Thandie Newton: Přijetí odlišnosti, přijetí sebe

Přijetí odlišnosti. Když jsem poprvé slyšela toto téma, myslela jsem si, že přijímání odlišnosti je přijímání sebe samotné. Cesta na toto místo porozumění a přijetí pro mě byla zajímavá a umožnila mi vhled do celého pojmu vnitřního já, o kterém si myslím, že stojí za to ho s vámi sdílet.

Každý máme své já, ale nemyslím si, že jsme s ním narození. Víte, jak novorozenci věří, že jsou součástí všeho, neoddělují se? Tento základní smysl jednoty velmi rychle ztrácíme. Jako by počáteční stadium bylo za námi – jednota: dětský, nerozvinutý, primitivní. Není už potom reálná či skutečná. Co je skutečné je oddělenost a v určitém bodě útlého dětství myšlenka vlastního já, která se začne formovat. Našemu jednotnému kousku je dáno jméno, jsou mu sděleny nejrůznější věci o něm samotném a tyto detaily, názory a představy se stanou fakty, které pomáhají budovat nás samotné, naši identitu. Toto já se stane prostředkem, který nás naviguje ve společenském životě. Ale já je projekcí založenou na projekcích dalších lidí. Je tím, kým my sami opravdu jsme? Nebo tím, kým ve skutečnosti chceme nebo bychom měli být?

Takže celá tato interakce s já a identitou pro mě byla během dospívání velmi složitá. Já, které jsem se snažila ukázat světu, bylo znovu a znovu odmítáno. A má panika z toho, že nemám já, které by se ke mně hodilo, a zmatek pocházející z neustálého odmítání mého já, vytvořily úzkost, stud a beznaději, které mě svým způsobem po dlouhou dobu definovaly. Když se však podívám zpět, bylo likvidování mého já tak opakované, že jsem v něm uviděla vzorec. Mé já se změnilo, ovlivnilo ho to, zlomilo, zničilo, ale další se vyvíjelo – někdy silnější, někdy nenávistné, někdy s přáním, aby zde vůbec nebylo. Já nebylo neměnné. A kolikrát muselo mé já zemřít, než jsem si uvědomila, že v první řadě nebylo nikdy živé?

Vyrůstala jsem na pobřeží Anglie v 70. letech. Můj táta je běloch z Cornwallu a máma je černoška ze Zimbabwe. Dokonce i ta představa nás jako rodiny byla pro většinu lidí těžko přijatelná. Ale příroda měla své vypočítavé způsoby a tak se rodila hnědá miminka. Jenže od věku asi pěti let jsem si uvědomovala, že nezapadám. Byla jsem černé ateistické dítě mezi samými bílými v katolické škole provozované řádovými sestrami. Byla jsem anomálií a mé já pátralo v okolí po definici a snažilo se zapadnout. Protože já rádo někam zapadá, vidí se víckrát, patří někam. To potvrzuje jeho existenci a důležitost. A to je důležité. Má to velmi významnou funkci. Bez toho nemůžeme být ve spojení s ostatními. Nemůžeme spřádat plány a šplhat po schodišti popularity, úspěchu. Ale barva mé pleti nebyla správná. Mé vlasy nebyly správné. Má minulost nebyla správná. Mé já se stalo definované odlišností, což znamenalo, že jsem v tom společenském světě v podstatě neexistovala. A byla jsem "jiná" před čímkoliv jiným – dokonce i před tím, že jsem byla dívkou. Byla jsem zjevným nikým.

Jiný svět se však začal otevírat v té době: hraní a tančení. Ta neustálá hrůza z odlišného já neexistovala, když jsem tančila. Doslova jsem se do toho pohroužila. A byla jsem opravdu dobrá tanečnice. Dávala jsem všechny své pocity do tance. V pohybu jsem mohla existovat způsobem, kterého jsem nebyla schopná dosáhnout ve svém skutečném životě, v sobě.

V šestnácti letech jsem narazila na další příležitost a získala jsem svoji první hereckou roli ve filmu. Těžko mohu naleznout slova k popsání míru, který jsem cítila, když jsem hrála. Mé nefunkční já se mohlo zapojit do jiného, ne mého vlastního, a byl to skvělý pocit. Bylo to poprvé, kdy jsem existovala v plně fungujícím já – takovým, nad níž jsem měla kontrolu řídila jsem ho, dala jsem mu život. Ale natáčení skončilo a já se vrátila do svého nepříjemného, podivného já.

V devatenácti jsem byla plnohodnotnou filmovou herečkou, ale stále jsem hledala definici. Přihlásila jsem se na antropologii na univerzitě. Doktorka Phyllis Lee, která se mnou dělala pohovor, se mě zeptala: "Jak byste definovala rasu?" Myslela jsem si, že na to mám odpověď a řekla jsem: "Podle barvy pleti." "Takže biologie, genetika?" odpověděla ona. "Protože, Thandie, to není správně. Ve skutečnosti existuje více genetických rozdílů mezi černým Keňanem a černým Uganďanem než mezi černým Keňanem a řekněme, bílým Norem. Protože všichni pocházíme z Afriky. Takže v Africe bylo více času na to, aby se v ní vytvořila větší genetická rozmanitost." Jinými slovy, rasa nemá žádné základy v biologických nebo věděckých faktech. Na jednu stranu výsledek. Že jo? Na druhou stranu, definice mého já právě ztratila ohromnou část své důvěryhodnosti. Co však bylo spolehlivé byla biologická a vědecká fakta, že všichni máme původ v Africe – přesně v ženě nazývané mitochondriální Eva, která žila před 160 000 lety. Rasa je nelegitimním konceptem, který jsme sami vytvořili na základě strachu a neznalosti.

