Sugata Mitra ukazuje, jak děti učí samy sebe

Mám před sebou těžký úkol. Víte, když jsem se podíval na profil přítomného publika, s jeho konotacemi a designem ve všech formách, a s tolika lidmi pracujícími na kooperaci a sítích, a tak podobně, že jsem vám chtěl říci, chtěl jsem přednést argument pro základní vzdělávání ve velice specifickém kontextu. A abych to stihl za 20 minut, musím uvést čtyři myšlenky -- jako čtyři kousky skládačky. A pokud se mi to povede, pak možná odsud budete odcházet s myšlenkou, že byste mohli navázat a možná mi s mou prací pomoct.

První kousek skládačky je odlehlost a kvalita vzdělávání. Odlehlostí myslím dvě nebo tři různé věci. Samozřejmě, odlehlost v běžném slova smyslu znamená, že čím víc se vzdalujete od centra města, dostáváte se do odlehlejších oblastí. Jaký to pak má vliv na vzdělávání? Druhý význam odlehlosti je, že ve velkých metropolitních oblastech na celém světě lze nalézt slumy, chudinské čtvrti, nebo chudší oblasti, které jsou sociálně a ekonomicky odlehlé od zbytku města. Jaké mají tyto okolnosti vliv na vzdělávání? Pamatujte si tedy oba tyto významy odlehlosti.

Náš počáteční odhad byl, že školy v odlehlých místech nemají dostatečně dobré učitele. A pokud je mají, pak si je nejsou schopní udržet; nemají dostačující infrastrukturu. A pokud mají nějakou infrastrukturu, pak mají problémy jí udržovat. Ale chtěl jsem zjistit, jestli se tento odhad zakládá na pravdě. Takže jsme si minulý rok vypůjčili auto, na Google jsme si vyhledali cestu z Nového Dillí do severní Indie, která nekřižovala žádné velké města, ani žádná metropolitní centra. Ujeli jsme asi 300 kilometrů, a vždy když jsme narazili na školu, udělali jsme sadu standardních testů, a výsledky jsme pak zakreslili do grafu. Graf byl zajímavý, ale je ho potřeba posuzovat opatrně. Tím chci říct, že se jedná o velmi malý vzorek, neměli byste z něj zobecňovat. Ale bylo celkem zřejmé, že pro tu konkrétní trasu, kterou jsem se vydal, čím odlehlejší škola byla, tím horší se zdály být i její výsledky. To se zdálo být usvědčující a snažil jsem se tedy zjistit korelaci s infrastrukturou, dostupností elektřiny a podobně.

K mému překvapení to nekorelovalo. Nekorelovalo to s velikostí učeben. Nekorelovalo to s kvalitou infrastruktury. Nekorelovalo to s mírou chudoby. Nekorelovalo to. Ale stalo se to, že když jsem rozdal dotazník v každé z těchto škol, kde byla jediná otázka pro učitele, která zněla "Chtěli byste se odstěhovat do městské, metropolitní oblasti?" 69 procent z nich odpovědělo "ano", a jak můžete vidět, tak "ano" odpověděli ti, co byli jen kousek od Dillí, a ti z bohatého předměstí Dillí odpověděli "ne" -- protože to jsou oblasti, které jsou na tom relativně lépe. A potom od 200 kilometrů za Dillí, odpověď byla pokaždé "ano". Dokážu si představit, že učitel, který každý den, když vchází do třídy, říká: "Kéž bych pracoval v jiné škole", pravděpodobně velice ovlivňuje dosažené výsledky. Takže to vypadalo, že motivace a migrace učitelů silně souviselo s tím, co se na základních školách dělo, na rozdíl od toho, jestli měly děti dost jídla, jestli jich bylo příliš mnoho v učebnách a podobně. Zdá se, že tomu tak je.

Pokud se zaměříte na vzdělávání a technologie, pak v literatuře zjistíte, že věci jako webové stránky, prostřední pro spolupráci -- to všechno, co jste slyšeli již ráno -- se vždycky nejprve zkouší v těch nejlepších městských školách a to podle mě zkresluje výsledky. Jedna část vědecké literatury, stále viní vzdělávací technologie z přílišné medializace a nízkých výkonů. Učitelé říkají: "No je to dobré, ale moc drahé na to, co to dokáže". Protože se to poprvé zkouší ve školách, kde studenti už dosahují, dejme tomu, 80 procentní úspěšnosti. Nasadíte tam tuhle úžasnou technologii a úspěšnost se zvedne na 83 procent. Tak se na to ředitel podívá a řekne, 3 procenta za 300.000 dolarů? Tak na to zapomeňte. Když vezmete tu samou technologií a nasadíte ji na jedné z těch odlehlých škol, kde skóre bylo 30 procent, a řekněme, že se pak zvedne na 40 procent, to by pak bylo něco úplně jiného. Takže ta relativní změna, kterou by vzdělávací technologie mohly přinést, by byla o mnoho významnější v dolní části této pyramidy, než v horní. Ale zdá se, že to děláme přesně naopak.

