Zainab Salbi: Ženy, válka a sen o míru

Vzbudila jsem se uprostřed noci zvukem těžké exploze. Byla hluboká noc. Nepamatuji se, kolik bylo hodin. Jenom si pamatuji, že ten zvuk byl tak silný a tolik šokující. Všechno v mém pokoji se otřásalo -- moje srdce, moje okna, moje postel -- všechno. Vyhlédla jsem z okna a viděla jsem plný půlkruh exploze. Myslela jsem si, že to bylo jako ve filmech, ale ty filmy je nevyjádřily v tak silné podobě, na jakou jsem se dívala já -- plné jasně červené a oranžové a šedé, a plného kruhu exploze. Já jsem na to zírala, dokud se to nevytratilo. Vrátila jsem se zpátky do postele a modlila jsem se a tajně děkovala Bohu, že ta bomba nepřistála na domě mé vlastní rodiny, a že to té noci nezabilo moji rodinu. Od té noci uběhlo 30 let a já pořád cítím vinu za tu modlitbu, kterou jsem odříkala, protože další den jsem se dozvěděla, že ta bomba dopadla na dům kamaráda mého bratra a zabila jeho a jeho otce, ale nezabila jeho matku ani jeho sestru. Jeho matka se objevila další týden ve třídě mého bratra a prosila sedmileté děti, aby se s ní podělily o jakoukoliv fotku jejího syna, protože ona ztratila úplně všechno.

Tohle není příběh nějaké bezejmenné oběti války a bezejmenných uprchlíků, jejichž stereotypní obrázky můžeme vidět v novinách a našich televizích, v roztrhaném oblečení, špinavými tvářemi a vyděšenýma očima. Tohle není příběh bezejmenného někoho, kdo žil za nějaké války, někoho, čí naděje, sny, úspěchy, rodiny, přesvědčení a hodnoty neznáme. Tohle je můj příběh. Já jsem ta dívka. Já jsem další obraz a zjevení dalšího válečného přeživšího. Já jsem ta uprchlice, já jsem ta dívka. Vidíte, vyrůstala jsem ve válkou rozedraném Iráku a věřím, že válka má dvě strany – a že my jsme dosud viděli pouze jednu její tvář. Mluvíme jenom o té jedné stránce. Ale je i druhá strana, ta, které jsem byla svědkem jako někdo, kdo ji zažil, a někdo, kdo za ni nakonec pracoval.

Vyrostla jsem s barvami války -- červená barva jako oheň a krev, hnědé odstíny země při výbuchu do našich tváří a ta ostrá stříbrná vybuchlé bomby, tak zářivá, že před ní nemůže nic ochránit vaše oči. Vyrůstala jsem za zvuků války -- za staccata střelby, za hrozných výbuchů explozí, hrozivého hučení přeletávajících letadel a houkavých výstražných tónů sirén. Tohle jsou zvuky, které byste očekávali, ale jsou také zvuky trošku falešných ptačích koncertů, které v noci prozpěvují, vysoké, upřímné výkřiky dětí a burácivé, nesnesitelné, ticho. "Válka", jeden můj přítel řekl, "není vůbec o zvuku. Je to vlastně o tichu, o tichu lidskosti."

Tehdy jsem opustila Irák a založila mezinárodní organizaci nazývanou Ženy ženám, která pracuje s ženami, které přežily válku. Při mých pracovních cestách, z Konga do Afgánistánu, ze Súdánu do Rwandy, jsem se naučila, že nejen barvy a zvuky války jsou všude stejné, ale strach z války také. Jak víte, je strach ze smrti – a nevěřte žádné filmové postavě, která se smrti nebojí. Je to velmi děsivé, mít ten pocit, že "každou chvíli umřu" nebo "při téhle explozi jsem mohla zemřít." Ale je také strach ze ztráty milovaných lidí a myslím si, že ten je ještě horší. Nechcete na to myslet, je to příliš bolestivé. Já si ale myslím, že ten nejhorší druh strachu je ten -- jak mi Samia, jedna bosenská žena jednou řekla po čtyřech letech války v Sarajevu. Řekla: "Ten strach ze ztráty mého já, ten strach ze ztráty mého já." Tohle je to, co mi moje maminka v Íráku říkávala. Je to jako umírání zevnitř. Jedna palestinská žena mi jednou řekla: "Není to o strachu z vlastní smrti," řekla, "někdy si připadám, jako kdybych umřela desetkrát za den," a popisovala pochody vojáků a zvuky jejich kulek. A řekla: "To ale není spravedlivé, protože je jenom jeden život, a tak by také měla být jenom jedna smrt."

