Neil Pasricha: Jak být Perfektní ve 3 "P"

Takže - perfektní příběh: Vše začalo před 40 lety, když moje máma a můj táta přišli do Kanady. Máma odešla z Nairobi v Keni. Táta opustil malou vesnici u Amritsaru v Indii. A sem se dostali na konci 60. let. Usadili se na šedém předměstí asi hodinu východně od Toronta. A začali svůj nový život. Šli poprvé k zubaři, dali si svůj první hamburger a počali své děti. Já a moje sestra jsme vyrůstali tady a prožili jsme klidné, šťastné dětství. Měli jsme rodinu, dobré přátele a klidnou ulici. Vyrůstali jsme a brali jako samozřejmost spoustu věcí, které moji rodiče za samozřejmé považovat nemohli, když vyrůstali oni sami. Jako třeba fungující elektřinu v domě, školy na jednom konci ulice a nemocnice na druhém a zmrzlina na dvorku. Vyrůstali jsme a dospívali. Šel jsem na střední, odmaturoval jsem. Odstěhoval jsem se z domu a našel si práci. Našel jsem si holku, usadil se -- vím, že to zní jako blbý seriál nebo písnička od Cat Stevense.

(Smích)

Ale život byl v pohodě. Fakt v pohodě. Rok 2006 se hodně vydařil. Pod jasnou modrou oblohou jsem se v červenci, ve vinařské oblasti v Ontariu oženil obklopený 150 členy rodiny a přáteli. Rod 2007 se náramně vydařil. Ukončil jsem školu a vydal se s mými nejbližšími kamarády na cesty. Na tomto obrázku jsem já a můj kamarád Chris u pobřeží Tichého oceánu. Z okénka našeho auta jsme viděli tuleně a hned jsme zastavili, abychom si je vyfotili a pak jsme je zakryli našimi velkými hlavami. (Smích) Takže je vůbec nevidíte, ale bylo to fascinující, věřte mi.

(Smích)

Roky 2008 a 2009 byly trochu těžší. Vím, že tomu tak bylo pro mnoho lidí, ne jen pro mě. Zaprvé, zprávy byly dost závažné. Ještě pořád jsou a byly i předtím, ale když jste listovali novinami, zapnuli si televizi, byly tam zprávy o tajících ledovcích, válkách všude ve světě, zemětřeseních, hurikánech a ekonomice, která se potácela na hraně kolapsu až do se do něj skutečně dostala a spousta z nás ztratila domov, práci, nebo přišla o důchod či o živobytí. Roky 2008 a 2009 byly pro mě těžké z jiného důvodu. Toho času jsem řešil hodně osobních problémů. Moje manželství procházelo krizí a s ženou jsme se stále více odlučovali. Jednoho dne přišla z práce a sebrala odvahu a přes spoustu slz jsme si upřímně promluvili. A pak řekla "Už Tě nemiluju." To byla jedna z nejbolestnějších věcí, které jsem kdy slyšel a rozhodně nejhorší věc, která mi zlomila srdce, až do doby o měsíc nato, kdy jsem slyšel něco, co mě zasáhlo ještě více.

Můj kamarád Chris, ten, kterého jsem vám před chvíli ukázal, bojoval již nějakou dobu s psychickou poruchou. A ti z vás, kteří zažili, co psychické poruchy znamenají, vědí, jak náročný boj s nimi může být. Mluvil jsem s ním po telefonu o půl jedenácté v neděli večer. Bavili jsme se o pořadu, na který jsme se toho večera dívali. A v pondělí ráno, zjistil jsem, že Chris odešel. Velice smutně, vzal si svůj vlastní život. A to byla skutečná rána.

Když mě tyto temná mračna obklopovala, bylo pro mě skutečně náročné myslet na něco pozitivního. Řekl jsem si ale, že skutečně potřebuju způsob, jak se zaměřit na něco pozitivního. Tak jsem jednoho večera přišel domů z práce, zapl jsme počítač a spustil svou malou stránku s názvem 1000awsomethings.com (awsome = perfektní). Snažil jsem si vybavit ta jednoduchá, základní potěšení, která všichni tak milujeme, ale moc o nich nemluvíme -- věci jako obsluha restaurace, která sama bez pořádání doplní váš nápoj, to, že jste první stůl, který na svatební hostině dostane jídlo, teplé spodní prádlo, právě vytažené ze sušičky nebo když se otevře nová pokladna v obchodě a najednou jste první v řadě -- i když jste ještě předtím byl poslední ve vedlejší řadě.