Takže jsem došel k závěru, že vzdělávací technologie by měly být dostupné nejdříve těm z nižších sociálních vrstev, a ne naopak. A nakonec vyvstala otázka, jak se vypořádat s postoji učitelů? Kdykoliv přijdete za učitelem a ukážete mu nějakou technologii, jeho první reakce je, "Učitele nemůžete nahradit strojem -- to je nemožné." Já tedy nevím proč je to nemožné, ale, předpokládejme na moment, že to nemožné opravdu je -- mám zde citát od Sira Arthura C. Clarka, spisovatele science fiction, se kterým jsem se potkal v Kolombu, a který řekl něco, co řeší celý tento problém. Řekl, že každý učitel, který může být nahrazen strojem, by měl být. Takže to dostává učitele do složité situace. No, takže navrhuji, že alternativní základní vzdělávání, ať už jakkoliv alternativní, je nutné tam, kde neexistují školy, kde kvalita škola není dostačující, kde nejsou učitelé, nebo nejsou z nějakého důvodu dost dobří. Pokud náhodou žijete v takové části světa, kde nic z tohoto neplatí, pak nepotřebujete alternativní vzdělávání. Zatím jsem na takové místo ještě nenarazil, až na jednu výjimku. Nebudu to místo jmenovat, ale někde ve světě mi lidé řekli: "Takový problém tady nemáme, protože máme perfektní učitelé a perfektní školy. Existují taková místa, ale nikde jinde jsem tohle neslyšel.

Budu mluvit o dětech a samoorganizaci a o sérii experimentů, které tak nějak vedly k myšlence, jak by alternativní vzdělávání mohlo vypadat. Tyto experimenty se nazývají "Díra ve zdi". Musím tím opravdu jen rychle proletět. Je to série experimentů. První se uskutečnil v Novém Dillí v roce 1999. Co jsme tam udělali bylo v podstatě velice jednoduché. Měl jsem tenkrát kancelář na hranici slumu, městského slumu, byla tam dělící zeď mezi naší kanceláří a tím slumem. Vyřezali do té zdi díru -- odtud název "Díra ve zdi" -- a vložili do té díry docela výkonný počítač, tak nějak ho tam zapustili, takže monitor vyčuhoval na druhé straně a podobně do té zdi zapustili i touchpad, napojili to na vysokorychlostní internet, dali tam Internet Explorer, zapli na něm Altavista.com a prostě to tam tak nechali.

A tohle jsme viděli. Takže tohle byla moje kancelář v NIIT. Tady je "Díra ve zdi". Asi o osm hodin později jsme tam našli tohle dítě. Vpravo je osmileté dítě které -- a po jeho levici je nepříliš vysoká šestiletá dívka. A co on dělal, bylo, že jí učil brouzdat. Takže to vyvolalo více otázek, než odpovědělo. Je to pravda? Záleží na jazyku? Protože ten chlapec by neměl umět anglicky. Vydrží tam ten počítač, nebo jej rozbijí a ukradnou, -- a učil je někdo? Tu poslední otázku pokládali všichni: "ale víte, oni přece museli vystrkovat hlavou zpoza zdi a ptát se lidí ve vaší kanceláři "Můžete mi ukázat jak se to dělá?" a někdo je to pak naučil.

Takže jsem zopakoval ten experiment mimo Dillí, tentokrát ve městě zvaném Chifpuri ve střední Indii, kde jsem byl ubezpečen, že tam nikdy nikdo nikoho nic nenaučil. (Smích) Takže byl teplý den, a "Díra ve zdi" byla na tamté sešlé budově. Tohle je první dítě které tam přišlo; později se ukázalo, že je to třináctiletý propadlík. Přišel tam a začal si pohrávat s touchpadem. Velmi rychle si všiml, že když pohne prstem na touchpadu tak se něco pohne na obrazovce -- a později mi řekl: "Ještě nikdy jsem neviděl televizi, kde jde něco dělat". Takže na tohle přišel. Trvalo mu něco přes dvě minuty, aby přišel na to, že mohl pohybovat něčím na té televizi. A pak omylem kliknul stlačením touchpadu -- uvidíte, jak to dělá. Kliknul a Internet Explorer změnil stránku. O osm minut později se díval na obrazovku a surfoval: měnil stránky tam a zpátky. Když se tohle stalo, začal svolávat všechny děti okolo, a děti se chodily dívat, co se to tam děje. Ten samý den večer všech 70 dětí surfovalo. Takže se zdá, že osm minut a vestavěný počítač bylo vše, co tam bylo potřeba.

