Ahoj, jmenuji se Roz Savage a vesluji napříč oceány. Před čtyřmi lety jsem přeplula Atlantik a potom jsem absolvovala dva ze tří úseků přes Pacifik, ze San Francisca na Havaj a z Havaje na Kiribati. A zítra opouštím tuto loď a letím na Kiribati na třetí a poslední úsek mé plavby přes Pacifik. Dohromady jsem přeplula přes 8000 mil, přes 3 miliony záběrů a strávila o samotě na moři 312 dnů na 23 stop dlouhé veslici Dalo mi to velmi zvláštní vztah k oceánu. Máme spolu něco mezi láskou a nenávistí. Je to podobné jako s velmi přísnou učitelkou matematiky, co jsem měla ve škole Ne vždy jsem ji měla ráda, ale uznávala jsem ji. A naučila mne zatraceně mnoho. Ráda bych se s vámi dnes podělila o některá z mých oceánských dobrodružství a řekla vám trochu o tom, co mne naučily a jak si myslím, že bychom možná některé z těchto lekcí mohli použít pro environmentální výzvy, kterým nyní čelíme.
Někteří z vás si možná pomyslí: "Počkej - Ona nevypadá zrovna jako někdo, kdo vesluje přes oceán. Neměla by být takhle vysoká? a takto silná? a vypadat tak trochu jako tihle chlápci?" Oni všichni mají něco, co já nemám. Teď nevím na co myslíte vy, ale já mluvím o vousech. A bez ohledu na to, jak dlouho jsem uprostřed oceánu strávila vypěstovat si plnovous se mi ještě nepodařilo. A doufám, že to tak i zůstane.
Dlouhý čas jsem nevěřila, že bych mohla zažít velké dobrodružství. Říkala jsem si, že dobrodruhové vypadají takhle. To nebylo nic pro mne. Myslela jsem si, že jsme "my" a jsou "oni" a já nejsem jedna z "nich" Po 11 let jsem se přizpůsobovala. Dělala jsem, co se od člověka s mým vzděláním a výchovou očekávalo. Pracovala jsem v kanceláři v Londýně v manažerském poradenství. A myslím, že od jisté doby jsem věděla, že to není povolání pro mne. Ale tohle přizpůsobování se mne tam drželo po mnoho let až jsem si jako už třicátnice pomyslela: "No jo, mladší už nebudu." Cítila jsem, že můj život má nějaký smysl a já nevím jaký, ale byla jsem si docela jistá, že manažerské poradenství to není.
Takže skočíme-li o několik let dopředu prošla jsem jistými změnami a zkusila zodpovědět otázku, co bych se svým životem měla dělat. Jednoho dne jsem si sedla a sepsala dvě verze své budoucnosti, jednu, kterou jsem si přála, života dobrodružství, a druhou, ke které jsem ve skutečnosti směřovala, což byl hezký normální příjemný život ale nebyl tím, kam bych chtěla na konci svého života dojít. Chtěla jsem žít život, na který bych mohla být pyšná. Pamatuji se, jak jsem se dívala na tyhle dvě varianty mé budoucnosti a pomyslela jsem si: "Zatraceně, jsem na naprosto špatné cestě. Pokud budu žít tak, jak žiji nyní, tak se prostě nedostanu tam, kam se dostat chci za pět let, za 10 let, ani do konce svého života." Učinila jsem pár změn, setřásla pozlátko svého starého života po myšlenkovém přemetu jsem se rozhodla veslovat přes Atlantický oceán.
Závod Atlantic rowing race vede z Kanárských ostrovů do Antigua Je to asi 3000 mil. A jak se ukázalo, byla to nejtěžší věc, co jsem kdy v životě udělala. Jistě, chtěla jsem se dostat mimo pohodlí, co jsem ale nedocenila bylo, že dostat se mimo pohodlí je z definice velice nepohodlné. Ani načasování nebylo zrovna skvělé. Rok 2005, kdy jsem se přes Atlantik vydala byl rokem hurikánu Katrina. Ten rok bylo nejvíce tropických bouří od doby, co se vedou záznamy. A už hezky od začátku o sobě dávaly vědět.
Všechna má čtyři vesla se rozbila dříve, než jsem byla v polovině. Takto by vesla vypadat neměla. Ale co jsem měla dělat? Byla jsem uprostřed oceánu. A vesla byla můj jediný pohon. Tak jsem se musela porozhlédnout po lodi a vymyslet, co použiji, abych ta vesla spravila a mohla plout dál. Našla jsem bidlo a lepící pásku.¼ Rozštěpila jsem bidlo a vyztužila jím vesla. Když to odešlo, prošila jsem osu nití z mého náhradního sedla a použila tohle. A když se rozbilo i toto, vykuchala jsem jedno z polámaných vesel a použila je. Nikdy jsem nebyla kutil během svého starého života. Ale je úžasné, jak vynalézaví se můžete stát, když jste uprostřed oceánu a je jen jeden způsob, jak se dostat na druhou stranu.
