Phil Plait: Jak ochránit Zemi před asteroidy

Chtěl bych s vámi mluvit o něčem docela velikém. Začneme takhle. Před 65 milióny roky zažili dinosauři špatný den. (Smích) Kus skály, který měl v průměru 6 mil [9,6 km] a pohyboval se rychlostí asi 50x vyšší než je rychlost kulky vystřelené z pušky, narazil do Země. V jediném okamžiku uvolnil veškerou svou energii, což vedlo k výbuchu, který byl skutečně ochromující. Kdybyste vzali všechny jaderné zbraně, které kdy byly vyrobeny v letech vrcholící studené války, všechny je poskládali dohromady a odpálili ve stejném okamžiku, odpovídalo by to jedné milióntině energie, která byla tehdy uvolněna. Pro dinosaury to byl opravdu špatný den. Jasné?

Skála s průměrem 6 mil je opravdu veliká. Všichni žijeme zde v Boulderu [Colorado, Spojené státy]. Když se podíváte z okna, vidíte Longs Peak, nejspíš jej znáte. Vezměte tedy Longs Peak a umístěte ho do vesmírného prostoru. Vezměte Meeker, Mount Meeker. Přidejte ho tam a rovněž ho umístěte do vesmírného prostoru, a Mount Everest a K2 a indické velehory. Pak si začnete uvědomovat, o jak veliké skále tady mluvíme. Víme, že byla takhle veliká vzhledem k účinku, jaký měla, a kráteru, jaký po sobě zanechala. Zasáhla oblast, kterou dnes známe jako Yucatán, v Mexickém zálivu. Tady to můžete vidět, zde je poloostrov Yucatán, možná rozeznáte ostrov Cozumel u východního pobřeží.

Tady je vidět, jak veliký kráter vznikl. Byl obrovský. Abyste si udělali představu o jeho velikosti, tak, tady to máte. Měřítko je 50 mil nahoře, 100 kilometrů dole. Ta věc měla průměr 300 kilometrů - 200 mil - byl to ohromný kráter, bylo vyhloubeno obrovské množství zeminy, která se rozptýlila po celé zeměkouli a všude založila požáry, zvedla dost prachu na to, aby zakryl Slunce. Vyhynulo 75 procent živočišných a rostlinných druhů na Zemi. Je třeba říci, že ne všechny asteroidy jsou takhle veliké. Některé jsou menší. Tady je jeden, který se objevil nad Spojenými státy v říjnu 1992. Objevil se v pátek večer. Proč je tohle důležité? Protože tehdy zrovna začínaly být populární videokamery a lidé je nosili, rodiče je nosili, na fotbalové zápasy svých dětí, aby si natočili, jak jejich děti hrají fotbal. A jelikož se ten asteroid objevil v pátek, mohli natočit tyhle skvělé záběry, jak se rozpadá při přeletu nad Západní Virginií, Marylandem, Pensylvánií a New Jersey, dokud neprovedl tohle s jedním autem v New Yorku. (Smích)

Tohle není zrovna 200-mílový kráter, ale můžete tady vidět ten kámen, jak tady leží, veliký zhruba jako fotbalový míč, který zasáhl to auto a způsobil tu škodu. Celá ta věc byla pravděpodobně veliká asi jako školní autobus, když se poprvé objevila. Rozpadla se působením atmosférického tlaku, rozdrolila se, a pak jednotlivé kusy spadly na různá místa a napáchaly škody. Určitě byste nechtěli, aby vám tohle spadlo na nohu nebo na hlavu, protože by to dopadlo takhle. To by bylo špatné. Nedošlo by ale k vyhubení všeho živého na Zemi, což je dobře. Ukazuje se ale, že to nutně nemusí být něco, co má průměr 6 mil, aby to způsobilo veliké škody. Existují tělesa někde mezi maličkým kamenem a ohromnou skálou, a jestli někdo z vás někdy byl poblíž města Winslow v Arizoně, tak tam je v poušti kráter, který je tak známý, že se mu říká Meteor Crater.

