Tim Harford: Pokusy, omyly a syndrom boha

Je druhá světová válka, toto je německý zajatecký tábor a tento muž, Archie Cochrane, je válečný vězeň a lékař – a narazil na problém. Problém je, že muži v jeho péči trpí něčím mučivým a vysilujícím, čemu Archie moc nerozumí. Symptomy jsou takové nafouknuté mokvavé puchýře pod kůží. Netuší, zda to je infekce nebo jestli to má něco do činění se špatnou stravou. Netuší, jak to léčit. A nachází se v nepřátelském prostředí. A lidé ve válce dělají strašlivé věci. Strážní v německém táboře se nudí. Rozhodli se náhodně střílet do vězňů, jen tak, pro zábavu. Při jedné příležitosti jeden ze strážců hodil granát na vězeňské latríny, která byla plná zajatců. Řekl, že slyšel podezřelý smích. A Archie Cochrane, táborový lékař, byl první na řadě, kdo to měl uklidit. A ještě jedna věc: Archie tou nemocí trpěl také.

Situace se zdála být zoufalá. Archie Cochrane však byl mazaný muž. Podařilo se mu už do tábora propašovat vitamin C a teď zajistil i dodávky marmitu na černém trhu. Někteří z vás by asi rádi věděli, co je marmite zač. Marmite je pomazánka, kterou Britové milují. Vypadá jak surová ropa. Chutná jako… …prostě má říz. Ale co je to hlavní, je to bohatý zdroj vitamínu B12. Archie rozdělil muže ve své péči jak nejlépe mohl do dvou stejných skupin. Jedné půlce podával vitamin C. Druhé půlce podával vitamin B12. Velmi pečlivě až puntičkářsky zaznamenával výsledky do svého sešitu. A po pár dnech začínalo být jasné, že ať už tu nemoc způsobuje cokoli, léčbou je marmite.

Cochrane se tedy sebral a šel za těmi Němci, co měli tábor na starosti. Zkuste si tu chvíli představit – zapomeňte na tuto fotku, představte si ho s dlouhou zrzavou bradkou a rozcuchanými ryšavými vlasy. Nemohl se holit – tak trochu postava jak Billy Connolly. Cochrane to vypálí na ty Němce svým skotským přízvukem – plynulou němčinou, jen tak na okraj, ale se skotským přízvukem – a vysvětluje jim, jak německá kultura byla kulturou, která dala světu Schillera a Goetheho. A že nemůže pochopit, jak může být takové barbarství tolerováno. Dává průchod své frustraci. A pak se vrací zpátky do své ubikace, zhroutí se a brečí, protože je přesvědčený o bezvýchodnosti situace. Avšak mladý německý doktor prolistuje sešit Archieho Cochrana a řekne svým kolegům: „Důkazy jsou nezvratné. Když vězňům nebudeme dodávat vitaminy, je to válečný zločin.“ Druhého rána do tábora dorazí dodávka vitaminu B12 a zajatci se začínají zotavovat.

Neříkám vám tuhle historku jen proto, že si myslím, že je Archie Cochrane chlapák, ačkoli chlapák určitě je. Neříkám vám tu historku ani proto, že si myslím, že bychom měli provádět více pečlivě řízených náhodných pokusů ve všech ohledech veřejné politiky, ačkoli jsem toho názoru, že by to bylo naprosto úžasné. Vyprávím ji proto, že Archie Cochrane, celý svůj život, bojoval proti ošklivým neduhům. A zjistil, že to vysilovalo jednotlivce a rozkládalo společnost. Měl pro to i jméno. Nazýval to syndromem boha. Syndrom boha (či syndrom všemohoucnosti) mohu popsat velice snadno. Symptomy tohoto syndromu jsou, že u jakkoli složitého problému máte naprosto nevyvratitelné přesvědčení, že je vaše řešení zcela bezchybné.

Archie byl lékař. Docela dost se stýkal s jinými lékaři. A lékaři syndromem boha trpí docela dost. Já jsem ekonom, nikoli lékař, ale příznaky syndromu boha vidím všude kolem sebe u svých kolegů ekonomů. Vidím je u špičkových obchodníků. Vidím je u politiků, pro které hlasujeme – u lidí, kteří jsou, ač vystaveni neuvěřitelně složitému světu, naprosto nezvratně přesvědčeni o tom, že rozumí tomu, jak svět funguje. Však víte, s těmi dalšími miliardami, o kterých stále slýcháváme, svět je prostě příliš složitý, než abychom ho takhle chápali.