Vesla se pro mne stala svým způsobem symbolem toho, kolika způsoby jsem překonala domnělé limity. Do ramen jsem dostala zánět šlach, ze slané vody jsem měla na zadku boláky a vážně jsem na tom byla psychicky špatně, naprosto zdeptaná velikostí toho úkolu, a uvědomovala jsem si, že když se budu pohybovat rychlostí dvě míle za hodinu, 3000 mil mi zabere dlouhou, opravdu dlouhou dobu. Tolikrát se stalo, že jsem si myslela, že už to přesáhlo mou mez, ale neměla jsem jinou volbu než pokračovat a zkusit vymyslet, jak se dostat na druhou stranu, aniž bych se zbláznila.
A nakonec po 103 dnech na moři jsem dorazila do Antigua. Ve svém životě jsem jsem se nikdy necítila takhle šťastná. Bylo to trochu jako dokončit maraton, trochu jako propuštění ze samovazby a trochu jako výhra Oskara, vše v jednom. Byla jsem nadšená. A lidé přicházeli a zdravili mne a tleskali a smáli se na mne. Cítila jsem se jako filmová hvězda. Bylo to naprosto úžasné. To jsem se opravdu naučila, čím větší výzva, tím větší pocit naplnění, když se vám podaří uspět.
Teď by mohla být dobrá chvíle na přestávku a zodpovězení častých dotazů ohledně veslování přes oceán, co vás mohly napadnout. Otázka číslo jedna: Co jíte? Trochu mrazem vysušených potravin, ale se snažím jíst převážně neupravenou potravu. Takže si pěstuji fazolové výhonky, jím ovoce a müsli tyčinky, spoustu oříšků a do cíle obvykle dorazím o 13 kg lehčí, než když vyplouvám. Otázka číslo dvě: Jak spíte? Se zavřenýma očima. Haha. Pravděpodobně máte na mysli: Co se děje s lodí, když spím? No, plánuji svou cestu tak, abych driftovala s větrem a proudy, když spím. Můj rekord byl 11 mil ve správném směru Nejhorší noc byla 13 mil ve špatném směru. To je jako špatný den v kanceláři. Co si oblékám? Hlavně baseballovou čepici rukavice na veslování a usměvavý nebo zamračený pohled v závislosti na tom, zda-li jsem přes noc jela dopředu nebo zpět. A spoustu opalovacího krému. Máte doprovodnou loď? Ne, nemám. Jsem závislá čistě sama na sobě. Obecně jsem sama celou dobu, co jsem na moři. A poslední: Přeskočilo vám? No, to nechám na vás.
Jak překonáte to, že převeslujete přes Atlantik? Přirozeně se jsem se rozhodla převeslovat Pacifik. Myslela jsem si, že Atlantik je velký, ale Pacifik je opravdu, opravdu velikánský. Myslím, že naše obvyklé mapy jsou trošku zavádějící. Nejsem si úplně jistá, zda to byli Angličané kdo vymyslel tento způsob vidění světa, ale mohlo to tak být protože jsme tady - přímo uprostřed. A Pacifik jsme rozpůlili ve dví a praštili s ním na okraj mapy. Zatímco, když se podíváte na Google Earth, Pacifik vypadá takhle. Víceméně pokrývá půlku planety. Vidíte tady kousek Severní Ameriky a proužek Austrálie tady dole. Je vážně obrovský. 65 milionů čtverečních mil. A převeslovat jej po přímé linii by znamenalo urazit 8000 mil. Naneštěstí oceánské veslice se po přímé linii pohybují velice zřídka. Než se dostanu do Austrálie, pokud se tam kdy dostanu, budu muset celkově uveslovat 9-10 tisíc mil.
A protože nikdo příčetný by neproplul okolo Havaje, aniž by se na ní zastavil, rozhodla jsem se rozdělit tohle velké dobrodružství na tři části. První pokus se příliš nepovedl. V roce 2007 jsem se překlopila třikrát za 24 hodin. Bylo to tak trochu jako být v pračce. Loď se trochu pomačkala a já také. Psala jsem o tom na blogu. Naneštěstí se někdo s hrdinským komplexem rozhodl že milostslečna je v ohrožení a potřebuje zachránit. Zjistila jsem to, když se mi helikoptéra pobřežní hlídky objevila nad hlavou. Snažila jsem se je odvolat. Byl to tak trochu souboj dvou myslí. Prohrála jsem a byla eskortována do helikoptéry. Hrozné, opravdu hrozné. Byl to jeden z nejhorších momentů v mém životě. Jak jsem tažena na laně a dívám se na svou věrnou loďku převracející se v 6-metrových vlnách a pochybuji, že ji ještě kdy spatřím. Musela jsem tedy spustit velmi nákladnou záchrannou operaci a čekat dalších devět měsíců, než jsem se mohla znovu na oceán vydat.
