Sam Harris: Věda umí odpovídat na morální otázky

Dnes budu mluvit o vztahu mezi vědou a lidskými hodnotami. Obecně se má za to, že na otázky morálky -- otázky dobra a zla a toho, co je dobré a špatné -- nemá věda oficiálně žádný názor. Má se za to, že věda nám může pomoci získat to, čeho si vážíme, ale nemůže nám říct, čeho bychom si vážit měli. A proto si většina lidí -- pravděpodobně většina lidí tady -- myslí, že věda nikdy neodpoví na nejdůležitější otázky v lidském životě: otázky jako "Proč žít?", "Kvůli čemu umírat?", "Co patří k dobrému životu?"

Proto budu argumentovat, že je to iluze -- že oddělení vědy a lidských hodnot je iluze -- a v tomto okamžiku lidských dějin vlastně docela nebezpečná. Často se říká, že věda nám nemůže dát základ pro morálku a lidské hodnoty, protože se zabývá fakty, a zdá se, že fakta a hodnoty patří do různých sfér. Často se má za to, že žádný popis toho, jak to na světě chodí, nám nemůže říct, jaký by svět měl být. Já si však myslím, že to prostě není pravda. Hodnoty jsou určitým druhem faktu. Jsou to fakta o blahobytu tvorů s vědomím.

Proč nemáme etické závazky vůči skalám? Proč s nimi nemáme soucit? Protože si myslíme, že nemohou trpět. A pokud nám víc záleží na našich příbuzných primátech než na hmyzu, což záleží, pak proto, že si myslíme, že jsou konfrontováni s širší stupnicí potenciálního štěstí a utrpení. Za povšimnutí přitom stojí zásadní věc, totiž to, že jde o faktické tvrzení: můžeme mít pravdu, nebo se mýlit. A pokud jsme špatně pochopili vztah mezi biologickou komplexitou a možnostmi zkušenosti, pak jsme se možná zmýlili ve vnitřním životě hmyzu.

Nesetkal jsem se s představou ani s obdobou lidské morálky a lidských hodnot, kterou by nebylo možné v určitém okamžiku redukovat na starost o vědomou zkušenost a její možné změny. I když máte své hodnoty od náboženství, i když si myslíte, že dobro a zlo nakonec souvisí s podmínkami po smrti -- ať už s věčným štěstím s Bohem nebo s věčným utrpením v pekle -- pořád vám záleží na vědomí a jeho změnách. A říct, že takové změny mohou přetrvávat i po smrti, znamená dopustit se faktického tvrzení, které samozřejmě může nebo nemusí být pravdivé.

Máme-li hovořit o podmínkách blahobytu v tomto životě, pro lidské bytosti, víme, že existuje kontinuum takových faktů. Víme, že je možné žít neúspěšně, kdy se pokazí všechno, co se pokazit může -- kdy matky nemohou nakrmit své děti, kdy cizinci nemohou najít základ mírové spolupráce, kdy jsou lidé vražděni hlava nehlava. A víme, že je možné v tomto kontinuu pokračovat směrem k něčemu trochu idyličtějšímu, k místu, kde je možné dokonce uvažovat o konferenci, jako je tato.

A víme, že existují správné a špatné odpovědi na to, jak se do tohoto prostoru dostat. Byl by dobrý nápad přidat choleru do vody? Pravděpodobně ne. Bylo by dobré, kdyby všichni věřili v uhrančivý pohled, takže kdyby se jim stalo něco zlého, ihned by obviňovali své sousedy? Pravděpodobně ne. Existují pravdy, které musíme znát a jež se týkají toho, jak lidské komunity vzkvétají, ať už těmto pravdám rozumíme či nikoli. K těmto pravdám se vztahuje morálka.

