Richard Wilkinson: Jak hospodářská nerovnost poškozuje společnosti

Všichni znáte pravdu o tom, co vám tu řeknu. Myslím že pocit, že nerovnost vyvolává spory a ničí společnost, existovala již před Francouzskou revolucí. Co se ale změnilo, je fakt, že se můžeme podívat na důkazy, můžeme porovnat společnosti, více a méně rovnostářské společnosti, a uvidíme, co nerovnost dělá. Provedu vás daty a pak vám vysvětlím proč propojení, která ukáži, zde jsou.

Nejprve se ale podívejme jak mizerně vypadáme. (Smích) Rád bych začal paradoxem. Tento graf ukazuje očekávanou délku života v závislosti na HDP na hlavu -- podle průměrného bohatství státu. A vidíte, že země napravo, jako Norsko a USA, jsou dvakrát tak bohaté jako Israel, Řecko a Portugalsko nalevo. Ale to nehraje žádnou roli v jejich očekávané délce života. Nic nenaznačuje tomu, že je mezi těmito ukazateli vztah. Ale když se podíváme dovnitř našich společností, uvidíme neobyčejné trendy ve zdraví, které probíhají společností. Toto, opět, je očekáváná délka života.

Toto jsou malé oblasti Anglie a Walesu -- nejchudší napravo, nejbohatší nalevo. Obrovské rozdíly mezi chudými a námi ostatními. Dokonce lidé těsně pod vrcholem mají horší zdraví než lidé na vrcholu. Takže rozdíl v přijmech znamená něco významného v rámci našich společností, ale nic v jejich vzájemném srovnání. Vysvětlením tohoto paradoxu je fakt, že uvnitř společností€ se díváme na relativní přijem nebo sociální postavení, status -- kde jsme v porovnání s ostatními a jaké jsou mezi námi mezery. A jakmile zjistíte tohle, měli byste se začít okamžitě zajímat: co se stane, když ty rozdíly rozšíříme, nebo naopak zúžíme, když uděláme rozdíly v příjmech větší nebo menší?

A to je to, co vám ukážu. Nepoužívám žádná hypotetická data. Používám data z OSN -- ta stejná, co má Světová banka -- o rozměru rozdílů v příjmech v těchto bohatých, rozvinutých, tržních demokraciích. Měřítko, které jsme použili, protože to je jednoduché na porozumění a můžete si to stáhnout, je o kolik je bohatší horních 20 % společnosti oproti spodním 20 % společnosti v každé zemi. A u těch více rovnostářských zemí nalevo vidíte -- Japonsko, Finsko, Norsko, Švédsko -- že horních 20 % je zhruba 3,5x - 4x bohatších než dolních 20 %. Ale na méně rovnostářském konci -- Velká Británie, Portugalsko, USA, Singapur -- jsou rozdíly dvakrát tak velké.. V tomto ohledu jsme (v USA) dvakrát méně rovnostářští než jiné úspěšné tržní demokracie.

A teď vám ukážu, co to dělá s našimi společnostmi. Sesbírali jsme data o problémech spojených se sociálními mapami, ty typy problémů, které jsou běžné na spodu společenského žebříčku. Mezinárodně srovnatelná data o očekávané délce života, dětské gramotnosti a výsledcích v matematice, úmrtnosti kojenců, počtu vražd, procentu populace ve vězení, porodech náctiletých, míře důvěry, obezity, duševních poruch -- což v standardní diagnostické klasifikaci zahrnuje drogovou a alkoholickou závislost -- a společenské mobilitě. Dali jsme je všechny do jednoho indexu. Všechny mají stejnou váhu. Pozice země je určena průměrem těchto věcí. A tady to vidíte v závislosti na měřítku nerovnosti, které jsem vám ukázal a které budu používat stále dokola. Ty země, kde je více nerovnosti, jsou na tom hůře ve všech těchto sociálních problémech. Je to neuvěřitelně úzký vztah. Ale když se podíváte na stejný index zdraví a sociálních problémů ve vztahu k HNP na hlavu, hrubému národnímu produktu, nic tam není, žádný vztah.

