. Říkali, že takovéto měření výsledků je příšerně nefér, protože testujeme studenty na problémech, které nikdy předtím neviděli. Ale podle takovéto logiky bychom měli za nefér považovat život, protože pravou zkouškou v životě není to, zda si pamatujeme co jsme se naučili ve škole, ale zda jsme připraveni na změnu, na pracovní pozice, které nebyly vytvořeny, na technologie, které ještě nebyly vymyšleny, na problémy, které dnes nemůžeme předvídat.

A i když byla dříve zpochybňována, naše metoda měření výsledků se rychle stala normou. Při našem posledním průzkumu v roce 2009 jsme měřili 74 školských systémů, které představují celkem 87 procent ekonomiky. Tento graf znázorňuje výsledky jednotlivých zemí. Červené jsou země pod průměrem OECD, žluté jsou průměrné a zelené ty, které si vedou velmi dobře. Najdete tu Šanghaj, Koreu a Singapur v Asii, Finsko v Evropě, a Kanadu v Severní Americe, všechny si vedou velmi dobře. Můžete také vidět mezeru téměř tří a půl školních ročníků mezi patnáctiletými v Šanghaji a v Chile, a ten rozdíl se zvětší až na sedm let, zahrneme-li země s nejnižšími výsledky. Mezi zeměmi jsou neuvěřitelné rozdíly v tom, jak připravují mladé lidi na dnešní ekonomiku.

Ale já bych zde rád představil ještě jeden důležitý aspekt. Pedagogové rádi mluví o rovnoprávnosti. Projektem PISA jsme chtěli měřit, jak rovnoprávnost skutečně zajišťuje, zda mají lidé z různých sociálních vrstev stejné příležitosti. A zde vidíme, že v některých zemích je dopad sociálně slabého prostředí na výsledky vzdělávání skutečně velmi znatelný. Příležitosti nejsou rovné. Velké množství dětského potenciálu je promrháno. V jiných zemích naopak vidíme, že záleží mnohem méně na tom, do jaké sociální vrstvy se kdo narodí. Všichni chceme být zde, v pravém horním kvadrantu, kde výsledky jsou velmi dobré a příležitosti rovnoprávné. Žádná země si nemůže dovolit být zde, kde jsou slabé výsledky a velké sociální nerovnosti. A pak je možné debatovat o tom, zda je lepší být zde, kde jsou výsledky velmi dobré, ale za cenu velkých nerovností? Anebo se chceme soustředit na rovnost a přijmout průměrnost? Když se ale podíváme, jak si země vedou v této oblasti, všimneme si, že je zde hodně zemí, které skutečně vynikají v obou směrech. Jedna z nejdůležitějších lekcí tohoto srovnání je, že není třeba obětovat rovnoprávnost, aby bylo možné dosáhnout nadprůměrnosti. Tyto země poskytovaly dříve špičkové vzdělání jen některým, nyní je ale poskytují všem, což je velice důležité ponaučení. A to též zpochybňuje paradigma mnoha školských systémů, které fungují na principu oddělování zrna od plev. A hned, jak byly tyto výsledky představeny, zákonodárci, pedagogové, výzkumní pracovníci z celého světa se snažili odhalit, co se skrývá za úspěchem těchto systémů.

Ale vraťme se nejdříve o krok nazpět a zaměřme se na země, které stojí za projektem PISA, které jsou zde označeny barevně. A velikost jednotlivých bublin je přímo úměrná množství peněz, které tyto země vynakládají na studenty. Kdyby byly peníze tím hlavním ukazatelem výsledků vzdělávání, našli bychom ty nějvětší bubliny nahoře, nebo ne? Ale to zde nevidíme. Průměrné výdaje na žáka vysvětlují méně než 20 procent rozdílů ve výsledcích mezi jednotlivými zeměmi, a například Lucembursko, ten nejdražší systém vůbec, si nevede nijak zvlášť dobře. Vidíme tedy, že dvě země s podobnými výdaji dosahují zcela odlišných výsledků. Též je patrné, že - a toto je jedno z nejpovzbudivějších zjištění - již nežijeme ve světě, který je jednoznačně rozdělen na země bohaté a vzdělané a na ty chudé a nevzdělané. Opět, velice důležitá lekce.

