Susan Cain: Síla introvertů

Když mi bylo devět let, jela jsem na svůj první letní tábor. Má matka mi zabalila kufr plný knih, což mi připadalo jako naprosto samozřejmá věc. V mé rodině totiž bylo čtení hlavní společenskou aktivitou. Může vám to připadat asociální, ale pro nás to byl prostě jiný způsob, jak být společenský. Cítíte živočišné teplo své rodiny sedící kolem vás, ale uvnitř své hlavy se můžete svobodně toulat v říši fantazie. Myslela jsem si, že ten tábor bude něco podobného, ale lepší. (Smích) Představovala jsem si deset holek v chatce, uvelebené v ladících košilkách s knihami v ruce.

(Smích)

Tábor připomínal spíše divokou párty, jen bez alkoholu. Hned první den nás vedoucí nahnala dohromady a naučila nás pozdrav, který jsme podle ní měly dělat každý den po zbytek léta, abychom si udržely táborového ducha. Bylo to něco jako: „D-I-V-O-Ž-K-Y, říkáme si divožky. Divožky, divožky, my jsme přeci divožky.“ Jo. Neměla jsem nejmenší ponětí, proč jsme měly být tak divoké a proč jsme to musely hláskovat špatně. (Smích) Ale pozdrav jsem vyřvávala. Tak jako každý jiný. Opravdu jsem se snažila. A prostě jsem čekala na chvíli, kdy budu moci jít a číst si své knihy.

Ovšem ve chvíli, kdy jsem z kufru vytáhla knížku, přišla ke mně nejoblíbenější holka z pokoje a zeptala se mě: „Proč seš taková měkkota?“ – měkkota pochopitelně byla přesným opakem D-I-V-O-Ž-K-Y. Když jsem to zkusila podruhé, přišla za mnou vedoucí s ustaranou tváří a opakovala něco o táborovém duchu a jak bychom měly pracovat na tom, abychom byly společenské.

Takže jsem knížky schovala zpátky do kufru a zastrčila ho pod postel, kde zůstal po zbytek léta. Cítila jsem se provinilá. Cítila jsem, jako by mě knihy potřebovaly a volaly mě a já je opustila navěky. Opravdu jsem je opustila a kufr jsem neotevřela do chvíle, kdy jsem se na konci léta vrátila za rodinou.

Jak vám teď vyprávím tuto historku z letního tábora, mohla bych z rukávu vysypat 50 podobných – pokaždé mi někdo naznačoval, že můj tichý a introvertní způsob existence není úplně to pravé ořechové, a že bych se měla snažit působit extrovertněji. Vždycky jsem někde hluboko cítila, že to je špatně, a že introverti vynikají přesně takoví, jací jsou. Na několik let jsem tento pocit utlumila a stala jsem se právničkou na Wall Street namísto spisovatelkou, jak jsem vždycky chtěla – částečně i proto, že jsem si potřebovala dokázat, že také dokážu být smělá a asertivní. Chodívala jsem do přelidněných barů, i když bych bývala upřednostnila klidnou večeři s přáteli. A tyto sebezapírající volby jsem prováděla natolik podvědomě, že jsem si ani neuvědomovala, co dělám.

Dělá to spousta introvertů a to ke škodě nejen vlastní, ale i ke škodě svých kolegů a svého okolí. A jakkoli to může znít troufale, taktéž ke škodě celého světa. Protože když přijde řeč na kreativitu a vůdcovství, potřebujeme introverty, aby dělali to, co umí. Třetina až polovina populace jsou introverti – třetina až polovina. Jeden ze dvou či tří lidí, které znáte. Takže ačkoli vy sami můžete být extroverti, mluvím o vašich kolezích, vašich partnerech a vašich dětech a o tom člověku co právě teď sedí vedle vás – všichni z nich podléhají předsudkům, které jsou v naší společnosti hluboce zakořeněny. Všichni je bereme za své od útlého věku, kdy ani neumíme pojmenovat to, co děláme.

Abychom tyto předsudky pochopili, musíme rozumět tomu, co introverze je. Je to něco jiného než stydlivost. Stud je strach ze společenského hodnocení. Introverze označuje spíše to, jak reagujete na stimulaci, včetně stimulace společenské. Extroverti opravdu dychtí po kvantech stimulace, zatímco introverti jsou ve svém živlu, nabuzení a maximálně schopní, když se nachází v tišším, nerozptylujícím prostředí. Nikoli stále – tohle není absolutní – ale po většinu času. Klíčem k maximálnímu využití našich talentů pro nás všechny je tedy najít míru stimulace, která nám vyhovuje.

