Steven Johnson: Jak se rodí nápady

Před pár minutami jsem pořídil tento snímek, jen pár ulic odtud. Toto je Grand Café zde v Oxfordu. Tuhle fotku jsem si udělal, když jsem zjistil, že to byla první kavárna otevřená v Anglii - roku 1650. To si zaslouží obdiv. Nechci Vám tady dělat žádnou Starbucks tour historií Anglie, ale spíš ukázat, jakou velkou roli sehrály anglické kavárny sehrály při vzniku a růstu velkého intelektuálního rozkvětu posledních pěti set let, které dnes nazýváme dobou Osvícenství.

Kavárna sehrála tak velkou roli při zrodu Osvícenství také díky tomu, co v ní lidé pili. Protože ještě předtím, než anglickou kulturu ovládly káva a čaj, elita národa i běžní lidé, všichni, den za dnem, od úsvitu do soumraku pili jen alkohol. Alkohol byl tím pravým nápojem pro celý den. Troška piva k snídani, sklenka vína s obědem, trocha ginu - zejména kolem roku 1650, a opět trochu piva a vína na závěr dne. A to byla zdravá volba, protože pít vodu by nebylo bezpečné. Takže až do rozkvětu kaváren byla celá populace Velké Británie vlastně celý den nalitá. Představte si, jak by vypadal Váš vlastní život - a někteří z Vás to opravdu vědí - jaké to je, pít celý den. A pak, když přepnete z omezovače na stimulant, najednou přichází i lepší nápady. Máte jasnější mysl, jste pozornější. A tak není náhoda, že takový nárůst inovací přišel s tím, jak Anglie přešla na čaj a kávu.

Tato kavárna je ale důležitá ještě jedním aspektem a tím je rozvržení prostoru. Byl to prostor, kde se potkávali lidé různého původu a různé odbornosti a leccos vzájemně sdíleli. Byl to prostor, kde by Matt Ridley řekl, že mohou myšlenky mít sex. Manželské lože pro myšlenky. Myšlenky se zde mohou spojovat. A neuvěřitelné množství inovací z tohoto období má někde na počátku takovouto kavárnu.

Přemýšlením o kavárnách jsem za posledních pět let strávil mnoho času ve snaze vypátrat odpověď na otázku, odkud se berou dobré nápady. Z jakého podhoubí vzniká neobyčejné množství inovací, neobyčejné kreativity? Jaké prostředí pro život a jaký prostor potřebuje kreativita? Takže jsem prozkoumal prostředí jako jsou právě kavárny, ale i mediální světy jako je internet. Prostředí, která byla extrémně inovativní. Vrátil jsem se až k historii prvních měst. Vrátil jsem se až k biologickým prostředím jako jsou korálové útesy a deštné pralesy, které oplývají množstvím biologických inovací, a pídil jsem se po společných vzorech, po originálním chování, které se opakuje ve všech těchto prostředích. Existují opakující se vzorce, ze kterých se můžeme učit a přenést je do našich vlastních životů, našich organizací, našich vlastních prostředí - a rozvinout tvořivost a inovativnost? Myslím, že jsem pár našel.

Ale, abyste si o tom udělali obrázek a opravdu tyto principy pochopili, musíte zapomenout na mnoho ze zaběhnutých metafor a jazyka, navádějících nás k představám o vzniku nápadů. Pro popis bodu inspirace známe mnoho vzletných pojmů. Známe pojmy jako záblesk pochopení, chvíle prozření, máme svá zjevení a okamžiky "Heuréka!", Známe okamžiky, kdy se nám "rozsvítí". Všechna tato květnatá rétoretická přirovnání mají společný základ v předpokladu, že nápad je otázka okamžiku. Něco, co se často odehraje v opojném okamžiku prozření.

Rád bych ukázal, že ve skutečnosti nápad začíná sítí, spojením na té nejzákladnější úrovni. Mluvím o spojeních, která se odehrávají ve Vašem mozku. Nápad, každý nový nápad, je nová síť neuronů, propojených navzájem ve vašem mozku. Je to nová konfigurace, která dosud nevznikla. Otázka zní: jak vytvořit pro svůj mozek prostředí, kde tyto sítě budou pravděpodobněji vznikat? Ve skutečnosti se ukázalo, že spousta sítí vnějšího světa odpovídá mnoha rysům sítí z vnitřního světa lidského mozku.

