Richard Seymour: Jak cítíme krásu

Když jsem byl malý -- a jen tak mimochodem, já jsem byl kdysi malý -- vyprávěl mi můj otec příběh o hodináři z 18. století. A co tento chlapík udělal: vyráběl tyto nesmírně krásné hodiny. A jednoho dne, jeden z jeho zákazníků přišel do jeho dílny a požádal ho o vyčištění hodin, které si u něj koupil. Hodinář je rozebral, a jedna z věcí, které vyndal bylo jedno z balančních koleček. Když to udělal, všiml si jeho zákazník, že na zadní straně toho kolečka bylo něco vyryto, byla tam slova. A řekl tomu muži, "Proč něco dáváte na zadní stranu kterou nikdo nikdy neuvidí" A ten hodinář se otočil a řekl, "Bůh to může vidět." No, já nejsem ani trochu věřící, ani můj otec nebyl, ale v tomto okamžiku jsem si všiml, že se něco děje tady. Cítil jsem něco v této změti cév a nervů, a musí tam být také nějaké svaly, myslím. Ale já jsem něco cítil. A byla to fyziologická reakce. A od tohoto okamžiku, od mého věku v té době, jsem začal o věcech přemýšlet jiným způsobem.

A když začala má kariéra dizajnéra, začal jsem si klást jednoduché otázky: Krásu si myslíme, nebo ji cítíme? Pravděpodobně už teď na to odpověd znáte. Asi si myslíte, no, já nevím přesně, co si myslíte, ale já si myslím, že je to o tom krásu cítit. A tak jsem ve své dizajnérské kariéře pokračoval dál a začal jsem objevovat některé vzrušující věci. Jedna z nejranějších prací byla v automobilovém dizajnu -- některé velmi zajímavé práce se dělaly tam. A během hromady této práce jsme něco našli, nebo já jsem něco objevil, co mě opravdu fascinovalo, a možná si na to vzpomenete. Vzpomínáte si na to, když se světla jednoduše zapnula a vypnula, klik klik, když se zavřely dveře v autě? A potom někdo, myslím, že to bylo BMW, představil světlo, které se vypínalo pozvolna. Vzpomínáte si? Já si to pamatuji jasně. Pamatujete si, kdy jste byli poprvé v autě, které to dělalo? Já si pamatuji, jak tam sedím a myslím si jak je to fantastické. Vlastně jsem nikdy nepoznal nikoho, kdo by neměl rád, když se světlo zhasíná pomalu. Myslel jsem si ''co to sakra je.''

A tak jsem si o tom začal klást otázky. A ta první byla, že jsem se ptal lidí: "Líbí se vám to?" "Ano." "Proč?! A oni odpovídali. "Hm, je to takové přirozené." nebo "je to příjemné." A já si pomyslel, to není dost dobré. Můžeme se na to podívat trochu víc zblízka, protože jako dizajnér potřebuji slovník, potřebuji klaviaturu toho, jak to opravdu funguje. A tak jsem udělal pár experimentů. A najednou jsem si uvědomil, že tam bylo něco, co přesně toto dělalo -- ze světla do tmy v šesti sekundách -- přesně toto. Víte, co to je? Někdo z vás?

Když používáme tuto část, tu myslící, tu pomalou část mozku. To není myšlenka, to je pocit. Uděláte mi laskavost? Na dalších 14 minut nebo jak ještě dlouho budu mluvit, budete něco cítit, uděláte to?

Nechci po vás, abyste tak moc přemýšleli, jako to, abyste cítili. Cítil jsem náznak uvolnění spolu s očekáváním. A na co jsem přišel, bylo kino nebo divadlo. Vlastně se to odehrává právě zde -- ze světla do tmy v šesti sekundách. A když se to stane, sedíte tam a myslíte si "Ne, ten film už začne," nebo je to spíš, "To je fantastické. Těším se na to. Cítím očekávání?'' No, já nejsem neurolog. Nevím ani, jestli existuje něco jako podmíněný reflex. Ale mohlo by. Protože lidé, se kterými mluvím na severní polokouli a chodí do kina, tohle cítí. A někteří lidé, se kterými mluvím a kteří nikdy neviděli film nebo nebyli v divadle, to nechápou stejným způsobem. Každý to má rád, ale někdo mnohem raději než ostatní.

A to mě vede k tomu o tom uvažovat jiným způsobem. My to necítíme. Myslíme si, že krása se nachází v limbické části mozku -- pokud to není zastaralá idea. To jsou ta místa, centra slasti, a možná to, co vidím, prožívám a cítím, obchází mé uvažování. Zasíťování z našich smyslových orgánů do těchto míst je kratší než jakékoliv jiné, které musí skrz myslící část, mozkovou kůru. Dorazí jako první. Jak to můžeme zprovoznit? A kolik z této reaktivní části pochází z toho, co už známe nebo o čem se něco naučíme?

