Steve Keil: Manifest pro hraní, Bulharsko a dál

Dnes jsem tady proto, abych začal revoluci. Ale předtím, než popadnete zbraně, začnete zpívat bojové písně, nebo si zvolíte oblíbenou barvu, chci definovat, co mám revolucí na mysli. Revolucí mám na mysli drastickou a dalekosáhlou změnu v našem myšlení a chování -- jak přemýšlíme a jak se chováme. Proč, Steve, proč potřebujeme revoluci? Revoluci potřebujeme, protože věci nefungují. Prostě nefungují. A mě to opravdu mrzí, protože už mám dost toho, že nic nefunguje. Víte, mám dost toho, že nevyužíváme naplno svůj potenciál. Mám dost toho, že jsme poslední.

A jsme na posledním místě v tolika věcech -- například společenské faktory. Jsme na posledním místě v Evropě v inovacích. Tam jsme na konci, úplně na dně, poslední místo, protože naše kultura si neváží inovace. Jsme na posledním místě ve zdravotní péči, a to je důležité pro pocit blahobytu. A tam jsme nejen poslední v EU, ale poslední v celé Evropě, úplně na konci. A úplně nejhorší ze všeho je, a to vyšlo najevo před třemi týdny, jak někteří z vás četli v časopisu Economist, jsme nejsmutnější místo na Zemi v poměru k HDP na hlavu -- nejsmutnější místo na Zemi. Tak to byla společenská oblast. Podívejme se na vzdělávání. Kam jsme se zařadili před třemi týdny v další zprávě podle OECD? Poslední ve čtení, matematice a přírodních vědách. Poslední. Byznys: Nejnižší povědomí v EU o tom, že podnikatelé prospívají společnosti. A co se v důsledku toho děje? Nejnižší procento začínajících podnikatelů. A to i přesto, že všichni ví, že drobné podnikání je motorem hospodářství. Nabíráme nejvíce lidí, odvádíme nejvíce daní. A když se motor rozbije, co potom? Poslední v EU v HDP na hlavu. Poslední. Takže není překvapením, lidi, že 62% Bulharů není optimistckých ohledně budoucnosti. Jsme nešťastní, máme špatné vzdělání, a máme nejhorší podniky.

A tohle jsou fakta, vážení. Tohle není pohádka, tohle není výmysl. Není. Tohle není moje spiknutí proti Bulharsku. Tohle jsou fakta. Takže si myslím, že by mělo být opravdu jasné, že náš systém je rozbitý. Způsob, jakým přemýšlíme a chováme se, operační systém našeho chování, je rozbitý. Potřebujeme drastickou změnu myšlení a chování, abychom převtořili Bulharsko k lepšímu pro nás, pro naše přátele, pro naše rodiny a pro naši budoucnost. Jak se to stalo? Buďme teď pozitivní. Budeme pozitivní. Jak se to stalo? Myslím, že jsme poslední -- a tohle bude pro některé z vás možná šokující -- protože si sami sobě škodíme. Sami se držíme zpátky, protože si nevážíme hraní. Ano, řekl jsem "hraní."

Pokud už někteří z vás zapomněli, co je to hraní, takhle vypadá hraní. Miminka si hrají, děti si hrají, dospělí si hrají. Nevážíme si hraní. Ve skutečnosti shazujeme hraní. A shazujeme ho ve třech oblastech. Vraťme se k těm stejným třem oblastem. Společenská: 45 let čeho? Komunismu -- vážení si společnosti a státu více než jednotlivce a tím pádem bezděčné potlačování kreativity, individuálního projevu a inovace. A místo toho, čeho si vážíme? Protože se ukazuje, že způsob, jakým aplikujeme, vytváříme a používáme znalosti, je ovlivněn naším společenským a institucionálním kontextem, který nám v komunismu říkal co? Abychom byli vážní. Abych byli opravdu, opravdu vážní. Je to tak. (Potlesk) Abychom byli vážní. Ani nedokážu spočítat, kolikrát mi někdo v parku vynadal za to, že nechávám své děti si hrát na zemi. Nedej Bože ve špíně, bahnu, nebo ještě hůř, v loužích -- to je zabije. Babky a dědkové mi říkali, že bych neměl nechávat své děti si tolik hrát, protože život je vážná věc a musíme je připravit na vážnost života.