Ale co naděláte... Devětkrát spadnete, desetkrát se postavíte. Následující rok jsem se znovu vydala na cestu a tentokrát se mi naštěstí podařilo bezpečně dorazit na Havaj. Ale ne bez potíží. Rozbil se mi přístroj na pitnou vodu, ten nejdůležitější kus nářadí, který na lodi mám. Zásobován energií mých solárních panelů nacucne mořskou vodu a přemění ji na pitnou. Ale nedělá mu dobře, když je zalit oceánem, což je přesně to, co se mi stalo. Naštěstí se našla pomoc.
Byla tu ještě jedna nezvyklá loď, která dělala to samé co já - zvyšovala povědomí o odpadkové skvrně v severním Pacifiku, která má dvakrát větší rozlohu než Texas a odhadem 3,5 milionu tun smetí kroužícího ve středu North Pacific Gyre. Takže tihle kluci si postavili svou loď z plastového odpadu, 15 000 prázdných plastových lahví svázaných dohromady do dvou pontonů. Pohybovali se velmi pomalu. Měli trochu zpoždění. Krátce po vyplutí z Long Beach se museli zastavit na ostrově Catalina, protože víčka z lahví se začala vyšroubovávat a oni se začali potápět. Takže se museli zastavit a víčka dát zpátky.
Jak jsem se začala dostávat na dno svých zásob vody, naše trasy se naštěstí protly. Jim docházelo jídlo, mne docházela voda. Tak jsme se přes satelitní telefon domluvili na setkání. Zabralo to asi týden, než jsme k sobě dopluli. Šlo mi to žalostně pomalu, něco kolem 1,3 uzle, a oni se pohybovali nepatrně rychleji, kolem 1,4 uzle. Bylo to jak předsvatební tanec dvou šneků. Ale nakonec se nám podařilo setkat se a Joel skočil přes palubu, chytil nádhernou, obrovskou rybu mahi mahi, bylo to to nejlepší jídlo, jaké jsem měla za poslední tři měsíce.
Naštěstí ta, co chytil ten den, byla lepší než ta, kterou chytili o pár týdnů dříve. Když ji vykuchali, měla žaludek plný plastu. A to je opravdu zlá zpráva, protože plast není inertní látka. Uvolňují se z něj chemikálie do masa nebohého tvora, který jej snědl, a pak dojde na nás, my sníme nebohého tvora a naakumulované toxiny se dostanou i do našich těl. Takže to má skutečné důsledky na zdraví člověka.
Nakonec jsem se do Havaje dostala živá. A následující rok jsem se vydala na druhou etapu přes Pacifik z Havaje do Tarawy. O Tarawě byste měli něco vědět: leží velmi nízko. Je jako malá zelená štěpina na horizontu, díky čemuž jsou tu opravdu nervózní ze zvyšování hladiny oceánů. To je opravdu velký průšvih. Žádné místo na ostrově není více než šest stop nad hladinou moře. A jak se zvyšují extrémní výkyvy počasí díky změně klimatu, lze očekávat více vln, které překonají břeh a kontaminují zdroje pitné vody. Měla jsem schůzku s prezidentem, který mi pověděl o krizových plánech na evakuaci svojí země. Očekává, že během příštích 50 let sto tisíc lidí, kteří zde žijí, bude muset přesídlit na Nový Zéland nebo do Austrálie. To mne přimělo přemýšlet, jak bych se cítila, kdyby měla Británie zmizet pod vlnami. Kdyby místa, kde jsem se narodila, chodila do školy, vdala se, kdyby všechna tato místa měla navěky zmizet, jaký pocit doslova bezdomovectví bych cítila.
Ve zkratce, chystám se zkusit dosáhnout Austrálie. A budu-li úspěšná, budu první ženou v historii, která dokázala sama převeslovat celý Pacifik. A zkusím to použít, abych získala pozornost pro environmentální témata, aby se pohled lidí stočil na oceán. Pokud Atlantik byl cestou mého nitra k objevení mých vlastních schopností, Pacifik možná bude vnějším údělem, abych zjistila, jak moc mohu použít své zajímavé zaměstnání k službě světu a k tomu, abych pár věcí, co jsem se tu naučila, vzala a aplikovala na situaci, v které se lidský rod nachází.
