Susan Blackmore o memech a "temech"

Kulturní evoluce je nebezpečné dítě pro každý druh, který jej vypustí na svou planetu. Než si uvědomíte, co se děje, z dítěte je batole, je čilé a dělá zmatek, a už je moc pozdě ho zadržet. My lidé jsme pozemský Pandořin druh. To my jsme vypustili druhý replikátor ven z jeho skříňky, a zpátky už ho zatlačit nedokážeme. Následky vidíme všude kolem nás právě teď.

Tvrdím, že tento pohled vyplyne, pokud vezmeme memetiku vážně. A poskytuje nám nový způsob, jak uvažovat nejen o tom, co se děje na naší planetě, ale i co by se mohlo odehrávat jinde ve vesmíru. Nejdřív bych ráda řekla něco o memetice a o teorii memů, a dále, jak by to mohlo odpovědět na otázku, kdo je tam ve vesmíru, pokud tedy vůbec někdo.

Takže memetika. Memetika je založena na principu všeobecného Darwinismu. Darwin měl úžasný nápad. Vlastně někteří lidé říkají, že je to nejlepší nápad, jaký kdo kdy měl. Není to skvělá myšlenka, že by mohlo být něco takového, jako nejlepší nápad, jaký kdo kdy měl? Myslíte, že by mohlo? Publikum: Ne. (Smích) Susan Blackmore: Tamhle někdo hodně nahlas řekl ne. Já ale říkám ano, a pokud takový je, podle mě vyhrává Darwin.

Proč? Protože ten nápad byl tak jednoduchý, a přece vysvětluje celou podobu vesmíru. Neřekla bych, že pouze biologický design, ale veškerý design, který považujeme za lidský. Je to pořád to stejné. Co Darwin říkal? Vím, že tu myšlenku, přirozený výběr, znáte, ale dovolte mi převyprávět "O původu druhů" z roku 1859 v několika větách.

Darwin říkal něco takového -- pokud máte bytosti, které se mění, a o tom není pochyb -- byl jsem na Galapágách a měřil jsem velikost zobáků a velikost želvích krunýřů a tak dále a tak dále. A o 100 stran dále -- (Smích) A pokud probíhá takový boj o život, že skoro všechny tyto bytosti zemřou -- a o tom není pochyb, četl jsem Malthuse a spočítal jsem, jak dlouho by trvalo slonům, než by pokryli celý svět, kdyby se množili bez omezení, atd. atd. A o dalších 100 stran dále. A kdyby těch pár, kteří přežijí, předalo svému potomstvu to co jim pomohlo přežít, pak tito potomci musí být lépe přizpůsobeni podmínkám, ve kterých k tomu všemu došlo, než byli jejich rodiče.

Vidíte tu myšlenku? Pokud, pokud, pokud, pak. Neměl žádnou představu o algoritmu. Ale právě ten popsal ve své knize, a tomu dnes říkáme evoluční algoritmus. Podstata je taková, že potřebujete jenom tyto tři věci -- pestrost, výběr a dědičnost. A jak Dan Dennet vysvětluje, pokud je máte, tak musíte dostat evoluci. Nebo design z chaosu bez pomoci rozumu.

Jedno slovo na tom slajdu mám ráda. Které myslíte, že je moje nejoblíbenější? Publikum: Chaos. SB: Chaos? Ne. Co? Rozum? Né. Publikum: Bez. SB: Ne, 'bez' ne. (Smích) Zkuste to po pořádku: Mmm...? Publikum: Musíte. Musíte a musíte. Musíte, musíte. Proto je to tak úžasné. Nepotřebujete návrháře ani plán nebo prozřetelnost ani nic jiného. Pokud se něco kopíruje s proměnlivostí a je to selektováno, pak musíte dostat design vzniklý z ničeho. To nezastavíte. 'Musíte' je tu mé nejoblíbenější slovo.