A právě tady přichází na řadu ty předsudky. Naše nejdůležitější instituce, školy a pracoviště, jsou navrženy především pro extroverty a pro extrovertní potřebu spousty stimulace. To se také promítá do nového „systému víry“, který nazývám novým skupinovým myšlením; které věří, že veškerá tvořivost a produktivita přichází z velice podivně družných míst.

Představte si dnešní moderní třídu ve škole. Když jsem chodila do školy já, seděli jsme v řadách. Seděli jsme v řadách takhle a většinu úkolů jsme dělali vesměs samostatně. Dnes se typická třída skládá z takových hnízd – čtyři, pět, šest či sedm dětí naproti sobě. Pracují na nespočtu skupinových úkolů. Dokonce i v předmětech jako matematika či sloh, u kterých byste čekali, že prim bude hrát samostatné myšlení, se od dětí očekává, že se budou chovat jako členové komise. A když dítě preferuje vlastní řešení nebo práci o samotě, je na něj často nahlíženo jako na černou ovci, nebo – hůře – jako problémový případ. Dle domnění převážné většiny učitelů je ideálním studentem extrovert oproti introvertovi, přestože introverti ve skutečnosti mají lepší známky a dle průzkumů mají i větší znalosti. (Smích)

Dobrá, to stejné platí i pro pracoviště. Dnes většina z nás pracuje v otevřených prostorech bez zdí, kde podléháme neustálému hluku a pohledům našich kolegů. A když dojde na vůdcovství, introverti bývají u vedoucích pozic běžně vynechávání, ačkoli mají tendenci být opatrnější, nepodstupovat nadměrná rizika – což bychom dnes mohli ocenit. V zajímavém výzkumu Adama Granta z Wharton School se zjistilo, že introvertní vůdci často prokazovali lepší výsledky než extroverti, protože když vedli proaktivní zaměstnance, mnohem častěji je nechávali provádět jejich vlastní nápady, zatímco extrovert se snadno, často nevědomky, pro něco tak nadchne, že ovládne celý prostor a nápady jiných lidí se tak často nedostanou na povrch.

Ve skutečnosti někteří z revolučních vůdců minulosti byli introverti. Dám vám pár příkladů. Eleanor Rooseveltová, Rosa Parksová, Gándhí – všichni tito lidé se dají popsat jako tiší, málo mluvící a dokonce stydliví. A ti všichni si stoupli na pódium, přestože jim každá kostička v těle říkala, aby to nedělali. Vychází najevo, že to má samo o sobě zvláštní sílu, protože lid mohl cítit, že tito vůdcové nestáli v čele proto, že by si užívali komandování druhých nebo že by se jim líbilo stát ve světle reflektorů; činili tak, protože neměli jinou možnost, protože se hnali za tím, co považovali za správné.

V tuto chvíli považuji za důležité říct, že vlastně miluju extroverty. Vždycky ráda říkám, že někteří z mých nejlepších přátel jsou extroverti, včetně mého milovaného manžela. A my všichni pochopitelně spadáme do různých částí intro/extrovertního spektra. I Carl Jung, psycholog, který tyto termíny zpopularizoval, řekl, že není nikdo jako čistý introvert nebo čistý extrovert. Podle něj by takový člověk skončil v blázinci, kdyby vůbec existoval. Někteří lidé zapadnou přesně doprostřed tohoto spektra; tyto lidi pak nazýváme ambiverty. Často si říkám, že mají to nejlepší z obou světů. Ale většina z nás se zařadí do jednoho či druhého typu.

Podle mě naše kultura potřebuje jejich lepší rovnováhu. Potřebujeme více jin a jang mezi těmito dvěma typy. To je obzvláště důležité u kreativity a produktivity, neboť když psychologové nahlíží do životů nejkreativnějších lidí, zjišťují, že jsou velmi dobří ve výměně a sdělování myšlenek a jejich rozvíjení, ale že v sobě také mají notnou dávku introverze.

To kvůli tomu, že samota je zásadní přísadou kreativity. Třeba Darwin chodíval sám na dlouhé procházky v lesích a důrazně odmítal pozvánky na večerní sešlosti. Theodor Geisel, lépe známý jako Dr. Seuss, si vysnil spoustu svých úžasných výtvorů v opuštěné kanceláři ve zvonici, kterou měl za domem v La Jolla v Kalifornii. Dokonce se bál setkat se s malými dětmi, které četly jeho knihy, ze strachu, že by čekaly veselou figurku jako je Santa Claus a mohly být zklamané jeho odtažitou osobností. Steve Wozniak vynalezl první počítač Apple sedě o samotě ve svém boxu v Hewlett-Packard, kde toho času pracoval. Říká, že by se nikdy nestal takovým prvotřídním odborníkem, kdyby býval nebyl tak introvertní, že neopouštěl dům, když vyrůstal.