Takže když mluvíme o hodnotách, mluvíme o těchto faktech. Naši situaci ve světě můžeme chápat v mnoha rovinách -- počínaje rovinou genomu a konče rovinou ekonomických systémů a politických uspořádání. Ale budeme-li hovořit o blahobytu lidstva, musíme nutně hovořit o lidském mozku. Víme totiž, že svou zkušenost světa a nás samotných v něm si uvědomujeme v mozku --

ať už se po smrti stane cokoli. I kdyby sebevražedný útočník v posmrtném životě získal 72 panen, ve svém životě, ve své osobnosti -- ve své poněkud nešťastné osobnosti -- je produktem svého mozku. Takže k příspěvku kultury: pokud nás kultura mění, což skutečně dělá, mění nás tím, že mění naše mozky. Ať tedy existuje jakákoli kulturní variace toho, jak lidské bytosti prosperují, dá se to přinejmenším v principu chápat v kontextu vyvíjející se vědy o myšlení -- neurovědy, psychologie a podobně.

Tvrdím tedy, že hodnotu lze redukovat na fakta -- na fakta o vědomé zkušenosti -- vědomých bytostí. Můžeme si proto představit prostor možných změn zkušenosti těchto bytostí. Představuji si ho jako jakýsi morální prostor s vrcholy a údolími, jež odpovídají rozdílům v pocitu blahobytu vědomých tvorů, ať již osobního nebo kolektivního. Za pozornost přitom stojí, že zřejmě existují stavy lidského blahobytu, jež jsou přístupné jen zřídka, pár lidem. Ty čekají na naše objevení. Některé z těchto stavů lze snad příhodně nazvat jako mystické nebo duchovní. Snad existují další stavy, k nimž nemáme přístup kvůli tomu, jak je naše mysl strukturována, nebo jsou přístupné jiným myslím.

Objasním, jak to myslím. Neříkám, že věda tento prostor zaručeně zmapuje ani že budeme mít vědeckou odpověď na každou představitelnou morální otázku. Nemyslím si například, že se jednou zeptáte superpočítače, jestli máte mít druhé dítě, zda máme bombardovat íránská jaderná zařízení nebo jestli si lze odečíst celkové náklady na TED jako firemní náklady. (smích) Ale jestli otázky ovlivňují lidský pocit blahobytu, pak mají odpovědi, ať už je nalezneme, nebo ne. A už to, že to přiznáme -- už to, že přiznáme, že existují správné a špatné odpovědi na otázku, jak lidé prospívají -- změní způsob, jakým mluvíme o morálce, a změní naše očekávání lidské spolupráce v budoucnosti.

V naší zemi například existuje 21 států, kde jsou legální tělesné tresty ve třídě, kde je legální, aby učitel pořádně napráskal dítěti dřevěnými deskami, a způsobil mu velké modřiny, puchýře a dokonce poranil jeho kůži. A tomuto jsou mimochodem stovky tisíců dětí vystavovány každý rok. Poloha těchto osvícených států vás myslím nepřekvapí. Nemluvíme o Connecticutu.

Toto chování se výslovně zdůvodňuje náboženstvím. Stvořitel vesmíru nám sám řekl, že je škoda rány, která padne vedle. To stojí v Přísloví 13 a 20 a myslím 23. Můžeme si však položit jasnou otázku: je celkově vzato dobrý nápad vystavovat děti bolesti, násilí a veřejnému ponížení, abychom povzbudili jejich zdravý citový rozvoj a dobré chování? (smích) Existují snad pochybnosti, že tato otázka má odpověď a že je důležitá?

Mnozí z vás mohou mít obavy, že pojetí blahobytu není ve skutečnosti definováno a že je ho zdánlivě možné stále znovu interpretovat. Jak tedy může existovat objektivní pojetí blahobytu? Představte si analogicky pojetí fyzického zdraví. Pojetí fyzického zdraví není definováno. Jak jsme právě slyšeli od Michaela Spectera, v průběhu let se změnilo. Když vytesali tuto sochu, průměrná délka života byla pravděpodobně 30 let. Nyní je v rozvinutém světě 80 let. Může přijít doba, kdy si pohrajeme s našimi genomy takovým způsobem, že ten, kdo neuběhne maraton ve věku 200 let, bude považován za velmi neschopného. Lidé vám budou posílat dary, když budete v takovém stavu. (smích)

Všimněte si, že skutečnost, že pojetí zdraví je otevřené, skutečně přístupné revizi, z něj nečiní prázdný pojem. Rozdíl mezi zdravým člověkem a mrtvým je stejně jasný a závažný jako jakýkoli jiný ve vědě. Další pozoruhodnou věcí je, že v morální krajině může být hodně vrcholů: může existovat ekvivalent cest k prosperitě, může existovat ekvivalent k uspořádání lidské společnosti, která maximalizuje vzkvétání lidstva.