Máme vážný ksicht, který zde koluje. Je to společenský gen, jenž námi prochází. Je to gen vážnosti. Je to 45 let toho, co vytvořil, jak já to nazývám, "bába faktor." (Smích) (Potlesk) A takhle to funguje. Krok prvý: žena říká "chci mít dítě. Iskam baby." Krok druhý: Máme dítě, hurá! Ale co se stane v kroku třetím? Chci jít zpátky do práce, protože se potřebuji posunout dál v kariérní dráze nebo si prostě chci dávat kafe. Dám dítě bábě. Ale musíme pamatovat na to, že bába byla nakažená vážným ksichtem 45 let. A co se stane? Přenese virus na dítě, a ono trvá fakt strašně dlouho -- jako u sekvojí -- vypudit vážný ksicht z našeho operačního systému.

Co se děje potom? Jde to do vzdělávání, kde máme dnes již překonaný vzdělávací systém, který se během posledních 100 let dočkal jen drobných změn a který si cení mechanického učení nazpaměť, memorování a standardizace, a neodměňuje sebeprojevování, sebepoznávání, zpochybňování, kreativitu a hraní si. Je to mizerný systém. Pravdivý příběh: Hledal jsem školu pro své dítě. Šli jsme do této prestižní malé školy a tam mi řekli, že se bude učit 10-krát týdně matematiku, 8-krát týdně přírodní vědy a 5-krát denně čtení a podobné věci. A já jsem řekl: "Dobrá, ale co hry a přestávky?" A oni řekli: "Ha, na to nezbude v rozvrhu ani chvilička." (Smích) A my jsme řekli: "Jemu je pět." Jaký zločin. Jaký zločin. A on to je zločin, že náš vzdělávací systém je tak vážný, protože vzdělávání je vážné, a že vytváříme tyto bezduché, robotické pracovníky ke šroubování šroubů do předvrtaných děr. Je mi líto, ale dnešní problémy nejsou problémy průmyslové revoluce. Potřebujeme přizpůsobivost, schopnost učit se, jak být tvůrčí a inovativní. Nepotřebujeme mechanizované pracovníky. Ale ne, náš vážný ksicht proniká i do práce, ve které si nevážíme hraní. Vytváříme robotické pracovníky, se kterými zacházíme jako s majetkem, který využijeme a zahodíme.

Jaké jsou charakteristiky bulharské práce? Autokratická -- udělejte, co říkám, protože já jsem šéf. Já jsem boss a umím to líp než ty. Nedůvěřivá -- každý je očividně delikvent, a proto nainstaluji kamery. (Smích) Plná kontrol -- každý je očividně idiot, a tak zavedu milion malých procesů, kterými se všichni budou řídit, abyste náhodou nešlápli vedle a neudělali něco jinak. Takže jsou velmi omezující -- nesmí se používat mobilní telefony, notebooky, vyhledávat na Internetu, nebo chatovat. To je jaksi neprofesionální a špatné. A na konci dne práce nenaplňuje, protože se člověk cítí pod kontrolou, omezován a není respektován a nebaví ho to. Ve společnosti, ve vzdělání a v našich podnicích si nevážíme hraní. A to je důvod, proč jsme poslední, nevážíme si hraní.