A jak to souvisí s memy? Nuže, tento princip platí pro všecko, co se kopíruje s proměnlivostí a výběrem. Jsme tak zvyklí uvažovat v rámci biologie, že takto uvažujeme o genech. Darwin samozřejmě o genech nevěděl. Většinou mluvil o zvířatech a rostlinách, ale také o jazycích, které se vyvíjejí a zanikají. Ale podle principu všeobecného Darwinismu každá informace, která se mění a selektuje, vytvoří design.

A o tom vyprávěl Richard Dawkins ve svém bestselleru z roku 1976, "Sobecký gen". Informaci, která se kopíruje, dal jméno replikátor. Sobecky se kopíruje. Neznamená to, že by posedávala v buňce a říkala: "Chci se kopírovat." Ale to, že se okopíruje, pokud může, bez ohledu na následky. Nedbá na následky, protože nemůže, protože je to jenom kopírující se informace. A chtěl se odpoutat od ostatních, kteří pořád uvažovali o genech, a tak řekl, "Je někde na naší planetě ještě jiný replikátor?" Ano, je.

Rozhlédněte se kolem sebe, stačí po této místnosti. Všude kolem nás ještě nemotorně plave ve své prastaré kulturní polévce další replikátor. Informace, které kopírujeme z osoby na osobu napodobováním, řečí, mluvením, vyprávěním příběhů, nošením oblečení, činností. Tyto informace se kopírují s proměnlivostí a výběrem. Dochází tu k vývoji designu. Chtěl nový replikátor nějak pojmenovat. Tak vzal řecké slovo mimeme, což znamená ten jenž je napodobován. Zapamatujte si to, je to hlavní definice. Ten jenž je napodobován. A zkrátil to na mem, protože to dobře zní, a tak vytvořil dobrý mem, účinně se šířící mem. A takto ta myšlenka vznikla. Je důležité držet se té definice.

Celá memetická věda je často pomlouvaná, často nepochopená, často obávaná. Ale mnoha těmto potížím se lze vyhnout, když si zapamatujeme definici. Mem není totéž co myšlenka. Není to myšlenka, vlastně neodpovídá ničemu jinému. Držme se definice. Je to to, co je napodobováno. Nebo informace, která je kopírovaná z osoby na osobu. Podívejme se na nějaké memy.

Třeba vy, pane, máte ty brýle zavěšené kolem krku tím zvlášť okouzlujícím způsobem. Zajímalo by mě, jestli jste tu myšlenku vynalezl sám, nebo od někoho okopíroval. Pokud jste ji od někoho okopíroval, je to mem. A co třeba, eh, nevidím tady žádné zajímavé memy. Nuže vážení, kdo pro mě má nějaké zajímavé memy? Ano, vaše náušnice. Předpokládám, že jste nevynalezla myšlenku náušnic. Nejspíš jste je někde koupila. V obchodech je jich spousta. To je něco, co se předává z člověka na člověka. Všechny příběhy, které vyprávíme, a samozřejmě TED je velký memfest, spousta memů.

Nicméně o memech lze uvažovat z hlediska: proč se šíří? Jsou to sobecké informace, okopírují se, pokud můžou. Ale některé z nich se budou kopírovat, protože jsou dobré nebo pravdivé, užitečné, krásné. Některé se budou kopírovat, přestože takové nejsou. U některých je těžko říct proč.