Podívejme se na toto blíže. Tato červená tečka představuje průměrné výdaje na studenta v závislosti na ekonomické vyspělosti země. Jeden způsob, jak utrácet peníze, je zaplatit dobře učitelům, a jak je vidět, Korea investuje hodně, aby do učitelské profese přilákala ty nejlepší lidi. A Korea také investuje do více hodin výuky, což dále přispívá k navyšování nákladů. A v neposlední řadě, Korejci chtějí, aby jejich učitelé nejen učili, ale dál se také vzdělávali. Investují do profesního rozvoje, spolupráce a mnoha dalšího. To vše stojí peníze. Jak si toto všechno můžou Korejci dovolit? Odpověď zní, že v Koreji je vysoký počet žáků ve třídě. Což snižuje náklady, zde označeno modře. Další z takových zemí je Lucembursko. Zde vidíme, že červená tečka je na stejném místě jako u Koreji, takže Lucembursko má stejné výdaje na studenta jako Korea. Ale rodiče, učitelé a zákonodárci v Lucembursku mají všichni rádi menší počet žáků ve třídě. Ono je to ostatně velmi příjemné být v méně početných třídách. Takže hodně investují sem, a tak velikost modrého sloupce žene výdaje nahoru. Ale i Lucembursko může své peníze utratit jen jednou, a cenou za to je, že učitelé nejsou nijak zvlášť dobře placeni. Žáci netráví ve škole tolik času. A učitelé nemají příliš mnoho času na cokoliv jiného než na učení. Jak vidíme, tyto dvě země vynakládají své peníze velmi odlišně, a na tom, jak je utrácejí záleží mnohem více než na tom, kolik investují do vzdělávání.

Vraťme se teď do roku 2000. Jak si jistě pamatujete, rok před tím, než byl vynalezen iPod. Takhle vypadal svět tehdy podle šetření PISA. Předně si všimněte, že velikost bublin byla mnohem menší, že? Za vzdělávání jsme utráceli mnohem méně, přibližně o 35 procent méně. Takže si asi říkáte, když je teď vzdělávání o tolik dražší, o kolik se asi muselo zlepšit? A smutná pravda je, že ve skutečnosti, se v mnoha zemích nezlepšilo. Ale existují země, které zaznamenaly impozantní zlepšení. Německo, odkud pocházím, se v roce 2000 nacházelo ve spodním kvadrantu, pod průměrem s velkými sociálními nerovnostmi. A vezměte si, že Německo bývalo jednou z těch zemí, které si vedly velmi dobře co do počtu vysokoškolsky vzdělaných. Velice chabé výsledky. Lidé jimi byly zaskočeni. A vůbec poprvé se veřejná debata v Německu měsíce nezabývala než vzděláváním, ne daněmi,a podobnými záležitostmi, ale vzdělávání bylo hlavním tématem této debaty. A pak na to začali reagovat zákonodárci. Vláda dramaticky navýšila výdaje na vzdělávání. Hodně se udělalo pro to, aby se zrovnoprávnily příležitosti pro žáky z rodin imigrantů a sociálně slabé. A skutečně zajímavé bylo, že se nejednalo pouze o optimalizaci stávajícího systému, ale data změnila některá přesvědčení a paradigmata o německém vzdělávácím systému. Například, tradičně bylo vzdělávání velmi malých dětí viděno jako záležitost rodin, a byly i případy, kdy ženy byly obviňovány ze zanedbávání rodinných povinností, když poslaly své děti do mateřské školky. Projekt PISA změnil úhel této debaty a předškolní vzdělávání se stalo hlavním tématem reformních zákonů v Německu. Nebo, německý školský systém tradičně rozděluje děti ve věku 10 let, velmi útlém věku, na ty, které se hodí do vzdělanostních profesí a na ty, které pro ně budou pracovat, a to celé zejména na základě socio-ekonomických faktorů. A i toto paradigma je nyní zpochybňováno. Událo se hodně změn.

A dobrá zpráva je, že o 9 let později, vidíme zlepšení v kvalitě i rovnoprávnosti. Lidé se problémům postavili čelem a něco s nimi udělali.