Domnívám se, že jsou tu tři klíčové body. Ten první je o příbězích, které vyprávíme sami sobě. Po dlouhou dobu jsem si myslela, že nemůžu zažít dobrodružství, protože nemám šest stop, atletickou postavu a bradku. A potom se příběh změnil. Objevila jsem lidi, kteří veslovali přes oceány. Dokonce jsem se s jednou takovou ženou setkala a byla vysoká jak já. Takže i když jsem nevyrostla a nevyrašila mi bradka, něco se změnilo, můj vnitřní dialog se změnil. V tuto chvíli příběh, který si vyprávíme, je o tom, že potřebujeme všechno tohle, že potřebujeme ropu. Ale co když ten příběh změníme? Máme jiné možnosti a máme sílu svobodné vůle, abychom si z možností vybrali ty dlouhodobě udržitelné pro vytvoření zelenější budoucnosti.
Ten druhý bod je o hromadění malých činů. Můžeme si myslet, že to, co děláme jako jedinec, je jen kapka v moři oceánu a že to ve skutečnosti nemá smysl. Ale má. Povětšinou se nedostáváme do těchto trablů kvůli velkým neštěstím. Ano, byl tu Exxon a Černobyl, ale z většiny je to nahromadění špatných rozhodnutí miliard jedinců den po dni, rok po roku. A stejným způsobem můžeme ten příliv otočit. Můžeme začít dělat lepší, moudřejší a dlouhodobě udržitelná rozhodnutí. A když jednáme, nejsme jen jednou osobou. Cokoli, co uděláme, rozčeří vodu. Ostatní uvidí, jestli ve frontě v supermarketu vytáhneš svou vlastní tašku na pečivo. Možná, že kdybychom to začali dělat všichni, stalo by se společensky nepřípustné vzít si před pokladnou plastikový sáček. To je jeden z příkladů. To je celosvětově propojené.
Další bod je o přijetí odpovědnosti. Hrozně dlouho jsem ve svém životě chtěla něco, co by mne učinilo šťastnou. Myslela jsem, že když budu mít ten pravý dům, to pravé auto, případně toho pravého muže, potom budu šťastná. Ale když jsem si psala tenhle cvičný nekrolog, trošku jsem v ten moment povyrostla a zjistila, že svou budoucnost si musím stvořit sama. Nemohu nečinně čekat, až štěstí přijde a najde si mne. A já jsem sobecká environmentalistka. Plánuji tu být ještě dlouho a až mi bude 90, chci být šťastná a zdravá. A je velmi těžké být šťastná na planetě, která je soužená hladem a žízní. Je velmi těžké být zdravá na planetě, které jsme otrávili zemi a moře a vzduch.
V krátkosti, chystám se spustit novou iniciativu nazvanou Eko-Hrdinové. A její myšlenka bude, že všichni naši Eko-Hrdinové se budou snažit zaznamenat aspoň 1 zelený skutek denně. Je to míněno tak trochu jako hra. Chystáme aplikaci na iPhone. Chceme zkusit vytvořit to povědomí, protože, samozřejmě, výměna jedné žárovky svět nezmění, ale ten přístup, to povědomí, které vede k výměně žárovky nebo pořízení si termohrnku na kafe, to svět změnit může.
Já opravdu věřím, že stojíme na důležitém místě dějin. Máme na výběr. Jsme požehnáni nebo prokleti darem svobodné vůle. Můžeme si vybrat zelenější budoucnost. A dosáhneme jí, pokud všichni zabereme a uděláme jeden záběr po druhém.
You can share this video by copying this HTML to your clipboard and pasting into your blog or web page. This video will play with subtitles.
You either have JavaScript turned off or have an old version of the Adobe Flash Player. To view this rating widget you
need to get the latest Flash player.
If your browser allows only "trusted sites" to execute Javascript, you should add the "googleapis.com" domain to your whitelist to allow our Flash detection to work properly.
Got an idea, question, or debate inspired by this talk? Start a TED Conversation.
Roz Savage dala před dvěma lety výpověď z prestižního místa v Londýně, aby se pustila do veslování přes oceán. Sama přeplula Atlantik a tento týden začala s třetím úsekem svém plavby přes Pacifik, který chce přeplout jako vůbec první žena. Proč to dělá? Poslechněte si její velmi osobní i naláhavě environmentální důvody.
Roz Savage gave up her life as a management consultant to row across the Atlantic in 2005. Her mission now is to row across the Pacific, from the West Coast to Australia, raising awareness along the way of plastic pollution, climate change and eco-heroism. Full bio »
Translated into Czech by Petr Simecek
Reviewed by Petr Bela
Comments? Please email the translators above.
07:20 Posted: Feb 2009
Views 677,622 | Comments 154
18:03 Posted: Oct 2006
Views 280,589 | Comments 48
Just follow the guidelines outlined under our Creative Commons license.
This comment will be attributed to . Not ? Sign Out.