Naomi Klein: Závislí na nebezpečí

Právě jsem podnikla něco, co jsem ještě nikdy předtím neudělala. Strávila jsem týden na moři, na výzkumné lodi. Nejsem vědkyně, ale doprovázela jsem významný vědecký tým z Univerzity v Jižní Floridě, který mapuje pohyb ropy rozlité společností BP v Mexickém zálivu. Mimochodem toto je naše loď. Vědci, se kterými jsem tam byla, nestudovali vliv ropy a dispersantů na velké živočichy -- jako jsou ptáci, želvy, delfíni a jiná okouzlující zvířata. Zabývají se těmi nejmenšími živočichy, kteří slouží jako potrava těm o trochu větším, kteří jsou nakonec snědeni velkými zvířaty. Zjistili, že i jen stopové množství ropy a dispersantů může být vysoce toxické pro fytoplankton, což je velmi špatná zpráva, protože na něm záleží spousta života. Takže na rozdíl od toho, co jsme slyšeli před několika měsíci, jak se 75 procent té ropy jaksi zázrakem vytratilo, a my si s tím nemusíme dělat starosti, ta zkáza pokračuje. Razí si cestu vzhůru potravinovým řetězcem. To by nás nemělo překvapit. Rachel Carsonová -- kmotra moderního environmentalismu -- nás před tímto varovala již v roce 1962. Upozorňovala, že "muži hubiitelé" -- jak jim říkala -- ti, kteří kobercově bombardovali města a pole toxickými insekticidy jako je DDT, se snažili zničit jen ty malé živočichy, hmyz, ne ptáky. Ale na jedno zapomněli: na skutečnost, že ptáci se živí larvami, že drozdi stráví spoustu červů, kteří jsou nyní plní DDT. A tak se drozdí vejce nevyklubala, a zpěv ptáků se vytratil, města utichla. Proto se ta kniha jmenuje "Tiché jaro". Snažím se přijít na to, co mě opětovně přivádí do Mexického zálivu, i přestože jsem Kanaďankou, a nevedou sem ani mé rodinné kořeny. Myslím, že je to kvůli tomu, že mám pocit, že jsme si ještě plně neuvědomili význam této katastrofy, co to znamená být svědkem toho, jak je do na našeho světa proražena díra, co to znamená, sledovat živě v televizi, jak se obsah Země řine ven 24 hodin denně po dobu měsíců. Poté, co jsme si po dlouhou dobu říkali, jak naše nástroje a technologie mohou ovládat přírodu, jsme najednou byli tváří v tvář naší slabosti, nedostatku kontroly, když ta ropa vytryskla a my se ji jakkoliv snažili zadržet -- ucpáním, zakrytím, a nezapomenutelně "odpadkovou injekcí" -- zářný nápad střílet staré pneumatiky a golfové míčky dolů do díry ve světě. Ještě víc zarážející než dravá síla valící se z té studny byla bezohlednost, s kterou byla ta síla rozpoutána -- lehkomyslnost, nedostatek plánování, které byly příznačné pro tuto operaci od vrtání až po úklid. Jednu věc však nedomrlé vylepšování společnosti BP osvětlilo, a to že naše společnost došla příliš daleko v ochotě riskovat věci, které jsou vzácné a nenahraditelné -- a že tak činíme bez záložního plánu, bez strategie, jak z toho ven. BP rozhodně nebylo naší první zkušeností s tímto chování v posledních letech. Naši vůdci se ženou do válek a namlouvají si pohádky o oslavách a uvítacích průvodech, a pak následují léta smrtící nápravy škod, Frankensteinovské obléhání a navyšování sil, potlačování vzpour, a opět, žádný plán jak z toho ven. Naši finanční mágové se běžně stávají obětí obdobné přehnané sebedůvěry, přesvědčují sami sebe, že ta poslední bublina je nový druh trhu -- ten, který nikdy neklesne. Když k tomu nakonec nevyhnutelně dojde, ti nejlepší a nejchytřejší sáhnou po finanční verzi "odpadkové injekce" -- v tomto případě házení obrovských sum velmi potřebných veřejných peněz dolů do úplně jiného typu díry. Jako v případě BP je díra nakonec ucpána, alespoň načas, ale ne dřív než si to vyžádá vysokou cenu. Musíme přijít na to, proč dopouštíme, aby k takovým věcem docházelo, neboť se nacházíme uprostřed něčeho, co je možná naší nejvyšší sázkou vůbec: rozhodnutí co dělat či nedělat ve vztahu ke klimatickým změnám. Jak jistě víte, velké množství času se nejen v této zemi, ale na celém světě, věnuje debatě o klimatu. Otázce "Co když vědci mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) nemají pravdu?" Mnohem relevantnější otázkou -- slovy Evelyn Fox Kellerové, fyzičky z MIT, -- však