Takže nás napadlo, že se dělo toto: děti ve skupinách se můžou navzájem učit, jak používat počítač a Internet. Ale za jakých okolností? V tu dobu byl hlavní problém angličtina. Lidé říkali: "No, víte, opravdu byste to měli mít v indických jazycích" tak jsem jim odpovídal: "Mít co? Mám překládat Internet do nějakého indického jazyka? To je nemožné". Musí to být opačně. Ale podívejme se, jak si děti poradí s angličtinou. Provedl jsem tento experiment v severovýchodní Indii ve vesnici Madantusi, kde z nějakého důvodu nebyl žádný učitel angličtiny, takže děti neuměly anglicky vůbec. Postavil jsem tam podobnou "Díru ve zdi". Jeden velký rozdíl mezi vesnicemi a městskými slumy byl, že ve vesnici ke kiosku přicházelo více dívek než chlapců. V městských slumech se dívky drží stranou. Nechal jsem tam s tím počítačem mnoho cédéček -- neměl jsem k dispozici Internet -- a vrátil jsem se o tři měsíce později. No a když jsem se vrátil, našel jsem tam tyhle dvě děti, osmi a dvanáctileté, které hrály na počítači hru. A hned jak mě uviděly, tak mi řekly: "Potřebujeme rychlejší procesor a lepší myš." (Smích) Byl jsem opravdu překvapený. Chápete, jak to jen mohli vědět? A oni na to: "Naučili jsme se to z cédéček". Tak jsem se jich zeptal: "Ale jak to, že jste rozuměli tomu o co tam jde?" A oni na to: "No, nechal jste nám tady stroj, který komunikuje pouze v angličtině, tak jsme se museli naučit anglicky". Tak jsem pak zjistil, že používali 200 anglických slov -- špatně vyslovované, ale správně používané -- slova jako exit, stop, find, save a podobné, a nejenom, když ovládali počítač, ale i v jejich každodenních konverzacích. Takže Madantusi nám, jak se zdá, ukázalo, že jazyk není překážka; ve skutečnosti se mohou jazyk naučit sami, pokud opravdu chtějí.

Nakonec jsem získal nějaké peníze, abych vyzkoušel jestli jsou výsledky tohoto experimentu opakovatelné; jestli to i jinde bude stejné. Indie je dobré místo pro takovýto experiment, protože tam jsou všechny etnické rozdíly, všechny možné genetické, rasové a taky socioekonomické rozdíly. Takže jsem si mohl vybrat průřezové vzorky, které pokryly prakticky celý svět. Takže jsem tenhle experiment dělal téměř pět let a procestoval kvůli němu křížem krážem celou Indii. Tohle jsou Himálaje. Nahoře na severu, velmi chladno. Taky jsem musel najít nebo vymyslet konstrukční řešení, které by přežilo venku. Používal jsem normální, běžné počítače, potřeboval jsem různé podnebí, na což je Indie taky skvělá, protože tam máme jak velkou zimu, tak teplo a podobně. Toto je poušť na západě, blízko Pákistánských hranic. Tady můžete vidět krátký klip jedné z těch vesnic, jako první věc si děti našly webovou stránku, ze které se naučily anglickou abecedu.

Pak v střední Indii - velice teplé a vlhké rybářské vesnice, kde je vlhkost velký zabiják elektroniky. Takže jsme museli vyřešit všechny problémy bez klimatizace a za nedostatku elektřiny, takže většina řešení, na která jsme přišli, využívala malé poryvy vzduchu na ta správná místa, abychom stroje udrželi funkční. Zkrátím to. Znovu a znovu jsme to samé opakovali. Tahle ukázka je taky pěkná. Tohle je malý šestiletý chlapec, který říká své starší sestře, co má dělat. A to se stává velice často s těmito počítači, že vídáme mladší děti učit ty starší.

Co jsme zjistili? Zjistili jsme, že šesti až třináctileté děti se dokáží sami učit v propojeném prostředí, bez ohledu na všechno, co jsme schopni měřit. Takže když mají přístup k počítači, budou se sami učit. Nenašel jsem jedinou korelaci s čímkoliv... Ale muselo to být ve skupinách. A to pro vás může být velice zajímavé, protože všichni taky o skupinách mluvíte. Takže tady jsme objevili sílu toho, co skupina dětí dokáže, když eliminujete zásahy dospělých.

