Moshe Safdie: O jedinečnosti budov

Rád bych mluvil o nečem velmi blízkém Karen, a to jest: jak můžeme odhalit, co je skutečně mimořádné na projektu? Jak můžete objevit jedinečnost projektu jako třeba jedinečnost osoby? Myslím si totiž, že hledání této jedinečnosti má spojitost s vlivem veškeré síly globalizace: detail je nejdůležitější pro nalezení jedinečnosti místa a záměru budovy.

A tak vás vemu do Wichity v Kansasu, kde mě před několika lety požádali, abych jim navrhl muzeum vědy na místě přímo v centru, u řeky. A má úvaha byla, že klíčem k řešení je vytvoření budovy na řece jako její součásti. Bohužel, mezi místem a řekou byl McLeanův bulvár. Takže jsem navrhl přesunutí McLeanu. A to zapřičinilo okamžitému vzniku hnutí Přátelé McLeanova bulváru. (smích) Přesunutí trvalo šest měsíců.

První jsem stavební komisi ukázal tuto hvězdářskou observatoř Jantar Mantar v Džajpuru, protože jsem debatoval o tom, co dělá ze stavby budovu vědy? A zdálo se mi, že tato struktura, složitost, bujnost je přesto naprosto racionální, je to nástroj - který je spojený s vědou. A budova pro vědu by měla být nějak odlišná a jedinečná. A to je má první skica poté, co jsem se vrátil, která říká: vykopejme kanál, vytvořme ostrov a udělejme budovu-ostrov. Celý jsem se do toho nadchl, vrátil se k tomu a oni se na mě vyděšeně dívali: ostrov? Býval to ostrov - Ackermanův ostrov, a my jsme řečiště zaplnili během krize, abychom vytvořili nová pracoví místa. (smích)

A tak proces začal a oni řekli: nemůžeš dát všechno na ostrov, něco z toho musí být na pevnině, protože se nechceme k veřejnosti otočit zády. A objevil se návrh, že galerie jakýmsi způsobem vytvoří ostrov, kterým můžete buď projít skrz, nebo po střeše s nejrůznějšími rysy. Můžete vejít skrz budovy na pevnině a projít galeriemi až na hřiště, kde je park. A jestli chcete ušetřit, můžete jít po mostě, jenž je na střeše, nakukovat do výstavních prostor a nechat se zlákat, vrátit se a zaplatit pět dolarů za vstup. (smích) A klient je šťastný, svým způsobem. neboť jsme o čtyři miliony přesáhli rozpočet, ale v podstatě šťastní.

Ale já jsem měl stále starosti, protože jsem cítil, že to bylo svévolné. Tvořilo to celek, ale přesto na té celistvosti bylo něco svévolného. Bylo to, jak bych řekl, kompoziční spletitost a já jsem cítil, že jestli jsem měl vykonat to, o čem jsem mluvil, budovu pro vědu, musí zde být nějaký druh tvořivé myšlenky - nějaký druh tvořivé geometrie. A to dalo základ myšlence použít tvořivou geometrii toroidu, se středem - jedním středem hluboko v zemi - pro budovu na souši, a toroid se středem ve vzduchu pro budovu na ostrově. Toroid, pro ty, kteří neví, je povrch koblihy, nebo pro některé z nás bagel. A z této myšlenky pak vzešlo mnoho dalších, různé variace rozdílných půdorysů a možností, a pak se samotný plán rozvinul ve vztahu k výstavám a můžete tak vidět prolínání tohoto plánu a geometrií toroidu.

A konečná budova - to je model. A když byli stížnosti ohledně rozpočtu, řekl jsem: dobře, má to cenu udělat ostrov, protože se vám investice dvojnásobně vrátí - reflexe. A tady je budova při otevření s kanálem a výhledem na centrum města, a jak ji můžete vidět z centra a cyklostezka vede přímo skrz budovu, takže ti, co jedou podél řeky uvidí výstavy a přitáhne je to do budovy. Toroid budově velice prospěl. Každý sloup v této budově má stejný poloměr, všechny z lepeného dřeva. Každá zeď, každá betonová zeď vzdoruje tlaku a podpírá budovu. Každá část budovy pracuje. To jsou galerie, jež jsou osvětleny světlíky a v noci, a v den otevření.

Pojďme zpět do roku 1976 - (potlesk) - v roce 1976 jsem byl požádán o návrh památníku dětem v muzeu holokaustu v Jeruzalémském Jad Vašemu, které vidíte zde - to je kampus. Požádali mě, abych navrhl budovu, dostal jsem všechny artefakty, oblečení a kresby. Byl jsem hodně zarmoucený. Pracoval jsem na tom měsíce a pořád jsem se s tím nemohl vypořádat, protože jsem cítil, že lidé odcházejí z muzea historie naprosto přesyceni informacemi a kdyby viděli další muzeum plné informací, tak by to zkrátka nestrávili. A tak jsem udělal opačný návrh.

