Rory Stewart: Čas ukončit válku v Afghánistánu

Dnes už se neptáme: Proč jsme napadli Afghánistán? Ptáme se: Proč jsme pořád v Afghánistánu po deseti letech? Proč utrácíme 135 miliard dolarů? Proč máme na území 130 000 vojáků? Proč bylo zabito více lidí minulý měsíc než jakýkoli předchozí měsíc tohoto konfliktu? Jak k tomu došlo? Posledních 20 let bylo obdobím zásahů a Afghánistán je pouze jedním aktem v pětiaktové tragedii. Na konci studené války jsme byli zoufalí. Vyrovnávali jsme se s Rwandou a Bosnou. A pak jsme znovu nalezli své odhodlání. Ve třetím aktu jsme šli do Bosny a Kosova a zdálo se, že jsme uspěli. Ve čtvrtém aktu, s arogancí sobě vlastní a s rozvíjejícím se přílišným sebevědomím jsme provedli invazi do Iráku a Afghánistánu. V pátém aktu jsme se ocitli v potupném zmatku.

Otázka tedy je: Co to děláme? Proč jsme uvízli v Afghánistánu? A odpověď, kterou dostáváme, je následující. Říkají nám, že jsme šli do Afghánistánu kvůli 11. září a že tam zůstaneme, protože Tálibán představuje existenční hrozbu pro světovou bezpečnost. Slovy prezidenta Obamy, "Pokud se Tálibán znovu dostane k moci, pozve zpět Al-Kajdu, která se pokusí zabít tolik našich lidí, kolik bude moct. Vykládají nám, že jsme na začátku měli malou vojenskou účast -- jinými slovy, že jsme se dostali do situace, kdy jsme neměli dostatek vojáků, neměli jsme dostatek zdrojů, a že Afghánci byli znepokojeni. Cítili, že není dostatečný postup a ekonomický rozvoj a bezpečnost, a proto se Tálibán vrátil. Na to jsme odpověděli v roce 2005 a 2006 nasazením dalších vojáků, ale stále jsme neměli na území dost vojáků. A že až v roce 2009, kdy prezident Obama zrušil navyšování vojáků, jsme konečně měli, slovy ministryně zahraničí Clintonové, "strategii, vedení a zdroje." Takže, jak nás nyní prezident ujišťuje, jsme nyní na správné cestě k dosažení našich cílů.

To všechno je špatně. Každé z těchto tvrzení je špatné. Afghánistán nepředstavuje existenční hrozbu světové bezpečnosti. Je velmi nepravděpodobné, že by Tálibán byl kdy schopen opět ovládnout zemi -- velice nepravděpodobné, že by se zmocnil Kábulu. Jednoduše na to nejsou vojensky vybaveni. A i kdyby to snad byli schopni udělat, i když se třeba mýlím, je velmi nepravděpodobné, že by Tálibán přivolal zpět Al-Kajdu. Z pohledu Tálibánu to byla posledně jejich největší chyba. Kdyby nepřizvali zpět Al-Kajdu, pořád by dnes byli u moci.

A i kdybych se v těchto dvou věcech mýlil, i kdyby byli schopni znovu ovládnout zemi, i kdyby přizvali zpět Al-Kajdu, je velmi nepravděpodobné, že by Al-Kajda nějak výrazně zvýšila svou schopnost poškodit Spojené státy nebo Evropu. Protože už nejsme v 90. letech. Pokud by základna Al-Kajdy měla být postavena blízko Ghazni, zasáhli bychom je velmi tvrdě a pro Tálibán by bylo velmi těžké je nějak ochránit.

Navíc jednoduše není pravda, že to, co se bylo špatně v Afghánistánu, byla malá účast. Z mojí zkušenosti byla naopak malá účast obrovsky prospěšná. A tihle vojáci, které jsme nasadili -- tady je velký obrázek Davida Beckhama se samopalem -- situaci jenom zhoršili. Když jsem procházel Afghánistánem v zimě 2001-2002, viděl jsem scény, jako je tato. Dívka, pokud máte štěstí, v rohu tmavé místnosti -- je ráda za to, že se může dívat na Korán. Ale v těchto prvních dnech, kdy nám říkali, že nemáme dostatek vojáků a zdrojů, jsme udělali v Afghánistánu velký pokrok. Během pár měsíců bylo ve školách o 2,5 milionu více dívek. V Sanginu, kde jsem onemocněl v roce 2002, byla nejbližší klinika vzdálena tři dny chůze. Dnes je 14 zdravotních klinik jen v té oblasti. Došlo k úžasnému zlepšení. Za vlády Tálibánu neměl skoro žádný Afghánec mobilní telefon a téměř přes noc měly najednou mobilní telefon tři miliony Afghánců. Pokrok byl i ve svobodných médiích. Sledovali jsme pokrok ve volbách -- všechno tohle s tou takzvanou malou účastí.

