Sherwin Nuland hovoří o elektrošokové terapii

Rád bych udělal v podstatě totéž co minule a vybral si příjemné a lehké téma. Minule jsem mluvil o smrti a umírání, dnes se budu věnovat duševním chorobám. Ale musí to být technologické, takže budu hovořit o elektrošokové terapii. (Smích)

Už od dob, kdy si člověk poprvé všiml, že někteří z jeho kolegů, ostatních lidí mohou být jiní, mohou být zvláštní, mohou být ve vážné depresi nebo mít to, co dnes nazýváme schizofrenie, byl si jistý, že tento typ choroby je způsoben zlými duchy, kteří lidem vstupují do těl. Takže jediným způsobem, jak tyto nemoci léčit, byl v dávných dobách nějaký druh vymítání, což vlastně pokračuje i dnes, jak víte.

Ale nestačilo jen využívat služeb kněžích. Když asi 450 let před Kristem začala být medicína trochu vědecká, díky Hippokratovi a spol., snažili se najít byliny, které by ty zlé duchy doslova vytřepaly z těla ven. Objevili tedy určité rostliny, které mohou vyvolávat křeče. A v Herbářích se až do pozdního středověku, do renesance, objevovaly v hojném počtu recepty na vyvolání křečí, které vytřepou zlé duchy.

Nakonec v šestnáctém století jeden lékař jménem Theophrastus Bombastus Auricularis von Hohenheim, zvaný Paracelsus, což je jméno, které by některým z vás mohlo něco říkat (Smích) ...starý dobrý Paracelsus, zjistil, že může předvídat intenzitu křečí, pokud k jejich vyvolání použije odměřené množství kafru. Dovede si představit, že otevřete skříň, vytáhnete kuličku proti molům a začnete ji žvýkat, kdykoliv máte depresi? Je to lepší než Prozac, ale stejně to nedoporučuji.

V sedmnáctém a osmnáctém století se tedy dále pátralo po dalších lécích, které by fungovaly jako kafr. No a na scénu přichází Benjamin Franklin, který si téměř způsobil záchvat křečí po zásahu elektrickým výbojem z konce jeho létajícího draka. A proto začali lidé myslet při vyvolávání křečí na elektřinu.

Přesuneme se teď do roku 1932, kdy si tři italští psychiatři, kteří se hlavně zabývali léčbou deprese, začali mezi svými pacienty, kteří byli zároveň epileptici všímat, že když měli sérii epileptických záchvatů, více záchvatů v řadě, deprese velmi často polevila. A nejen polevila, někdy se ani nemusela vrátit. Začali se tedy zabývat vyvoláváním křečí, kontrolovaných typů křečí.

A pak je napadlo: "No, elektřinu máme, pojďme někoho zapojit do zásuvky. Potom se přece vždycky lidem postaví vlasy a začnou sebou házet." Vyzkoušeli to tedy na několika prasatech a všechna přežila. Pak zašli na policii a řekli: "Víme, že na římském vlakovém nádraží se potulují všechny možné ztracené existence, které si pro sebe mumlají nesmysly. Můžete nám jednoho z nich přivést?" Někoho, kdo je, jak říkají Italové, "cagutis." Našli tedy jednoho takového "cagutise" devětatřicetiletého muže, který byl opravdu beznadějně schizofrenní, byl známý tím, že už po měsíce prakticky žije ve vlastních výkalech a mluví úplné nesmysly, a přijali ho do nemocnice. No a tito tři psychiatři ho po dvou nebo třech týdnech pozorování položili na stůl a připojili jeho spánky k velmi slabému zdroji proudu. Řekli si: "No, zkusíme 55 voltů na dvě desetiny vteřiny. To mu nijak závažně neublíží." A přesně tohle udělali.

No, a očitý svědek té události, který mi o tom povídal asi před 35 lety, když jsem o těchhle věcech přemýšlel kvůli jednoho mého výzkumu, mi řekl: "Ten chlápek" - a nezapomeňte, že ho předtím ani neuspali - "se po tomhle silném grand mal záchvatu posadil, podíval na ty tři doktory a řekl: 'Co to kurva děláte, vy kreténi?' " (Smích) Škoda že to neumím říct italsky.