Pochopitelně to neznamená, že bychom teď měli přestat spolupracovat – zrovna v tomto případě je Steve Wozniak známý spoluprácí se Stevem Jobsem na startu Apple Computer – říkám jen, že na samotě záleží a že pro některé lidi je vzduchem, který dýchají. Ve skutečnosti už po staletí známe fascinující sílu samoty. Teprve nedávno jsme na ni záhadně začali zapomínat. Když se podíváte na hlavní světová náboženství, najdete hledače – Mojžíše, Ježíše, Buddhu, Muhameda – hledače, kteří se vydávají sami do divočiny, kde zažívají důležitá zjevení a prozření, která pak přináší zpátky svým společnostem. Žádná divočina, žádné prozření.

Nic překvapivého, když nahlédnete pod pokličku současné psychologie. Ukázalo se, že ani nedokážeme být ve skupině lidí, aniž bychom instinktivně nezrcadlili jejich postoje. I co se týče osobních a niterných záležitostí – jako např. ke komu jste přitahováni – začnete zrcadlit postoje lidí kolem vás, aniž byste si uvědomovali, co vůbec děláte.

Je známo, že skupiny následují názory nejdominantnějších nebo nejcharismatičtějších lidí v místnosti, ačkoli je nulová korelace mezi schopností dobře mluvit a mít skvělé myšlenky – zdůrazňuji, nulová. Takže… (Smích) Můžete naslouchat člověku s nejlepšími myšlenkami – nebo taky ne. Ale opravdu to chcete nechat na náhodě? Pro všechny je lepší jít si po svých, přijít s vlastními nápady nespoutanými vlivy skupinové dynamiky a pak se zase sejít v týmu, probrat je v dobře vedeném prostředí a pak s nimi něco udělat.

Jestli je toto pravda, proč to tedy stále děláme tak špatně? Proč naše školy a pracoviště stále vypadají takhle? A proč se kvůli nám introverti cítí mizerně, když chtějí čas od času pracovat na vlastní triko? Jedna odpověď leží hluboko v historii naší kultury. Západní společnosti, zejména Spojené státy, vždy preferovaly muže činu než lidi rozjímající nebo dokonce muže rozjímající. Ovšem v tehdejší Americe lidé žili v tom, co historici nazývají kulturou charakteru, kdy jsou lidé – v tomto ohledu – hodnoceni dle svých vnitřních stránek a morální čistoty. Když se podíváte na příručky osobního rozvoje z té doby, budou mít názvy jako třeba „Charakter, nejlepší věc na světě.“ Odkazovaly na vzory jako Abraham Lincoln, který byl vyzdvihován pro skromnost a neokázalost. Ralph Waldo Emerson ho nazval „mužem, který neurážel nadřazeností.“

Ale pak jsme se dostali do 20. století a vstoupili jsme do kultury, kterou historici nazývají kulturou osobnosti. Vyvinuli jsme se z agrární ekonomiky do světa velkého byznysu. Lidé se najednou stěhují z malých městeček do měst. A namísto toho, aby pracovali s lidmi, které znali od narození, nyní musí prokázat své kvality mezi zástupy cizinců. Takže se celkem pochopitelně kvality jako je přitažlivost a charisma najednou zdají být docela důležitými. Knihy o osobním rozvoji se samozřejmě změnily, aby naplnily nové potřeby, a začaly se objevovat názvy jako „Jak získávat přátele a působit na lidi.“ Za vzor vyzdvihují skvělé obchodníky. To je tedy svět, ve kterém dnes žijeme. To je naše kulturní dědictví.

Nikdo tady netvrdí, že sociální dovednosti nejsou důležité, a také nežádám, aby se zrušila veškerá týmová práce. Stejná náboženství, která vysílají své mudrce do osamělých vrcholků hor nás také učí milovat a důvěřovat. Problémy, kterým dnes čelíme na poli vědy či ekonomie, jsou tak obsáhlé a komplexní, že budeme potřebovat shromáždit celé armády lidí, aby je vyřešili pospolu. Říkám však, že čím víc svobody dáme introvertům, aby byli sami sebou, tím spíše přijdou s vlastním jedinečným řešením těchto problémů.

Chtěla bych se s vámi nyní podělit o obsah svého kufru. Co tam asi je? Knihy. Mám kufr plný knih. Tady je „Cat's Eye“ Margaret Atwoodové. Toto je román od Milana Kundery. „Průvodce zbloudilých“ od Maimonida. Nejsou to však tak úplně moje knihy. Přinesla jsem je sem, neboť jsou to oblíbení autoři mého dědečka.