Pro vaši lepší představu - tohle má průměr asi jednu míli [1,6 km]. Pokud se podíváte, tak tam nahoře je parkoviště a tady vidíte zaparkované karavany. Má tedy průměr asi jednu míli a je 600 stop [183 m] hluboký. Těleso, které tenhle kráter vyhloubilo, mělo pravděpodobně průměr 30 až 50 yardů [27,5-45,7 m], bylo tedy zhruba tak veliké jako tento přednáškový sál Mackey Auditorium. Přiletělo ohromnou rychlostí, narazilo do země, vybuchlo a explodovalo s energií zhruba dvacetimegatunové jaderné bomby - tedy velice silné bomby. Stalo se to 50 000 tisíci roky, takže to možná zahubilo pár bizonů nebo antilop nebo něčeho podobného tam na poušti, ale pravděpodobně to nezpůsobilo celosvětovou zkázu.

Ukazuje se, že tyhle věci nemusí narazit do země, aby napáchaly veliké škody. V roce 1908, nad Sibiří, poblíž Tunguzské oblasti - pro ty z vás, kteří jsou fanoušky Dana Aykroyda a viděli "Krotitele duchů", tak když tam mluví o největším střetu dvou dimenzí od výbuchu nad Sibiří v roce 1909, říká to datum špatně, ale to je jedno. (Smích) Stalo se to roku 1908. Ale to nevadí. Dá se to přežít. (Smích) Do atmosféry Země přiletěla tedy další skála a tentokrát vybuchla nad zemí, několik mil nad povrchem Země. Teplo uvolněné explozí zapálilo les dole na zemi a pak přišla šoková vlna, která pokácela stromy na stovkách čtverečních mil kolem. Škody byly ohromné. A tahle skála byla opět veliká asi jako přednáškový sál, ve kterém teď sedíme.

V případě Meteor Crateru sestávala z kovu, který je mnohem tvrdší, a proto se dostala až dolů na zem. Těleso nad Tunguzskou oblastí patrně sestávalo z horniny, která se mnohem více drolí, a proto vybuchlo ve vzduchu. V každém případě zde ale hovoříme o ohromných explozích, o 20 megatunách. Když tahle tělesa vybuchnou, nenapáchají ekologické škody celosvětového rozsahu. Nezpůsobí něco podobného, co udělal zabiják dinosaurů. Nejsou na to zkrátka dost veliké. Napáchají ale celosvětové hospodářské škody, protože ani nutně nemusejí dopadnout na zem, aby takové škody způsobily. Nemusí zničit celý svět. Kdyby měla jedna z těchto věcí dopadnout v podstatě kdekoli, vyvolalo by to paniku. Ale kdyby se objevila nad městem, důležitým městem - ne, že by nějaké město bylo důležitější než jiná města, ale na některých jsme více závislí s ohledem na globální ekonomiku - mohlo by to pro nás jako pro civilizaci znamenat ohromné škody.

Takže teď, když jsem vás vyděsil k smrti... (Smích) Co s tím můžeme dělat? Dobře? Je to potenciální hrozba. Chtěl bych zde podotknout, že jsme nezažili tak obrovský náraz jako v případě zabijáka dinosaurů již 65 miliónů let. Je to velmi vzácný úkaz. K těm menším dochází častěji, ale je to tak v řádech tisíciletí, možná vždy po několika stoletích nebo po několika tisících letech, nicméně je to přesto něco, čeho si musíme být vědomi. Dobře, tak co s nimi můžeme dělat? V první řadě je musíme najít. Tohle je obrázek asteroidu, který kolem nás proletěl v roce 2009. Je přímo tady. Ale jak vidíte, je nesmírně slabě viditelný. Nevím, jestli ho vůbec vidíte z poslední řady. Tohle kolem jsou hvězdy. Tahle skála měla průměr asi 30 yardů, byla tedy veliká asi jako ta, která vybuchla nad Tunguzskou oblastí, a jako ta, která před 50 000 roky zasáhla Arizonu.

Tahle tělesa jsou slabě viditelná. Je těžké je spatřit a obloha je skutečně velká. Nejdřív je musíme najít. Dobrá zpráva je, že je hledáme. NASA na to vyčlenila peníze. National Science Foundation [Národní vědecká nadace] i další země mají na této činnosti veliký zájem. Vyrábíme dalekohledy, které pátrají po této hrozbě. To je úžasný první krok, ale co následuje po něm? Druhým krokem je to, že když vidíme, že se k nám asteroid blíží, musíme ho zastavit. Jak to uděláme? Asi jste slyšeli o asteroidu nazvaném Apophis. Pokud ne, tak uslyšíte. Pokud jste slyšeli o roce 2012 a mayském konci světa, tak uslyšíte i o Apophisu, protože stejně sledujete všechny ty stránky, které zvěstují zkázu.

