Stefon Harris: Není chyby na pódiu

Dobrá, nemám ponětí, co budeme hrát. A nejsem schopný vám to říct, dokud to nezahrajeme. Neuvědomil jsem si, že tu bude ta znělka. Takže zkusím začít s tím, co jsem právě slyšel.

(Hudba)

(Potlesk)

Dobrá, ze všeho nejdřív prosím potlesk pro Jamira Williamse na bicí, (Potlesk) Burnisse Travise na kontrabas, (Potlesk) a Christiana Sandse na piano.

(Potlesk)

To, čemu říkáme pódium, je neuvěřitelné místo. Je to vskutku posvátná půda. A jedna z věcí, které jsou na ní posvátné, je ta, že zde nemáte možnost přemýšlet o budoucnosti, nebo minulosti. Žijete právě zde a v tomto okamžiku. Když vstoupíte na pódium, musíte udělat mnoho rozhodnutí. Vůbec jsme nevěděli, ve které tónině budeme hrát. V jednu chvíli jsme tak trochu přešli do skladby s názvem "Titi Boom." Ale to se mohlo stát a nemuselo. Všichni posloucháme. A reagujeme na to. Nemáte čas si plánovat nápady.

Takže pojem chyba: Z perspektivy jazzového muzikanta je snazší mluvit o chybě někoho jiného. Způsob, jakým vnímáme chybu, když stojíme na pódiu - za prvé, my ji nepovažujeme za chybu. Chyba je pouze to, pokud nedokážu vnímat, co někdo druhý udělal. V jazzu je každá "chyba" příležitostí. Takže je dokonce těžké popsat, jak by zněla divná nota.

Například, kdybych zahrál barvu, jako bychom hráli na paletě, třeba něco takového... (Hudba) Kdyby Christian zahrál notu - třeba, zahraj F. (Hudba) Vidíte, je to všechno na paletě. Kdybyste zahráli E. Vidíte, všechny leží přímo uvnitř této obecné emocionální palety, kterou malujeme. Kdybyste ale zahráli Fis, (Disonance) sluch většiny lidí to bude vnímat jako chybu.

A hned vám to ukážu, budeme teď chvíli hrát. Budeme hrát na této paletě. V libovolné chvíli Christian zahraje tuto notu. A my na ni nebudeme reagovat. Chvilku nás nechá hrát, a pak přestanu hrát a budu zase povídat. Uvidíme, co se stane, když budeme hrát s touto paletou.

(Hudba)

Někdo by to mohl vnímat a pojmenovat jako chybu. Ale já bych řekl, že to byla chyba jen v tom, že jsme na ni nezareagovali. Byla to příležitost, kterou jsme propásli. Je to nepředvídatelné. Namalujeme opět tu stejnou paletu. On ji zahraje. Nevím, jak na ni budeme reagovat, ale něco se změní. Buď jeho nápad přijmeme nebo ne.

(Hudba)

Jak vidíte, zahrál tuto notu. A já jsem potom kolem ní vytvořil melodii. Tentokrát se textura změnila u bicích. Dostalo se tam více rytmu, o trochu víc intenzity, jako odpověď na to, jak jsem reagoval já. Takže chyba neexistuje. Chyba je jen to, když nedávám pozor, když žádný z muzikantů nedává pozor a neakceptuje své spoluhráče natolik, aby zpracoval nápad, a když nedáme prostor kreativitě.

Čili jazz, to pódium, je naprosto úžasné. Je to velice očišťující zážitek. A vím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že to nepovažujeme za samozřejmost. Víme, že to, že můžeme přijít na pódium a hrát hudbu, je požehnání. Jak ale toto všechno souvisí s chováním financí? No, my jsme jazzoví muzikanti, takže stereotypně nemáme k financím dobrý vztah.

(Smích)

Každopádně jsem vám chtěl ukázat, jak to řešíme. Další dynamikou toho je, že my v jazzu nekontrolujeme každou maličkost. Někteří lidé to dělají. Ale takové řízení ve skutečnosti omezuje umělecké možnosti. Když bych přišel a nařídil kapele, že chci hrát tak a tak a chci, aby se hudba ubírala právě tudy, a prostě se vrhnu do ... připraveni, trochu si zahrajeme. Raz, dva, raz, dva, tři, čtyři. (Hudba) Je to trochu chaotické, protože tvrdě prosazuji svoje nápady. Říkám jim: "Pojďte se mnou po této cestě."

Pokud ale opravdu chci, aby hudba šla tudy, nejlepší způsob, jak toho docílit, je poslouchat. Je to věda o poslouchání. Má to víc co do činění s tím, co dokážu vnímat, než s tím, co umím zahrát. Takže pokud chci, aby měla hudba určitou intenzitu, můj první krok bude být trpělivý, poslouchat, co se děje, a těžit z něčeho, co se děje kolem mě. Když to uděláte, zapojíte a inspirujete ostatní muzikanty, a ti vám dají víc, a postupně se to buduje. Sledujte. Raz, dva, raz, dva, tři, čtyři.

(Hudba)

Když těžím z nápadů, je to úplně odlišný zážitek. Je to organičtější. Má to daleko víc odstínů. Není to o prosazování mojí vize ani nic takového. Je to o tom, být tu v tomto okamžiku, akceptovat jeden druhého, a dovolit kreativitě, aby proudila.

Děkuji.

(Potlesk)