A můžete říct: "To je směšné, Steve. Jaký hloupý nápad. To nemůže být kvůli hraní. Je to jen hraní, taková blbost." Máme v sobě vážný ksicht. No a já vám řeknu ale ano, je. A dokážu vám to v další části své prezentace -- hraní je katalyzátor, je to revoluce, kterou můžeme použít k přetvoření Bulharska k lepšímu. Hraní: Naše mozky mají v sobě hraní pevně zakořeněno. Evoluce upřednostnila v průběhu milionů a milionů let hraní u zvířat i lidí. A víte co? Evoluce odvádí opravdu dobrou práci tříděním rysů, které nám nepřináší výhody, a vybrala rysy přinášející konkurenční výhody. Příroda není hloupá a vybrala si hraní. Napříč zvířecí říší například: Mravenci. Mravenci si hrají. Možná jste to nevěděli. Ale když si opravdu hrají, učí se sociální řád a dynamiku. Krysy si hrají, ale, co jste možná nevěděli, je to, že krysy, které si hrají více, mají větší mozky a učí se dovednostem lépe. Koťata si hrají. Všichni víme, že koťata si hrají. Ale, co možná nevíte, je, že koťata, kterým je hraní upíráno, nejsou schopna společensky interagovat. Stále mohou lovit, ale nemohou se socializovat. Medvědi si hrají. Ale, co asi nevíte, je, že medvědi, kteří si hrají, se dožívají vyššího věku. Nejsou to ti, co umí lépe lovit ryby. Jsou to ti, kteří si víc hrají.

A poslední opravdu zajímavá studie -- byla zpozorována korelace mezi hraním a velikostí mozku. Čím víc si hrajete, tím jsou vaše mozky větší. Delfíni, ti maji docela velké mozky, si hrají hodně. Ale kdo si myslíte, že jsou největší hráči s největšími mozky? Vaše maličkost: lidé. Děti si hrají, my si hrajeme -- jakýkoli národ, jakékoli rasy, jakékoli barvy, jakéhokoli vyznání. Je to univerzální záležitost -- hrajeme si. A to nejen děti, ale i dospělí.

Fakt cool pojem: neotenie - zachování si hravosti a dětských rysů u dospělých A kdo jsou největši neotenisté? Lidé. My sportujeme. Děláme to pro zábavu, nebo jako olympionici, nebo jako profesionálové. Hrajeme na hudební nástroje. Tancujeme, líbáme, zpíváme, děláme blbosti. Jsme stvořeni k hraní od přírody, od narození až do stáří. Jsme určeni si hrát neustále -- hrát si, a hrát si hodně a nepřestávat si hrát. Je to obrovská výhoda. Stejně jako jsou zde výhody pro zvířata, jsou tu výhody i pro lidi. Například se ukázalo, že hraní stimuluje růst nervů v amygdale, oblasti, která ovládá emoce. Ukazuje se, že hraní prospívá vývoji přední kůry mozkové, kde se odehrává mnoho kognitivních procesů. Co se ve výsledku děje? Rozvíjíme emocionální zralost, když si více hrajeme. Rozvíjíme schopnost se rozhodovat, když si více hrajeme.

Tohle jsou fakta, lidi. Tohle není fikce, tohle není pohádka, tohle není výmysl; to je chladná, nelítostná věda. Tohle jsou výhody hraní. Je to naše přirozené genetické právo, stejně jako chůze, řeč nebo zrak. A pokud si upíráme hraní, omezujeme se stejně, jako bychom si upírali jakákoli jiná přirozená práva. Držíme sami sebe zpátky. Drobné cvičení jen na chvilku: zavřete oči a zkuste si představit svět bez hraní. Představte si svět bez divadla, bez umění, bez zpěvu, bez tance, bez fotbalu, bez amerického fotbalu, bez smíchu. Jak tento svět vypadá? Je dost pochmurný. Je dost zasmušilý.

A teď si představte své pracoviště. Je zábavné? Je hravé? Nebo třeba pracoviště vašich přátel -- a teď se díváme kupředu. Je zábavné? Je hravé? Nebo je na hovno? Je autokratické, plné kontrol, omezující, nedůvěřivé a nenaplňující? Máme takovou představu, že protikladem hraní je práce. Dokonce se cítíme provinile, když nás někdo vidí, že si v práci hrajeme. "Ó, mí kolegové mě viděli, jak se směju, určitě jsem nepracoval dost tvrdě," nebo: "Ó, musím se schovat, protože by mě mohl vidět šéf. A pak si pomyslí, že nepracuji dost tvrdě." Ale já mám pro vás novinku: naše myšlení je převrácené.