(Smích)

A pomalu, zatím co jsem psal, jsem se začal dostávat do lepší nálady. Tedy, denně je založeno 50.000 blogů. Takže ten můj byl jenom jedním z těchto 50.000. A nikdo kromě mojí mámy ho nečetl. Tedy, měl bych zmínit, že počet mých čtenářů razantně narostl a to o 100 %, když máma přeposlala můj blog tátovi. (Smích) A najednou jsem byl strašně překvapený, když ho navštěvovaly desítky lidí. A ještě více nadšený jsem byl, když jich byly tucty, a pak stovky a tisíce a miliony. Začínalo to být větší a větší. Až jednoho dne zazvonil telefon a hlas na druhé straně řekl: "Právě jste vyhrál ocenění Nejlepší světový blog." Říkal jsem si, že to zní jako nějaký podvod. (Smích) (Potlesk) Do které africké země chcete, abych převedl všechny mé peníze? (Smích) Ale mýlil jsem se, tak jsem hned sedl na letadlo a nakonec jsem se procházel po červeném koberci spolu se Sarah Silveman a Jimmym Fallonem a Marthou Stewart. A šel jsem si na pódium pro cenu za Nejlepší blog. A celé tohle překvapení a to nadšení bylo přebito jenom po mém návratu do Toronta, kde na mě v poštovní schránce čekaly žádosti od 10 literárních agentů o rozhovo Posuneme se v čase do minulého roku, kdy se moje kniha "The Book of Awesome" stala jedničkou na seznamu nejlépe prodávaných knih 20 týdnu v řadě.

(Potlesk)

Ale řekl jsem, že s vámi chci dnes udělat 3 věci. Řekl jsem, že vám povím Perfektní příběh. Chtěl jsem vám také povědět o třech "P" toho, jak být perfektní a nakonec pro vás mám myšlenku na závěr. Povězme si tedy o těch třech "P". Během pár posledních let jsem neměl moc času na přemýšlení. Ale teprve nedávno jsem měl šanci zastavit se a zeptat se sám sebe: Co mi pomohlo, aby moje stránka rostla tak rychle a abych rostl i já sám? A tyhle věci jsem si pro sebe shrnul jako tři "P". Jsou to přístup, povědomí a přirozenost. O každém vám v jenom v krátkosti něco povím.

Takže přístup: Všichni jsme jednou dole a jednou zase nahoře. Nikdo z nás nedokáže předvídat budoucnost, ale jednu věc o ní víme a tou je, že nikdy nebude podle toho, jak si ji naplánujeme. Všichni si budeme užívat úspěchy a velké dny a zážitky, úsměvy při promocích, první tanec na svatbě a zdravé dítě křičící na porodním sále, ale mezi tím vším také budeme občas dole. Je to smutné a není ani příjemné o tom mluvit, ale možná vás opustí manžel, přítelkyně vám zahne, bolesti hlavy možná budou vážnější, než jste si mysleli nebo vašeho psa srazí na ulici auto. A taky to není nijak hezké, ale vaše děti se mohou dostat do problémů s ostatními nebo něco horšího. Vaše máma možná dostane rakovinu, váš táta se na vás možná naštve. V životě jsou také chvíle, kdy se budete cítit osamocen, se sevřeným žaludkem a smutkem v srdci. A když vás tyhle špatné zprávy dostihnou, a vy je nasajete jakou houba, přeju si jen, abyste si pamatovali, že vždy máte 2 možnosti jak z toho ven. Tou první je, že můžete nadávat a vztekat se do nekonečna nebo druhá, můžete chvíli smutnit a pak vyrazit vstříc budoucnosti plní nové naděje. Mít správný přístup je o volbě číslo dvě a vybrat si ji bez ohledu na to, jak náročné to je, bez ohledu jak moc to bolí, vybrat si ji a vyrazit kupředu a vyrazit vstříc budoucnosti.