To je jedna z nejkrásnějším věcí, které znám. Je to plastikový sáček. A když jsem jej viděl poprvé, myslel jsem si, ''ne, v něm není žádná krása.'' Později po jeho prohlédnutí jsem si uvědomil, že když jej dám do špinavé kaluže, nebo do proudu koliformních bakterií nebo dalších odporných věcí, tak ta špinavá voda proteče díky osmóze skrze stěny toho sáčku a skončí uvnitř jako čistá, pitná voda. A náhle mi tento plastový sáček přišel mimořádně krásný.

A teď vás požádám znovu abyste zapnuli svá emoční centra. Poprosím vás, abyste vypnuli mozek, a chtěl bych vás požádat, abyste pouze něco cítili. Podívejte se na to. Co cítíte? Je to krásné? Je to zajímavé? Dívám se velmi důkladně na vaše obličeje. Tam sedí celkem znuděný gentleman a pár dam, které působí nepříliš zaujatým dojmem a poslouchají jen na půl ucha. Možná je za tím jistá nevinnost. Nyní vám řeknu, co to je. Jste připraveni? Je to poslední čin na zemi malého 5-ti letého děvčátka jménem Heidi předtím, než zemřela na rakovinu páteře. Je to poslední věc, kterou udělala, její poslední fyzický akt. Podívejte se na ten obrázek. Podívejte se na tu nevinnost. Podívejte se na krásu v tom. Je to teď krásné?

Stop. Stop. Jak se cítíte? Kde to cítíte? Já to cítím zde. Cítím to tady. A dívám se do vašich tváří, protože vaše obličeje mi něco říkají. Mimochodem, ta dáma támhle pláče. Ale co děláte? Dívám se, co lidé dělají. Pozoruji jejich obličeje. Všímám si reakcí. Protože musím vědět, jak lidé reagují na věci. A jeden z nejběžnějších výrazů, když se setkáváme s krásou, s něčím dechberoucně krásným, je to, čemu říkám O.M.G. (Ó můj Bože). A jen tak mimochodem, není žádné potěšení v takovém výrazu. Není to "to je krása!" Obočí udělá toto, oči se rozostří a ústa visí pootevřená. To není výraz radosti. Je v tom něco jiného. Děje se tam něco zvláštního. Potěšení se zdá být zušlechtěné celou řadou různých věcí, které do toho vstupují.

Břitkost je slovo, které jako dizajnér miluji. Znamená, že něco vyvolá obrovskou emocionální reakci, častěji spíše smutnou emocionální reakci, ale to je část toho, co děláme. Není to jenom o těch pěkných věcech. A to je to dilema, to je ten paradox krásy. Vážně, mluvíme o všech možných věcech -- směsi věcí, které jsou dobré, špatné, vzrušující, děsivé -- abychom ukázali senzorické ovlivnění, porozumění tomu, co se děje. Patos se zjevně objeví jako část toho, co jsme viděli v tom obrázku malé dívenky. A také triumf, tento pocit překonání, toto "Já jsem o tom nevěděl. Ach, to je něco nového." A to je v tom zabaleno také. A když poskládáme tyto nástroje z dizajnérského úhlu pohledu, jsem z toho neskutečně rozrušený, protože to jsou věci, které, jak jsme již říkali, zdánlivě dorazí do mozku ještě předtím, než je rozpoznáme a než s nimi můžeme manipulovat -- elektrochemické triky.

Co mě také ještě velmi zajímá: Je možné oddělit vnitřní a vnější krásu? Tím myslím vnitřně krásné věci, které jsou dokonale krásné, univerzálně krásné. To je těžké objevit. Možná máte pár příkladů. Je velmi těžké najít něco, co se každému zdá jako velmi krásná věc bez toho, aniž bychom k tomu předem přidali určité množství informací. Mnoho z nich je spíše vnějších. Je to zprostředkované informací před samotným pochopením. Nebo je informace dodána až na samotném konci, jako v případu kresby dívenky, kterou jsem vám ukázal.

Když mluvíme o kráse, nemůžeme pominout fakt, že se dělá mnoho experimentů tímto způsobem s obličeji a věcmi, které máme. A myslím si, že jedna z nejnudnějších věcí je ta, že krása je o symetrii. Nuž, očividně není. Toto je zajímavější, když je ukazován obličej pouze z poloviny, a má se doplnit do seznamu jeho hodnocení od nejvíce krásných po nejméně krásné, a následně se ukáže celý obličej. Přišlo se na to, že se jedná téměř vždy o naprostou shodu. Takže to není o symetrii. Tato dáma má zrovna částečně asymetrický obličej, přičemž obě jeho části jsou krásné. Ale obě jsou rozdílně.