Protikladem hraní není práce. Protikladem hraní je deprese. Je to deprese. Ve skutečnosti, hraní zlepšuje naši práci. Stejně, jako jsou zde výhody pro lidi a zvířata, tak jsou zde výhody hraní i v práci. Tak například hraní podněcuje tvořivost. Zvyšuje to naši otevřenost vůči změně. Zlepšuje to naši schopnost se učit. Poskytuje nám pocit, že věci mají smysl, a pocit mistrovství -- dva základní motivační faktory, které zvyšují produktivitu díky hraní. Takže předtím než si pomyslíte, že hraní prostě není seriózní; hrát si neznamená být lehkovážný. Víte, profesionální sportovec, který miluje lyžování, to bere vážně, ale miluje to. Baví ho to, je do toho zažraný, je ve svém živlu. Doktor může být vážný, ale smích je pořád výborná medicína. Naše logika je převrácená. Neměli bychom se cítit provinile. Měli bychom oslavovat hraní.

Rychlý příklad z korporátního světa. FedEx, jednoduchý slogan: lidé, služba, zisk. Pokud se k lidem chováte jako k lidem, pokud se k nim chováte velkoryse, jsou šťastnější, cítí se naplnění, mají pocit mistrovství a toho, že věci mají smysl. Co se stane? Poskytují lepší služby -- ne horší, ale lepší. A když zavolá zákazník o asistenci a baví se se šťastnými lidmi, kteří se dokáží rozhodovat a cítí se naplněni, jak se cítí zákazník? Cítí se skvěle. A co dělají zákazníci, kteří se cítí skvěle? Nakupují více vašich služeb a poví o vás více přátelům, což vede k vyššímu zisku. Lidé, služba, zisk. Hraní zvyšuje produktivitu, ne naopak.

A teď řeknete: "Jéžiš, to může fungovat támhle ve Spojených Státech u FedExu, ale tady v Bulharsku to fungovat nemůže. V žádném případě. My jsme jiní." Ale ono to funguje v Bulharsku, vážení. Dva důvody. Za prvé, hraní je celosvětové. Bulhaři nejsou nijak divní, že by si nemohli hrát, kromě toho, že se musíme zbavit toho vážného ksichtu. Za druhé. Zkusil jsem to. Zkusil jsem to ve Sciantu. Když jsem tam nastoupil, neměli jsme žádné šťastné zákazníky. Ani jeden zákazník by nás nedoporučil. Všech jsem se jich zeptal. Měli jsme jednotkové zisky -- jo, zeptal. Měli jsme jednotkové zisky a měli jsme nespokojené akcionáře. Díky některým jednoduchým změnám, změnám jako zlepšení transparentnosti, změnám jako prosazování sebeřízení a spolupráce, podpora spolupráce, nikoliv autokracie, věci jako zaměření se na výsledky. Je mi jedno, kdy ráno přicházíš do práce. Je mi jedno, kdy odcházíš. Zajímá mě to, že tvůj zákazník a tvůj tým jsou spokojeni a že jsi ve své práci organizovaný. Proč by mě mělo zajímat, že chodíš na devět? V zásadě prosazování zábavy. Díky prosazování zábavy a skvělému prostředí jsme byli schopni přetvořit Sciant a nyní, po třech krátkých letech -- zní to jako dlouhá doba, ale změna je pomalá -- všichni zákazníci, z nuly na maximum, nás doporučují, nadprůměrné zisky v branži a spokojení akcionáři. A vy můžete říct: "dobrá, a jak víte, že jsou šťastní?" Vyhráli jsme, v každém roce, kdy jsme se přihlásili, jeden z žebříčků o nejlepšího zaměstnavatele mezi malými podniky. Nezávislá analýza dotazníků od anonymních zaměstnanců. Ono to může, a ono to taky funguje v Bulharsku. Nic nás nedrží zpátky, kromě naší vlastní mentality ohledně hraní.