Proč by to nepodkopalo objektivní morálku? Zamyslete se na tím, jak mluvíme o jídle: nikdy bych se s vámi nechtěl dohadovat, že existuje jedno správné jídlo. Zjevně existuje řada látek, jež tvoří zdravou potravu. Přesto existuje jasný rozdíl mezi jídlem a jedem. Skutečnost, že existuje hodně správných odpovědí na otázku "Co je jídlo?", nás nenutí říct, že nelze poznat žádné pravdy o lidské výživě. Mnoho lidí má obavy, že univerzální morálka by vyžadovala morální zásady, jež by nepřipouštěly žádné výjimky.

Je-li například špatné lhát, musí být špatné lhát vždy, a pokud najdete výjimku, pak neexistuje morální pravda. Proč bychom si to mysleli? Přestavte si analogicky šachovou hru. Jestli umíte hrát šachy, je dobré se řídit principem "Neztrácej královnu". Přesto to jasně připouští výjimky. Jsou okamžiky, kdy je ztráta královny vynikající věc. Jsou okamžiky, kdy je to to jediné, co můžete udělat. A přesto jsou šachy doménou dokonalé objektivity. Skutečnost, že existují výjimky, na tom vůbec nic nemění.

To nás přivádí k jistým manévrům, které lidé v morální oblasti obvykle dělají. Představte si ten velký problém s ženskými těly: co s nimi? Můžete udělat jedno: zakrýt je. Naše intelektuální obec obvykle zastává názor, že i když se nám to nemusí líbit a v Bostonu nebo Palo Alto to můžeme považovat za špatné, kdo jsme, abychom říkali, že hrdí potomci starověké kultury se mýlí, když své ženy a dcery nutí žít v látkových pytlích? A kdo jsme, abychom říkali, že dělají špatně, když je bijí kusy ocelového kabelu nebo jim vychrstnou kyselinu z baterie do obličeje, když odmítají privilegium být takto dušeny?

A kdo jsme, abychom to neřekli? Kdo jsme, že předstíráme, že víme tak málo o lidském blahobytu, že o takových zvycích nesmíme mít předsudky? Nemám na mysli dobrovolné nošení závoje -- pokud jde o mě, ženy by měly nosit, co chtějí. Ale co znamená dobrovolnost v komunitě, kde po znásilnění dívky je často prvním popudem otce ji kvůli hanbě zavraždit?

Nechte tu skutečnost chvíli zaznít ve své mysli: znásilní vám dceru, a vy ji chcete zabít. Jaká je šance, že toto představuje vrchol lidského blahobytu?

Tím nechci říct, že v naší vlastní společnosti máme dokonalé řešení. Takhle to například vypadá téměř na všech novinových stáncích v civilizovaném světě. Připusťme, že mnoho mužů bude k pochopení nevhodnosti těchto obrázků potřebovat titul z filozofie. (smích) Ale jsme-li v hloubavé náladě, můžeme se ptát: "Je tohle dokonalý výraz psychologické rovnováhy s ohledem na proměnné, jako jsou mládí, krása a ženská těla?" Je tohle optimální prostředí pro výchovu našich dětí? Pravděpodobně ne. Snad tedy existuje nějaké místo v daném spektru mezi těmito dvěma extrémy, jež představuje místo s lepší rovnováhou. (potlesk) Snad existuje mnoho takových míst --

a opět, s ohledem na další změny v lidské kultuře může v morální krajině existovat mnoho vrcholů. Je však důležité si všimnout, že bude mnohem víc způsobů života mimo vrchol. Z mého pohledu je ironií, že jediní, kdo se mnou podle všeho obecně souhlasí a kdo si myslí, že existují správné a špatné odpovědi na morální otázky, jsou náboženští demagogové v různých podobách.