No, byli samozřejmě bez sebe štěstím, protože během týdnů pozorování neřekl jediné smysluplné slovo. Připojili ho tedy znova a tentokrát použili 110 voltů na půl sekundy. A k jejich překvapení hned potom začal mluvit, jako by mu nic nebylo. Trochu do toho pak zase spadl, takže podstoupil ještě několik procedur a v podstatě byl uzdraven. Ale samozřejmě, protože to byl schizofrenik, za pár měsíců se jeho stav zase zhoršil.

Napsali o tom ale článek a celý západní svět začal používat elektřinu k vyvolání křečí u lidí se schizofrenií nebo závažnými depresemi. Na schizofreniky to až tak dobře neúčinkovalo, ale ve třicátých a čtyřicátých letech už bylo jasné, že elektrokonvulzivní terapie je velmi, velmi efektivní při léčbě depresivních stavů.

No a protože v té době nebyla dostupná žádná antidepresiva, stala se velmi, velmi populární. Pacienty před zákrokem uspali a pak vyvolali křeče, ale problém byl v tom, že neexistoval způsob jak paralyzovat svaly, takže lidé při zákroku prodělali grand mal záchvat. Lámali si kosti - zvlášť staří, křehcí lidé, takže to nebylo použitelné. A pak, ve druhé polovině padesátých let, byla vyvinuta takzvaná myorelaxancia a tím pádem jste mohli vyvolat kompletní konvulzi - elektroencefalickou konvulzi, která je pozorovatelná na EEG - aniž byste vyvolali jakékoliv křečovité stahy svalů, až na drobné záškuby v prstech na nohou. Opět to tedy byla velmi populární a užitečná metoda.

V polovině šedesátých let ale na trh přišla první antidepresiva. První byl Tofranil. V sedmdesátých a osmdesátých letech se objevila další a byla velmi účinná. Svazy na ochranu práv pacientů začaly proto být velmi znepokojené věcmi, kterých byly svědky v nemocnicích. Od celého konceptu elektrokonvulzivní terapie, elektrošoků, bylo upuštěno. V posledních deseti letech ale zažívá renezanci. A příčinou té renezance je to, že asi deset procent lidí se závažnými depresemi nereaguje na žádné pokusy o léčbu.

Proč vám ale vlastně na tomto setkání vyprávím tento příběh? Vyprávím vám ho, protože už od chvíle, kdy mi Richard zavolal a poprosil mě, abych tu promluvil - stejně jako prosil všechny ostatní přednášející - aby promluvili o něčem, co by pro toto publikum bylo nové, o čem jsme ještě nemluvili ani nepsali, jsem si tuto chvíli plánoval. Důvodem je to, že jsem člověk, kterému před téměř třiceti lety zachránily život dvě série elektrošokové terapie. A rád bych vám o tom povyprávěl.

V šedesátých letech jsem byl ženatý ... Kdybych řekl "nešťastně", asi by to byla největší zdrženlivost roku. Bylo to příšerné. V této místnosti je určitě dost rozvedených lidí, kteří poznali to nepřátelství, ten vztek a všechno ostatní. Měl jsem dost těžké dětství a velmi složité dospívání, kvůli... ne snad chudobě, ale byli jsme jí dost blízko. Také za to mohl fakt, že nikdo z naší rodiny nemluvil anglicky, nikdo nedovedl anglicky číst ani psát. Mohla za to úmrtí, nemoci a spousta dalších věcí. Byl jsem trochu náchylný k depresím.

No a jakmile to mezi mnou a mou ženou začalo být špatné, když jsme se opravdu začali nesnášet, stal jsem se v průběhu několika let postupně depresivním, když jsem se snažil zachránit manželství, které nemohlo být zachráněno. Nakonec jsem začal plánovat všechny mé větší chirurgické zákroky na poledne nebo jednu hodinu odpoledne, protože jsem nedokázal vstát z postele před jedenáctou. Všichni, kteří trpěli depresemi to znají. Nemohl jsem ze sebe ani shodit peřinu.