Ukážu vám to na příkladu. Představte si na chvíli, že tu před vámi místo Tima Harforda stojí Hans Rosling ukazující své grafy. Znáte Hanse: je to Mick Jagger TEDu. (Smích) Prezentuje své úchvatné statistiky, ty úchvatné animace. Jsou parádní, je to úžasný kus práce. Ale typický graf Hanse Roslinga: zamyslete se na chvíli, ne nad tím, co ukazuje, zamyslete se radši nad tím, co opomíjí. Ukáže vám HDP na hlavu, populaci, délku života a to je všechno. Tři druhy dat pro každou zemi – tři druhy dat. Tři útržky dat jsou jako nic. Chci říct, podívejte se na tento graf.

Vytvořil ho fyzik Cesar Hidalgo. Je z MIT (univerzita). Nepochopíte z něj ani slovo, ale takhle vypadá. Cesar projel databázi více jak 5 000 různých výrobků a použil techniky síťové analýzy, aby databázi rozklíčoval a znázornil graficky vztahy mezi různými výrobky. Je to úžasná, opravdu úžasná práce. Vidíte všechna ta propojení a ty vzájemné vztahy. Myslím si, že to bude velmi užitečné při studiu toho, jak ekonomiky rostou. Špičková práce. Spolu s Cesarem jsme zkoušeli napsat článek do přílohy New York Times vysvětlující, jak to funguje. A zjistili jsme, že Cesarova práce je až moc dobrá na to, abychom ji vysvětlovali v příloze New York Times.

Ale 5 000 výrobků – to je stále nic. 5 000 výrobků – představte si počítání každé produktové kategorie v datech Cesara Hidalga. Představte si, že máte vteřinu na každou kategorii. Zhruba za jeden blok těchto přednášek byste spočítali všech 5 000. Teď si představte to samé pro každý různý druh zboží, co se prodává ve Walmartu. Je jich tam 100 000. Zabralo by vám to celý den. A teď si zkuste představit počítání všech různých zvláštních produktů a služeb, které jsou k dostání v hlavních ekonomikách jako jsou Tokio, Londýn či New York. Je to dokonce složité i v Edinburgu, protože musíte spočítat veškerou whisky a tartan. Kdybyste chtěli spočítat všechny výrobky a služby dostupné v New Yorku – je jich tam přes 10 miliard – zabralo by vám to 317 let. Takhle složitá je ekonomika, kterou jsme vytvořili. A to tu jen počítám toastovače. Nesnažím se vyřešit problémy Středního Východu. Tam je ta komplexnost nepředstavitelná. Abych to zasadil do kontextu – společnosti, ve kterých se vyvíjel náš mozek, měly okolo 300 produktů a služeb. Spočítali byste je za pět minut.

To je tedy komplexnost světa, který nás obklopuje. Možná to je důvod, proč je syndrom boha tak lákavý. Láká nás to ustoupit do ústraní a říct: „Nakreslíme si obrázek, přidáme nějaké grafy a máme to, chápeme fungování světa.“ A přitom nechápeme. Nikdy ho nepochopíme. Nesnažím se tu předkládat nějaká nihilistická poselství. Nesnažím se tvrdit, že nemůžeme vyřešit složité problémy složitého světa. Jistěže můžeme. Ale musíme je řešit s pokorou – opustit syndrom všemohoucnosti a využívat techniky k řešení problémů, které fungují. A takové techniky k řešení problémů máme k dispozici. Zkuste mi ukázat úspěšný komplexní systém a já vám ukážu systém, který se vyvinul díky omylům a chybám.

Tady je jeden příklad. Dítě bylo vytvořeno pokusem a chybou. Uznávám, že je to dost nejednoznačné tvrzení. Nejspíše bych ho měl objasnit. Dítě je lidské tělo: vyvinulo se. Co je vývoj? Miliony let změny a výběru, změny a výběru – pokus a omyl, pokus a omyl. A nejsou to jen biologické systémy, které chrlí zázraky díky pokusům a chybám. Můžete je najít i v průmyslovém prostředí.