Trochu jsme se obávali, že by si lidé mohli myslet, že jsme vybírali problémy tak, aby vyhovovaly našemu argumentu a pouze vyrobili tyto důkazy, takže jsme také napsali článek do British Medical Journal o UNICEF indexu kvality života dětí. Ten obsahuje 40 různých komponent poskládaných jinými lidmi. Obsahuje např. to, jestli děti mohou mluvit se svými rodiči, jestli mají doma knihy, jaká je míra očkování, jestli jsou ve škole šikanované. Obsahuje všechno. A tady je v souvislosti ke stejnému měřítku nerovnosti. Děti se mají hůře ve více nerovných společnostech. Vysoce významný vztah. Ale ještě jednou, pokud se podíváte na měřítko dětského blahobytu ve vztahu k národnímu příjmu na hlavu, nenajdete žádný vztah, žádný náznak vztahu.

Co naznačují všechna data, která jsem vám doposud ukázal, je jedna a tatáž věc. Průměrný blahobyt v našich společnostech nezávisí již na národním příjmu a ekonomickém růstu. To je velmi důležité v chudých zemích, ale ne v bohatém, rozvinutém světě. Ale rozdíly mezi námi a kde jsme ve vztahu k ostatním jsou nyní důležité. Ukážu vám nyní některé části našeho indexu. Zde, například, je důvěra. Je to jednoduše podíl lidí, kteří se shodnou na tom, že lidem lze věřit. Pochází to z Průzkumu světových hodnot. Vidíte, že na konci s větší nerovností je podíl těch, kteří cítí, že mohou ostatním věřit, kolem 15 % populace. Ale v zemích s větší rovností se podíl zvyšuje na 60 až 65 procent. A pokud se podíváte na podíl účasti na komunitním životě nebo sociální kapitál, uvidíte velmi podobné vztahy, které jsou úzce navázané na nerovnost.

Dalo by se říct, že jsme tu stejnou práci dělali dvakrát. Nejdříve jsme ji udělali pro tyto bohaté, rozvinuté země, a poté jsme si jako samostatnou jednotku vzali všech 50 států USA -- a ptali se na tu stejnou otázku: jsou na tom méně rovné státy hůře ve všech těchto ohledech? Takže tady vidíme měřítko důvěry v obecném průzkumu společnosti od federální vlády, napojený na nerovnost. Velmi podobné rozdělení podobného rozpětí míry důvěry. Jedná se o to samé. V podstatě jsme zjistili, že téměř všechno, co se týká důvěry mezinárodně, se týká také důvěry ve těchto 50 státech v odděleném výzkumném vzorku. Nemluvíme jenom o náhodě.

Toto jsou duševní poruchy. WHO dala dohromady statistiky, za využití neměnných diagnostických interview na náhodných vzorcích populace, abychom mohli srovnat míru duševních poruch v každé společnosti. Toto je procento populace s výskytem duševní poruchy v předchozích letech. A to se pohybuje od zhruba 8 % až k trojnásobku tohoto čísla -- celé společnosti s třikát vyšším zastoupením duševních poruch. A znovu úzce napojeno na nerovnost.

Toto je graf násilí. Tyto červené tečky jsou státy USA a modré trojúhleníky jsou kanadské provincie. Ale podívejte se na ty rozdíly. Pohybujeme se od 15 vražd na milion obyvatel až ke 150. Toto je podíl populace ve vězení. Tady je rozdíl zhruba desetinásobný, Logaritmická stupnice na y ose. A pohybuje se zhruba od 40 do 400 lidí ve vězení. Tento vztah není způsoben větší kriminalitou. V některých částech je to její součástí. Ale většinou je to o více represivním trestání, přísnějších trestech. A více nerovné společnosti si také pravděpodobněji ponechaly trest smrti. Tady vidíme děti, které nedokončily střední školu. Opět vidíme poměrně velký rozdíl. Neuvěřitelně škodlivé, pokud mluvíme o využití talentů v populaci.