No a já pracoval ve fakultní nemocnici, kde se zná každý s každým a mým kolegům bylo vše jasné, takže mi posílali méně a méně pacientů. Se zmenšujícím se počtem pacientů se má deprese zhoršovala, až jsem si nakonec pomyslel: "Bože, já už dál nemůžu pracovat." A vlastně to nic nezměnilo, protože jsem už neměl koho léčit.

Poradil jsem se tedy s mým lékařem a nastoupil jsem na psychiatrické oddělení naší nemocnice. Mí kolegové tam, kteří mě znali od školy, tvrdili: "Neboj se, kamaráde. Za šest týdnů jsi zpátky na operačním sále. Všechno bude v pořádku." No, víte, co to je hovězí stolice? To jejich ujišťování byla pořádná hovězí stolice. A znám pár lidí, kteří si takovým lhaním vysloužili definitivu. (Smích) Byl jsem tedy jedním z jejich neúspěchů.

Ale nebylo to tak prosté. Když jsem byl propuštěn z jejich oddělení, nemohl jsem normálně fungovat. Stěží jsem dohlédl metr a půl před sebe. Místo chůze jsem se šoural. Pořád jsem byl předkloněný. Jen zřídka jsem se myl. Někdy jsem se neholil. Bylo to hrozné. A bylo jasné - tedy ne mně, mně tehdy už nebylo jasné vůbec nic - že potřebuji dlouhodobou hospitalizaci v tom hrozivém místě, kterému se říká psychiatrická léčebna. Na jaře roku 1973 jsem tedy byl přijat do Institute of Living, který se dříve jmenoval Hartford Retreat. Byl založen v osmnáctém století, jako největší psychiatrická léčebna ve státě Connecticut, kromě těch obřích veřejných nemocnic, které tehdy existovaly.

Vyzkoušeli na mě všechno, co měli. Zkusili klasickou psychoterapii. Zkusili každý lék, který byl tehdy dostupný. A to měli Tofranil i jiné věci - Mellaril, kdo ví co všechno. Nestalo se nic, kromě toho, že jsem z jednoho z těch léků zežloutl. Nakonec, protože jsem byl v Connecticutu známý, se kvůli mě rozhodli svolat poradu zkušenějších lékařů. Všichni se tedy sešli a já později zjistil, co se tam dělo.

Dali hlavy dohromady a rozhodli, že už není nic, co by mohli udělat pro toho chirurga, který se v podstatě odstřihl od světa, který už v té době byl tak přemožený, nejen depresí a pocity méněcennosti a neschopnosti, ale i obsesivním myšlením, obsesivním myšlením o shodách náhod. Byla třeba některá čísla, která mě, kdykoliv jsem je viděl, nesmírně rozčílila, měl jsem spoustu rituálů - prostě strašné, strašné věci. Vzpomínáte si, jak jste jako děti museli šlápnout na každou čáru? No a já byl dospělý člověk, který dodržoval všechny tyhle rituály a v hlavě jsem měl pořád bušící, divoký strach. Viděli jste asi ten obraz Edvarda Muncha, "Výkřik." "Výkřik." Každá vteřina byla výkřik. Bylo to nesnesitelné. A oni rozhodli, že to je neléčitelné, že neexistuje žádné řešení. Ale jedna metoda tu byla, dokonce byla v Hartfordské nemocnici na počátku čtyřicátých let zavedena do praxe. Asi si dokážete představit, o co šlo - byla to prefrontální lobotomie. A tak rozhodli - a já o tom tehdy nevěděl, dozvěděl jsem se to až později - že jediná věc, kterou pro tohohle 43letého muže mohou udělat, je prefrontální lobotomie.

Stejně jako v každé jiné nemocnici měl můj případ na starosti mladší lékař. Bylo mu 27 let a dvakrát nebo třikrát týdně za mnou chodíval. A já tam samozřejmě v tu dobu byl už asi tři nebo čtyři měsíce. Poprosil o setkání se staršími lékaři a oni mu vyhověli, protože měl mezi nimi velmi dobrou pověst. Mysleli si o něm, že má před sebou mimořádnou budoucnost.