je "Co když tito vědci mají pravdu?" Vzhledem k tomu jak mnoho je v sázce, klimatická krize jasně volá po tom, abychom jednali preventivně -- teorie říká, že když je lidské zdraví a prostředí značně ohroženo, a jsou-li následky nevratné, nemůžeme si dovolit čekat na naprostou vědeckou jistotu. Je lepší chybovat na straně opatrnosti. Navíc břemeno prokazování, že dané jednání je bezpečné, by nemělo být na straně veřejnosti, která může být poškozena, ale spíše na průmyslu, který má z dané činnosti zisk. Ale klimatická politika v bohatých zemích -- v té míře v jaké vůbec existuje -- není postavena na opatrnosti, ale spíše na analýze "cost-benefit" -- která hledá způsob jednání, o kterém si ekonomové myslí, že bude mít nejmenší dopad na náš HDP. Takže spíše než se ptát, jak si opatrnost žádá, co můžeme co nejrychleji abychom se vyhnuli možné katastrofě, klademe bizarní otázky jako : "Do kdy nejdéle můžeme čekat, než začneme opravdu snižovat emise? Můžeme to odsunout do roku 2020, 2030, 2050?" Nebo se ptáme, "O kolik můžeme nechat planetu oteplit a stále to přežít? Může to být o dva stupně, o tři, nebo -- k čemuž směřujeme nyní -- o čtyři stupně Celsia?" A mimochodem, předpoklad, že můžeme bezpečně ovládat neuvěřitelně spletitý klimatický systém Země, jako kdyby měla termostat, činit planetu ani ne moc teplou, ani ne moc studenou, ale tak akorát -- tak trochu ve stylu zlatá střední cesta -- je čistá fantazie, která nepřichází od klimatologů, ale od ekonomů, kteří roubují své mechanismy myšlení na vědu. Skutečnost je taková, že jednoduše nevíme, kdy oteplování, které jsme způsobili, bude nezvratné vzhledem ke zpětným vazbám systému. Takže ještě jednou, proč takhle bláznivě riskujeme s tím nejcennějším? Možná vás teď napadá řada různých vysvětlení, jako například chamtivost. To je oblíbené vysvětlení a skrývá se v něm mnoho pravdy. Protože velký risk, jak všichni víme, přináší velký zisk. Dalším vysvětlením bezohlednosti, které často slýcháme, je arogance. Chamtivost a arogance jsou vzájemně propojené, když přijde na bezohlednost. Například, jste-li 35letý bankéř, který vydělává 100krát víc než neurochirurg, pak potřebujete příběh, potřebujete historku, která tento nepoměr ospravedlní. A ve výsledku nemáte tolik možností. Buď jste neuvěřitelně dobrý podvodník, a prostě vám to prochází -- obehráli jste systém -- nebo jste zázračné dítě, jakého svět ještě neviděl. Obě možnosti -- zázračné dítě i podvodník -- vás učiní přehnaně sebevědomým, a tím pádem více náchylným ještě víc v budoucnu riskovat. Mimochodem, Tony Hayward, bývalý ředitel BP, měl na stole plaketu, na které bylo vyryto toto inspirující motto: "O co by ses pokusil, kdybys věděl, že nemůžeš neuspět?" Tohle je ve celkem oblíbená plaketa a vy jste dav úspěšných a ambiciózních, takže se vsadím, že někteří z vás tuto plaketu mají. Nestyďte se. Odsunout strach z neúspěchu stranou může být celkem dobrá věc, trénujete-li na triatlon nebo se připravujete na TED přednášku, ale osobně si myslím, že lidé, kteří mají moc zničit naše hospodářství a zdevastovat naše životní prostředí, by raději měli mít na stěně obraz Ikara, protože -- možná ne konkrétně tento -- ale chci, aby si neustále uvědomovali možnost neúspěchu. Takže máme nenasytnost, máme přehnanou sebedůvěru / aroganci, ale vzhledem k tomu, že jsme zde na TEDWomen (TEDženy), vezměme v úvahu ještě další faktor, který může v určité malé míře přispívat ke společenské bezohlednosti. Nebudu tenhle bod příliš rozvíjet, ale studie ukazují, že ženy - investorky jsou mnohem méně náchylné k bezohlednému riskování než muži, právě proto, jak už jsme slyšeli, že ženy nemají tendenci trpět přehnanou sebedůvěrou tak jako muži. Takže se ukazuje, že být méně placen a chválen, má i své výhody -- přinejmenším pro společnost. Na druhou stranu, neustále slyšet, že jste nadaní, jedineční a zrození k tomu, abyste vládli, má pro společnost výrazně stinné stránky. A tento problémem -- říkejme tomu úskalí zvýhodnění -- nás, myslím, posouvá blíže ke kořenům naší společné bezohlednosti. Protože my všichni -- alespoň na severní polokouli -- muži i ženy, jsme součástí tohoto poselství. Takže o čem tu mluvím. Ať už jim aktivně věříme nebo je uvědoměle odmítáme, naše kultura zůstává v sevření jistých archetypálních příběhů o naší nadřazenosti nad druhými a nad přírodou. Příběh o objevování nových krajů, o dobývajících průkopnících, příběh o osudovosti, příběh o zkáze a spáse. A ve chvíli, kdy si myslíte, že se tyto příběhy upadají v zapomnění a že jsme je překonali, objeví se na těch nejpodivnějších místech. Například, na tuto reklamu jsem narazila před dámskými toaletami na letišti v Kansas City. Je na nový odolný telefon od Motoroly, a ano, opravdu tam stojí, "Uhoďte matku přírodu do tváře." A neukazuji to proto, abych se pustila do Motoroly -- to je jen bonus. Ukazuji to, protože -- nejsou sponzorem, že ne? -- protože, svým způsobem to je hloupá verze našeho mýtu o civilisaci. Dávali jsme matce přírodě facky a vyhráli jsme. Vždy vyhrajeme, protože naším osudem je vládnout přírodě. Ale tohle není jediná pohádka, kterou si o přírodě namlouváme. Je tu ještě jedna, stejně důležitá, o tom, jak moc je ta samá matka příroda životadárná a nezničitelná, takže její hojnost nemůžeme nikdy vyčerpat. Poslechněme si ještě jednou, co řekl Tony Hayward. "Mexický záliv je velmi velký oceán. Množství ropy a dispersantů, které tam vypouštíme, je nepatrné v porovnání s celkovým objemem vody." Jinými slovy oceán je velký, on se s tím dokáže vyrovnat. Tento základní předpoklad nevyčerpatelnosti nás vede k tomu, že bezohledně riskujeme. Protože to je náš hlavní příběh: Jakkoliv to pokazíme, vždy tu ještě něco zbyde -- další voda, další půda, další nevyužité zdroje. Nová bublina nahradí tu starou. Přijde nová technologie, aby napravila škody, které tu zanechala ta předchozí. Jistým způsobem to je i příběh o osídlení Ameriky, údajně nevyčerpatelné kraje, do kterých Evropané utíkali. Je to rovněž příběh moderního kapitalismu. Neboť to bylo právě bohatství této země, co umožnilo zrození našeho ekonomického systému, toho, který nemůže přežít bez neustálého růstu a nekonečných zásob nových neprozkoumaných zemí. Problém je, že tento příběh nebyl nikdy pravdivý. Země měla vždy své limity, ty jen byly mimo náš dohled. A nyní na tyto limity narážíme na několika frontách. Věřím, že to víme, a i přesto se nacházíme uvězněni v jakési vypravěčské smyčce. Nejen že stále dokola vyprávíme ty samé oposlouchané příběhy, ale nyní tak činíme se zuřivostí a vztekem, že to, upřímně, až hraničí s nevkusem. Jak jinak vysvětlit kulturní prostředí obývané Sarah Palinovou. Na jednu stranu nás nabádá "vrtejte, co to jen jde," protože Bůh vložil tyto zdroje do země, abychom je využili. A na druhou stranu oslavuje ve svém televizním pořadu nedotknutelnou krásu divoké Aljašky. Jak je toto dvojité poselství šílené, tak je uklidňující. Ignorujte plížící se obavy, že jsem konečně narazili na zeď. Stále zde není hranic. Vždy tu budou další země. Takže se přestaňte strachovat a nakupujte. Kdyby to tak bylo jen o televizním pořadu Sarah Palinové. V ekologických kruzích často slyšíme, že spíše než přecházet k obnovitelným zdrojům, pokračujeme dál, jak jsme zvyklí. Bohužel, to je příliš optimistický pohled. Pravdou totiž je, že jsme již vyčerpali obrovské množství jednoduše dostupných fosilních paliv, že už jsme se dostali do období mnohem většího rizika, do doby extrémní energie. To znamená těžbu ropy v nejhlubších vodách, včetně zamrzlého Arktického moře, kde odstraňování následků může být jednoduše nemožné. To znamená velkoplošné hydraulické dobývání plynu a rozsáhlou povrchovou těžbu uhlí, jaké jsme ještě neviděli. A tím nejkontroverznějším způsobem jsou dehtové písky. Vždy mě překvapí jak málo lidé mimo Kanadu vědí o dehtových píscích v Albertě, u kterých se letos očekává, že se stanou hlavním zdrojem ropy dovážené do USA. Stojí za to tohle trochu rozvést a porozumět tomu, protože věřím, že ilustruje bezohlednost a cestu, kterou jsme si zvolili, lépe než cokoliv jiného. Zde se dehtové písky nachází, pod jedním z posledních úžasných