Sheryl WuDunnová: Největší nespravedlnost našeho století

Globální výzva, o které bych dnes ráda mluvila se málokdy dostane na titulní strany. Přesto jde o obrovskou věc co se týče rozsahu i důležitosti. Hleďte, vy tady jste všichni zcestovalí; koneckonců, tohle je TEDGlobal. Doufám však, že vás zavedu na některá místa, kde jste nikdy předtím nebyli.

Takže, začněme v Číně. Tato fotka byla pořízena před dvěma týdny. Vlastně, ukazuje na to i fakt, že ten malý chlapec na ramenou mého manžela právě odmaturoval. (Smích) No ale tohle je Náměstí Nebeského klidu. Mnozí z vás tam byli. To není skutečná Čína. Dovolte mi vzít vás do skutečné Číny. Toto je v pohoří Dabian v odlehlé části provincie Hubei ve střední Číně. Na začátku našeho příběhu je 13letá Dai Manju. Žije s rodiči, svými dvěma bratry a pratetou. Bydlí v chatrči bez elektřiny, tekoucí vody, náramkových hodinek, kola. A všechen ten přepych sdílejí s jedním opravdu velkým prasetem. Dai Manju byla v šesté třídě, když jí rodiče řekli: "Přestaneš chodit do školy, protože školné 13 dolarů je pro nás zkrátka příliš velké. Stejně strávíš zbytek života na rýžových polích. Proč bychom za tebe měli utrácet?" Tohle se děje dívkám v odlehlých oblastech.

Ukázalo se, že Dai Manju byla nejlepší žákyní v ročníku. Přestože podstupovala dvouhodinové cesty do školy a snažila se pochytit každou informaci, která se dostala skrz dveře. Napsali jsme o ní v New York Times. Peněžní dary nás zaplavily - většina z nich šeky na 13 dolarů, protože čtenáři New York Times jsou velmi štědří co se malých částek týče. (Smích) Ale pak jsme dostali bankovním převodem 10 000 dolarů - fakt milý chlapík. Peníze jsme předali řediteli tamější školy. Byl rád. Řekl si: "Teď můžu zmodernizovat školu. Můžu dát stipendium všem žačkám." Samozřejmě jen pokud se budou poctivě učit a vydrží ve škole. Dai Manju tedy zkrátka dokončila 2. stupeň základní školy a pokračovala na střední škole. Dostala se na odbornou školu pro účetní. Hledala pracovní místa na jihu v provincii Guangdong. Našla si práci a hledala další pro své spolužačky a kamarádky. Své rodině poslala peníze. Postavili si nový dům, tentokrát s tekoucí vodou, elektřinou, kolem, bez prasete.

Byli jsme svědky přirozeného pokusu. Vnější finanční pomoc pro vzdělání dívek není častá. A jak jsme Dai Manju s postupem času sledovali, pozorovali jsme, že se jí podařilo dostat se ven z toho začarovaného kruhu do funkčního kruhu. Nezměnila jen svou vlastní hnací sílu, změnila svou domácnost, rodinu, svou vesnici. Vesnice se stala opravdovou výjimkou. Pochopitelně, v té době rozkvétala většina Číny, ale oni byli schopni postavit si cestu, která je se zbytkem Číny spojila.

A to mě přivádí k jednomu ze dvou hlavních témat knihy "Půl oblohy". A to, že hlavní morální výzva tohoto století je nerovnost pohlaví. V 19. století to bylo otrokářství. V 20. století totalitarismus. Problémem naší doby je surovost, které čelí tolik lidí po celém světě kvůli svému pohlaví. Někteří z vás si možná myslí: "Proboha, to je nadsazené. Přehání." Dovolte abych vám položila otázku. Kolik z vás si myslí, že na světě je víc mužů než žen? Pojďme hlasovat. Kolik z vás si myslí, že na světě je víc mužů? Zvedněte ruku, prosím. Kdo z vás - pár - kdo z vás si myslí, že je na světě víc žen? Dobře, většina. Popravdě řečeno, druhá skupina se plete. Pravdou je, že v Evropě a na Západě, kde ženy i muži mají stejný přístup k výživě a zdravotní péči, je víc žen, žijeme déle. Ale ve většině zbytku světa tomu tak není. Ve skutečnosti demografové potvrdili, že v dnešním populaci postrádáme kolem 60 - 100 milionů žen.