Můj dědeček byl rabín a vdovec, který žil v malém bytě v Brooklynu, což bylo mé nejoblíběnější místo, když jsem vyrůstala; částečně kvůli tomu, že bylo cítit jeho jemnou, nenápadnou přítomností, z části kvůli tomu, že bylo plné knih. Doslova každý stůl a každá židle v tomto bytě přestaly plnit svou funkci, aby sloužily jako základna vratkých komínků knih. Stejně jako u zbytku mé rodiny, dědečkovou nejoblíbenější činností na celém světě bylo čtení.

Miloval však i svou kongregaci a tuto lásku jste mohli cítit v kázáních, která vedl každý týden po 62 let, co byl rabínem. Zužitkovával plody každotýdenního čtení a svá kázání prolínal pestrou škálou starověkého a humanistického myšlení. Lidé se scházeli zdaleka, aby ho slyšeli mluvit.

Mělo to však jeden háček. Pod povrchem své ceremoniální role byl opravdu skromný a velmi introvertní – tak moc, že během svých kázání měl problém udržet oční kontakt s tou samou kongregací, ke které mluvíval po 62 let. Dokonce i mimo kazatelnu, když jste ho odchytli a pozdravili, často ukončoval konverzaci předčasně ze strachu, aby vás zbytečně neokrádal o čas. Když však ve věku 94 let zemřel, policie musela uzavřít ulice v celém sousedství, aby ochránila dav lidí, kteří se s ním přišli rozloučit. Dnes se z dědečkova příkladu snažím poučit vlastním způsobem.

Zrovna jsem vydala knihu o introverzi, jejíž napsání mi zabralo sedm let. Pro mě těch sedm let bylo vrcholem blaha, protože jsem četla, psala, přemýšlela a hledala. Byla to má verze dědečkových denních hodin o samotě v jeho knihovně. Z ničeho nic je však má práce jiná – mým úkolem je být tady a mluvit o tom, mluvit o introverzi. (Smích) Je to pro mě mnohem těžší, neb jakkoli jsem poctěna, že tu s vámi právě teď mohu být, není to mé přirozené prostředí.

Připravovala jsem se na chvíle jako tato nejlépe, jak jsem dovedla. Minulý rok jsem strávila cvičením mluvení na veřejnosti, kdykoli jsem jen mohla. Nazvala jsem to svým „rokem mluvení nebezpečně.“ (Smích) Docela to pomohlo. Ale řeknu vám, že mnohem více pomáhá můj pocit, víra a naděje, že když dojde na náš postoj k introverzi, tichu a samotě, máme opravdu nakročeno k hranici dramatické změny. Opravdu, máme. Opustím vás tedy se třemi výzvami pro ty, kteří to cítí stejně.

Číslo jedna: Zastavte tu cvokárnu s týmovou prací. Prostě s tím přestaňte. (Smích) Díky. (Potlesk) A chci, abychom si v tomto rozuměli, protože hluboce věřím, že kanceláře mají podporovat uvolněný, kavárensky upovídaný druh kontaktu – jako když se lidé sejdou dohromady a vesele si vyměňují myšlenky. To je skvělé. Skvělé pro introverty i extroverty. Ale potřebujeme více soukromí a více svobody a více samostatnosti v práci. To stejné ve škole. Musíme děti učit, jak pracovat společně, to ano, ale také je musíme učit, jak pracovat samostatně. To je mimořádně důležité i pro extrovertní děti. Musí pracovat samy, protože právě odtud se rojí hluboké myšlenky.

Dobře, číslo dvě: Jděte do divočiny. Buďte jako Buddha, zažijte si vlastní prozření. Neříkám, že teď máme všichni jít a postavit si chatky v lesích a nikdy už na sebe nepromluvit; říkám jen, že bychom si nemuseli sedět na vedení a podívat se do nitra vlastní mysli trochu častěji.

Číslo tři: Dobře se podívejte, co je ve vašich kufrech a proč jste to tam dali. Takže extroverti, možná máte kufry také plné knih. Možná jsou plné sklenek na šampaňské nebo parašutistického vybavení. Ať už to je cokoli, doufám, že to vytáhnete ven pokaždé, když to jde, a oblažíte nás svou energií a radostí. Avšak introverti, takoví, jací jste, nejspíš máte nutkání pečlivě si strážit obsah svých kufrů. To je v pořádku. Ale občas, jen občas, byste mohli kufry otevřít a nechat do nich nahlédnout i jiné, protože svět potřebuje vás a potřebuje i to, co máte.

Přeji vám tedy to nejlepší na všech cestách a odvahu mluvit potichu.

Mnohokrát vám děkuji.

(Potlesk)

Díky vám. Díky.

(Potlesk)