Ray Zahab putuje na jižní pól

Před měsícem jsem tam stál. 90 stupňů jižní šířky, vrchol spodní strany zeměkoule, jižní geografický pól. Stál jsem tam po boku svých dvou přátel Richarda Webera a Kevina Vallelyho. Společně jsme zrovna pokořili rychlostní rekord na jižní pól. Trvalo nám to 33 dní, 23 hodin a 55 minut. Rekord jsme překonali o 5 dní. Tímto jsem se stal prvním člověkem v dějinách, který tuto 650 mil dlouhou túru, z Hercules Inlet na jižní pól, pokořil čistě pěšky, bez lyží.

Mnoho z vás si asi říká: "Počkejte, je to téžké dokázat?" (Smích) Představte si, že táhnete saně podobné těm ve videu s 80 kilogramy vybavení, které potřebujete k přežití na túře Antarktidou. Každý den je 40 stupňů pod nulou. Proti vám silný protivítr. Nastane doba, kdy budete muset zdolat praskliny v ledu, takovéto trhliny. Některé z nich v sobě skrývají ošidné můstky, které se mohou kdykoliv zřítít, a vy zmizíte se svými saněmi v propasti a už vás nikdo nikdy neuvidí. A co je na tom nejhorší? Podívejte se na horizont. Ano, cesta je pořád do kopce. Protože jižní pól leží ve výšce 3050 m. A vy začínáte na úrovni moře.

Naše expedice vlastně nezačala na Hercules Inletu, v bodě, kde led oceánu přechází na pevninu Antarktidy. Začala před téměř dvěma roky. Já a pár kamarádů jsme zrovna dokončili 111 denní běh napříč Saharou. A když jsme tam byli, dozvěděli jsme se o závažnosti nedostatku vody v Severní Africe. Také jsme zjistili, že mnoho z problémů v severní Africe se nejvíce týká mladých lidí. Po 111 dnech běhání v písku jsem přišel za manželkou domů. A řekl jsem: "Pokud je blbec jako já schopnej přejít poušť, dokážeme vše, na co se zaměříme." Ale pokud mám pokračovat s těmito dobrodružstvími, musím pro ně mít důvod kromě samotného pokoření.

Tehdy jsem potkal výjimečného človeka, Petera Thuma, který mě inspiroval svými činy. Pokouší se vyřešit problémy s vodou, krizi, která trápí celý svět. Jeho odhodlání mne inspirovalo k tomu vymyslet tuto expedici. Běh na jižní pól a interaktivní internetovou stránku, kam budu moci přilákat mladé lidi, studenty a učitele z celého světa, aby se jako aktivní členové účastnili expedice se mnou. Takže nápad byl mít stránku, kde bychom každý z 33 dní psali o věcech jako ozonová díra a jak si kvůli ní musíme zakrývat obličeje, jinak riskujeme spálení. Dále věci jako překonávání mnoha mil sastrugam -- závěje zmrzlého sněhu, které mohou být hluboké po pas. Povím vám, překonávání sastrug s 80 kilovými saněmi je jako kdyby ty saně vážily 800 kg, opravdu se to tak zdálo.

Psali jsme na tuto stránku denně, psali jsme si se studenty, kteří nás sledovali. Někdy jsme šli 10 hodin denně, někdy 15, někdy dokonce 20, abychom dodrželi plán. Občas jsme krátce dřímali na saních v 40 stupňovém mrazu. Naopak studenti z celého světa se nás ptali na otázky. Mladí lidé se ptají na úžasné věci.

Jedna z mých oblíbených: Je - 40 °C a vy musíte na záchod, kam jdete a jak to uděláte? Na to odpovídat nebudu. Odpovím ale na pár častějších dotazů.

Kde spíte? Spali jsme ve stanu, který byl velmi nízký. Protože vítr na Antarktidě je tak silný, že by ho jinak odvál.

Co jíte? Jedno z mých oblíbených jídel na expedici bylo máslo a slanina. Je to asi milion kalorií. Spálili jsme kolem 8500 kalorií za den. Takže jsme to potřebovali.

Kolik baterií s sebou máte pro všechno vybavení? Skoro žádné. Všechno vybavení, včetně filmového vybavení, bylo napájeno sluncem.

Vycházíte spolu? V to teda doufám. Protože přijde chvíle, kdy jeden z vašich parťáků bude muset vzít velkou jehlu, propíchnout jí zanícený puchýř a vysát jej.

Ale teď vážne, opravdu jsme spolu vycházeli. Měli jsme totiž společný cíl, chtěli jsme inspirovat ty mladé lidi. Byli našimi kolegy! Byli pro nás inspirací. Příběhy, které jsme poslouchali, nás dostaly na jižní pól. Internetová stránka fungovala výborně jako obousměrný způsob komunikace. Mladí lidé v severní Kanadě, děti na základní škole, které tahaly sáňky na školním dvoře, zatímco si hrály na Richarda, Raye a Kevina. Úžasný.

Dorazili jsme na jižní pól. Schoulili jsme se ve stanu, ten den bylo - 45 °C, nikdy na to nezapomenu. Podívali jsme se na sebe a nemohli jsme uvěřit, co jsme zrovna dokázali. Pamatuji si, jak jsem se díval na kluky a myslel si: "Co si odnesu z této výpravy?" Vy víte? Opravdu. Že jsem super odolnej?

Do dnešního dne běhám dohromady 5 let. A pár let předtím jsem kouříval krabičku denně a vedl jsem velice sedavý styl života. Co si odnáším z této cesty, ze svých cest, je, že každým kouskem věřím, že můžeme učinit nemožné možným. Toto se dovídám ve svých 40 letech. Dovedete si to představit, teď vážne, dovedete si to představit? Dovídám se to ve svých 40 letech. Představte si, že vám je 13 a posloucháte, co říkám, a věříte tomu. Děkuji moc. Děkuji. (Potlesk)