Dalším P je povědomí. Strašně rád trávím čas s malýma dětma. Miluju to, jak vidí svět kolem sebe, protože ho vidí poprvé v životě. Zbožňuju to, jak dokážou zírat na broučka, který leze po chodníku. Miluju to, jak dovedou zírat s otevřenou pusou na první baseballový zápas, který vidí, s očima otevřenýma dokořán a s vlastní rukavicí, jak poslouchají pálku narážející do míčku a chroustání buráků a cítí tu vůni hotdogů. Miluju to, jak dokážou strávit hodiny hledáním pampelišek na zahradě až z nich udělají věneček na stůl k večeři na Díkuvzdání. Miluju, jak vidí svět kolem sebe, protože tenhle svět vidí poprvé. Vytváření si povědomí o věcech kolem sebe je v nás všech. My všichni jsme jednou byli malými dětmi. A tenhle malý chlapec je stále ve vás. Tahle malá dívka je ve vás. Jsou tam A vnímání věcí kolem sebe je jen o pamatování si, že všechno co vidíte, jste také jednou viděli poprvé. Také to bylo jednou poprvé, když jste trefili na sérii zelených na semaforu při cestě domů z práce. Jednou poprvé jste také prošli kolem otevřených dveří pekárny a ucítili vůní pečiva nebo poprvé, kdy jste vytáhli z kapsy staré bundy 20 dolarů a řekli si "Našel jsem peníze."

Posledním P je přirozenost. A k tomuhle bych vám rád řekl krátký příběh. Pojďme zpátky do roku 1932, kdy se na burákové farmě v Georgii narodil malý chlapec jménem Roosevelt Grier. Roosevelt Grier, nebo Rosey Grier jak mu lidé říkali, rostl až dospěl do 130 kg těžkého a 2 metry vysokého obránce ragby. Je to ten s číslem 76 na obrázku. Tady je s celou "děsivou čtyřkou". Toto byli 4 hráči L.A. Rams v 60. letech, proti kterým jste rozhodně nechtěli jít. Byli to tvrdí ragbisti, kteří dělali to, co měli rádi, tedy rozbíjení lebek a trhání rukou na ragbiovém hřišti. Ale Rosey Grier měl ještě jednu vášeň. Ve svém nitru také miloval vyšívání. A zbožňoval pletení. Říkal, že ho to uklidňuje a pomáhá mu to relaxovat, zbavilo ho to strachu z létání a pomohlo mu to seznámit se s kočkama. Toto jsou jeho slova. Tedy, miloval to natolik, že když zkončil s hraním začal chodit do vyšívacích klubů. A dokonce vydal knihu s názvem "Vyšívání pro muže od Roseyeho Griera." (Smích) (Potlesk) Perfektní obálka. Pokud se podíváte blíže, uvidíte že vyšívá sám sebe.

(Smích)

A to co se mi na tomhle příběhu tak líbí, je to, že Rosey Grier je tak přirozená osoba. A to je přesně to, o čem přirozenost je. Je to o tom, být sám sebou a být s tím spokojený. A myslím si, že pokud jste přirození, nakonec budete následovat hlas svého srdce a ten vás dovede na místa, do situací a do rozhovorů, které se vám budou líbit a budete si je užívat. Potkáte lidi, se kterýma si budete chtít povídat. Dostanete se na místa, o kterých jste snili. A nakonec půjdete tam, kam vás srdce potáhne a bude se cítit velice spokojeně. Toto byly mé tři "P".

Pro svou myšlenku na závěr bych se chtěl vrátit zpátky do chvíle, kdy mí rodiče přišli do Kanady. Nevím, jaké to asi mohlo být, když přišli do nové země v jejich 25 letech. Nevím to, protože jsem to nikdy neudělal. Ale věřím, že to chtělo velmi silný přístup z jejich strany. Myslím tak, že si museli vytvořit povědomí o věcech, které je obklopovaly a ocenit ty maličkosti, které vidíte poprvé v novém světě. A taky si myslím, že museli být velic přirození, musíte být skutečně sami sebou, pokud se chcete vyrovnat s tím, čemu jste vystaveni.

Chtěl bych teď svůj TEDTalk asi na 10 sekud pozastavit, protože v životě není moc příležitostí k tomu udělat něco takového a moji rodiče sedí tady v první řadě. Chtěl bych je požádat, jestli mohou, aby se postavili. Chci jenom říci, díky moc!