Zvlášť jeden divný mem si docela užívám. A s potěšením říkám, že jak jsem očekávala, našla jsem ho, když jsem sem přijela. a vy všichni jste ho určitě našli též. Přijdete někam do pěkného luxusního mezinárodního hotelu, vejdete a odložíte si šaty a jdete do koupelny a co vidíte? Publikum: toaletní mýdlo. SB: Prosím? Publikum: Mýdlo. SB: Mýdlo, jo. Co ještě vidíte? Publikum: (Neslyšitelné) SB: Mmm mmm. Publikum: Umyvadlo, záchod! SB: Umyvadlo, záchod, ano, to všecko jsou memy, ale ty jsou víceméně užitečné, a pak je tam tento. (Smích) Na co je tenhle? (Smích) Rozšířil se po celém světě. Není překvapivé, že jste ho všichni našli, když jste tu přišli do koupelny. Ale tohle jsem vyfotila na záchodě vzadu v chatce v eko-kempu v džungli v indickém Ásámu. (Smích) Kdo to tam poskládal, a proč? (Smích) Někteří lidé se nechají unést. (Smích) Jiní jsou jen líní a dělají chyby. Některé hotely využijí příležitost a přidají ještě další memy s malou nálepkou. (Smích) K čemu to všechno je? Řekla bych, že to má oznámit, že někdo tam uklidil a je tam krásně. A přitom vám to ve skutečnosti jenom říká, že jiný člověk možná rozšířil bakterie všude kolem. (Smích)

Zamyslete se nad tím takhle. Představte si svět plný mozků a mnohem víc memů, než kolik může najít domov. Všecky ty memy se snaží kopírovat, 'snaží se' je v uvozovkách, totiž, je to zkratka pro: pokud mají možnost se kopírovat, pak budou. Využívají vás i mě jako své šířicí kopírovací zařízení, a my jsme stroje na memy.

Nuže proč je to důležité? K čemu je to dobré, co nám to říká? Poskytuje nám to úplně nový pohled na lidský původ a co to znamená být člověkem. Všechny obvyklé teorie o kulturní evoluci, o původu lidí a o tom, co nás tak odlišuje od ostatních druhů. Všechny ostatní teorie vysvětlující velký mozek a řeč a používání nástrojů a všechny ty věci, které nás dělají výjimečnými, jsou založené na genech. Řeč musela být prospěšná pro geny. Používání nástrojů muselo zlepšovat naše přežití, páření a tak dále. Vždycky to skončí, jak si Richard Dawkins stěžoval tehdy dávno, vždycky to skončí zpátky u genů.

Hlavní smysl memetiky je, že říká, "Ale ne, neskončí." Teď jsou na této planetě dva replikátory. Od chvíle, kdy naši předci asi tak před dvěma a půl miliony let začali napodobovat, byl tu nový kopírovací proces. Kopírování s proměnlivostí a výběrem Nový replikátor byl osvobozený a bylo nemožné -- od samého začátku bylo nemožné, aby lidské bytosti, které osvobodily toto nové stvoření, mohly kopírovat jenom to užitečné, krásné, pravdivé a nekopírovat to ostatní. I když měly jejich mozky užitek ze schopnosti kopírovat -- zapalování ohňů, udržování ohňů, nové techniky lovu a tak podobně -- nevyhnutelně kopírovaly také dávání peří do vlasů nebo nošení podivného oblečení či malování tváří a vůbec.

A máme tu závody ve zbrojení mezi geny, které se snaží, aby lidé měli malé šetrné mozky a neztráceli čas kopírováním všech těch nesmyslů, a mezi memy samými -- jako zvuky, které lidé tvořili a kopírovali, jinými slovy to z čeho se vyklubal jazyk -- které soupeří o to, aby mozky byly větší a větší. Takže podle této teorie je velký mozek poháněný (tažený) memy.

Proto jsem to v knize "Teorie memů: kultura a její evoluce" nazvala memetický tah. Když se memy vyvíjejí, což nevyhnutelně musí, táhnou větší mozek, který je lepší v kopírování memů, které ten tah způsobují. Proto jsme skončili s tak mimořádnými mozky, protože máme rádi náboženství a hudbu a umění. Řeč je parazit, kterému jsme se přizpůsobili, ne něco, co by tu bylo od začátku pro naše geny, podle tohoto názoru. A jako většina parazitů může být nejdříve nebezpečný, ale pak se spoluvyvíjí a přizpůsobuje a skončíme v symbiotickém vztahu s tímto novým parazitem.