Ale když jsme začali přivádět více peněz, když jsme začali investovat více zdrojů, věci se nezlepšily ale zhoršily. Jak? Tak předně, pokud dáte 125 miliard dolarů ročně do země, jako je Afghánistán, kde celkový výnos státu je jedna miliarda dolarů ročně, všechno utopíte. Nejde jen o korupci a odpad, který tím vytvoříte. V zásadě tím nahradíte priority Afghánské vlády, zvolené Afghánské vlády, prioritami cizích lidí, kteří jsou tam krátkodobě a mají tendenci mít vše pod kontrolou. A to samé platí pro vojáky.

Když jsem šel přes Afghánistán, bydlel jsem u lidí, jako jsou tito. To je velitel Haji Malem Mohsin Khan z Kamenj. Velitel Haji Malem Mohsin Khan z Kamenj byl skvělým hostitelem. Byl velmi štědrý, podobně jako mnoho Afghánců, u kterých jsem bydlel. Ale byl také výrazně konzervativnější, mnohem více se stavěl proti cizincům, byl mnohem islamističtější, než jsme ochotni uznat. Tento muž, Mullah Mustafa, se mě například pokusil zastřelit. A důvod, proč na této fotce vypadám trochu vyjeveně, je, že jsem byl docela vyděšený a příliš jsem se bál se ho zeptat, poté co jsem hodinu běžel pouští a našel útočiště v jeho domě, proč se tam objevil a chtěl se se mnou vyfotit. Ale o 18 měsíců později jsem se ho zeptal, proč se mě snažil zastřelit. A Mullah Mustafa -- to je ten muž s perem a papírem -- mi vysvětlil, že muž na sedící nalevo na fotografii, Nadir Shah se s ním vsadil, že mě nedokáže trefit. Tím nechci říct, že Afghánistán je plný lidí jako Mullah Mustafa. Není. Je to úžasné místo plné úžasné energie a inteligence. Ale je to místo, kde nasazování vojáků zvýšilo násilí, ačkoliv jej mělo snížit.

V roce 2005 Anthony Fitzherbert, zemědělský inženýr, mohl cestovat přes Helmand, mohl zůstat v Nad Ali, Sanginu a Ghoreshi, což jsou jména vesnic, kde se dnes bojuje. Dnes by to nemohl udělat. Takže náš záměr nasadit vojáky, abychom reagovali na povstání Tálibánu, je chybný. Spíše než předejít povstání to způsobilo, že Tálibán odpověděl na nasazení vojáků. Podle mého nasazení vojáků zapříčinilo jejich návrat.

Je tato myšlenka nová? Ne, během posledních sedmi let to říkalo mnoho lidí. Mezi roky 2008 a 2010 jsem vedl centrum na Harvardu. A byli tam lidé jako Michael Semple, kteří plynně mluví Afghánskými jazyky a procestovali téměř každou oblast v této zemi. Andrew Wilder se například narodil na Pákistánsko-Íránské hranici a sloužil celý život v Pákistánu a Afghánistánu. Paul Fishstein, který tam začal pracovat v roce 1978 -- pracoval pro Save the Children 'Zachraňte děti' a vedl Afghánskou výzkumnou a hodnotící skupinu. Toto jsou lidé, kteří mohli shodně říct, že navyšování rozvojové pomoci způsobilo, že Afghánistán je méně bezpečný, nikoliv naopak -- že strategie proti povstání nefungovala a nebude fungovat. A přitom je nikdo neposlouchal. Místo toho tu zaznívaly obdivuhodně optimistické žvásty.

Počínaje rokem 2004 každý generál přišel a řekl, "Převzal jsem tuto bezůtěsnou situaci, ale konečně mám ty správné prostředky a strategii, která nám přinese, slovy generála Barna z roku 2004, "rozhodující rok." Jenže to se nestalo. Ale to nezabránilo generálovi Abuzaidovi, aby řekl, že má strategii a zdroje aby rok 2005 byl tím"rozhodujícím rokem". Nebo generál David Richards, který v roce 2006 řekl, že má strategii a zdroje pro "zlomový rok". Nebo v roce 2007 Espen Eide, norský náměstek ministra zahraničí, řekl, že to přinese "rozhodující rok". Nebo v roce 2008, generálmajor Champoux řekl, že on se postará o "rozhodující rok". Nebo v roce 2009 můj dobrý kamarád, generál Stanley McChrystal, který řekl, že je "po kolena v rozhodujícím roce". Nebo rok 2010, kdy ministr zahraničí Velké Británie David Miliband, který řekl, že konečně přinese "rozhodující rok". A jistě rádi uslyšíte, že v roce 2011, dnes, Guido Westerwelle, německý ministr zahraničí, nás ujišťuje, že jsme v "rozhodujícím roce".