A je tomu tak z několika důvodů. Například, v posledním půlstoletí bylo prostřednictvím diskriminaca zabito více dívek, než kolik lidí zemřelo na bitevních polích ve 20. století. Někdy za to může i ultrazvuk. Pokud čekají holčičku, potratí ještě před porodem, pokud je nedostatek zdrojů. Tady tato dívka, například, je ve vyživovacím centru v Etiopii. Celé centrum se hemžilo dívkami jako byla ona. Co ale stojí za povšimnutí, je, že její bratři ze stejné rodiny byli úplně v pořídku. V Indii od narození do jednoho roku života přežívá shruba stejně chlapců a děvčat, protože závisí na kojení, které synům nedává výhody. V celé Indii umírají holčičky ve věku 1-5 let s až o 50% vyšší úmrtností než chlapečci.

Druhým tématem knihy "Půl oblohy" je, že, opustíme-li veškerou morálku správného a špatného stranou, pak čistě z praktického hlediska, si myslíme, že jednou z nejlepších strategií jak bojovat s chudobou a terorismem je vzdělávání dívek a přivedení žen do pracovního procesu. Například chudoba je problémem ze tří důvodů. Zaprvé, přelidnění je jednou z trvalých příčin chudoby. Víte, když vzděláte chlapce, pak jeho nová rodina má sice tendenci mít méně dětí, ale ne o moc. Když vzděláte děvče, její nová rodina má podstatně míň dětí. Druhý důvod se týká utrácení. Je to takové malé špinavé tajemství chudoby. A to jest, že nejen že chudí mají velmi malý příjem, ale také se svým příjmem nenaloží vůbec rozumně. A naneštěstí většinu tohoto utrácení mají na starosti muži. Výzkum ukázal, že pokud se podíváte na lidi, kteří žijí s míň než dvěma dolary na den - jeden ze znaků chudoby - 2% z jejich příjmu jde do kolonky vzdělání. a 20% jde do kolonky alkohol, tabák, slazené nápoje, prostituce a festivaly. Kdybyste vzali jen 4% a investovali je do vzdělání, dosáhli byste efektu proměny.

Poslední důvod se týká toho, že ženy jsou součástí řešení, nikoliv problémem. Je potřeba nakládat s omezenými zdroji. Je to plýtvání, pokud nevyužijete někoho jako Dai Manju. Bill Gates to řekl velmi pěkně když cestoval po Saudské Arábii. Měl přednášku před obecenstvem, které bylo něco jako vy. Ve dvou třetinách však bylo hrazení. Na této straně byli muži, pak hrazení a na této straně byly ženy. A kdosi z této části sálu vstal a zeptal se: "Pane Gatesi, naším cílem tady v Saúdské Arábii je stát se jednou z 10 technologicky nejvyspělejších zemí. Myslíte si, že toho můžeme dosáhnout?" A Bill Gates, když se tak díval do publika, odpověděl: "Jestliže dostatečně nevyužíváte poloviny zdrojů ve své zemi, není šance, že byste se dostali ani někam poblíž nej 10." To byl Bill z Arábie.

(Smích)

Jak by tedy některé konkrétní výzvy vypadaly? Řekla bych, že mezi prvními body programu je obchod s bílým masem. O tom bych ráda řekla jen dvě věci. Za otrokářství na jeho vrcholu v 80. letech 18. století: bylo kolem 80 000 otroků dováženo z Afriky do Nového světa. Nyní, v novodobém otrokářství je podle hrubých odhadů ministerstva zahraničí okolo 800 000 - 10krát tolik - těch, kteří jsou převezeni přes hranice. A to ani nepočítám ty převezené v rámci jedné země, kterých je značné množství. A jestliže se podívate na další faktor, další srovnání, tehdy měl otrok cenu kolem 40 000 dolarů v dnešních cenách. Dnes si můžete koupit ženu za pár set dolarů, což ji činí dostupnější. Ale dosáhlo se pokroku v oblastech jako je Kambodža nebo Thajsko. Nesmíme čekat na svět, kde se ženy budou kupovat, prodávat a zabíjet.

