Robert Gupta: Mezi hudbou a medicínou

(Hudba) (Potlesk)

Děkuji mnohokrát. (Potlesk) Děkuji vám. Jsem velmi poctěn, že zde mohu být.

Před několika týdny jsem viděl na YouTube video ze začátku rekonvalescence členky Kongresu Gabrielle Giffords poté, co byla tak strašně postřelena. Jedna z kulek vnikla to její levé hemisféry a postihla její Brocovu oblast, což je mozkové centrum řeči. Při rehabilitaci Gabby pracuje s řečovým specialistou a pokouší vyslovit ta nejzákladnější slova. Můžete vidět, jak je stále zničenější, až se nakonec rozbrečí a skončí v slzách v náručí svého terapeuta. A po chvíli, její terapeut zkusí jinou metodu a začnou společně zpívat a Gabby začíná skrz své slzy zpívat. Můžete slyšet, jak je schopna jasně vyslovovat slova písně, která popisuje její pocity, a ona zpívá "Let it shine, let it shine, let it shine." Je to velmi silná a bolestná připomínka toho, jak krásná hudba může vyjadřit to, co slova nedokážou, v tomto případě může doslova mluvit.

Toto video s Gabby Giffords mi připomnělo dílo Dr. Gottfrieda Schlauga, jednoho z význačných vědců v oboru neurologie, studujícího hudbu a mozek na Harvardu. Schlaug je zastáncem teorie nazvané Terapie melodickou intonací, která se v poslední době stala velmi oblíbenou metodou hudební terapie. Schalug zjistil, že jeho pacienti po mrtvici s poškozením řečového centra nemohli tvořit věty o třech až čtyřech slovech, ale byli schopni zpívat slova písně, ať už to bylo "Hodně štěstí zdraví", nebo jejich oblíbená písnička od Eagles či Rolling Stones. Po 70 hodinách intenzívní výuky zpěvu zjistil, že hudba byla schopna doslova opět obnovit mozková spojení jeho pacientů a vytvořit nové řečové centrum v jejich pravé hemisféře, čímž se kompenzovalo poškození v levé hemisféře.

Když mi bylo 17, navštívil jsem laboratoř Dr. Schlauga a on mi během jednoho odpoledne ukázal něco ze špičkového výzkumu spojitostí mezi hudbou a mozkem -- muzikanti mají fundamentálně jinou mozkovou strukturu než nemuzikanti; hudba a poslech hudby může rozsvítit celý mozek, od naší prefrontální mozkové kůry až dozadu k našemu mozečku, hudba se stává neuropsychiatrickou modalitou, pomáhající autistickým dětem, lidem bojujícím se stresem, fobiemi a depresí. Pacienti trpící Parkinsonovou chorobou že jejich že jejich třes a držení těla se zlepší, když poslouchají hudbu. Pacienti v pozdním stádiu Alzheimerovy nemoci, jejichž demence postoupila natolik, že už nepoznávají vlastní rodinu, jsou schopni vyťukat na piano Chopinovu melodii, kterou se naučili, když byli malí.

K návštěvě Gottfieda Schlauga mě ovšem přivedly tyto postranní úmysly: Byl jsem ve svém životě na rozcestí, snažil jsem se vybrat si mezi hudbou a medicínou. Právě jsem dokončil první stupeň svých vysokoškolských studií a pracoval jsem jako výzkumný asistent v laboratoři Dennise Selkoe. Studoval jsem Parkinsonovu nemoc na Harvardu a zamiloval jsem se do neurologie. Chtěl jsem se stát chirurgem. Chtěl jsem se stát doktorem jako Paul Farmer nebo Rick Hodes, jako ti neohrožení muži, kteří jedou na Haiti nebo do Etiopie, léčit pacienty s AIDS, s resistentní tuberkulózou, nebo děti se znetvořující rakovinou. Chtěl jsem být lékařem Červeného kříže, nebo pracovat pro Lékaře bez hranic. Na druhou stranu jsem ale celý svůj život hrál na housle.

Hudba pro mě byla víc než vášeň. Byla to posedlost. Byl to můj kyslík. Měl jsem to štěstí a studoval jsem Juilliard School na Manhattanu, a můj hudbení debut byl se Zubinem Mehtou a Izraelským filharmonickým orchestrem v Tel Avivu. Zjistil jsem, že Gottfried Schlaug studoval hru na varhany na Vídeňské konzervatoři, ale vzdal se své lásky k hudbě, aby se mohl věnovat kariéře v medicíně. To odpoledne jsem se ho zeptal: "Jaké to pro vás bylo, rozhodnout se?"

A on řekl, že občas si přál, aby se mohl vrátit a hrát na varhany jako dřív a pokud jde o mě, medicína může počkat, ale housle nepočkají. Po dalších dvou letech studia hudby jsem se rozhodl usilovat o nemožné. Před tím, než složím zkoušky na lékařskou fakultu jako hodný indický syn a stanu se dalším Dr. Guptou. (Smích) Rozhodl jsem se tedy usilovat o nemožné a přihlásil jsem se na konkurz do vážené Losangelesské filharmonie. Byl to můj první konkurz a ve zkušebním týdnu, po třech dnech hraní za oponou, mi bylo nabídnuto místo. To byl sen. Byl to můj divoký sen hrát v orchestru, vystupovat v kultovním Koncerním sále Walta Disneyho, v orchestru, který teď řídí slavný Gustavo Dudamel, ale ještě důležitější pro mě bylo být obklopen hudebníky a učiteli, kteří se stali mojí novou rodinou, mým novým hudebním domovem.