A on si před nimi stál za svým: "Ne, já toho muže znám lépe než kdokoliv z vás. Potkávám se s ním velmi často, vy ho viděli jen párkrát nebo si pouze čtete zprávy. Opravdu jsem upřímně přesvědčen, že základním problémem je zde čistá deprese ze které pramení všechno to obsesivní myšlení." A určitě víte, co se stane s pacientem po prefrontální lobotomii. Výsledek bude na škále od celkem špatného po hrozný, hrozný, hrozný. Pokud se mu povede nejlépe, jak to jen půjde, nebude už mít žádné obsese, nejspíš ani depresi, ale bude emočně otupený, nikdy se nevrátí k chirurgii, nikdy už nebude pro své děti milujícím otcem, kterým býval - jeho život se změní. A pokud bude výsledek obvyklý, skončí jako v "Přeletu nad kukaččím hnízdem." To znáte, ne? Prakticky bude po zbytek života lhostejný ke svému okolí.

No a ten mladý lékař řekl: "Nevyzkoušíme sérii elektrošokové terapie?" A víte, proč mu vyhověli? Aby mu udělali radost. Jen si pomysleli: "No, uděláme sérii o deseti elektrokonvulzích. Ztratíme sice trochu času, ale to je jedno. Nic to nezmění." Udělali tedy sérii o deseti, přičemž obvykle se dělalo šest až osm, i teď je obvyklých šest až osm, připojili na mě dráty, uspali mě, dali mi myorelaxans. Šest výkonů nezabralo. Sedm nezabralo. Osm nezabralo. Při devátém jsem si všiml - a je úžasné, že jsem byl schopen si vůbec něčeho všimnout - všiml jsem si změny. Při desátém jsem si všiml výrazné změny.

Znovu za nimi zašel a povolili mu dalších deset. A znovu si nikdo z nich, bylo jich asi sedm nebo osm, nemyslel, že to k něčemu bude. Mysleli si, že ty změny jsou dočasné. Jenže! U šestnáctého, sedmnáctého se už objevily zřejmé změny v tom, jak jsem se cítil. Po osmnáctém a devatenáctém už jsem byl schopen v noci spát. A po dvacátém už jsem cítil, opravdu jsem to cítil, že se z toho dostanu, že už jsem dost silný na to, abych svou vůlí překonal své obsesivní myšlení. Abych se zbavil deprese.

A nikdy jsem nezapomněl - nikdy nezapomenu - na to, jak jsem stál v kuchyňce, bylo to nedělní ráno v lednu roku 1973... 74, stál jsem sám v kuchyňce a říkal jsem si: "Mám už dost síly, abych to zvládnul." Jako by se ty pevně zamotané dráty najednou rozpletly a já mohl jasně myslet. Ale potřeboval jsem formulku. Něco, co jsem si mohl pro sebe říct, kdykoliv jsem začal myslet obsesivně. No, fanoušci Gilberta a Sullivana si pamatují "Ruddy Gore" a Šílenou Margaret, a vědí, že byla vdaná za chlápka jménem Sir Despard Murgatroyd. A v té hře každých asi pět minut začala šílet a on jí řekl: "Musíme mít slovo, kterým tě přivedeme zpátky do reality, a to slovo, má drahá, bude 'Basingstoke.'" Takže pokaždé, když začala trochu bláznit, řekl "Basingstoke!" a ona odpověděla: "Basingstoke, přesně tak." A na chvíli se zase uklidnila.

No, víte, já jsem z Bronxu. Nedokážu vyslovit "Basingstoke." Ale měl jsem něco lepšího. A bylo to velmi prosté. Bylo to: "Ale do prdele s tím!" (Smích) Daleko lepší než Basingstoke, aspoň pro mě. A fungovalo to, bože, fungovalo. Pokaždé, když jsem začal myslet obsesivně - což bylo, jak už jsem říkal, po 20 šokových terapiích - řekl jsem "Ale do prdele s tím." A věci se neustále zlepšovaly a během tří nebo čtyř měsíců jsem byl propuštěn z nemocnice a přidal jsem se ke skupině chirurgů, ve které jsem mohl pracovat s ostatními lidmi z okolí, ne přímo v New Havenu, ale blízko. Zůstal jsem tam tři roky. Po třech letech jsem se vrátil do New Havenu, to už jsem byl znovu ženatý. Mou ženu jsem vlastně vzal s sebou, abych si byl jistý, že to zvládnu. Vrátily se k nám mé děti. Měl jsem pak ještě další dvě. Oživil jsem kariéru, byla lepší než kdy předtím. Rovnou jsem se vrátil na univerzitu a začal psát knihy. Víte, byl to úžasný život. Je to už, jak jsem říkal, skoro 30 let. Asi před šesti lety jsem s chirurgií přestal a stal se spisovatelem na plný úvazek, jak mnozí víte. Ale všechno to bylo velmi vzrušující. Velmi šťastné.