A jako designér se do toho musím vložit, takže jsem jej rozložil na kousky asi takto, a snažil se pochopit, jaké ty jednotlivé díly jsou, a také to cítit. Teď cítím pocity radosti a krásy, když se podívám na to oko. Nestaví se mi z něho obočí. Ani ucho to se mnou nedělá. Takže nevím, jak moc mi to pomáhá, ale pomáhá mi to dobrat se míst, odkud jednotlivé signály pocházejí. A jak jsem řekl, nejsem neurolog, ale k tomu porozumět, jak mohu poskládat věci, které minou velmi rychle tuto myslící část a dovedou mě k příjemným prekognitivním prvkům.

Anais Nic a Talmud nám stále opakovali, že nevidíme věci, jaké jsou, ale jací jsme my sami. Tak vám teď bezostyšně něco poodhalím, něco, co je pro mě krásné. Toto je F1 MV Agusta. Aaaach. Je opravdová -- myslím, že vám nemohu vyjádřit, jak úžasný je tento objekt. Ale vím také, proč je pro mě tak jedinečný, protože to je palimpsest věcí. Má spoustu a spoustu vrstev. To je pouze část, která vyčnívá v naší fyzické dimenzi. Je to však něco mnohem většího. Vrstva za vrstvou legendy, sportu, detailů, které se doplňují. Myslím, že i když teď projdu jen část z nich -- vím něco o laminárním proudění, co se týče objektů, které doslova řezají vzduch, a tady to umí velmi dobře, jak můžete vidět. A to mě vzrušuje. Cítím to zde.

Tenhle kousek, velké tajemství automobilového designu -- ovládání zpětných zrcátek. Není to o tvarech, je to o tom, jak tvary odráží světlo. Tato věc mihotá světlem, když se pohybujete, a stává se tak kinetickým objektem přesto, že stále stojí na místě -- jen díky tomu, jak je brilantně odladěný odraz. Tento malý reliéf na šlapce mimochodem pro řidiče znamená, že se pod tím něco děje -- v tomto případě se jedná o hnací řetěz, který se pravděpodobně točí rychlostí 300 mil za hodinu, a bere si přitom energii ze stroje. Jsem neskutešně vzrušený, když má mysl a mé oči přeletí přes tyto věci.

Má titanové lakování. Nedokážu vám vysvětlit, jak úžasné to pro mě je. Tak se zabrání tomu, aby se matice za vysoké rychlosti uvolnily z kol. Teď jdu opravdu do toho. A samozřejmě závodní motorka nemá žádný pořádný stojan, ale tato, protože se jedná o motorku na silnici, tady se vše odklopí a složí do této malé mezery. Takže to zmizí. A ani vám nedokážu popsat, jak je těžké vytvořit tento chladič, který je zaoblený. Proč bychom to dělali? Protože vím, jak je možné přidat tomu kolu na aerodynamice. Takže je to mnohem dražší, ale je to krásné. A to všechno je završeno touto značkou -- Agusta, Count Agusta, s úžasnou historií těchto věcí.

To, co nemůžete vidět, je génius, který toto stvořil. Massimo Tamburini. V Itálii jej nazývají "Klempíř," nebo také "Maestro," protože on je skutečně inženýr, umělec a sochař v jedné osobě. Je v tom tak málo kompromisu, který není vidět.

Ale bohužel musí lidé jako já uzavírat neustále komprosisy, co se týče krásy. Musíme s tím vyjít. Takže já musím pracovat s dodavateli a technologiemi a současně se musím popasovat se vším ostatním, a tak do toho začínají přicházet kompromisy. A tak se na ni podívám. A musím udělat malý kompromis tady. Musím trochu posunout tyto části, ale jen o milimetr. Nikdo si toho nevšiml, že? Viděli jste, co jsem udělal? Posunul jsem tři věci o milimetr. Pěkné? Ano. Krásné? Možná méně. Ale potom příjde samozřejmě zákazník a řekne, že to nehraje žádnou roli. Tak je to v pořádku, nebo ne? Další milimetr? Nikdo si nevšimne těch rozdělených mezer a změn. Je to tak jednoduché ztratit krásu, protože je tak neskutečně těžké krásy dosáhnout. A pouze pár lidí to dokáže. Cíleně vybraná skupina to nedokáže. Tým lidí to dokáže zřídkakdy. Je potřeba centrální mozkové kůry, jestli chcete, abychom mohli instrumentovat všechny jednotlivé elementy ve stejný okamžik.