Samozřejmě si myslí, že správné odpovědi na morální otázky mají oni, protože je mají od hlasu ve větrném víru, ne protože provedli inteligentní analýzu případů a podmínek blahobytu lidí a živočichů. Ve skutečnosti odolnost náboženství jako brýlí, kterými se většina lidí na otázky morálky dívá, oddělila většinu morálních debat od skutečných otázek o utrpení lidí a zvířat. Proto svůj čas trávíme debatami o sňatku stejného pohlaví, a ne o genocidě nebo šíření jaderných zbraní, chudobě nebo jiném nesmírně důležitém problému. Ale v jednom demagogové pravdu mají: potřebujeme univerzální pojetí lidských hodnot.

Co tomu brání? Zaprvé si všimněme, že děláme něco jiného, když mluvíme o morálce, zvlášť lidé světského, akademického a vědeckého zaměření. Když mluvíme o morálce, vážíme si rozdílných názorů jako v žádné jiné oblasti našeho života. Například dalajláma každé ráno vstane, medituje o soucitu a myslí si, že pomoc jiným lidským bytostem je nedílnou součástí lidského štěstí. Na druhé straně je někdo jako Ted Bundy. Ted Bundy moc rád unášel, znásilňoval, mučil a zabíjel ženy.

Máme tak dva skutečně rozdílné názory na to, jak užitečně využít svůj čas. (smích) Většina západních intelektuálů se na tuto situaci podívá a řekne: "Neexistuje nic, v čem by měl dalajláma vážně pravdu a v čem by se Ted Bundy vážně mýlil, co by připouštělo skutečný argument, který potenciálně spadá do rámce působnosti vědy. Ten má rád čokoládu a ten zase vanilku. Nedá se říct nic, čím by jeden člověk přesvědčil druhého." Všimněte si, že ve vědě toto neděláme.

Vlevo máme Edwarda Wittena. Zabývá se teorií superstrun. Zeptáte-li se nejchytřejších fyziků, kdo je nejchytřejší fyzik, podle mé zkušenosti polovina z nich řekne, že Ed Witten. Druhá polovina řekne, že se jim ta otázka nelíbí. (smích) Takže co by se stalo, kdybych se ukázal na konferenci o fyzice a řekl: "Teorie superstrun je nesmysl. Neoslovuje mě. Takhle vesmír v malém měřítku nevidím. Nejsem její fanoušek." (smích) Nic by se nestalo, protože nejsem fyzik a teorii superstrun nerozumím. Jsem Ted Bundy teorie superstrun. (smích) Nechtěl bych patřit do žádného klubu teorie superstrun, který by mě chtěl za člena.

Ale o to právě jde. Kdykoli mluvíme o faktech, je nutné vyloučit určité názory. Tak to v oblasti odbornosti chodí. Od toho je poznání. Jak jsme dospěli k přesvědčení, že v morální oblasti nic jako morální odbornost nebo morální talent či génius neexistuje? Jak jsme dospěli k přesvědčení, že každý názor se musí počítat? Jak jsme dospěli k přesvědčení, že každá kultura má na tato témata svůj pohled, jenž stojí za zvážení? Má Tálibán názor na fyziku, který stojí za zvážení? Ne. (smích) Proč je jeho ignorance méně zjevná u tématu lidského blahobytu? (potlesk)

A myslím, že svět teď potřebuje tohle: potřebuje lidi, jako jsme my, aby přiznali, že existují správné a špatné odpovědi na otázky prospívání lidstva a že morálka má vztah k oblasti faktů. Je možné, že se jednotlivci i celé kultury starají o špatné věci, což znamená, že je možné, že jejich přesvědčení a touhy spolehlivě vedou ke zbytečnému lidskému utrpení. Už když toto připustíme, změní to náš diskurz o morálce. Žijeme ve světě, ve kterém hranice mezi národy znamenají čím dál méně a jednoho dne nebudou znamenat nic.

Žijeme ve světě plném ničivé technologie a její vynalezení nelze vrátit; vždycky bude snadnější věci rozbíjet než napravovat. Proto se mi zdá zjevné, že už nemůžeme respektovat a tolerovat ohromné rozdíly v pojetí lidského blahobytu, že už nemůžeme respektovat a tolerovat ohromné rozdíly v představách o tom, jak se šíří nemoc, nebo v bezpečnostních normách budov a letadel. Musíme jednoduše směřovat k odpovědím, které dáváme na nejdůležitější otázky v lidském životě. A abychom to dokázali, musíme připustit, že tyto otázky odpovědi mají. Moc vám děkuji. (potlesk)

Chris Anderson: To byl výbušný materiál. Ať to slyšeli tito diváci nebo lidé jinde na světě, je možné, že se pustili do rozčileného křiku, tedy někteří.