Jenom rychlý přehled našich měření. Použili jsme standardní statistické metody, takže o tom mluvit nebudu. Ale získali jsme čistou křivku učení, téměř tu samou, jakou bychom dostali ve škole. Víc o tom říkat nebudu, protože to mluví samo za sebe, že ano? Co se dokázali naučit? Základní funkce Windows, surfování, kreslení, chatování, email, hry a vzdělávací materiály, stahování hudby, přehrávání videa. Zkrátka to, co děláme my všichni. A přes 300 dětí se stane počítačově gramotnými a budou schopni udělat všechny tyto věci za šest měsíců s jedním počítačem.

A jak to dělají? Kdybyste spočítali skutečný čas přístupu, tak by to vyšlo na několik minut denně, takže takhle to tedy nefunguje. Ve skutečnosti je tam jedno dítě, které ovládá počítač. A kolem něho jsou obvykle další tři děti, které mu radí, co by měl dělat. Když je otestujete, všichni čtyři dostanou stejné skóre, ať už se jich zeptáte na cokoliv. Kolem těchto čtyř je obvykle skupinka 16 dětí, které taky radí, většinou špatně, ohledně všeho, co se na počítači děje. A všechny by také v testu prošly. Takže se učí tím, že pozorují, stejně jako se učí tím, že něco dělají. To se zdá být v rozporu s vzděláváním dospělých, ale nezapomeňte, že osmileté děti žijí ve společnosti, kde se jim většinu času říká: "Tohle nedělej", chápete, "Nedotýkej se té flašky whisky". A co osmileté dítě udělá? Pozoruje velice pozorně, jak se flaška whisky drží. A kdybyste ho otestovali, odpověděl by na každou otázku správně. Takže to vypadá, že jsou schopny se učit velice rychle.

A jaký je závěr z těchto šesti roků práce? Takový, že základní vzdělávání nebo jeho část se může dít samo od sebe. Nemusí být vynuceno shora dolů. Možná, že se jedná o samoorganizující se systém. To byla další věc, kterou jsem vám chtěl říct, že děti se můžou samz organizovat a dosáhnout vzdělávacího cíle.

Třetí kousek skládačky je o hodnotách - opět jen velmi stručně, Zkoumal jsem více než 500 dětí z celé Indie. Dal jsem jim asi 68 různých otázek o hodnotách a jednoduše se zeptal na jejich názory. Získali jsme celou škálu názorů. Ano, ne nebo nevím. A jednoduše jsem vzal ty otázky, kde jsem dostal 50% odpovědí "ano" a 50% "ne". Získal jsem 16 takových otázek. Byly to oblasti, kde byly děti zjevně zmatené, protože polovina odpověděla ano a polovina ne. Typický příklad - "Někdy je nutné lhát". Nemají jak určit, jakým způsobem na tuto otázku odpovědět; možná, že to nemá ani nikdo z nás. Takže vám předkládám tuto třetí otázku. Můžou technologie ovlivnit osvojování hodnot? A nakonec, samoorganizující se systémy, o kterých vám opět moc vykládat nebudu, protože jste o nich již slyšeli mnoho. Všechny přírodní systémy jsou samoorganizované, galaxie, molekuly, buňky, organizmy, společnosti -- až na debatu o inteligentním stvořiteli. Ale co se vědy týče, je to stále samoorganizace. Dalšími příklady jsou dopravní zácpy, akciový trh, společnost a obnova po katastrofách, terorismus a povstání. A taky víte o samoorganizujících se systémech na Internetu.

Takže tady jsou mé čtyři výroky. Odlehlost ovlivňuje kvalitu vzdělávání. Vzdělávací technologie by měly být zavedeny nejdříve v odlehlých oblastech a až poté v ostatních oblastech. Hodnoty si osvojujeme; doktrína a dogma jsou vnucené -- dva protikladné mechanismy. A učení je s největší pravděpodobností samoorganizující se systém. Pokud dáte všechny čtyři výroky dohromady tak -- podle mě -- nám to dává cíl, vizi, vzdělávacích technologií. A vzdělávací technologie a pedagogiky, které jsou digitální, automatizované, tolerantní k chybám, neinvazivní, propojené a samoorganizující se. My pedagogové jsme nikdo o technologie nežádali; prostě si je půjčujeme. PowerPoint je údajně považován za skvělou vzdělávací technologii, ale nebyl pro vzdělávání navržen; byl navržen pro prezentace v zasedačkách. Půjčili jsme si ho. Video konference. I samotný počítač. Myslím, že je čas, aby si pedagogové vytvořili vlastní specifikace, a já jedny takové specifikace mám. Tohle je jejich rychlý přehled. A přesně takové specifikace by měly vyprodukovat technologii, která bude řešit odlehlost, hodnoty a násilí. Takže mě napadlo, že bych to nazval třeba "outdoktrinace". A tohle by mohl být cíl pro vzdělávací technologie v budoucnu, takže bych chtěl, abyste o tom přemýšleli.

Děkuji.

(Aplaus)