Toto je krásná karafa na vodu -- někteří z vás ji znají -- je od designéra jménem Ross Lovegrove. Je to dost blízko skutečné kráse. Když víte, jaká je voda, můžete to objevit. Je to půvabné, protože je to ztělesnění něčeho osvěžujícího a lahodného. Možná se mi líbí více než vám, protože vím, jak je to zatraceně těžká práce něco takového udělat. Je to obtížné až otupujícím způsobem vytvořit něco, co tak reflektuje světlo, co vyjede z výrobní linky v pořádku a jede až na konec, aniž by se to převrátilo. Za tím, stejně jako v příběhu o labuti, jsou miliony věcí, kterých je těžké dosáhnout. Takže tomu patří opravdu všechna čest. Je to fantastický příklad, prostá věc. A ta, kterou jsem vám ukázal předtím byla samořejmě velmi komplexní. A každá z nich pracuje s krásou, i když trochu rozdílným způsobem.

Hádám, že si vy, stejně jako já, užíváte pohled na tančící baletku. A část toho prožitku je v tom, že víte, jak je to náročné. Možná si také uvědomujete, jak je to neskutečně bolestivé. Viděl někdo z vás někdy baletčiny prsty na nohou poté, co odtančila na špičkách? Během toho, co dělá ty půvabné arabesky a plié a ty další věci, děje se tam dole něco hrozného. Pochopení toho nás vede k většímu a rozsáhlejšímu uvědomění si krásy a toho, o co vlastně jde.

Zde užívám špatně mikrosekundy, tak si jich prosím nevšímejte. Ale co teď musím udělat, když znovu cítím, abych mohl dodávat dost těchto enzymů, z těchto spouštěčů do raného stádia procesu, abyste je zachytili ne vaším myšlením, ale vašimi pocity. Uděláme si malý experiment. Dobře, jste připraveni? Něco vám na velmi, velmi krátký moment ukážu. Jste připraveni? Dobře. Myslíte si, že se jednalo o kolo, když jsem vám to poprvé ukázal? Není to kolo. Něco mi řekněte. Myslíte si, že jste to viděli jen na chvilku? Ano, viděli. Myslíte si, že to bylo moderní? Ano myslíte. Tento malý impulz, tato informace se do vás dostala ještě předtím. A protože je tam váš mozek nastartovaný, musí se s tím teď vypořádat. A ta skvělá věc je, že tato motorka tak byla vytvořená, aby tohoto efektu docílila, že se jedná o zelenou technologii, která je pro vás dobrá je lehká a zapadá celá do budoucnosti.

Je to špatně? No, v tomto případě ne, protože se jedná o velmi, velmi ekologický kousek techniky. Ale jste otroci toho prvního zablesknutí. Jsme otroci prvních zlomků vteřiny -- a to je místo, kde velká část mé práce musí vyhrát nebo prohrát v regále v obchodě. Vyhraje nebo prohraje v tomto okamžiku. Uvidíte 50, 100, 200 věcí v regále když kolem něho projdete, ale já musím pracovat v této oblasti, abych dosáhl toho, že vás to zasáhne jako první.

A nakonec úroveň, kterou miluji, úrověň vědomosti. Někteří z vás to znají, čímž jsem si jistý. Co je na tom neskutečné, a způsob, jakým se k tomu rád vracím, je to, že když vezmeme něco, co nesnášíme nebo co nás nudí jako skládání oblečení, -- a když to umíte dělat -- kdo z vás tohle umí? Někdo z vás už to zkusil? Ano? Je to fantastické, že? Podívejte se na to. Chcete to vidět znovu? Nemáme čas. Mám už jen 2 minuty do konce, tak už si to nezopakujeme. Ale jděte na web, na YouTube a vyhledejte si "skládání trička." To je způsob, jakým málo placení mladí lidé skládají trička. Možná jste to nevěděli. Ale jaký z toho máte pocit? Já se cítím skvěle, když to dělám, těším se na to, a když o tom řeknte někomu dalšímu -- jako už jste možná udělali -- vypadáte dost chytře. Ta bublina vědění, která sedí kolem, ty věci, co nic nestojí, protože vědění je zadarmo -- dejme to dohromady a kam se dostaneme?

Forma následuje funkci? Jen někdy. Jen někdy. Forma je funkce. Forma je funkce. Informuje nás, mluví s námi, dává nám odpovědi předtím, než jsme vůbec na něco pomysleli. Proto jsem přestal používat slova jako "forma," a přestal jsem používat slova jako "funkce" jako dizajnér. Co se nyní snažím následovat je emoční funkcionalita věcí. Protože, když to budu dělat správně, dokážu dělat krásně věci, a to stále znovu a znovu. A vy víte, co tyto produkty a služby jsou, protože některé z nich vlastníte. Jsou to věci, které popadnete, když váš dům hoří. Vytvoření toho emočního pouta mezi tou věcí a vámi je elektrochemický trik, který nastane ještě předtím, než na to pomyslíte.

Velmi vám děkuji.

(potlesk)