Takže bych je mohl přiblížit na jedné staré historce, která je vlastně ještě aktuálnější než tehdy v roce 1650. Úžasný člověk jménem TImothy Prestero má firmu jménem Design that Matters ("Design, na kterém záleží"). Rozhodli se poprat s opravdu naléhavým problémem, skutečně vážným problém dětské úmrtnosti v rozvojovém světě. Jedna z věcí, které jsou tak frustrující na pořizování moderních neonatálních inkubátorů je, a to v jakémkoliv kontextu, že když udržíme předčasně narozené děti v teple, což je prostě, můžeme snížit úmrtnost těchto dětí na polovinu. Technologii tedy známe. V průmyslovém světě je běžná. Problém nastává, pokud koupíte inkubátor za 40 000 dolarů a pošlete jej do středně velké africké vesnice Bude skvěle fungovat rok, dva a pak se něco pokazí a zůstane navždy rozbitý, protože neseženete náhradní díly a není nikdo, kdo by to zařízení za 40 000 dolarů mohl opravit. Takže utrácíte spoustu peněz na zajištění moderních elektronických zařízení pro takové země a ona jsou po čase bezcenná.

Takže Prestero a jeho tým se rozhodli rozhlédnout se kolem a ptát se: Jaké jsou dostupné zdroje v rozvojových zemích? Zjistili, že nemají moc videokamer, ani mikrovlnek, ale zato mají neobyčejnou schopnost udržet v chodu svá auta. Všude na cestách najdete Toyotu 4Runner. Všude. Zdá se, že v údržbě aut mají znalostí dost. Takže je napadlo: "Co takhle postavit neonatální inkubátor z automobilových součástek?" A toto je výsledek. Jmenuje se NeoNurture. Zvenku vypadá jako běžné zařízení, které byste našli v moderní, "západní" nemocnici. Uvnitř jsou součástky z auta. Větrák, světla na vyhřívání a zvonek na alarm. Napájí je autobaterie. Takže to jediné, co potřebujete, jsou náhradní díly z Toyoty, schopnost opravit světlo a můžete opravovat i tohle. Výborný nápad; ale to hlavní, co bych chtěl říct je, že toto je skvělá ukázka toho, jak vznikají nápady. Rádi si myslíme, že naše průlomové nápady jsou jako super nový, 40 000 dolarový inkubátor, top technologie, ale mnohem častěji to jsou jen pospojované různorodýé součástky, které byly po ruce.

Sbíráme nápady od ostatních, od lidí, od kterých jsme se učili, na které jsme narazili v kavárně, a spojujeme je do nových podob a vytváříme něco nového. Tak se ve skutečnosti rodí inovace. To znamená, že musíme změnit některé své představy o tom, jak vypadají inovace a hluboké myšlenky. Toto je jadna zažitá představa. Jiná je Newtonovo jablko, když byl Newton na Cambridge. Toto je socha z Oxfordu. Sedíte tam, hluboce zamyšlení - najednou spadne jablko ze stromu - a máte teorii gravitace. Místa, která historicky vedla k inovacím vypadají spíše takto. Toto je slavný Hogarthův obraz jakési politické večeře v taverně, ale takto kavárny té doby opravdu vypadaly. Toto je ten typ chaotického prostředí, kde se myšlenky snadno potkávají, kde se pravděpodobně setkávají nov=, zajímavé a nepředvídatelné kombinace lidí z rozličných prostředí. Takže, pokud se snažíme budovat inovativní organizace musíme kupodivu tvořit prostory, které tomu budou podobné. Takhle by měla vypadat vaše kancelář. To je část mé dnešní pointy.

Jeden z problémů s tím spojených je že lidé jsou ve skutečnosti - když to zkoumáte - notoricky nespolehliví, pokud sami podávají zprávu o tom, kde je napadly dobré myšlenky, nebo o historii těch nejlepších. Před několika lety se jeden vědec jménem Kevin Dunbar rozhodl prozkoumat ve stylu Big Brother, odkud se dobré nápady berou. Navštívil několik vědeckých laboratoří po světě a natáčel všechny při práci. Každý malý kousek. Sedící nad mikroskopy, při povídání s kolegy u stojanu s vodou a všechny tyto detaily a prostředí kolem. A natočil všechny tyto konverzace s cílem objevit, kdy se objevily ty nejdůležitější nápady. Kde se to stalo. A když se zamyslíme nad klasickým obrázkem vědce v laboratoři, představujeme si takový ten moment, jak se naklání nad mikroskopem, a vidí cosi v kousku tkáně. A pak: "Aha! Heuréka!" A je tu nápad.

Ale když se Dunbar podíval na to, co ve skutečnosti zachytil, objevil, že téměř všechny přelomové nápady se nestaly v laboratoři, u mikroskopu, ale u konferenčního stolu na pravidelné schůzi, kde se všichni potkávají a předávají si nejnovější data a nálezy, často, když si předávali informace o chybách, na které naráželi, šumy v signálech a odchylky, které objevovali. Cosi v tomto prostředí co jsem začal nazývat "plovoucí sítí", kde je pohromadě mnoho různých nápadů, různých pozadí, různých zájmů, které se perou, ovlivňují, strkají -- a takové prostředí je místem, které vede k inovacím.