Apophis je asteroid, který byl objeven v roce 2004. Má průměr zhruba 250 yardů [228,6 m], takže je poměrně veliký - je veliký, větší než fotbalový stadion - a přeletí kolem Země v dubnu 2029. Bude přelétávat tak blízko, že se vlastně dostane pod naše meteorologické družice. Zemská přitažlivost vychýlí jeho oběžnou dráhu natolik, že pokud to vyjde přesně, pokud proletí touto oblastí vesmíru, touto oblastí ve tvaru ledviny, které se říká klíčová dírka, zemská přitažlivost vychýlí jeho dráhu letu natolik, že za sedm let, třináctého dubna, což, jak bych chtěl poznamenat, je pátek, roku 2036... (Smích) - tyhle věci si nemůžete naplánovat - do nás Apophis narazí. Má průměr 250 metrů, takže způsobí neuvěřitelné škody.

Dobrá zpráva nicméně je, že pravděpodobnost, že skutečně proletí tou klíčovou dírkou a při dalším přeletu do nás narazí, je jedna ku miliónu, zhruba - velice, velice malá pravděpodobnost, takže já osobně kvůli tomu nemám špatné spaní a vůbec se tím netrápím. Nemyslím si, že by Apophis byl problém. Apophis je vlastně skrytým požehnáním, protože nás upozornil na nebezpečnost těchto těles. Byl objeven před několika málo lety a za několik málo let do nás může narazit. Nestane se to, ale nabízí se nám tak možnost zkoumat tento druh asteroidů. Doposud jsme v podstatě nerozuměli těm klíčovým dírkám, ale teď jim rozumíme a ukazuje se, že to je skutečně důležité, protože jak zastavíte asteroid jako je tenhle?

Když se vás zeptám - co se stane, když budete stát v prostředku silnice a vaším směrem pojede auto? Co uděláte? Uděláte tohle. Je to tak? Uhnete. Auto projede kolem vás. Nedokážeme sice pohnout Zemí, alespoň ne snadno, ale dokážeme pohnout malým asteroidem. A jak se ukázalo, už jsme to vlastně udělali. V roce 2005 NASA vyslala sondu nazvanou Deep Impact, která narazila - narazila jednou ze svých částí do jádra komety. Komety jsou velice podobné asteroidům. Cílem nebylo odtlačit kometu z cesty. Cílem bylo vytvořit kráter, vyhloubit otvor ve hmotě a podívat se, co je pod povrchem té komety, o čemž jsme se dozvěděli docela dost. Tou kometou jsme trošku malinko pohnuli, ne nijak moc, ale o to v tu chvíli nešlo. Zamyslete se ale nad tím. Ta věc obíhá Slunce rychlostí 10 mil za vteřinu, 20 mil za vteřinu. Vystřelili jsme na ni vesmírnou sondu a zasáhli ji. Dobře? Představte si, jak složité to asi je, a my jsme to dokázali. To znamená, že to dokážeme znovu.

Když to bude třeba, když uvidíme asteroid letící směrem k nám, mířící přímo na nás, a budeme na to mít dva roky, bum! Zasáhneme ho. Můžete zkusit - jestli se díváte na filmy, možná si říkáte, proč nepoužijeme jadernou zbraň. Můžete to zkusit, ale problém je v načasování. Vystřelíte na to těleso jadernou zbraň, a musíte ho vyhodit do vzduchu v rozmezí několika milisekund nebo ho jednoduše minete. A je s tím spojeno mnoho dalších problémů. Je to nesmírně obtížné. Ale jenom něco trefit? To je dost snadné. Myslím, že to dokáže dokonce i NASA a už prokázali, že to zvládnou. (Smích) Problém je, co se stane, když zasáhnete asteroid, změníte jeho oběžnou dráhu, změříte ji a pak zjistíte, no, super, teď jsme ho natlačili do klíčové dírky, takže za tři roky do nás narazí.