Druhou položkou programu je úmrtnost matek. Porod je v této části světa úžasnou události. V Nigérii může každá sedmá žena očekávat, že během porodu zemře. Každou minutu a půl na světě zemře jedna žena během porodu. Není to tak, že bychom neměli technologické řešení. Proti těm ženám stojí tři nepřátelé: jsou chudé, jsou z venkova a jsou to ženy. Na každou ženu, která zemře je dalších dvacet, které přežijí, ale skončí se zdravotními následky. A jedním z těch nejhroznějších je poporodní kýla. Jde o poranění během porodu po němž žena není schopná ovládat vyměšování.

Dovolte mi zmínit se o Mahabubě. Žije v Etiopii. Proti její vůli ji provdali ve věku 13ti let. Otěhotněla a odešla do buše povít dítě. Její tělo bylo ale ještě příliš nevyvinuté a tak měla komplikovaný porod. Dítě zemřelo a Mahabuba skončila s poporodní kýlou. Tím pádem nemohla ovládat své vyměšování. Jedním slovem zapáchala. Vesničané si mysleli, že je prokletá; nevěděli, co si s ní počít. Nakonec jí dali do chýše na kraji vesnice a odstranili dveře, aby si pro ni v noci přišly hyeny. Tu noc našla Mahabuba v chýši klacek, kterým hyeny odehnala. Další ráno se dozvěděla, že kdyby se dostala do blízké vesnice kde byl misionář z ciziny, byla by zachráněná. Kvůli poraněné nervové soustavě se musela celou tu cestu - 30 mil - ploužit až k prahu, polomrtvá. Misionář otevřel dveře, ihned mu došlo, co se stalo. vzal ji do nemocnice v Addis Abebě, která se specializovala na sestoupení rodidel a jiné problémy, kde jí vyléčili operací v hodnotě 350 dolarů. Tamní doktoři a sestry si všimli, že nejen že přežila, ale byla také velmi chytrá. Udělali z ní tedy zdravotní sestru. Nyní tedy Mahabuba zachraňuje životy stovek, tísíců žen. Stala se součástí řešení, nikoliv problémem. Dostala se z bludného kruhu do cyklu funkčního.

Mluvila jsem o některých výzvách, teď bych ráda mluvila o některých řešeních, a předpokládaných řešeních. Trochu jsem je naťukla: vzdělání a také ekonomické příležitosti. Takže, samozřejmě, pokud vzděláte dívku, má tendenci vdát se později, mít později děti a mít míň dětí. A ty děti, které má, vychovává v osvícenějším duchu. S ekonomickými možnostmi to může mít schopnost proměňovat.

Dovolte mi povědět vám o Saimě. Bydlela v malé vesničce poblíž Láhauru v Pákistánu. V té době na tom byla bídně. Každý den ji bil její manžel, který byl nezaměstnaný. Byl to ten gamblerský typ - proto nezaměstnatelný. Své frustrace si vybíjel na ní. Když Saima porodila druhou dceru, řekla její tchýně svému synovi: "Raději by sis měl pořídit druhou ženu. Saima ti syna nedá." To bylo tehdy, když porodila druhou dceru. V té době ve vesnici působila organizace poskytující mikroúvěry a poskytla jí půjčku 65 dolarů. Saima peníze vzala a začala obchodovat s výšivkami. Obchodníkům se její výšivky líbily; šly na odbyt a neustále žádali o víc. Když přestala sama stíhat vyrábět, najala si další ženy ve vesnici. Brzy už pro její obchod s vyšívkami pracovalo 30 žen z vesnice. Když potom potřebovala všechny výrobky převézt z vesnice na trh, potřebovala někoho, kdo by jí s tím pomohl, a tak najala vlastního manžela. Teď v tom jedou spolu. On zajišťuje přepravu a distribuci, ona produkci a zásobování. A teď se jim narodila třetí dcera, a všem třem dcerám se dostává vzdělání, protože Saima ví, co je doopravdy důležité.

