Robert Gupta: Hudba je lék, hudba je zdraví

Jednou šel Steve Lopez, sloupkař Los Angeles Times, ulicemi v centru Los Angeles, když zaslechl nádhernou hudbu. Jejím zdrojem byl jistý muž, okouzlující Afroameričan, bezdomovec oblečený v hadrech, který hrál na housle s pouhými dvěma strunami.

To je příběh, který mnozí znáte, protože Stevovy sloupky časem vydaly na celou knihu, která se stala základem pro film, kde Steva Lopeze hraje Robert Downey Jr. a Jamie Foxx představuje Nathaniela Anthony Ayerse. Ten studoval kontrabas na Juilliardu, jeho slibnou kariéru však ukončila rozvíjející se paranoidní schizofrenie. Nathaniel odešel z Juilliardu a úplně se sesypal. O 30 let později žil jako bezdomovec v ulicích ve Skid Row v Los Angeles. Doporučuji vám přečíst si Stevovu knihu nebo se podívat na film, nejenom kvůli porozumění krásnému vztahu, který vznikl mezi těmi dvěma, ale hlavně tomu, jak hudba ten vztah tvarovala, a jak nakonec byla tím, co pomohlo tomu, že se Nathaniel dostal ze života na ulici.

Setkal jsem se s panem Ayersem v roce 2008, před dvěma lety v koncertní síni Walta Disneyho. Skončily Beethovenova první a čtvrtá symfonie a on přišel do zákulisí se představit. Mluvil velice zábavně a společensky, o cellistovi Yo-Yo Ma a o Hillary Clintonové a o tom, že Dodgers nikdy nezvládnou světový šampionát v baseballu, všechno jenom kvůli zrádné houslové pasáži v poslední větě Beethovenovy čtvrté symfonie. Začali jsme mluvit o hudbě. Po pár dnech jsem dostal mail od Steva, že by Nathaniel měl zájem o lekci hry na housle ode mne.

Měl bych zmínit, že Nathaniel se odmítá léčit, protože jeho poslední léčba zahrnovala elektrošoky, Thorazine a pouta, a to v něm zanechalo jizvy na celý život. Výsledkem je, že je náchylný k záchvatům schizofrenie. Asi nejhůře to může dopadnout tak, že vybuchne, a pak na řadu dní zmizí, toulá se ulicemi v Skid Row, nechráněn ani před okolím, ani před hrůzami jeho vlastní mysli.

Když jsme začali první lekci ve Walt Disney Concert Hall, Nathaniel byl velice rozrušený, oči se mu šíleně blýskaly, byl úplně mimo. Přitom mluvil o neviditelných démonech a kouři a o tom, jak ho někdo tráví ve spánku.

Já jsem se bál, ne o sebe, ale bál jsem se, že ho ztratím, že se propadne do jednoho ze svých stavů, že bych zničil jeho vztah k houslím, kdybych začal mluvit o stupnicích a arpeggiích a jiných strhujících metodách houslové didaktiky. (Smích) Takže jsem pouze začal hrát. Hrál jsem první větu Beethovenova koncertu pro housle.

A jak jsem hrál, zaznamenal jsem velikou změnu v Nathanielových očích. Bylo to, jako by se dostal pod vliv neviditelného léku, chemické reakce, pro kterou bylo moje hraní katalyzátorem. A Nathanielovo šílenství se proměnilo v porozumění, tichou zvědavost a vděčnost. A při tom zázraku zvedl své housle a začal sám hrát, po paměti, útržky z houslových koncertů, které pak chtěl, abych dokončil -- Mendelssohna, Čajkovského, Sibelia. Začali jsme mluvit o hudbě, od Bacha přes Beethovena a Brahmse, Brucknera, všechny od „B“, od Bartóka až po Esa-Pekka Salonena.

A já jsem pochopil, že nejen že má encyklopedické znalosti o hudbě, ale je s touto hudbou spojen i v osobní rovině. Mluvil o ní se stejným zaujetím a porozuměním, jako když mluvím s kolegy z losangeleské filharmonie. Skrze hraní hudby a povídání si o hudbě se tento muž změnil z paranoidního, rozrušeného člověka, který se právě vrátil z potulek po ulicích města Los Angeles, v okouzlujícího, erudovaného, bystrého hudebníka, který prošel Juilliardem.

Hudba je lék. Hudba nás mění. Pro Nathaniele znamená hudba duševní zdraví. Protože hudba mu dovoluje vzít své myšlenky a bludy a ztvárnit je skrze představivost a tvořivost, do reality. Je to pro něj únik ze zmučeného stavu. A to chápu jako nejhlubší podstatu umění. To byl prapůvodní důvod, proč jsme stvořili hudbu, abychom mohli vzít něco, co existuje v nás, přímo v našem jádru, naše emoce, a skrz čočku umění, skrze naši tvořivost, jsem schopni to přetvořit ve skutečnost. Opravdovost takového vyjádření dosáhne na nás všechny a dojímá nás, inspiruje a sjednocuje.

A pro Nathaniela znamenala hudba návrat zpět mezi přátele. Spásná síla hudby ho vrátila do rodiny hudebníků, kteří mu rozuměli, rozeznávali jeho nadání a respektovali ho. Já budu vždycky s Nathanielem hrát, ať už to bude ve Walt Disney Concert Hall nebo na ulicích Skid Row, protože mi připomíná, proč jsem se stal muzikantem. Děkuju vám. (Potlesk)

Bruno Giussani: Děkujeme, díky. Robert Gupta. (Potlesk)

Robert Gupta: Chci vám zahrát něco, co jsem nestydatě ukradl cellistům. Tak mi to promiňte.

(Smích) (Hudba) (Potlesk)