Toto je společenská mobilita. Je to vlastně měřítko mobility v závislosti na příjmu. V podstatě zjišťujeme: mají bohatí otcové bohaté syny a chudí otcové chudé syny, nebo to nemá žádnou spojitost? A tam, kde je více nerovnosti, je příjem otrců mnohem důležitější -- ve Velké Británii, USA. A ve skandinávských zemích je příjem otců mnohem méně důležitý. Je tu větší míra společenské mobility. A jak rádi říkáme -- a já vím, že je tu hodně Američanů v publiku -- pokud chtějí žít Američané 'americký sen', měli by jet do Dánska.

(Smích)

(Potlesk)

Ukázal jsem vám pouze několik nejdůležitějších věcí. Mohl jsem ukázat řadu dalších problémů. Problémů, které jsou většinou častější na spodu společenského žebříčku. Ale existuje nespočetné množství problému na spodu společenského žebříčku, které jsou horší ve více nerovných zemích -- ne jen o trochu horší, ale dvakrát až desetkrát horší. Pomyslete na cenu, lidskou cenu tohoto jevu.

Rád bych se vrátil ke grafu, který jsem vám už ukázal dříve, kde jsme to všechnu dali dohromady, abych vám ukázal dva závěry. První z nich je viditelný na všech grafech, a to že všechny země, které jsou na tom hůře, v jakémkoliv ohledu, se zdají být ty, kde je více nerovností, a ty, které jsou na tom dobře, se zdají být severské země a Japonsko. Takže to, co vidíme, je obecná společenská disfunkce propojená s nerovností. Nejde jen o jednu nebo dvě věci, které by byly špatně, jde o většinu věcí.

Dalším důležitým závěrem, který vám chci ukázat na tomto grafu je, že pokud se podívate na spodek, Švédsko a Japonsko, jsou to velmi rozdílné země ve všech ohledech. Postavení žen, úzká nebo rozšířená rodina, jsou na opačných stranách v rámci bohatého rozvinutého světa. Ale další opravdu podstatný rozdíl je i to, jak dosahují jejich rovnosti. Ve Švédsku je obrovský rozdíl v příjmech a ten je zmírňován zdaněním, sociálním státem, obecnými výhodami atd. Japonsko je hodně odlišné. Začíná s malými rozdíly v příjmech před zdaněním. Má nižší daně. Méňe rozsáhlý sociální stát. A v naší analýze států USA najdeme podobné kontrasty. Některé státy využívají přerozdělování, některé jsou na tom dobře, protože mají menší rozdíly příjmů před zdanění. Takže můžeme uzavřít, že nezáleží na tom, jak se dostanete k rovnosti, pokud se tam nějak dostanete.

Nemluvím o dokonalé rovnosti, ale o té, která existuje v bohatých, rozvinutých, tržních demokraciích. Další skutečně překvapující součástí této studie je fakt, že nejde jen o chudé, kteří jsou ovlivněni nerovností. Vypadá to, že je něco pravdy na tvrzení Johna Donne: "Žádný člověk není ostrovem." A v několika studiích je možné srovnat, jak jsou na tom lidé ve více nebo méně rovných společnostech na každém stupni společenského žebříčku. Tady je jeden příklad. Je to kojenecká úmrtnost. Švédové roztřídili jejich kojeneckou úmrtnost podle Britské socioekonomické klasifikace. A tak je to postaru klasifikace podle zaměstnání otce, takže svobodné matky mají vlastní kategorii. Ale pokud je tu napsané "nízká společenská třída", tak se jedná o neodbornou manuální práci. A pokračuje to přes odbornou manuální práci uprostřed, potom juniorská nemanuální práce až po vysoce postavená profesionální zaměstnání -- doktoři, právnící, ředitelé velkých společností.