Řekněme, že chcete vyrobit prací prášek. Řekněme, že jste Unilever a chcete vyrobit prací prášek v továrně poblíž Liverpoolu. Jak to uděláte? Máte takhle obrovskou nádrž tekutého pracího prostředku. Napumpujete ho pod vysokým tlakem přes trysku. Vytvoříte mýdlo ve spreji. Sprej uschne. Přemění se v prášek. Spadne na podlahu. Pohrabete ho, dáte ho do kartonových krabic. Prodáte jej v supermarketu. Vyděláte spousty peněz. Jak navrhnete tu trysku? Zdá se být velice důležitá. Když podlehnete syndromu boha, opravdu v sobě kousek boha naleznete. Naleznete v sobě matematika, naleznete v sobě fyzika – někoho kdo rozumí dynamice této tekutiny. A on či ona vypočítá optimální tvar trysky. Unilever to udělal a nefungovalo to – příliš složité. I takovýhle problém byl příliš složitý.

Ale genetik – profesor Steve Jones – popsal, jak Unilever tento problém nakonec vyřešil – pokusem a chybou, změnou a výběrem. Vezmete trysku a vytvoříte 10 náhodných variant. Zkusíte všech deset a necháte si tu, která funguje nejlépe. Vytvoříte deset variací té jedné. Zkusíte jich všech deset. Necháte si tu, která funguje nejlépe. Vyzkoušíte všech deset variací této. Rozumíte tomu, jak to funguje, že? A po 45 generacích máte úžasnou trysku. Vypadá trošku jako šachová figurka – funguje naprosto bez chybičky. Nemáme tušení, proč to funguje, vůbec žádné. Ve chvíli, kdy se odvrátíte od svého syndromu boha – zkusme tuhle hromadu věcí; zkusme systematicky určit, co funguje a co ne – můžete vyřešit svůj problém.

Metoda pokusu a omylu je vlastně společná úspěšným institucím mnohem více než se obtěžujeme všimnout si. Slyšeli jsme hodně o tom, jak ekonomiky fungují. Americká ekonomika je stále největší světovou ekonomikou. Jak se tou největší světovou ekonomikou stala? Můžu vám nabídnout nejrůznější fakta a čísla o americké ekonomice, ale myslím, že tím nejhlavnějším je toto: 10 procent amerických podniků ročně zmizí. To je obrovská míra selhání. Je mnohem vyšší než míra selhání třeba Američanů. Deset procent Američanů vám ročně nezmizí. Což nás vede k závěru, že americké podniky selhávají více než Američané sami a tudíž se americké podniky vyvíjejí rychleji než Američané. Nakonec se vyvinou do takového stupně dokonalosti, že si z nás udělají své domácí mazlíčky – (Smích) – pokud tak samozřejmě již neučinili. Občas bych se ani nedivil. Metoda pokus-omyl však vysvětluje tento propastný rozdíl, tuto neuvěřitelnou výkonnost západních ekonomik. Nestalo se to proto, že byste do ředitelny posadili výjimečně schopného člověka. Stalo se to díky pokusům a chybám.

Dost jsem o tom teď mluvil v posledních několika měsících a lidé mi občas říkali: „Ale Time, vždyť je to samozřejmé. Samozřejmě že pokusy a omyly jsou důležité. Samozřejmě že experimentování je důležité. Proč tedy všude kolem hlásáš tak samozřejmé věci?“

Tak jim říkám – jasně, fajn. Myslíte si, že je to samozřejmé? Začnu to brát za samozřejmé, až školy začnou učit děti, že existují i úlohy, které nemají správnou odpověď. Až jim přestanou dávat seznamy otázek, všechny s nějakou správnou odpovědí. A že je tu nějaká autorita zalezlá za katedrou, která zná veškeré odpovědi. A že když nemůžete přijít na odpověď, že jste automaticky líní či hloupí. Až to školy přestanou pořád dělat, pak ano, uznám, že je samozřejmé, že pokus a omyl jsou dobré věci. Až se zvedne nějaký politik ucházející se o náš hlas a řekne: „Chci napravit naše zdravotnictví. Chci napravit naše školství. Nemám tušení jak. Mám půl tuctu nápadů. Hodlám je vyzkoušet. Možná všechny krachnou. Pak zkusíme nějaké další nápady. Najdeme něco, co bude fungovat. A na tom budeme stavět. Zbavíme se těch, které nefungují.“ Když politik postaví svou kampaň na této základně a – což je důležitější – když voliči jako vy a já budeme ochotni dát takovému politikovi svůj hlas, pak uznám, že je samozřejmé, že pokus a omyl fungují a – díky –