(Potlesk)

Když jsem vyrůstal, táta mi zbožňoval vyprávět příběh z jeho prvního dne v Kanadě. Je to nádherný příběh, protože, když vystoupili z letadla na letišti v Torontu, byli přivítání skupinou lidí ze sdružení, které jsem si jistý vede někdo z lidí tady mezi námi. (Smích) A tahle skupina uspořádala velký oběd na uvítanou pro všechny nové přistěhovalce do Kanady. A můj táta vyprávěl, že vysedl z letadla a šel na tento oběd kde byla ohromná spousta jídla. Byl tam chleba, malé nakládané houby, byly tam olivy a malé bílé cibulky. Studené krůtí růlky, šunkové růlky, růlky z pečeného vepřového a malé kostičky sýra. Byly tam chlebíčky s tuňákovou pomazánkou a vajíčkovou pomazánkou a taky s lososí pomazánkou. Byly tam lazáně a zapékané těstoviny, buchty a máslové koláčky a taky koláče, spousta různých koláčů. A když táta tehnle příběh vyprávěl, říkal: "Nejlepší na tom všem bylo to, že jsem až na chleba nikdy nic z toho neviděl!" (Smích) "Nevěděl jsem, co z toho je maso a co je zelenina, jedl jsem olivy s koláčem." (Smích) "Nevěřil jsem prostě tomu, kolik věcí tady seženeš"

(Smích)

Když mi bylo 5, chodil jsem s tátou na nákupy. A on běžně s údivem koukal na ty malé popisky na ovoci a zelenině. Říkával: "Dívej, věřil by jsi že tady mají mango z Mexika? Mají jablka z Jižní Afriky. Věřil by jsi, že mají datle z Maroka?" Říkal: "Víš vůbec, kde Maroko je?" A já na to: "Je mi 5, nevím ani kde jsem teď. Je tohle Tesco?" Táta říkal: "Já taky nevím, kde Maroko je, ale najdeme ho." Tak jsme si ty datle koupili a šli jsme domů. A vytáhli jsme atlas z poličky a hledali jsme tak dlouho, než jsme tu mystickou zemi neobjevili. A až jsme ji našli, táta říkal: "Věřil by jsi, že někdo tam lezl nahoru na strom, utrhl tyhle datle, hodil je na náklaďák, zavezl je až do přístavu a z odtud je vezli celou cestu přes Atlantik, pak je hodili na další náklaďák a vezli celou tu dlouhou cestu do malého obchůdku tady před našim domem, aby nám je prodali za 25 centů? Já říkal: "Tomu nevěřím." A táta: "Já tomu taky nemůžu uvěřit. Všechno je tak zajímavé. Je spousta věcí, za které můžeme být šťastní."

A když nad tím přemýšlím, má naprostou pravdu, existuje spousta věcí, za které můžeme být šťastní. Jsme jediným druhem, na jediném obyvatelném kusu skály, v celém velkém vesmíru, který zatím známe, druhem, který je schopný zažívat tolik zajímavých věcí. Jsme jediní, kdo má architekturu a zemědělství. Jsme jedini, kdo mají šperky a demorkacii. Máme letadla a dálnice, vybavení domovů a znamení zvěrokruhu. Máme časopisy o módě, domácí párty. Můžete se dívat na hororový film s příšerama. Můžete jít na koncert a poslechnout si kytary jak hrají. Máme knihy, bufety, rádiové vlny, nevěsty a horské drány. Můžete spát v čistém povlečení. Můžete jít do kina a mít skvělá místa. Můžete cítět vůni pečiva, procházet se v dešti, mačkat bublinkovou fólii nebo si zdřímnout.

Tohle všechno máme, ale máme pouze 100 let na to, abychom si to užili. A to je ta smutná část. Pokladní ve vašem obchodě, váš mistr v továrně, člověk, který od vás bere peníze za parkovné, nebo ten z telefonní společnosti, co vám volá během oběda, každý učitel, kterého jste kdy měli, každý, kdo se vedle vás kdy probudil, každý politik v zemi i každy herec ve filmech, úplně každý ve vaší rodině, každý koho milujete, všichni v téhle místnosti a i vy budou mrtví během stovky let. Život je tak nádherný, ale máme jen tak málo času užít si a vychutnat všechny ty maličkosti, které ho tvoří příjemným. A ta chvíle je právě teď, a všechny další jsou odpočítávány, všechny tyhle okamžiky stále a stále mizí.

Už nikdy nebudete tak mladí jako jste teď. Právě proto věřím, že pokud žijete svůj život, se správným přístupem, vybíráte si cestu vpřed a pokrok pokáždé, když je život těžký, žijete s povědomím o tom, co je kolem vás, žijete svým malým dítětem v sobě a vidíte všechny ty maličkosti, které dělají život krásným a jste přirození v tom, kým jste, jste sámi sebou a jste s tím spokojení necháváte své srdce, aby vás vedlo a dostáváte se na místa, kde se vám líbí, pak si myslím, že prožijete život, který bude plný spokojenosti a věřím, že budete mít život skutečně perfektní.

Děkuju.