A tak si z našeho pohledu neuvědomujeme, že tak to začalo. Tak tohle je názor na to, co jsou lidé zač. Všechny ostatní druhy na této planetě jsou jenom genové stroje, vůbec nenapodobují dobře, skoro vůbec ne. Jenom my jsme nejen genové stroje, ale i memové stroje. Memy vzaly genové stroje a proměnily je v memové stroje.

Ale to není všecko. Teď máme nový druh memů. Dlouho jsem uvažovala, jelikož nad memy přemýšlím hodně, jestli je rozdíl mezi memy, které kopírujeme -- slovy, kterými mezi sebou mluvíme, gesty, která napodobujeme, lidské věci -- a všemi těmi technologickými věcmi kolem nás? Vždycky, až doteď, jsem jim všem říkala memy, ale teď si upřímně myslím, že potřebujeme nové slovo pro technologické memy.

Říkejme jim technomemy nebo temy. Protože jejich vývoj začíná být odlišný. Začali jsme možná před 5000 lety s psaním. Z hliněné tabulky jsme udělali skladiště memů, ale abyste dostali skutečné temy a skutečné temové stroje, potřebujete, aby proměnlivost, výběr a kopírování všechny probíhaly mimo člověka. A už se tomu blížíme. Jsme v tomto mimořádném bodě, kdy už tam skoro jsme, že jsou takové stroje. A vskutku za ten krátký čas, co už jsem na TEDu, vidím, že jsme ještě blíž, než jsem si myslela.

Takže ve skutečnosti teď temy nutí naše mozky, aby se z nich staly spíš temové stroje. Naše děti velmi rychle dospívají k tomu, že se naučí číst, učí se používat přístroje. Budeme mít různé druhy implantátů, drog, které nás přinutí zůstat pořád bdělí. Budeme si myslet, že si tyto věci volíme, ale to temy nás do nich tlačí. Takže teď jsme v bodě obratu kdy na naší planetě vzniká nový replikátor. Nuže, co se děje jinde ve vesmíru? Je tam někde někdo další? Lidé si tuto otázku pokládají už dlouho. Už jsme si ji kladli i tady na TEDu. V roce 1961 Frank Drake vytvořil svou slavnou rovnici, ale já myslím, že se soustředil na špatné věci. Je velmi plodná, tahle rovnice. Chtěl odhadnout N, počet komunikativních civilizací v naší galaxii. A zahrnul tam rychlost tvorby hvězd, podíl planet, ale co je klíčové, inteligence.

Myslím, že uvažovat tímto způsobem je chybné. Inteligence se zjevuje všude kolem, všelijak přestrojená. Lidská inteligence je jenom jeden druh. Ale opravdu důležité jsou replikátory, které máte, a úrovně replikátorů, každá živící se z té předchozí. Tudíž bych navrhla, abychom neuvažovali inteligenci; uvažujme replikátory.

A na základě toho jsem navrhla jiný druh rovnice. Velmi jednoduchou rovnici. N je to samé, počet komunikativních civilizací tam venku, které můžeme očekávat v naší galaxii. Začněme s počtem planet, které jsou v naší galaxii. Podíl těch, které získají první replikátor. Podíl těch, které získají druhý replikátor. Podíl těch, které získají třetí replikátor. Protože jenom třetí replikátor dovede dosáhnout ven -- posílat informace, posílat sondy, dostat se ven a komunikovat s ostatními místy.

Dobrá, takže pokud vezmeme tu rovnici, proč jsme ještě od nikoho zvenku nedostali zprávy? Protože každý stupeň je nebezpečný. Získat nový replikátor je nebezpečné. Můžete vyváznout, my jsme vyvázli, ale je to nebezpečné. Vemte si první krok, jakmile se život objevil na naší zemi. Můžeme na to hledět z pohledu Gaie. Líbil se mi včerejší proslov Petera Warda -- vždycky to není Gaia. Ve skutečnosti životní formy tvoří věci, které se zabíjejí. Na téhle planetě jsme vyvázli.