Nebo, vezměme si Koreu, na opačné straně spektra. V roce 2000 už si Korea vedla velmi dobře, ale Korejcům vadilo, že jen malá část žáků dosahovala opravdu skvělých výsledků. Přijali to jako výzvu, a Korea byla schopna zdvojnásobit počet studentů se skvělými výsledky v oblasti čtení a to za jednu dekádu. Když se ale zaměříte jen na ty nejlepší studenty, víme co se stane, rozdíly se začnou prohlubovat, a zde vidíme, jak se tato bublina posouvala lehce opačným směrem, ale i tak, impozantní zlepšení.

Zásadní reformy v polském vzdělávacím systému pomohly dramaticky snížit rozdíly mezi jednotlivými školami, nastartovat změny v nejhorších školách, a zlepšit vzdělávací výsledky za něco málo přes půl roku. A zde jsou další země. Portugalsko bylo schopno sjednotit svůj fragmentovaný systém, zlepšit kvalitu a rovnoprávnost. Tak se stalo i v Maďarsku.

Je tedy patrné, že došlo k velikým změnám. A i ti, kdo si stěžují a říkají, že relativní srovnávání zemí na základě něčeho jako je PISA je jen výslednicí kultury, ekonomických a sociálních faktorů, společenské homogenity, a tak dále, i tito lidé musejí souhlasit, že zlepšení je možné. Polsko totiž nezměnilo svoji kulturu. Nezměnilo svoji ekonomiku. Nezměnilo ani své demografické složení. Nevyhodilo učitele. Reformovalo však svůj vzdělávací systém a metody. Úctyhodné.

A to vede k otázce: jaký si můžeme vzít příklad ze zemí v zeleném kvadrantu, které dosáhly vysokých stupňů v rovnosti, výkonu a zvedly výsledky? A jistě se nabízí otázka, může to, co funguje u nich, být modelem, který by fungoval všude? Samozřejmě, že není možné kopírovat masově vzdělávací systémy, ale tato srovnávání identifikovala řadu faktorů, které jsou systémům s nejlepšími výsledky společné. Všichni souhlasí, že vzdělávání je důležité. Všichni. Ale realitou zůstává, jak nastavit preference a kterým bude dána přednost. Jak země platí své učitele ve srovnání s ostatními vzdělanými pracovníky? Chtěli byste, aby se vaše dítě stalo učitelem raději než právníkem? Jak reflektují školy a učitele média? To jsou zásadní otázky, a my se skrze srovnávání PISA dozvídáme, že u těch nejlepších systémů političtí představitelé přesvědčili občany, aby upřednostnili vzdělávání a budoucnost, před konzumerismem tady a teď. A víte, co zajímavé? Nebudete tomu věřit, ale existují země, kde tím nejpřitažlivějším místem pro trávení času není nákupní centrum, ale škola. Takové země opravdu existují.

Ale nastavení vzdělání jako jedné z priorit je jen prvním krokem. Dalším je víra, že všechny děti mají potenciál uspět. Existují země, kde jsou studenti rozdělováni v útlém věku. Znáte to, slabší studenti jsou vylučováni protože se věří, že pouze některé děti mohou dosáhnout světové úrovně. Ale to většinou souvisí s hluboce zakořeněnými sociálními rozdíly. Vydáte-li se do Japonska v Asii, nebo v Evropě do Finska, rodiče a učitelé v těchto zemích očekávají, že každý student uspěje, a to je možné i vidět v přístupu studentů. Když jsme se studentů zeptali na to, co stojí za úspěchem v matematice, studenti v Severní Americe obvykle odpovídali, že záleží na talentu. Pokud nejsem rozený génius v matematice, raději bych měl studovat něco jiného. 9 z 10 japonských studentů si myslí, že úspěch závisí na jejich vlastním úsilí a snaze, a to hodně vypovídá o systému, ve kterém se vzdělávají.

V minulosti byli studenti vzděláváni všichni velice podobně. Ty nejúspěšnější země v PISA testech praktikují různé pedagogické postupy a podporují rozmanitost. Uvědomují si, že řadoví studenti jsou mimořádně talentovaní a tak nabízejí individuálnější příležitosti ke vzdělávání.