Další problém, který lidé mají, je, že rádi zkracují své příběhy o inovativních nápadech do menších časových úseků. Snaží se popsat svůj příběh o jednoho "Heuréka!" momentu Chtěli by říci: "Jen tak jsem tam stál a najednou mi bylo všechno jasné." Ve skutečnosti, když se podíváte na skutečné záznamy, ukáže se, že mnoho velkých nápadů mělo velmi dlouhou inkubační dobu. Říkám tomu "pomalé tušení". V poslední době se hodně mluví o tušení a instinktech i o momentech náhlého osvícení i když ve skutečnosti mnoho skvělých nápadů čeká, někdy celá desetiletí někde na pozadí mysli. Lidé mají tušení zajímavého problému ale ještě nemají dostatek nástrojů pro jejich objevení. Stráví všechen čas prací na jistých problémech, ale v hlavě jim leží ještě jeden problém, který je zajímá, ale ještě jej neumí vyřešit.

Skvělým důkazem toho je Darwin. Darwin osobně ve své autobiografii vypráví o tom, jak přišel na nápad přirozené selekce typickým "heuréka" momentem. Sedí ve své pracovně, je říjen roku 1838, a čte Malthusovu esej o populaci. Náhle, z ničeho nic, mu vyskočí v hlavě základní algoritmus přirozené selekce, a řekne si: "Aha, konečně mám teorii, se kterou se dá pracovat." To je v jeho autobiografii. Asi před dvaceti lety se jeden skvělý učenec jménem Howard Gruber začetl do starších Darwinových poznámek z toho období. Darwin si vedl rozsáhlé zápisníky, do kterých zaznamenával každý drobný nápad, každé tušení, Co Gruber objevil bylo, že Darwin už znal celou teorii přirozeného výběru mnoho měsíců před tím, než měl ono údajné zjevení, když četl Malthuse v říjnu 1838. V zápiscích jsou pasáže, nad kterými máte pocit, že čtete učebnici darwinismu, a přitom jsou ještě z doby před "zjevením". Takže zjišťujete, že Darwin svým způsobem už měl ten nápad, ten koncept, ale ještě nebyl schopen o něm přemýšlet. A tak je to s mnoha skvělými nápady; vynořují se v čase postupně, dlouhou dobu.

Výzva pro nás je: jak vytvářet prostředí, ve kterých by nápady mohly takhle dlouho zrát. Je to tak? Je těžké přijít za šéfem a říct: "Mám báječný nápad pro naší firmu. Bude užitečný v roce 2020. Dáte mi nějaký čas na tom pracovat?" Několik společností, jako třeba Google, mají vyhrazený čas na inovace - asi 20 % což ve firmě podporuje zrání a kultivaci všelijakých tušení. A to je to klíčové. Tato tušení se pro svojí kultivaci potřebují také spojovat s tušeními dalších lidí, jak se často ukazuje. Máte část nápadu, někdo druhý má druhou část, a pokud jste v tom správném prostředí, změní se v něco většího, než jen součet těch částí. Svým způsobem často mluvíme o hodnotě ochrany intelektuálního vlastnictví budujeme barikády, máme tajemné výzkumné laboratoře, patentujeme všechno, abychom udrželi hodnotu svých nápadů a motivujeme své lidi, aby přicházeli s více nápady a kultura byla inovativnější. Ale já si myslím, že potřebujeme strávit minimálně stejně času, pokud ne více, vytvářením předpokladů pro spojování idejí a ne jen jejich ochranou.

Na závěr bych rád řekl příběh, který podle mne zachycuje mnohé z těchto hodnot a je to krásný příběh o inovacích a o tom, jak nepravděpodobně se k nim dochází. Je říjen 1957, zrovna byl vypuštěn Sputnik, jsme v Laurel ve státě Maryland v laboratoři aplikované fyziky na John Hopkins University Je pondělní ráno a ve zprávách se hovoří o satelitu obíhajícím planetu. To je nebe všech geeků a technomilů, že ano? Jsou tady ti blázniví fyzici, kteří si říkají: "Ty bláho! To je úžasné. Nemohu uvěřit, že se to stalo." A dva z nich, dva mladí výzkumníci aplikované fyziky sedí u stolu v kavárně a neformálně se baví se skupinou kolegů. Ti dva mladíci se jmenují Guier a Wiffenbach. Začnou si povídat a jeden z nich říká: "Hele, zkoušel už někdo tuhle věc poslouchat? Když je vesmíru satelit vyrobený člověkem, určitě musí vysílat nějaký signál. Třeba bychom to mohli slyšet, když se na ně naladíme." A tak se pobaví s pár kolegy kolem a všichni říkají: "Ne, to mne nenapadlo. To je docela dobrý nápad."