A tak nějaké kroky, které můžeme podniknout, abychom uskutečnili tuto revoluci pomocí hraní. Nejdříve ze všeho mi musíte věřit. Pokud mi nevěřite, tak prostě běžte domů a zamyslete se nad tím trochu víc nebo něco. Za druhé, pokud v sobě nemáte cit pro hru, musíte hraní znovu objevit. Ať to bylo cokoli, co jste si užívali jako děti, co jste si užívali před šesti měsíci, ale teď musíte prosazovat něco, co vás nebaví, protože cítíte, že musíte být vážní, znovuobjevte to. Nezáleží na tom, jestli je to jízda na horském kole, čtení knih, nebo hraní her. Znovuobjevte to, protože vy jste vůdci, vůdci inovace, myšlenkoví vůdci. Vy jste ti, kdo musí jít zpátky do práce nebo se pobavit se svými přáteli a zažehnout oheň změny v herní revoluci. Lidi, vy musíte, a pokud to tak necítíte, vaši kolegové, zaměstnanci to také neucítí. Musíte jít zpátky a říct: "Hej, já vám budu věřit." Zvláštní koncept: Najal jsem tě a měl bych ti věřit. Nechám vás rozhodovat. Dám vám pravomoci a budu delegovat až na nejnižší úroveň namísto směrem nahoru. Budu podporovat konstruktivní kritiku. Nechám vás vznášet námitky vůči autoritám. Protože vznášením námitek můžeme uskutečnit věci, můžeme se dostat z rutiny, ve které jsme uvězněni, a vytvořit kreativní řešení k vyřešení dnešních problémů.

Nemáme vždy jako vůdci pravdu. Vymýtíme strach. Strach je nepřítelem hraní. A my uděláme věci jako odstranění restrikcí. Víte vy co, nechme je používat mobil pro osobní hovory -- chraň Bůh. Nechme je být na Internetu. Nechme je chatovat. Nechme je mít dlouhé obědové pauzy. Oběd je jako pracovní prázdniny. To je když jdete ven, nabijete mozek, potkáte přátele, dáte si pivo, pojíte, popovídáte si, vyměníte si nápady, získáte synergii, kterou byste bývali možná předtím neměli. Nechme je to udělat. Dejme jim trochu svobody a obecně, nechme je si hrát. Nechme je se bavit na pracovišti. Strávíme na svých pracovištích tolik času ze svých životů, a má to být mizerná rutina, takže se za 20 let probudíte a řeknete si: "To je ono? To je jako všechno?" Nepřijatelné. Nepriemliv(Bulharsky). (Smích)

Takže ve zkratce, potřebujeme zásadní změnu toho, jak myslíme a chováme se, ale nepotřebujeme dělnickou revoluci. Nepotřebujeme dělnickou revoluci. Co potřebujeme, je povstání hráčů. Co potřebujeme, je povstání hráčů. Co potřebujeme, je povstání hráčů. Vážně, potřebujeme se semknout. Dnes to povstání začíná. Ale, co musíte udělat, je rozfoukat plamen revoluce. Musíte jít a sdílet své myšlenky a své úspěchy o tom, co fungovalo při znovuoživování svých životů, škol a své práce s hraním; o tom, jak hraní přináší pocit naděje a sebenaplnění; o tom, jak hraní přináší inovaci a produktivitu, a konečně o tom, jak hraní vytváří smysl. Protože my to nemůžeme udělat sami. Musíme to udělat společně, a společně, pokud to uděláme a budeme sdílet myšlenky o hraní, můžeme změnit Bulharsko k lepšímu.

Děkuji vám.

(Potlesk)