(Potlesk)

– do té doby – do té doby hodlám stále narážet na metodu pokus-omyl a proč bychom se měli zbavit syndromu boha. Protože je zatraceně těžké uznat naši vlastní omylnost. Je to nepříjemné. Archie Cochrane toto chápal jako nikdo jiný. Toto je jeden pokus, který provedl mnoho let po druhé světové válce. Chtěl přijít na kloub otázce, kde by se měli pacienti zotavovat po srdečních příhodách? Měli by se zotavovat na specializované kardiologické jednotce v nemocnici – anebo doma? Kardiologové se ho snažili zarazit. V syndromu boha byli až po uši. Věděli, že jejich nemocnice jsou pro pacienty to pravé. Věděli, že je velmi neetické provádět jakékoli pokusy či experimenty.

Archie nicméně dostal povolení to udělat. Provedl svůj pokus. A poté co pokus nějaký čas běžel, sedl si se svými kolegy ke stolu a řekl: „Tak, pánové, máme nějaké předběžné výsledky. Nejsou statisticky významné. Ale už něco máme. Vyšlo najevo, že jste měli pravdu a já se mýlil. Pro pacienty je nebezpečné zotavovat se z infarktu doma. Měli by být v nemocnici.“ Nastal povyk, všichni doktoři bouchali pěstmi do stolu a říkali: „Vždycky jsme ti říkali, že je to neetické, Archie. Svými klinickými testy zabíjíš lidi. Musíš to hned zastavit. Zastav to hned teď.“ Bylo to velké pozdvižení. Archie ho nechal odeznít. A pak řekl: „Víte, to je velmi zajímavé, pánové, protože když jsem vám dal tabulky s výsledky, prohodil jsem dva sloupce. Vychází najevo, že to vaše nemocnice zabíjí lidi, takže by měli zůstat doma. Chcete test ukončit teď, nebo si počkáme na průkaznější výsledky?“ Zasedačka naprosto ztichla.

Ale Cochrane takové věci dělával. A důvod, proč je dělával, byl ten, že rozuměl, jak mnohem lepší to je stát tam a říkat: „Tady v mém malém světě jsem bůh a všemu rozumím. Nechci, aby mé názory někdo zpochybňoval. Nechci, aby mé závěry někdo ověřoval.“ Je mnohem pohodlnější prostě stanovit nějaké pravidlo. Cochrane chápal, že když nejistotu či omylnost vytáhnete na světlo, bolí to. Občas potřebujete spadnout zpátky na zem. Nehodlám předstírat, že je to snadné. Není to snadné. Je to neuvěřitelně bolestivé.

Od doby co jsem začal o tomto předmětu mluvit a zabývat se jím ve výzkumu, jsem byl pronásledován něčím, co o tom řekl jeden japonský matematik. Krátce po válce tento mladý muž, Yutaka Taniyama, přišel s ohromnou domněnkou nazvanou Taniyamova-Shimurova domněnka. Ukázalo se, že to byl o několik desítek později zásadní nástroj při dokazování Fermatova posledního teorému. Vlastně že to je vlastně ekvivalent důkazu Fermatova posledního teorému. Když dokážete první, dokážete i ten druhý. Vždycky to ale byla domněnka. Taniyama zkoušel a zkoušel a zkoušel a nikdy se mu nepodařilo dokázat, že je to pravda. Krátce před svými 30. narozeninami v roce 1958 se Yutaka Taniyama sám zabil. Jeho přítel, Goro Shimura – který byl matematik tak jako on – o mnoho desítek let později uvažoval nad Taniyamovým životem. Řekl: „Nebyl příliš pečlivý člověk jako matematik. Dělal spousty chyb. Ale dělal chyby směrem k dobrému. Zkoušel jsem ho napodobit, ale zjistil jsem, že je velmi obtížné dělat dobré chyby.“

Díky.

(Potlesk)