Ale pak, mnohem později, za miliardy let jsme získali druhý replikátor, memy. TO bylo to nebezpečné. Vemte si velký mozek. Kolik tady máme matek? Víte o velkých mozcích vše. Je nebezpečné je rodit. Je mučivé je rodit. (Smích) Moje kočka porodila čtyři koťata a celou dobu předla. Hmm -- trochu něco jiného. (Smích)

Ale nejen že je to bolestivé, zabije to mnoho dětí, zabije to mnoho matek, a je to velmi nákladné na 'výrobu'. Geny jsou nucené vytvářet všechen ten myelin, všechen ten tuk k zamyelinování mozku. Víte, když tu sedíte, váš mozek využívá kolem 20 procent energie, kterou tělo vyrobí, pro dvě procenta váhy vašeho těla? Provozovat tento orgán je velice nákladné. Proč? Protože tvoří memy.

Mohlo nás to vyzabíjet -- mohlo nás to vyzabíjet, a možná k tomu téměř došlo, no ale nevíme to. Ale možná k tomu téměř došlo. Vyzkoušelo se to už dřív? Co všechny ty ostatní druhy? Louise Leakey včera hovořila o tom, že jsme jediní, kteří z této větve zůstali. Co se stalo s ostatními? Je možné, že tento pokus s napodobováním, tento pokus s druhým replikátorem, je dost nebezpečný na to, aby vyzabíjel lidi?

No, my jsme vyvázli a přizpůsobili se. Ale teď dosahujeme, jak jsem právě popsala, dosahujeme do bodu třetího replikátoru. A je to ještě nebezpečnější -- tedy je to zase nebezpečné. Proč? Protože temy jsou sobecké replikátory a nestarají se o nás ani o planetu ani o nic jiného. Jsou to jenom informace -- proč by se staraly? Využívají nás k odčerpávání zdrojů planety k vytváření dalších počítačů a všech těch dalších úžasných věcí, o nichž slyšíme zde na TEDu. Nemyslete si, "Vytvořili jsme Internet pro své vlastní blaho." Tak nám to připadá. Uvažte, že temy se šíří, protože musí. My jsme staré stroje.

Takže vyvázneme? Co se stane? Co to znamená vyváznout? Jsou zhruba dva způsoby jak vyváznout. Jeden, ke kterému teď zjevně dochází všude kolem nás, že temy z nás dělají temové stroje, s implantáty, s drogami, tím, že se propojujeme s technologií. A proč by to dělaly? Protože kopírujeme sami sebe. Máme děti. Vyrábíme nové, takže je výhodné využít nás, protože na této planetě ještě nejsme na úrovni, kde by byla schůdná jiná možnost. Přesto je to blíž, jak jsem dnes ráno slyšela, přesto je to blíž, než jsem myslela. Kdy se temové stroje budou samy kopírovat. V tom případě nezáleží na tom, jestli se klima planety zcela rozvrátí a už nebude možné, aby zde žili lidé. Protože to ty temové stroje nebudou potřebovat -- nejsou to měkká, vlhká, kyslík dýchající a teplo vyžadující stvoření. Budou moci pokračovat bez nás.

Takže tu jsou dvě možnosti. Nemyslím si, že k té druhé jsme nějak blízko. Blíží se, ale ještě tam nejsme. Ta první se také blíží. Ale poškození, ke kterému už došlo vůči planetě, nám ukazuje, jak je třetí stupeň nebezpečný, ten třetí nebezpečný stupeň, získání třetího replikátoru. A dostaneme se skrz tento třetí nebezpečný stupeň, jako jsme se dostali přes druhý a jako jsme se dostali přes první? Možná ano, možná ne. Nemám tušení. (Potlesk) Chris Anderson: To byl neuvěřitelný proslov. SB: Díky. Vyděsila jsem sama sebe. CA: (Smích)