To mě přivádí ke konečnému prvku: vzdělání. Larry Summers za svého působení ve Světové bance jako hlavní ekonom řekl, že: "Je možné, že investice s největší návratností v rozvojovém světě je do vzdělání dívek." Ráda bych vám řekla něco také o Beatrice Biira. Beatrica žila v Ugandě blízko hranic s Kongem. Stejně jako Dai Manju nechodila do školy. Vlastně, nikdy ve škole nebyla, ani na jediný den. Její rodiče rovněž řekli: "Proč bychom za ni měli utrácet? Většinu života stráví nošením vody tam a zpátky." Avšak čistě náhodou tam v té době byla skupina z Connecticutu jmenovala se Skupina společenství kostelu Niantic v Connecticutu. Ti věnovali peníze organizaci Heifer International se sídlem v Arkansasu. A Heifer poslal do Afriky dvě kozy. Jedna z nich skončila u rodičů Beatrice. A koza měla dvojčata. Dvojčata začla produkovat mléko. Mléko prodali a peníze se začaly hromadit. Brzo její rodiče řekli: "No, peněz už máme dost. Pošleme Beatrice do školy." Takže ve věku devíti let nastoupila Beatrice do první třídy - co už, nikdy ve škole nebyla - spolu s šestiletými. To nevadilo, i tak byla ráda, že je ve škole. Okamžitě se stala premiantem ve třídě. A zůstala jím v průběhu obou stupňů základní školy a pak na střední škole uspěla v národních zkouškách s vynikajícím výsledkem, a tak se stala prvním člověkem z její vesnice, kdo kdy dostal stipendium do Spojených států. Před dvěma lety promovala z Connecticut College. V den své promoce řekla: "Jsem ta nejšťastnější holka na světě díky koze." (Smích) A ta koza stála 120 dolarů.

Takže vidíte, jakou možnost změny může v sobě nést i docela malá pomoc. Chci vám dát nahlédnout do skutečnosti. Podívejte se: pomoc Spojených států, pomáhat lidem není jednoduché. Vyšly knížky, které kritizují pomoc Spojených států. Například kniha Billa Easterlyho. Kniha s titulem "Mrtvá pomoc". Víte, ta kritika není fér; ono to není jednoduché. Lidé říkají jak polovina všech projektů vodních studen o rok později selhala. Když jsem byla v Zimbabwe, prováděl nás po okolí starosta vesnice - chtěl vybrat peníze na střední školu - a o pár yardů dál byly nějaké budovy, zeptala jsem se: "Co to je?" A on cosi zamumlal. Ukázalo se, že je to zavlažovací projekt, který selhal. A o pár yardů dál kurník pro kuřata - taky selhal. Jednoho roku všechny kuřata pochcípala a nikdo už tam další dát nechtěl. Je to fakt, ale přeci nevyhodíte s tím špatným i to dobré; ve skutečnosti se zlepšujete. Učíte se ze svých chyb a neustále se zlepšujete.

Rovněž si myslíme, že jednotlivci mohou něco změnit, a měli by; protože jednotlivci můžou dohromady pomoct vytvořit hnutí. A hnutí mužů a žen je přesně to, co je potřeba pro sociální změnu, změnu, která je velkou morální výzvou. A tak se ptám co si z toho vezmete? Pravděpodobně si kladete tuto otázku: Proč byste se měli starat? Skončím se dvěmi věcmi. První: výzkum ukazuje, že pokud už máte zajištěné materiální potřeby - což většina z nás, všichni, co jsme tady v sále, máme - výzkum tedy ukazuje, že jen velmi málo věcí v životě může pozvednout úroveň vašeho štěstí. Jednou z těch věcí je podílet se na něčem, co vás přesahuje.

A druhá věc. Je to vtip, po němž skončím. Jde o příběh dobrovolnice v Darfúru. Byla jednou jedna žena, která pracovala v Darfúru a viděla věci, které by žádná lidská bytost neměla vidět. Během svého pobytu byla silná, nezlomná. Nikdy se nezhroutila. A pak se vrátila do Spojených států a měla dovolenou o vánočních svátcích. Byla zrovna na zahrádce své babičky, když uviděla něco, co ji přimělo k slzám. Byla to ptačí budka se zrním. Uvědomila si to ohromné štěstí narodit se v zemi, kde hmotné zabezpečení bereme automaticky, kde si nejen sami zaobstaráme jídlo, oblečení a dům, ale poskytneme krmivo i ptákům ve volné přírodě, aby v zimě neměli hlad. Uvědomila si, že ruku v ruce s tou obrovskou prosperitou přichází velká zodpovědnost. A tak jako ona, vy, já, jsme všichni vyhráli loterii života. A otázkou se tedy stává: jak se zbavíme té zodpovědnosti?

Tak tady máte možnost. Přidejte se ke hnutí. Budete se cítit šťastnější a pomůžete zachránit svět.

Mockrát vám děkuju.

(Potlesk)