Thomas Thwaites: Jak vyrobit toaster – od začátku do konce

Když se rozhlédneme kolem sebe, většina věcí, které nás obklopují, začala svůj život jako všemožné kameny a bláto zakopané na nejrůznějších místech všude po světě. Teď už samozřejmě jako kameny a bláto nevypadají; mají tvar televizních kamer, monitorů, otravných mikrofonů. A právě tuhle kouzelnou přeměnu jsem se snažil zachytit ve svém projektu, kterému se začalo říkat Projekt Toaster. Nechal jsem se také inspirovat citátem Douglase Adamse ze „Stopařova průvodce po galaxii.“ V jednom místě této knihy se hrdina – muž ze dvacátého století – dostane na zvláštní planetu obývanou technologicky primitivními lidmi. A on se domnívá, že se tím pádem stane – pro tyto vesničany – že se stane jejich vládcem a změní jejich společnost svou zázračnou znalostí moderních technologií a vědy a přírodních živlů. Nakonec si ale samozřejmě uvědomí, že bez zbytku lidské společnosti si stěží udělá sendvič, natož toaster. On ale neměl Wikipedii.

Já si tedy pomyslel: „Fajn, zkusím hezky od začátku vyrobit toaster.“ Předpokládal jsem, že ten nejlevnější elektrický toaster bude také nejjednodušší a vhodný pro reverzní inženýrství. Koupil jsem tedy ten nejlevnější toaster, který jsem našel, vzal ho domů a dost se vyděsil, když jsem zjistil, že uvnitř tohoto předmětu, který jsem koupil za tři libry a devadesát čtyři pencí, se nachází 400 různých součástek vyrobených z více než stovky materiálů. Na tenhle projekt jsem neměl celý zbytek života, ale jen asi devět měsíců. Řekl jsem si tedy, že začnu s pěti materiály: ocelí, slídou, plastem, mědí a niklem.

Takže začněme ocelí: Jak můžeme vyrobit ocel? Zaklepal jsem na dveře Rio Tinto profesora katedry pokročilé těžby nerostů na Royal School of Mines a zeptal se: „Jak se vyrábí ocel?“ A profesor Cilliers byl velmi laskav a celý postup mi vysvětlil. Ze středoškolské chemie jsem si matně vzpomínal na to, že ocel pochází ze železa, takže jsem zavolal do železorudného dolu. Řekl jsem jim: „Zdravím, snažím se vyrobit toaster. Mohl bych přijít a vzít si trochu železa?“ Bohužel, když jsem tam přišel, objevil se Ray. Špatně mě slyšel a myslel si, že jsem tam kvůli výrobě plakátu (poster), takže nebyl připravený se mnou jít do dolu. Po troše škemrání jsem ho ale přesvědčil.

(Video) Ray: Byl to karbonský vápenec, který vytvořili mořští živočichové před 350 miliony let v příjemně teplé, slunečné atmosféře. Když studujete geologii, můžete spatřit, co se událo v minulosti. A děly se ohromné změny.

Thomas Thwaites: Jak můžete vidět, měli tam zrovna vánoční výzdobu. A samozřejmě to už nebyl funkční důl, i když Ray tam jako horník pracoval, důl už byl uzavřen a dnes je znovu otevřen jako turistická atrakce. Pochopitelně totiž nemohli soupeřit s obrovskými těžebními operacemi v Jižní Americe, Austrálii a bůhvíkde jinde. Každopádně já získal svůj kufr železné rudy a ve vlaku ji dotáhl zpátky do Londýna, kde se ovšem objevil problém: Fajn, jak teď z tohohle kamene udělám součástky pro toaster?

Zašel jsem tedy zpátky za profesorem Cilliersem, který mi řekl: „Jděte do knihovny.“ A já šel a pročítal jsem si učebnice metalurgie, které pro mně byly naprosto nepoužitelné. Pochopitelně vám v nich totiž nevysvětlí, co dělat, když chcete ocel vyrábět sám a nemáte huť. Skončil jsem tedy v Knihovně dějin vědy s touto knihou. Je to úplně první učebnice metalurgie, alespoň první západní. A to, co vidíte na tomhle dřevorytu jsem nakonec udělal i já. Jen místo měchů jsem použil fukar na listí. (Smích) Tohle se v průběhu projektu opakovalo několikrát – čím menší je měřítko, ve kterém pracujete, tím hlouběji do minulosti musíte jít. A takhle jsem dopadl po asi jednom dni a půlce noci tavení železné rudy. Vytáhl jsem takovou... věc, ale železo to nebylo. Naštěstí jsem na internetu našel patent na průmyslové tavné pece, které využívají mikrovlny. A po 30 minutách na plný výkon se celý proces podařilo dokončit.