My jsme se dívali jenom na jednu stranu války. Diskutovali jsme a sžírali se důležitými starostmi o počtu čet, o snížení času, o válečných náporech a bleskových operacích, když jsme se měli zabývat detaily toho, kde byla sociální síť nejvíce potrhaná. Kde komunita improvizovala a přežila a ukázala skutky nezlomnosti a úžasné kuráže proto, aby přežila. Byli jsme příliš zabraní do zdánlivě objektivních diskuzí o politice, taktikách, zbraních, dolarech a zraněních. Tohle je jazyk sterility.

S jakou přirozeností jednáme o zraněních v kontextu tohoto tématu. V tenhle moment začneme pojímat znásilňování a oběti jako nevyhnutelnost války. 80 procent uprchlíků po celém světě jsou ženy a děti. Och. 90 procent obětí novodobých válek jsou civilisté -- 75 procent z nich jsou ženy a děti. Jak zajímavé. Ach, půl milion žen ve Rwandě je znásilněno každých sto dnů. Nebo, jak teď mluvíme, tak jsou tisíce konžských žen znásilňovány a zohavovány. Jak zajímavé. Staly se pro nás čísly, na která se odkazujeme. Tvář válek má čím dál víc nelidské oči, které shlížejí na naše nepřátele z prostoru. Přitom se posílají bomby na neviděné cíle, přičemž dirigent orchestru mediálních vztahů tohoto konkrétního útoku právě zasáhl vesničana namísto extrémisty. Je to jako hrát šachy. Naučíte se hrát na škole mezinárodních vztahů při cestě ven a nahoru k národnímu a mezinárodnímu vedení. Šachmat.

Chybí nám naprosto odlišná strana válek. Chybí nám příběh mojí matky, která si vždycky dala pozor, aby pokaždé, když začala houkat siréna nebo přestala jít elektřina, zahrála loutkové představení pro mě a mé bratry, abychom se nebáli zvuků exploze. Schází nám příběh Fareedy, učitelky piana v Sarajevu, která se vždycky postarala o to, aby byla její hudební škola otevřená každičký den po všechny čtyři roky války v Sarajevu. Do té školy chodila každý den, i přes výstřely ze samopalů na školu i na ni. Postarala se o to, aby se hrálo na piáno, na housle, na cello, po celou dobu války, když studenti nosili své rukavice, čepice a kabáty. To byl její boj. To byl její vzdor. Také nám chybí příběh Nehii, palestinské ženy v Gaze, která v minutě příměří loňské války opustila dům a dala dohromady tolik mouky, aby upekla dost chleba pro každého souseda na to, aby měl zásoby v případě, že by to příměří bylo pouze jednodenní. Neznáme ani příběhy Violet, která přestože přežila genocidu při kostelním masakru, tak pokračovala s pomocí při pohřbu těl, čištění domů a ulic. Chybí nám příběhy žen, které doslova udržují život v pohybu uprostřed válek. Víte to -- víte, že lidé se zamilovávají za války a chodí do škol, do továren a do nemocnic? Rozvádějí se a chodí tancovat a bavit se a snaží se žít normální život? A ti, kteří se starají o chod těchto životů, jsou ženy.

Jsou dvě strany války. Je ta, která bojuje, a ta, která udržuje školy, továrny a nemocnice otevřené. Je tu strana, která je zaměřená na vyhrávání bitev, a ta, která je zaměřená na vyhrávání života. Je strana, která vede diskuze na titulních stránkách, a je strana, která vede diskuze, které nejsou příliš vidět. Je strana, která si myslí, že mír je konec boje, a je strana, která si myslí, že mír znamená příchod škol a pracovních příležitostí. Je strana, která je vedena muži, a strana, která je vedena ženami. A proto, abychom porozuměli, jak vybudovat trvalé příměří, musíme porozumět válce a míru obou stran. Musíme znát celý obraz toho, co to znamená.

Proto, abychom porozuměli tomu, co mír doopravdy znamená, potřebujeme pochopit to, co mi řekla jedna súdánská žena, "Mír znamená to, že mi moje nehty na prstech u nohou znovu rostou." Vyrůstala v Súdánu, v Jižním Súdánu, kde válka zuřila 20 let, zabila milion lidí a vysídlila pět milionů uprchlíků. Mnoho žen bylo vzato do otroctví rebely a vojáky a staly se z nich sexuální otrokyně, které byly také nuceny nosit munici, vodu a jídlo pro vojáky. A proto tato žena strávila 20 let chozením -- aby nebyla znovu unesena. A až když bylo nastoleno nějaké příměří, tak jí její nehty na nohou znovu narostly. Potřebujeme porozumět míru z perspektivy nehtů na prstech u nohou.