Velmi důležitý se zdá jazyk. Když jste mluvil o tom závoji, o ženách v látkových pytlích... Žil jsem v muslimském světě a mluvil se spoustou muslimek. A některé říkaly něco jiného. Říkaly: "Ne, tohle je oslava ženské výjimečnosti, podporuje ji a je výsledkem toho, že..." a jde o diskutabilní a rafinovaný psychologický názor, "že mužskému chtíči se nedá věřit." Můžete se takové konverzace, s takovým typem ženy zúčastnit, aniž byste působil jako kulturní imperialista?

Sam Harris: Ano, snad jsem se to pokusil nakousnout ve větě, když jsem sledoval ubíhání času, ale otázkou je, co je dobrovolné v kontextu, kdy muži mají určitá očekávání, a budou se k vám zaručeně chovat určitým způsobem, pokud se nezahalíte závojem? Pokud by se někdo v této místnosti chtěl zahalit závojem, vzít si legrační klobouk nebo si potetovat obličej, myslím, že bychom měli mít svobodu dělat si, co chceme, ale musíme upřímně mluvit o omezeních, která se těchto žen týkají. Proto si myslím, že bychom neměli s nadšením věřit jejich slovům, zvlášť když je venku asi 39 stupňů a mají na sobě burku.

CA: Hodně lidí chce věřit v pojetí morálního pokroku. Ale dokážete to vyřešit? Snad jste řekl, že byste to dokázal sladit se světem, který se nestane jednorozměrným, kde si všichni myslíme totéž. Jak byste popsal svět v době za 50, 100 let? Jak byste si rád představoval svět s rovnováhou mezi morálním pokrokem a bohatstvím?

SH: Myslím, že jakmile uznáte, že jsme na cestě k porozumění našemu myšlení na úrovni mozku, a to v určitém významném detailu, pak musíte uznat, že porozumíme všem svým pozitivním a negativním vlastnostem, a to mnohem detailněji. Porozumíme pozitivním sociálním emocím, například empatii a soucitu, a porozumíme faktorům, jež je povzbuzují, ať už jsou genetické, ať už se týkají toho, jak spolu lidé mluví, ať už jde o ekonomické systémy. Protože teprve začínáme chápat, budeme nevyhnutelně směřovat k prostoru faktů.

Všechno nebude tak úplně možné. Nebude platit, že zahalování mé dcery od narození je stejně dobré jako to, když ji učím sebedůvěře a kultivovanosti v kontextu mužů, kteří touží po ženách. Nepotřebujeme snad grant Národní vědecké nadace, abychom věděli, že povinné zahalování je špatný nápad, ale v určitém okamžiku budeme schopni skenovat mozky všech zúčastněných a skutečně je zpovídat. Milují lidé v těchto systémech své dcery stejně? Myslím, že na to existují jednoznačně správné odpovědi.

CA: A pokud se ukáže, že vlastně ano, jste připraven změnit svůj současný instinktivní soud o některých těchto tématech?

SH: Ano, tedy pokud je zjevný fakt, že můžete někoho milovat v kontextu systému skutečně klamných přesvědčení. Pak řeknete: "Věděl jsem, že můj homosexuální syn půjde do pekla, pokud si najde přítele, tak jsem mu usekl hlavu. Nic milosrdnějšího jsem nemohl udělat." Když všechny tyto části spojíte, myslím, že byste pravděpodobně mohl cítit lásku. Ale pak musíme mluvit o blahobytu v širším kontextu. Jsme v tom všichni společně, nejde jen o jednoho muže v extázi, který se pak vyhodí do vzduchu v autobusu.

CA: V tomhle rozhovoru bych moc rád pokračoval celé hodiny. Ty ale nemáme, tak snad znovu příště. Děkuji, že jste přišel na konferenci TED.

SH: Bylo mi opravdu ctí. Děkuji. (potlesk)