Ty nejlepší systémy mají také společné jasné a amibiciózní nastavení úrovně napříč spektrem. Každý student ví, co je důležité. Každý student chápe, co je třeba udělat, aby uspěl.

A nikde kvalita vzdělávacího systému nepřevyšuje kvalitu svých učitelů. Ty nejlepší systémy velice opatrně vybírají a vzdělávají své učitele. Bedlivě sledují, jak se zlepšuje kvalita učitelů, kteří mají potíže a kteří se snaží zlepšit, a jak jsou nastaveny jejich platové podmínky. Poskytují prostředí, v němž učitelé spolupracují, aby se vytvořily postupy dobré praxe. A mají zaveden inteligentní systém, který umožňuje učitelům dál profesně růst. V byrokratických školských systémech jsou učitelé odkázani jen sami na sebe se seznamem požadavků, co mají ve třídě učit. V těch nejlepších systémech je jasné, co znamená podávat výkon. Úroveň je nastavena ambiciózně, ale dovolí přitom učitelům, aby sami přišli na to, co je potřeba studenty v daném dni naučit. V minulosti se skrze vzdělávání předávala moudrost. Nyní je čas přijít na to, jak umožnit, aby studenti dospěli k moudrosti sami. Ty nejlepší systémy přešly od profesně administrativních forem pracovní morálky a kontroly, tedy něco jako, jak si ověřit, že učitelé dělají co mají, k profesionálním formám organizace práce. Umožňují učitelům, aby zaváděli pedagogické inovace. Podporují je v profesním růstu, aby rozvinuli funkčnější pedagogické metody. V minulosti byla cílem standardizace a dodržování pravidel. Nejlepší systémy ale posunuly své učitele a ředitele škol směrem k invenci. V minulosti se politici zaměřovali na výstupy, právní stanovy. Nejlepší systémy pomohly svým učitelům a ředitelům škol soustředit se na dalšího učitele, další školu, na sebe.

A ty nejúchvatnější výsledky těch na světě nejlepších systémů jsou, že dosáhly skvělých výsledků napříč celým systémem. Vidíme, jak dobře si v PISA testech vede Finsko, ale co je na Finsku tak působivého je, že mezi školami je jen 5ti procentní odchylka, co se týče výsledků jejich studentů. Úspěšná je každá škola. V tomto je úspěch systémovou záležitostí. A jak to dělají? Investují své zdroje tam, kde se to projeví nejvíce. Získají ty nejlepší ředitele pro ty nejproblémovější školy, a nejlepší učitele do těch nejnáročnějších tříd.

V neposlední řadě tyto země mají nastavenu koncepci školství v návaznosti na všechny ostatní resorty. Koncepce jsou nastaveny systémově a dlouhodobě, a dbá se na to, aby co je na papíře, fungovalo i ve skutečnosti.

Nicméně to, že víme, jak to dělají úspešné systémy nám ještě nutně neřekne nic o tom, jak se zlepšit. To je také jasné, a zde narážíme na limity mezinárodních srovnávání jako je PISA. Zde je místo pro další formy výzkumu, a to je také důvod, proč si PISA nedovolí říkat jednotlivým zemím, co by měly dělat. Ale její funkce spočívá v tom, že jim říká, co dělají ti ostatní. A na příkladu testování PISA se ukazuje, že data mohou mít větší dopady než administrativní kontrola skrze finanční pobídky, na kterých obvykle fungují vzdělávací systémy.

Někteří lidé mají za to, že měnit administrativu vzdělávacích systémů je jako hýbat s hroby. Prostě není možné spoléhat se na to, že vám dotyční pomůžou. (smích) Ale PISA v tomto směru ukázala cestu. Srovnávaní pomohlo zemím vidět, že zlepšení je možné. Připravilo o možnost výmluvy ty, kteří jsou lhostejní. A pomohlo zemím nastavit si smysluplné cíle v měřitelných fázích, kterých dosáhli ti nejlepší. Pokud pomůžeme každému dítěti, každému učiteli, každé škole, každému řediteli a každému rodiči vidět, jaké zlepšení je možné, že neexistují žádné hranice toho, jak se může vzdělávání zlepšit, položili jsme tím základ pro lepší školskou politiku a lepší životy.

Děkuji.

(Potlesk.)