Kupodivu však tyto objevy nevyléčily mé malé sebevědomí, pocit jinakosti. Má touha zmizet byla stále velmi silná. Měla jsem titul z Cambridge, vzkvétající kariéru, ale mé já bylo rozbité a já jsem skončila s bulimií a na lehátku u terapeuta. A bylo to samozřejmé. Stále jsem věřila, že mé já bylo vším, čím jsem byla. Stále jsem cenila sebe nad všechny ostatní hodnoty a co jiného se dalo navrhnout? Vytvořili jsme celý systém hodnot a hmotné reality na podporu našich já. Podívejte se na průmysl zaměřený na image a práci, kterou vytváří, na tržby, které má. Bylo by logické předpokládat, že já je skutečná žijící věc. Ale ona není. Je to projekce, kterou vytváří naše chytré mozky, aby nás podváděly před realitou smrti.

Ale je zde něco, co může dát našemu já dokonalé a časově neomezené spojení – a tou věcí je jednota, naše podstata. Zápas našeho já o autentičnost a vymezení nikdy neskončí, pokud není spojeno se svým stvořitelem – mnou a vámi. A to se může stát s uvědoměním, uvědoměním skutečnosti jednoty a projekce svého zosobnění. Pro začátek můžeme myslet na všechny ty okamžiky, kdy nad sebou ztrácíme kontrolu. Stává se to, když tančím, když hraji. Jsem ukotvená ve své podstatě a mé já je odloučeno. V těchto okamžicích jsem spojena se vším – se zemí, se vzduchem, se zvuky, s energií od diváků. Všechny mé smysly jsou ve střehu a fungují podobným způsobem, jakým to může cítit malé dítě – jsou v jednotě.

Když hraji nějakou roli, obývám jiné já, na chvíli mu dávám život, protože když je mé já vyloučeno, s ním je vyloučeno i rozdělení a souzení. Hrála jsem všechno od pomstychtivých duchů v časech otroctví až po ministryni zahraničí v roce 2004. A nezáleželo na tom, jak jiná tato já mohou být, všechna jsou se mnou spojená. A doopravdy věřím, že klíčem k mému hereckému úspěchu a rozvoji v lidské rovině byl právě nedostatek já, který ve mně vyvolával takové pocity úzkosti a nejistoty. Vždy jsem se divila tomu, proč jsem tak hluboce cítila bolest druhých, proč jsem mohla rozeznat někoho velkého v někom bezvýznamném. Je to proto, že jsem neměla vlastní já, které by tomu stálo v cestě. Myslela jsem si, že mi chybí jádro, ale skutečnost, že jsem ho mohla cítit u ostatních znamenala, že jsem nemohla cítit nic sama. Ta věc, která byla zdrojem studu, byla ve skutečnosti zdrojem osvícení.

A když jsem zjistila a opravdu pochopila, že mé já je projekcí a že má svoji funkci, stala se podivná věc. Přestala jsem mu nechávat tolik moci. Dávám mu, co mu patří. Beru ho na terapie. Sžila jsem se s jeho špatně fungujícím chováním. Ale nestydím se za sebe. Ve skutečnosti respektuji své já a jeho roli. Postupem času a tréninkem se snažím žít více a více ze své podstaty. A pokud to dokážete, stanou se úžasné věci.

V únoru jsem byla v Kongu. Tančila jsem a slavila se ženami, které přežily zničení jejich já prováděné doslova nemyslitelnými způsoby. Zničené, protože jiná brutální psychopatická já v celé té krásné zemi zásobují naši závislost iPody, Pady a ozdobami, které nás ještě více oddělují od schopnosti někdy ucítit jejich bolest, jejich utrpení, jejich smrt. Protože, hej, když žijeme všichni v sobě a zaměňujeme to za život, potom snižujeme jeho hodnotu a znecitlivujeme ho. A v tomto stavu odpojení, jasně, můžeme stavět průmyslové farmy bez oken, ničit mořský život a používat znásilňování jako válečnou zbraň. Takže tady je osobní poznámka: V našem zkonstruovaném světě se začaly ukazovat trhliny a oceány budou těmito trhlinami dál proudit a stejně tak ropa a krev, v celých řekách.

Co je klíčové, nezačali jsme řešit jak žít v jednotě se Zemí a všemi dalšími živými tvory. Jenom se nesmyslně snažíme vymyslet, jak žít jeden s druhým – miliardami druhých. Jenže s druhými nežijeme. Naše bláznivá já žijí s ostatními a udržují epidemii izolovanosti.

Pojďme žít jeden s druhým a vzít to krok za krokem. Pokud se můžeme dostat pod to nepřístupné já, zapálit světlo uvědomění a najít naši podstatu, naše spojení s nekonečnem a každou další živou věcí. Věděli jsme to ode dne, kdy jsme se narodili. Nebuďme zděšení svou nezměrnou nicotností. Je skutečnější než ta já, která jsme si vytvořili. Představte si, jaký způsob života můžeme mít, když budeme respektovat nevyhnutelnou smrt svého já, vážit si výsady života a žasnout, co přijde potom. Začíná to prostým uvědoměním.

Děkuji za pozornost.

(Potlesk)