Mým dalším... (Potlesk) Další věcí, kterou jsem se snažil získat, byla měď. Tenhle důl byl kdysi největším měděným dolem na světě. Už tomu tak není, nicméně jsem našel profesora geologie v důchodu, který mě tam vzal. Nakonec řekl: „Dobře, nechám vás vzít si odsud trochu vody.“ O tu jsem se zajímal proto, že voda, která teče skrz doly, se stává mírně kyselou a začne unášet, rozpouštět minerály z vnitřku dolu. Dobrým příkladem tohohle jevu je Rio Tinto v Portugalsku. Jak vidíte, má v sobě rozpuštěny spousty minerálů. Dokonce tolik, že dnes v ní žijí jen bakterie, kterým vyhovuje velmi kyselé, toxické prostředí. Každopádně voda, kterou jsem dovezl z ostrova Anglesey, kde se ten důl nacházel, obsahovala dostatečné množství mědi na to, abych mohl odlít kolíky pro mou zástrčku.

Takže k mému dalšímu cíli: Jel jsem do Skotska pro slídu. Slída je minerál, který je velmi dobrý izolant, velmi dobře izoluje elektřinu. Tohle jsem já, když sbírám slídu. Posledním materiálem, o kterém se dnes zmíním, je plast. Je jasné, že můj toaster musel mít plášť z plastu. Plast je naprosto typický pro levné elektrické spotřebiče. A protože se vyrábí z ropy, zavolal jsem do BP a strávil půl hodiny přesvědčováním jejich PR oddělení, že by pro ně bylo úžasně přínosné, kdyby mě vzali na ropnou plošinu a nechali mě vzít si trochu ropy. BP má teď pochopitelně starosti s úplně jinými věcmi, ale ani tehdy nebyli nadšení a řekli jen: „Fajn, ozveme se vám,“ což neudělali. Začal jsem tedy pátrat po jiných způsobech výroby plastu a zjistil jsem, že ho můžeme vyrobit nejen z olejů pocházejících z rostlin, ale také ze škrobu. Takže tohle je můj pokus o výrobu plastu z bramborového škrobu. Chvíli to vypadalo slibně. Nalil jsem to do formy, kterou zde můžete vidět, vyrobil jsem ji z kmene stromu. A vypadalo to, že se dílo podaří, jenže pak jsem to nechal venku zaschnout a když jsem přišel zpátky, nerozložené zbytky brambor pojídali slimáci.

Tak trochu ze zoufalství jsem se rozhodl jít na to jinak. Geologové pokřtili – respektive o tom zatím debatují – dobu, ve které žijeme, debatují o tom, zda ji prohlásit za novou geologickou epochu zvanou antropocén, doba člověka. Geologové budoucnosti totiž budou pozorovat náhlou změnu ve vrstvě hornin, která se v dnešní době ukládá. Najednou začne být radioaktivní kvůli Černobylu a dvěma tisícům atomových bomb, které byly odpáleny od roku 1945. Dojde také k náhlému zaniknutí – náhle totiž zmizí fosílie. A také jsem předpokládal, že se objeví syntetické polymery, plasty včleněné do hornin.

Takže jsem si vyhledal – tedy, rozhodl jsem se, že si natěžím nějaký takový moderní kámen. Jel jsem do Manchesteru na místo zvané Axion Recycling. Jsou to tahouni projektu zvaného WEEE, tedy Evropské direktivy o elektrickém a elektronickém odpadu. Ta byla zavedena, aby se pokusila vyřešit problém s horami spotřebičů, které jsou vyrobeny, chvíli se používají v našich domovech a pak jdou na skládku. A tady to je.

(Hudba)

(Smích)

A tohle je fotka mého toasteru. (Potlesk) Tady je bez pláště. A tady je v regálu. Děkuji.

(Potlesk)

Bruno Giussani: Pokud vím, zkoušel jste ho jednou zapnout.

TT: Jo, zapojil jsem ho do zásuvky. Nevím, jestli to jde vidět, ale nikdy se mi nepovedlo izolovat dráty. Botanická zahrada Kew Gardens mi nedovolila přijít a sekat jim do kaučukovníku, takže dráty byly bez izolace a procházelo jimi 240 voltů – těmi podomácku vyrobenými měděnými dráty a zástrčkou. A asi pět vteřin toaster toastoval, jenže potom, bohužel, se tyhle prvky poněkud roztavily. Nicméně abych byl upřímný, považoval jsem to za částečný úspěch.

BG: Thomas Thwaites. (TT: Děkuji.)