No, já si v takovém případě řeknu, tak nic. Fajn. Nenarazí do nás za šest měsíců. To je dobře. Teď máme tři roky na to vyzkoušet něco jiného. Můžete ho zasáhnout znovu. To je takové upachtěné řešení. Možná ho natlačíte do třetí klíčové dírky nebo tak, takže je lepší to nezkoušet. A teď se dostávám k tomu, co prostě zbožňuji. (Smích) Po tom nadupaném "Rrrrr BUM! Trefíme ho přímo do obličeje" si navlékneme sametové rukavičky. (Smích) Existuje skupina vědců, inženýrů a astronautů, která si říká The B612 Foundation [Nadace B612]. Ti z vás, kteří četli "Malého prince", doufám chápou, proč si tak říkají. Malý princ žil na asteroidu, který se jmenoval B612.

Jsou to chytří lidé - muži a ženy - astronauti, jak jsem říkal, inženýři. Rusty Schweickart, který se účastnil mise Apollo 9 jako astronaut, se na tom podílí. Dan Durda, můj kamarád, který je autorem tohoto obrázku, pracuje zde na Southwest Research Institute v Boulderu na Walnut Street. Vytvořil ten obrázek právě z tohohle důvodu a je vlastně jedním z astronomů, který pro ně pracuje. Když uvidíme asteroid, který narazí do Země, a budeme mít dost času, můžeme jej zasáhnout tak, aby se přesunul na lepší oběžnou dráhu. V tomto případě vyšleme sondu, která bude muset vážit jednu nebo dvě tuny. Nemusí být příliš veliká - několik tun, nijak zvlášť veliká - a pak ji umístíte poblíž asteroidu. Nepřistanete přímo na něm, protože tyhle věci se pořád otáčejí kolem dokola. Je velice těžké na nich přistát. Místo toho se k němu přiblížíte.

Gravitační síla asteroidu začne přitahovat sondu, která má masu několik tun. Má maličkou titěrnou gravitační sílu, ale stačí to na to, aby mohla působit na ten asteroid, a vy už máte připravené rakety, takže můžete - hm, tady to skoro nemůžete vidět, ale jsou tu oblaka kouře od raket - a vy vlastně, ty dva objekty jsou propojeny svou gravitační silou, a pokud budete tou sondou velice pomalu, velice, velice pozvolna pohybovat, můžete velice snadno přesunout tu skálu na bezpečnou oběžnou dráhu. Můžete ji dokonce umístit na oběžnou dráhu kolem Země, kde bychom ji mohli vytěžit, ale to už je úplně něco jiného. Do toho se tady nebudu pouštět. (Smích) Ale zbohatli bychom! (Smích)

Takže se nad tím zamyslete, dobře? Ve vesmírném prostoru kolem nás létají obrovské skály a narážejí do nás a působí nám škody, ale my jsme přišli na to, co a jak s tím udělat, a všechno, co je k tomu třeba, je připravené. Máme připravené astronomy s dalekohledy, kteří po nich pátrají. Máme chytré lidi, velice, velice chytré lidi, kteří o tom uvažují a snaží se přijít na to, jak vyřešit tenhle problém, a máme k tomu potřebnou technologii. Ta sonda nemůže používat chemické rakety. Chemické rakety mají příliš silný tah, příliš velikou tahovou sílu. To by tu sondu odstřelilo někam pryč.

Vymysleli jsme něco, čemu říkáme iontový motor - motor s velice, velice, velice nízkým tahem. Vyvíjí sílu, jakou by měl kus papíru ve vaší ruce, je nesmírně slabý, ale dokáže fungovat měsíce a roky a zajišťovat tu velice pozvolnou tahovou sílu. Pokud je někdo z vás fanouškem původní série "Star Treku", tak tam narazili na loď mimozemšťanů, která měla iontový motor, a Spock řekl: "Jsou velice technicky vyspělí. S tímhle motorem jsou sto let před námi." No a my teď ten iontový motor máme. (Smích) Nemáme loď Enterprise, ale iontový motor máme. (Potlesk) Spock. (Smích)

Takže... tohle je ten rozdíl, tohle je ten rozdíl mezi námi a dinosaury. Tohle se přihodilo jim. Nám se to stát nemusí. Rozdíl mezi dinosaury a námi je v tom, že my máme vesmírný program a můžeme volit a můžeme tedy změnit svou budoucnost. (Smích) Jsme schopni změnit svou budoucnost. Není nutné, aby za 65 miliónů let na naše kosti padal někde v muzeu prach. Mnohokrát vám děkuji. (Potlesk)