(Potlesk)

Jak můžeme dovolit, aby se tohle všechno dělo? Odpověď je samozřejmě, že když v zemi utrácíte 125 až 130 miliard dolarů ročně, zapojíte téměř všechny, dokonce i organizace pro pomoc -- které začnou dostávat obrovské množství peněz od amerických a evropských vlád, aby postavily školy a kliniky -- tím odradíte od toho, aby zpochybňovaly, že Afghánistán je existenční hrozbou pro světovou bezpečnost. Jinými slovy se bojí, že pokud někdo uvěří, že to není až taková hrozba -- Oxfam, Save the Children -- nedostanou peníze na stavbu svých nemocnic a škol. Je také velmi těžké postavit se proti generálovi s medailemi na hrudi. Je to také velmi těžké pro politiky, protože se obávají, že mnoho životů bylo ztraceno pro nic. Cítíte se velmi provinile. Přeháníte svůj strach. A hrozíte se ponížení z porážky

Jaké to má řešení? Řešením tohoto problému je, že musíme najít způsob, aby lidé jako Michael Semple a další, kteří říkají pravdu, kteří znají tu zemi, kteří tam strávili 30 let -- a chybějícím článkem v tom jsou především -- samotní Afghánci, kteří chápou, co se děje. Musíme nějak doručit jejich vzkaz politickým činitelům. A to je velmi těžké provést vzhledem k našim strukturám.

První věc, kterou musíme změnit, je struktura naší vlády. Je velmi, velmi smutné, že naše zahraniční služby, OSN, armáda v těchto zemích nemají jen malou představu o tom, co se děje. Průměrný britský voják je na výsadku po dobu šesti měsíců, italští vojáci čtyři měsíce, američtí vojáci 12 měsíců. Diplomaté jsou zavřeni na ambasádách. Když vyjdou ven, cestují v těchto podivných obrněných vozidlech, s těmito poněkud hrozivými bezpečnostními týmy, kteří vám 24 hodin předem řeknou, že můžete zůstat venku pouze hodinu.

Na britské ambasádě v Afghánistánu v roce 2008, ambasádě s 350 lidmi, byli pouze tři lidé, kteří byli schopni na rozumné úrovni mluvit jazykem Dari, hlavním jazykem v Afghánistánu. A nebyl tam jediný, kdo by mluvil paštunsky. V Afghánské sekci v Londýně, zodpovědné za řízení Afghánské politiky na místě, jak mi minulý rok řekli, nebyl jediný člen zahraniční kanceláře v celé sekci, který by vůbec kdy byl nasazen v Afghánistánu. Proto musíme změnit kulturu té instituce. To samé bych mohl říct o Spojených státech a OSN.

Za druhé musíme snížit optimismus generálů. Musíme se naučit věci zpochybňovat, porozumět, že ten optimismus je v žilách armády, a jak na něj nereagovat s takovou horlivostí. A za třetí musíme mít určitou pokoru. Musíme vycházet z pozice, že naše znalost, naše síla, a naše legitimnost jsou omezené. To neznamená, že zásahy po světě jsou zničující. Nejsou.

Bosna a Kosovo byly výrazným úspěchem, velkým úspěchem. Když se dnes vydáte do Bosny, je téměř nemožné uvěřit tomu, že to, co jsme viděli v 90. letech, se opravdu stalo. Je skoro nemožné uvěřit pokroku, který jsme učinili od roku 1994. Návraty uprchlíků, o kterých si Úřad OSN pro uprchlíky myslel, že jsou nereálné, se skutečně staly. Miliony majetků byly navráceny. Hranice mezi bosňáckým územím a bosensko-srbským územím se zklidnily. Národní armáda se zmenšila. Množství zločinů v Bosně je dnes nižší než ve Švédsku.

Toho jsme dosáhli neuvěřitelným, zásadovým úsilím mezinárodní komunity a samozřejmě především samotných Bosňanů. Ale je potřeba se podívat na souvislosti. To nám právě chybělo v Afghánistánu a Iráku. Je třeba pochopit, že to, co bylo na těchto místech skutečně důležité, byla zaprvé role dohody mezi Tudmanem a Miloševičem a také to, že tito lidé odešli, že se regionální situace zlepšila, že mohla Evropská Unie nabídnout Bosně něco výjimečného: šanci stát se součástí nové věci, nového klubu, šanci stát se součástí něčeho většího.