Vidíte, že Švédsko je na tom lépe než Británie napříč spekterem společenského žebříčku. Největší rozdíly jsou na spodu společnosti. Ale i na vrcholu je patrná drobná výhoda v životě v rovnější společnosti. Ukazujeme to na zhruba pěti různých datech, která pokrývají vzdělávání a zdravotnictví v USA a mezinárodně. A obecný závěr vypadá všude stejně -- větší rovnost činí největší rozdíly na spodu společnosti, ale má výhody i pro ty na jejích vrcholu.

Ale měl bych také říci pár slov o tom, proč to tak je. Myslím, že tu ukazuji a mluvím o psychosociologických efektech nerovnosti. Efektech spojených s pocity nadřazenosti a podřazenosti, být oceňován nebo podceňován, respektován nebo nerespektován. Samozřejmě, tyto pocity soutěživosti o status, které z toho vycházejí, podporují také konzumerismus ve společnosti. Vedou také k pocitu nejistoty společenského postavení. Bojíme se víc o to, jak jsme hodnoceni a vnímáni druhými, jestli jsme vnímáni jako atraktivní, chytří, všechny tyto věci. Sociálně-hodnotící posouzení umocňuje strach z těchto sociálně-hodnotících posouzení.

Překvapivě, podobný výzkum probíhá v sociální psychologii: bylo vyhodnoceno 208 různých studií, ve kterých byli dobrovolníci pozvání do psychologické laboratoře a byly jim změřeny stresové hormony, jejich reakce na stresové úkoly. A v průzkumu šlo o to, jaké typy stresu nejspolehlivěji zvednou hladinu kortizolu, hlavního stresového hormonu. A závěrem bylo, že to jsou ty úkoly, které představovaly společensko-hodnotící ohrožení -- ohrožení sebedůvěry a společenského postavení, ve kterých ostatní mohou negativně hodnotit váš výkon. Tyto typy stresu mají velmi charaktersitický efekt na fyziologii stresu.

Byli jsme také kritizováni. Samozřejmě existují lidé, kterým se naše zjištění nelíbí, a lidé, pro které je překvapující. Měl bych vám říci, že pokud nás lidé kritizují pro výběr dat, tak jsme nikdy nevybírali data. Máme pravidlo, že pokud náš zdroj má data o jedné ze zemí, které studujeme, pak je to zahrnuto do analýzy. Rozhoduje náš zdroj dat, jedná-li se o spolehlivá data, ne my. Jinak by to znamenalo zkreslení.

A co ostatní země? Existuje 200 studií o zdraví v závislosti na příjmu a kvalitě v akademických publikacích. A to se netýká pouze těchto zemí, skrývají velmi jednoduchou ukázku. Stejné země, stejná měřítka nerovnosti, jeden problém po druhém. Proč nezkontrolujeme i ostatní faktory? Ukázali jsme, že HNP na hlavu nečiní žádný rozdíl. Navíc, ostatní, kteří použili více sofistikované metody v literatuře, zkontrolovali chudobu a vzdělání a tak dále.

Ale co souvislosti? Korelace sama o sobě nedokazuje souvislosti. Strávili jsme s tím velký díl času. A vskutku, lidé vidí příčinné souvislosti celkem dobře v některých z těchto výsledků. Velká změna v našem porozumění příčin chronického zdraví v bohatém rozvinutém světě je v tom, jak důležitý je chronický stres způsobený společenskými zdroji, který ovlivňuje náš imunitní systém, kardiovaskulární systém. Nebo například, důvody násilí jsou více přítomné ve více nerovných společnostech, protože lidé jsou citliví na to, když se na ně zhlíží zvrchu.

Měl bych říct, že abychom se s tím vyrovnali, měli bychom se zabývat aspekty po zdanění a před zdaněním. Musíme omezit příjem, kulturu bonusových příjmů nahoře. Myslím, že musíme učinit naše šéfy odpovědné jejich zaměstnancům ve všech možných ohledech. Myslím, že to, co byste si měli odnést domů, je, že můžeme zlepšit skutečnou kvalitu lidského života tím, že zmenšíme rozdíly mezi našimi příjmy. Najednou máme páku na psychosociální blahobyt celých společností, a to je vzrušující.

Děkuji.

(Potlesk)