Pak se ukáže, že Wiffenbach je docela expert na příjem mikrovln a má sestavenou anténu i se zesilovačem v kanceláři. A tak jdou Guier a Wieffenbach do Wieffenbachovy pracovny a začnou si s tím hrát - dnes bychom to nazvali hackováním. Po několika hodinách začnou skutečně chytat signál, neboť sověti připravili Sputnik aby byl snadno sledovatelný Bylo to přesně na 20 MHz, abyjste jej mohli chytit velmi snadno, protože se obávali, že by si lidé mysleli, že to je jen novinářská kachna. A tak ho udělali tak, aby ho šlo snadno najít.

Tak tam tito dva mladíci sedí, poslouchají signál, a kolegové chodí do jejich pracovny a říkají: "Jů, to je teda bomba! Můžu si to poslechnout? To je úžasné!" A netrvalo dlouho a řekli si: "Páni, tohle je historický okamžik. Možná jsme první lidé ve Spojených státech, kteří to poslouchají. Měli bychom to nahrát." Tak přinesou takový velký, nemotorný, analogový magnetofon a začnou to pípání nahrávat. A také začnou zapisovat časové značky, ke každému pípnutí, které nahrají. A zase si řeknou: "Ty jo, koukám, že tady máme malé odlišnosti ve frekvencích. Možná bychom mohli vypočítat rychlost, kterou se satelit pohybuje, když uděláme pár výpočtů a použijeme Dopplerův efekt." A pak si s tím pohráli ještě trochu a promluvili si s několika dalšími kolegy, specialisty na jiné oblasti. A řekli si: "Ty jo, možná bychom se mohli podívat ještě i na strmost Dopplerova efektu, abychom přišli na body, ve kterých je satelit nejblíž k našim anténám a kde je nejdál. To je docela paráda."

A dokonce dostali povolení pracovat na tom jako na malému projektu, který nebyl součástí jejich práce Dostali povolení použít nový počítač UNIVAC, velký přes celou místnost, který právě na katedře dostali. Nechali jím proběhnout o něco víc dat, a po třech, čtyřech týdnech se ukázalo, že zmapovali přesnou trajektorii satelitu kolem Země jen z toho, jak naslouchali tomuto drobnému signálu, když chvíli sledovali slabé tušení, které pojali jednou kolem oběda.

O pár týdnů později si je jejich šéf Frank McClure zavolal do zasedačky a řekl: "Tak pánové, rád bych si s Vámi popovídal o tom projektu, co na něm děláte. Zmapovali jste neznámou pozici satelitu obíhajícího planetu ze známé pozice na zemi. Dokázali byste to i obráceně? Dokázali byste zaměřit neznámé místo na zemi, pokud byste znali pozici satelitu?" Oni se nad tím zamysleli a pak řekli: "No, asi bychom mohli. Nechte nás to propočítat." A tak se vrátili, aby o tom popřemýšleli. Pak zase přišli a řekli: "No, ve skutečnosti to bude ještě snazší." A šéf řekl: "Tak to je skvělé. Protože tu máme ve vývoji nějaké nové jaderné ponorky. A vůbec není snadné nastavit střely tak, aby přistály přesně v Moskvě, když nevíte, kde přesně uprostřed Pacifiku se vaše loď nachází. Takže přemýšlíme, že bychom přidali na orbit pár družic, abychom ponorky sledovali a našly i jejich pozici uprostřed oceánu. Mohli byste na tom zapracovat?

A takhle vzniklo GPS. O 30 let později z toho Ronald Reagan udělal otevřenou platformu, na které může kdokoliv stavět a navázat novou technologií, která by tvořila a inovovala na základě této platformy. Nechal každého dělat skoro cokoliv chtěli. Teď bych se vsadil, že minimálně polovina z vás má v kapse nějaké to zařízení, které komunikuje s jedním z těch satelitů ve vesmíru, a vsadím se, že minimálně jeden z vás toto zařízení a satelitní systém použil, aby si našel nejbližší kavárnu (smích) za poslední den nebo týden, je to tak?

(potlesk)

To si myslím, je skvělý příklad a skvělá lekce o síle, úžasné, trochu neplánované naléhavé a nepředvídatelné síle otevřených inovativních systémů. Když je dobře postavíte, povedou do úplně nových směrů, o kterých jejich tvůrci ani nesnili. Myslím tím právě ty kluky, kteří si na začátku mysleli, že jen následují nějaký nápad, drobné nadšení, které vzniklo, pak si mysleli, že pomáhají ve Studené válce, a pak se ukázalo, že jen pomáhají někomu k sójovému latté.

(Smích)

Tak vznikají inovace. Šance přejí propojeným myslím.

Děkuji vám.

(potlesk)