A konečně musíme také pochopit, že v Bosně a Kosovu, velká část tajemství toho, co jsme udělali, velká část tajemství našeho úspěchu, byla naše pokora -- nesmělá podstata našeho zapojení. Hodně jsme kritizovali lidi v Bosně za pomalý postup ohledně válečných zločinců. Kritizovali jsme je za to, jak pomalu řešili návrat uprchlíků. Ale ta pomalost, ta opatrnost, ta skutečnost, že prezident Clinton na začátku řekl, že američtí vojáci budou nasazeni pouze jeden rok, se ukázala být jako síla, která nám pomohla stanovit správné priority.

Jedna z nejsmutnějších věcí ohledně naší účasti v Afghánistánu je, že nemáme sladěné priority. Naše zdroje nesedí na naše priority. Protože pokud jsme skutečně zaměření na terorismus, Pákistán je mnohem důležitější než Afghánistán. Pokud jsme zaměřeni na regionální stabilitu, Egypt je mnohem důležitější. Pokud máme obavu o chudobu a rozvoj, subsaharská Afrika je mnohem důležitější. To neznamená, že Afghánistán není důležitý, ale je to jen jedna z 40 zemí na světě, ve které se musíme angažovat.

Pokud mohu zakončit metaforou pro intervenci, co si musíme představit, je něco jako horská služba. Proč horská služba? Protože když lidé hovoří o intervenci, představí si nějakou vědeckou teorii -- přijde Rand Corporation (výzkumný americký ústav), spočítá 43 předchozích povstání a vytvoří matematický vzorec, který říká, že potřebujete jednoho trénovaného bojovníka proti povstání na každých 20 lidí v populaci. To je ale špatný způsob nahlížení. Je třeba se na to dívat podobně jako na horskou službu.

Když někoho zachraňujete v horách, nevezmete někoho s doktorátem z horské služby. Hledáte někoho, kdo zná terén. Je to o kontextu. Chápete, že se můžete připravit, ale objem příprav, jakého jste schopni, je omezený. Můžete si vzít nějakou vodu, můžete mít mapu, můžete mít batoh. Ale co je skutečně důležité jsou dva druhý problémů -- problémy, které nastanou v horách, které jste nemohli předpokládat, jako například led na svahu, ale které můžete obejít, a pak problémy, které jste nemohli očekávat a které obejít nelze, jako třeba náhlá vichřice nebo lavina nebo změna počasí.

A klíčem k tomuto je průvodce, který byl v těchto horách, při každé teplotě, v každém období -- průvodce, který především ví, kdy se obrátit zpátky, který bezhlavě nelpí na pokračování, když se podmínky obrátí proti vám. To, co hledáme u hasičů, horolezců, policistů, a co bychom měli hledat též u intervencí, jsou lidé, co umějí rozumně riskovat -- nikoli lidé, kteří se slepě vrhnou z útesu, nikoli lidé, kteří skočí do hořící místnosti, ale takoví, co vyhodnotí rizika a svou odpovědnost. Protože to nejhorší, co jsme v Afghánistánu udělali, je přesvědčení, že neúspěch není možnost. Tím je neúspěch neviditelný, nepředstavitelný a nevyhnutelný. Pokud jsme schopni odolat tomuto bláznivému sloganu, zjistíme -- v Egyptě, Sýrii, Libyi a kdekoli jinde ve světě -- že často pokud uděláme méně, než předstíráme, že děláme, můžeme dokázat mnohem víc, než čeho se obáváme.

Mnohokrát děkuji.

(Potlesk)

Díky. Díky moc. Díky. Díky moc. Díky. Díky moc.

(Potlesk)

Díky. Díky. Díky. Díky.

(Potlesk)

Bruno Giussani: Rory, na konci jste zmínil Libyi. Jenom krátce, jaký je váš pohled na současné tamní dění a na intervenci?

Rory Stewart: Myslím si, že Libye představuje klasický problém. Problémem v Libyi je, že se vždycky snažíme jednat černobíle. Myslíme si, že existují pouze dvě možnosti: buď plné angažování a nasazení vojáků nebo naprostá izolace. Vždycky nás to láká se úplně zapojit. Strčíme tam prst a za chvíli jsme tam až po krk. Co jsme bývali měli udělat v Libyi je, že jsme se měli držet rezoluce OSN. Měli jsme naši itervenci velmi striktně omezit pouze na ochranu civilního obyvatelstva v Benghází. Mohli jsme to udělat. Během 48 hodin jsme vytvořili bezletovou zónu, protože Kaddáfí neměl žádná letadla během 48 hodin. Místo toho jsme dopustili, aby nás to lákalo provádět změny režimu. Tím jsme poškodili svou důvěryhodnost vůči Radě bezpečnosti, což znamená, že je teď velmi těžké docílit nějaké rezoluce v Sýrii a my se opět řítíme k dalšímu selhání. Takže znovu, pokora, limity, čestnost, realistická očekávání a mohli jsme dosáhnout něčeho, na co bychom byli pyšní.

BG: Rory, děkujeme mnohokrát.

RS: Děkuji.