Sophal Ear: Únik před Rudými Khmery

Obvykle vyučuji na přednáškách o tom, jak znovu obnovit státy po válce. Ale dnes se s vámi podělím o osobní příběh. Toto je fotka mé rodiny, mých čtyř sourozenců, mámy a mě, z roku 1977. Ve skutečnosti jsme Kambodžané. A tahle fotka byla pořízená ve Vietnamu. Takže jak skončila kambodžská rodina v roce 1977 ve Vietnamu? Abych to vysvětlil, mám krátké video objasňující režim Rudých Khmerů během let 1975 až 1979.

Video: 17. dubna, 1975. Komunističtí Rudí Khmerové vstupují do Phnom Penhu, aby osvobodili svůj lid od rozrůstajícího se konfliktu ve Vietnamu a od amerických bombových útoků. Pod vedením Pol Pota pocházejícího z rolnické rodiny vystěhovávají Rudí Khmerové obyvatele na venkov, aby tam vytvořili komunistickou utopii podobně jako Mao Ce-tung během Čínské kulturní revoluce. Rudí Khmerové zavírají dveře okolnímu světu. Ale po čtyřech letech vyjde najevo strašlivá pravda. V zemi s pouhými 7 miliony obyvatel bylo 1,5 milionu zavražděno svými vlastními vůdci, jejich těla namačkaná v masových hrobech vražedných polí.

Sophal Ear: Takže, bez ohledu na komentář 70. let, 17. dubna 1975 jsme žili v Phnom Penhu. A Rudí Khmerové řekli mým rodičům, aby se vystěhovali z města kvůli hrozícímu třídennímu americkému bombardování. A tady je fotka Rudých Khmerů. Byli to mladí vojáci, většinou dětští vojáci. A to je teď velmi obvyklé, v moderních konfliktech, protože je snadné přivést je do válek.

To zdůvodnění americkým bombardováním nebylo až tak mimo. Mezi lety 1965 až 1973 bylo totiž na Kambodžu shozeno více munice než na Japonsko za celou druhou světovou válku, včetně dvou atomových bomb v srpnu 1945. Rudí Khmerové nevěřili v peníze. Tak byla kambodžská obdoba Federální rezervní banky bombardována. Ale nejenom to, oni zakázali peníze. Myslím, že je to jediný případ v historii, kdy se přestaly používat peníze. A my víme, že peníze jsou kořenem všeho zla, ale nezabránilo to zlu v tom, aby se v Kambodži odehrávalo.

Moje rodina byla přestěhována z Phnom Penhu do provincie Pursat. Toto je fotka toho, jak Pursat vypadá. Je to vlastně velmi pěkná část Kambodži, kde se pěstuje rýže. A oni byli nucení pracovat na polích. Můj otec a matka skončili v jakémsi koncentračním táboře, pracovním táboře.

A tehdy se má matka dozvěděla od vůdce komuny, že Vietnamci žádají své obyvatele, aby se vrátili do Vietnamu. A ona uměla trochu Vietnamsky, jako dítě, co vyrostlo s vietnamskými přáteli. A rozhodla se, navzdory radě svých sousedů, že to zkusí a prohlásí se za Vietnamku, takže bychom měli šanci přežít, protože v té době nutili všechny k práci. A dávali -- dnes bychom to asi nazvali kaloricky omezenou stravou -- dávali nám ovesnou kaši s několika zrnky rýže.

A tehdy můj otec vážně onemocněl. A on nemluvil vietnamsky. Zemřel v lednu 1976. A nám to umožnilo chopit se našeho plánu. Tak nás Rudí Khmerové vzali z místa nazvaného Pursat do Kaoh Tiev, což je na opačné straně hranice s Vietnamem. Tam měli detenční tábor, kde se testovali domnělí Vietnamci, jazykově se testovali.

A Vietnamština mé matky byla tak špatná, že aby vypadal náš příběh důvěryhodněji, dala všem chlapcům a dívkám vietnamská jména. Jenže chlapcům dala dívčí a dívkám chlapecká. Až když jsme potkali Vietnamskou ženu, řekla nám to a pak dva dny intenzivně doučovala moji matku, takže byla schopná jít ke své zkoušce a víte, to byl okamžik pravdy. Pokud neuspěje, všichni půjdeme na šibenici; pokud projde, můžeme jít do Vietnamu. A ona samozřejmě -- jsem tu, prošla. A my jsme se dostali do Hong Ngu na vietnamské straně. A pak dál do Chau Doc. Toto je fotka Hong Ngu, dnešní Vietnam. Docela idylické místo v deltě Mekongu. Ale pro nás znamenalo svobodu. A svobodu od perzekuce ze strany Rudých Khmerů.

Loni začal soudní tribunál s Rudými Khmery, s nímž OSN pomáhá Kambodži, a já jsem se rozhodl, že z hlediska záznamů bych měl vyplnit občanskou žalobu o smrti svého otce. Minulý měsíc mi přišla odpověď, že žaloba byla soudním tribunálem s Rudými Khmery oficiálně přijata. A pro mě je to věcí spravedlnosti vůči historii a odpovědnosti do budoucna, protože Kambodža občas zůstává místem, kde se na zákony příliš nedbá.

Před pěti lety jsme se já a má matka vrátili do Chau Doc. A ona se byla schopná vrátit na místo, které pro ni znamenalo svobodu, ale i strach, protože jsme právě vyšli z Kambodži. Jsem šťastný, že vám ji dnes mohu představit. Je tu dnes s námi v publiku. Děkuji ti, mámo.

(Potlesk)