severských boreálních lesů. Tato ropa není tekutá, nemůžete jen tak vyvrtat díru a čerpat ji nahoru. Ropa z dehtových písků je pevná, smíšená se zeminou. Takže abyste se k ní dostali, musíte nejdříve vykácet ty stromy. Potom strhnete svrchní půdy a dostanete se k ropnému písku. Tento proces vyžaduje velké množství vody, která je následně vypouštěna do obřích toxických kalových nádrží. To je velmi špatná zpráva pro místní domorodé obyvatele, kteří žijí níže po proudu a kteří hlásí varovně vysoké výskyty rakoviny. Díváme-li se na tyto obrázky je těžké si uvědomit velikost celé této akce, kterou již můžeme zahlédnout z vesmíru a která může dosáhnout až velikosti Anglie. Zjistila jsem, že pomáhá, když se člověk podívá na ty náklaďáky, které převáží zem, největší jaké kdy byly postaveny. Tam dole vedle toho kola, to je člověk. Chci tím říct, že tohle není ropný vrt, ani důlní těžba. Tohle je pozemní stahování z kůže. Rozsáhlé, živé krajiny jsou zničeny a zanechány jen v odstínech šedé. Měla bych říct, že pokud jde o mě, tohle by byla ohavnost, i kdyby se tím do ovzduší nevypustila jediná částice uhlíku. Ale pravdou je, že v průměru vyprodukuje přeměna tohoto sajrajtu v ropu asi tak třikrát více skleníkových plynů než výroba běžné ropy v Kanadě. Jak jinak to popsat, než jako formu masového šílenství? Když konečně víme, že se musíme učit, jak žít na povrchu naší planety, a využívat energii ze slunce, větru a vln, zběsile hrabeme, abychom se dostali k tomu nejšpinavějšímu, nejemisnějšímu, co si lze představit. Sem nás zavedl náš příběh o nekonečném růstu, do této černé díry uprostřed mé země -- k místu takové planetární bolesti, že se na něj, stejně jako na ten gejzír způsobený BP, člověk nevydrží dívat příliš dlouho. Jak nám ukázal Jared Diamond a ostatní, toto je způsob, jak civilizace páchá sebevraždu, sešlápnutím plynu přesně ve chvíli, kdy by měla brzdit. Problém je, že náš hlavní příběh má i na toto odpověď. Na poslední chvíli budeme zachráněni, tak jako v každém hollywoodském filmu, tak jako ve filmu Extáze (The Rapture). Samozřejmě naším světským náboženstvím je technologie. Možná jste si všimli, že je stále více titulků jako je tento. Představa, která stojí ta touto formou geoinženýrství, jak se tomu říká, je, že jak se planeta otepluje, budeme moci střílet částice sulfátů a hliníku do stratosféry, abychom odrazili část slunečních paprsků zpět do vesmíru, a tím ochladili planetu. Nejšílenější plán -- a to si nevymýšlím -- je umístit něco jako je zahradní hadice na oblohu do výšky 31 km, aby tam zavěšená na balónech chrlila oxid siřičitý. Takže řešením znečištění je ještě větší znečištění. Vlastně se to dost podobá té "odpadkové injekci". Seriózní vědci, kteří jsou do tohoto výzkumu zapojeni, zdůrazňují, že tyto metody nejsou vůbec otestované. Nevědí, zda budou fungovat, a netuší ani, jaké hrozivé vedlejší účinky by mohly způsobit. Navzdory tomu je pouhá zmínka o geoinženýrství v určitých kruzích vítána -- především v medíálních kruzích -- s úlevou, která má nádech euforie. Našli jsme únikovou cestu. Objevili jsme nové země. A co je nejdůležitější, vůbec nemusíme měnit náš životní styl. Vidíte, pro některé je zachráncem muž sedící v oblacích. Pro jiné je to muž se zahradní hadicí. Strašně moc potřebujeme nové příběhy. Příběhy, ve kterých vystupuje jiný druh hrdinů, kteří jsou ochotni riskovat jiným způsobem -- postavit se bezohlednosti čelem -- a přistoupit k preventivním činům, i kdyby to mělo znamenat přímou akci -- jako například stovky mladých lidí, které zatknou, když blokují špinavé elektrárny nebo bojují proti odstraňování vrcholů hor za účelem těžby uhlí. Potřebujeme příběhy, které nahradí lineární vyprávění o nekonečném růstu kruhovým vyprávěním, který nám připomene, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, že tohle je náš jediný domov. Tady není úniková cesta. Říkejte tomu karma, říkejte tomu fyzika, zákon akce a reakce, řikejte tomu opatrnost: tento princip nám připomíná, že život je přiliš vzácný, než abychom jej riskovali pro jakýkoliv zisk. Děkuji. --