Potřebujeme porozumět tomu, že nemůžeme mít vyjednávání o skoncování válek nebo o míru bez toho, abychom do nich zahrnuli ženy. Připadá mi neuvěřitelné, že ta jediná skupina lidí, kteří nebojují, nezabíjejí, nerabují, nepálí, ani neznásilňují, že právě ta skupina lidí, která většinou -- i když ne úplně výhradně -- udržuje chod života uprostřed války, není pozvána k jednacímu stolu. Stojím si za tím, že ženy vedou tyhle méně viditelné diskuze, ale jsou také muži, kteří jsou z těchto diskuzí vyřazeni. Lékaři, kteří nebojují, umělci, studenti, muži, kteří odmítnou zvednout zbraně -- tihle všichni jsou také vyloučeni od jednacích stolů. Není možné bavit se o trvalém míru, o budování demokracie a stabilní ekonomiky a jakékoliv stability bez toho, abychom do těchto diskuzí zapojili ženy. Ne jednu, ale 50 procent.

Není možné bavit se o budování stability bez toho, abychom začali investovat do žen a dívek. Věděli jste, že jeden rok celosvětového vojenského rozpočtu se rovná 700 let rozpočtu OSN, což je stejné jako 2928 let rozpočtu OSN přiděleného ženám? Kdybychom prohodili tuto distribuci zdrojů, tak bychom možná docílili stálejšího míru ve světě. A nakonec musíme také investovat do míru a do žen, nejen proto, že to je ta správná věc, nejen proto, že to je ta správná věc pro to, jak dnes vybudovat dlouhotrvající mír, ale pro budoucnost.

Žena z Konga, která mi vyprávěla o tom, jak jejím dětem zabili otce před očima a ji znásilnili a zohavili, a jak její děti viděli jejich devítiletého sourozence zabitého před jejich očima, tak mi vyprávěla, že teď na tom jsou mnohem lépe. Zapojila se do mezinárodního programu Ženy ženám. Byla jí přidělena podpora. Naučila se o svých právech. Naučili jsme ji obchodní a pracovní dovednosti. Pomohli jsme jí získat práci. Vydělávala 450 dolarů. Vedla si dobře. Posílala své děti do školy a měla nový domov. Řekla: "To, čeho se bojím nejvíc, není nic z toho. Bojím se, že mé děti mají nenávist ve svých srdcích. Že když vyrostou, tak budou chtít bojovat proti vrahům jejich otce a bratra." Potřebujeme investovat do žen, protože jsou naší jedinou nadějí pro to, že v budoucnu nebude žádná další válka. Tato matka má lepší šanci vyléčit své děti, než jakákoliv mírová dohoda.

Jsou to dobré zprávy? Samozřejmě, že jsou. Je spousta dobrých zpráv. Začínají těmito ženami, o kterých jsem vám řekla -- o ženách, které tančí a zpívají každičký den kdy mohou -- a kdo jsme my, že netancujeme? Ta dívka, o které jsem vám řekla, nakonec založila mezinárodní organizaci Ženy ženám -- a to ovlivnilo životy miliónům lidí, poslalo 80 milionů dolarů -- a já jsem to začala od nuly, z ničeho, dočista ničeho.

(Smích)

Jsou ženy, které stojí na svých nohách i přes jejich okolnosti, ne kvůli nim. Přemýšlejte o tom, jak by svět mohl být lepším místem, kdybychom měli, pro změnu, lepší rovnost. Máme rovnoprávnost, máme reprezentaci a rozumíme válce z jedné i druhé strany.

Rúmí, sufijský básník ze třináctého století, řekl: "Venku, mimo světy špatných a dobrých skutků, je pole. Tam tě budu čekat. Když si duše lehne na tu trávu, svět je příliš plný na to, aby se o něm mluvilo. Nápady, jazyky, i fráze 'jeden druhého' najednou nemá žádný smysl." Já skromně -- skromně dodávám -- že venku za hranicemi světových válek a míru je pole, na kterém je mnoho žen a mužů, kteří se tam sejdou. Udělejme toto pole větším místem. Sejděme se na něm všichni.

Děkuji.

(Potlesk)