Ovšem o rok později jsem potkal jiného hudebníka, který studoval na Juilliardově škole a ten mi zásadně pomohl najít svůj styl a utvořit si svoji identitu hudebníka. Nathaniel Ayers byl kontrabasistou na Juilliardu, ale po 20. roce svého života utrpěl řadu psychotických záchvatů. V léčebně Bellevue mu byl ordinován thorazin a on skončil o 30 let později jako bezdomovec na ulicích Skid Row v centru Los Angeles. Nathanielův příběh se stal zdrojem inspirace pro obhajobu duševně nemocných bezdomovců po celých Spojených státech, když byl zachycen v knize a ve filmu "Sólista". Já jsem se s ním spřátelil a stal jsem se jeho učitelem hry na housle. Řekl jsem mu, že kdekoliv bude mít u sebe housle a já taky, můžeme si dát lekci hraní.

Mnohokrát jsem viděl Nathaniela na Skid Row, jak hraje na housle a hudba ho může přivést zpátky z jeho nejtemnějších stavů, z toho, co se pro mé nezkušené oko zdálo být začátkem schizofrenického záchvatu. Pro Nathaniela měla hudba hlubší význam, protože znamenala komunikaci. Komunikaci tam, kde slova selhala, komunikaci, která zasáhla hlouběji než slova na úplně primární úrovni Nathanielovy psychiky, zároveň to pro mě byl i hluboký hudební zážitek. Víc a víc mě rozčilovalo, že někdo jako Nathaniel může skončit jako bezdomovec na Skid Row proto, že je duševně nemocný. Kolik desítek tisíc dalších je ještě na Skid Row a mají stejně tragický osud, jako Nathaniel, ale nikdy o nich nebude napsána kniha ani natočen film, který by jim pomohl? Někde v jádru této mojí krize, jsem vnímal, že hudba si mne vybrala a nějak jsem cítil, velmi naivním způsobem, že Skid Row opravdu potřebuje někoho jako je Paul Farmer a ne dalšího klasického hudbeníka hrajícího na Bunker Hill.

Nakonec to byl Nathaniel, kdo mi ukázal, že pokud to myslím upřímně a chci vážně něco změnit, mám už na to dokonalý nástroj. Hudba byla tím mostem, který spojoval můj svět s jeho.

Existuje nádherný citát německého romantického skladatele Roberta Schumanna, který řekl: "Poslat světlo to temnoty srdcí, to je posláním umělce." To je obzvlášť výstižný citát, protože Schumann sám trpěl schizofrenií a zemřel v psychiatrické léčebně. Inspirován tím, co jsem se naučil od Nathaniela, jsem na Skid Row založil hudební těleso nazvané Pouliční symfonie, které přinášelo světlo hudby do těch nejtemnějších koutů. Hráli jsme pro bezdomovce a duševně nemocné v útulcích a na klinikách na Skid Row, pro válečné veterány s post-traumatickými poruchami, pro uvězněné i pro lidi označované za trestně nepříčetné.

Po jedné z našich akcí v Pattonově státní nemocnici v San Bernardinu k nám přišla žena, které tekly po tváři slzy, byla ochrnutá a třásla se. S nádherným úsměvem řekla, že ještě nikdy neslyšela vážnou hudbu, myslela si, že se jí to nebude líbit, nikdy předtím neslyšela housle, ale slyšet hudbu pro ni bylo jako slyšet sluneční svit a že je ještě nikdo nenavštívil a že poprvé po šesti letech se přestala třást bez léků, když nás slyšela hrát.

Na těchto koncertech najednou zjišťujeme, že bez pódia, bez reflektorů, bez fraků předávají hudebníci obrovskou terapeutickou sílu hudby její vliv na mozek obecenstva, které by se nikdy nedostalo do koncertního sálu, nikdy by nemělo přístup k hudebnímu žánru, který provozujeme. Tak, jako medicína léčí více než jen stavební části lidského těla, stejně tak síla a krása hudby přenáší písmeno "E" uprostřed našeho oblíbeného akronymu. Hudba přenáší samotnou estetiku krásy. Synchronii emocí, kterou pociťujeme, když slyšíme Wagnerovu operu, nebo Brahmsovu symfonii nebo komorní hudbu Beethovenovu, připomíná nám to naši sdílenou, společnou lidskost, hluboce propojené vědomí a empatii, o které neuropsychiatr Iain McGilchrist řekl, že je napevno ukotvená v naší pravé mozkové hemisféře. Těm, kteří žijí v těch nejnelidštějších podmínkách duševní nemoci a jsou bez domova nebo uvězněni, hudba a krása hudby dává šanci vystoupit ze světa, který je obklopuje a uvědomit si, že jsou pořád schopni prožít něco krásného a že je stále obklopuje lidskost. Ta jiskra krásy, jiskra lidskosti přechází v naději a my víme, že ať se vydáme na cestu hudby nebo medicíny, toto je první věc, kterou musíme přenést na naše okolí, na naše obecenstvo, pokud chceme inspirovat léčení zevnitř.

Rád bych zakončil citátem Johna Keatse, anglického romantického básníka. Je to velmi známý citát. Jsem přesvědčen, že ho všichni znáte. Keats se sám také vzdal kariéry v medicíně, aby se mohl věnovat básnictví, ale zemřel, když byl o rok starší, než já. Keats řekl: "Krása ja pravda a pravda je krása. To je všechno, co na světě víme a co potřebujeme vědět." (Hudba) (Potlesk)