Jednou za čas si musím říct: "Ale do prdele s tím." Sem tam jsem trochu depresivní nebo obsesivní. Takže jsem se toho úplně nezbavil. Ale efekt to mělo, vždycky to mělo efekt. Proč jsem se rozhodl vám o tom povědět, potom, co jsem to celou dobu držel v tajnosti? No, ti, kteří znají některé mé knihy ví, že jedna je o smrti a umírání, jedna o lidském těle a lidské duši, jedna o tom, jak jsou mystické myšlenky neustále v našich hlavách - a že všechny jsou spojeny s mou osobní zkušeností. Někdo by si při čtení těch knih mohl myslet, a dostal jsem o nich tisíce dopisů od lidí, kteří si to myslí, že podle mého životního příběhu, jak jsem ho zobrazil v mých knihách, podle příběhu mého dětství, jsem někdo, kdo musel překonat nepřízeň osudu. Že jsem někdo, kdo pil z kalichu hořkosti v průběhu téměř katastrofálního dětství a vyšel z toho nejen nezraněn, ale také posilněn. Opravdu to mám v hlavě srovnané, takže můžu lidem radit o smrti a umírání, takže můžu mluvit o mysticismu a lidské duši.

A vždycky jsem se kvůli toho cítil provinile. Cítil jsem se jako podvodník, protože mí čtenáři nevěděli to, co jsem vám právě řekl. Vědí to někteří lidé v New Havenu, samozřejmě, ale obecně se to neví. Jeden z důvodů, proč jsem o tom dnes přišel mluvit je - upřímně řečeno sobecky - zbavit se břemena a dát světu vědět, že všechny ty knihy nenapsala bezstarostná mysl. Ale ještě důležitější je myslím to, že dost velká část lidí v obecenstvu má pod 30 let a samozřejmě je tu dost lidí starších. Pro vás pod třicet, a připadá mi, že skoro všichni z vás, lépe řečeno všichni z vás, jste buď na prahu nádherné a vzrušující kariéry, nebo už nádhernou a vzrušující kariéru máte - a může se vám stát cokoliv. Věci se mění. Stávají se nehody. Vrátí se něco z vašeho dětství, co vás bude strašit. Něco vás vyhodí ze zajetých kolejí. Doufám, že se to nepřihodí nikomu z vás, ale malá část se tomu nejspíš nevyhne.

I těm, kterým se nic nepřihodí, bude život házet klacky pod nohy. A pokud jsem já, beze zbytku odvahy, úplně na dně, kde jsem byl v sedmdesátých letech, a bez naděje na záchranu, jak si myslela ta skupina velmi zkušených psychiatrů, pokud jsem já dokázal najít cestu zpátky, věřte mi, že ji dokáže najít kdokoliv z jakéhokoli neštěstí, které se během jejich života přihodí.

A pro ty, kteří jsou starší, kteří prožili něco možná ne tak špatného jako tohle, ale kteří prošli těžkými časy, možná jako já ztratili všechno a museli začít znovu - možná jim budou některé z těch věcí připadat povědomé. Můžete se zotavit. Můžete se spasit. A můžete vstát z mrtvých. Příběhy o vzkříšení existují v každé společnosti, která kdy byla studována, a není to jen proto, že sníme o možnosti zmrtvýchvstání a uzdravení, ale proto, že se to opravdu děje. A děje se to často.

Možná nejznámějším příběhem o zmrtvýchvstání, kromě těch náboženských, je příběh o Fénixovi, ten starodávný příběh o Fénixovi, který každých 500 let povstane z vlastního popela, aby prožil život, který je krásnější než byl předtím. Richarde, děkuji ti.