Řekl jsem, žádná budova; je tady jeskyně, tak prorazíme do kopce tunel, který se skrz skálu bude svažovat do podzemní místnosti. Je tam předsálí s fotografiemi dětí, jež zahynuly, a poté vstoupíte do většího prostoru. Tam uprostřed hoří jediná svíčka. Uspořádáním reflexních skel se odráží do nekonečna všemi směry. Procházíte prostorem, hlas čte jména, věk a místo narození dětí. Tento hlas se neopakuje po šest měsíců. A potom sestupujete k světlu, k severu a k životu.

Dobře, řekli, lidé tomu nebudou rozumět, budou si myslet, že to je diskotéka, nemůžeš to takhle udělat. A projekt odložili. Ležel v šuplíku 10 roků. A jednoho dne Ed Spiegel z Los Angeles, který ztratil svého tříletého syna v Osvětimi, přijel, viděl model, vypsal šek, a po deseti letech se to postavilo.

Mnoho let poté - v roce 1998, na mé měsíční cestě do Jeruzaléma, jsem měl telefonát z ministerstva zahraničí. Řekli mi: máme zde pandžábského ministerského předsedu. Je zde na státní návštěvě. Vzali jsme ho do Jad Vašemu. Vzali jsme ho do památníku dětským obětem, byl nesmírně dojat. Dožaduje se setkání s architektem, můžete přijet a sejít se s ním v Tel Avivu? A já jsem přijel a ministerský předseda Badal mi řekl: My Sikhové jsme taky hodně protrpěli, stejně jako vy Židé. Byl jsem velmi dojat tím, co jsem dnes viděl. Chystáme se postavit národní muzeum, jímž chceme ukázat příběh našich lidí, právě s tím začínáme. Rád bych, aby jste přijel a navrhl ho.

A tak, víte, to je jedna z věcí, kterou neberete zcela vážně. Ale za dva týdny jsem byl v malém městě - Anandpur Sahib na okraji Čándigáru - pandžábského hlavního města, a je tam chrám, a také blízko pevnost, v níž zemřel poslední sikhský guru, guru Gobind, když psal Khalsalu, což je jejich svaté písmo. Dal jsem se do práce, vzali mě někam sem dolů, devět kilometrů od města a chrámu, a řekli: Toto místo jsme vybrali.

A já jsem řekl: To nedává žádný smysl. Poutníci sem příjíždějí ve stovkách a tisících - nenacpou se do kamiónů a autobusů a nepojedou až sem dolů. Vraťme se do města a projděme se okolo. A já jsem jim doporučil, ať to postaví přímo tam, na tom kopci, a k němu most, který povede až dolů do města. A vzhledem k tomu, že jsou věci v Indii trochu snažší, parcela byla za necelý týden skoupená a začalo se pracovat. (smích)

A můj návrh byl rozdělit muzeum do dvou částí: stálá expozice na jednom konci; auditorium, knihovna a krátkodobé výstavy na druhém. Zaplavit údolí a vytvořit tak řadu vodních zahrad a celé to propojit s pevností a centrem. A struktury vyrůstaly z písečných skal. Jsou vybudovány z betonu a pískovce; střechy jsou z nerezové oceli. Jsou obráceny k jihu a samy odrážejí světlo směrem k chrámu, chodci jdou cik-cak z jedné strany na druhou. A jak přijdete ze severu, je to celé zděný komplex vyrůstající z písečných skal, pokud přijdete směrem od z Himalájí, a evokuje tradici opevnění.

A potom jsem odjel na čtyři měsíce, a v tom přišlo průkopnictví, že když jsem se vrátil zpět: ejhle! Malý model, jenž jsem tam nechal byl na staveništi pro veřejnost vytvořen desetkrát větší a most už stál. (smích) Bez stavebních výkresů! A půl miliónu lidí se shromáždilo k oslavě, můžete je sami vidět tady na staveništi při položení základního kamene. Byl jsem přejmenován na Safdie Singha, a tady to je ve stádiu výstavby na stavbě pracuje 1 800 dělníků a stavba bude hotová do dvou let.

Vraťme se tři roky zpět do Jad Vašemu. Poté, co celá příhoda začala, se v Jad Vašemu rozhodli kompletně přestavět historické muzeum, protože ve Washingtonu postavili Muzeum holokaustu ve Washingtonu, které bylo mnohem pochopitelnější co se informací týče. A Jad Vašem se musel v té době ročně vypořádat se třemi miliony návštěvníků. Řekli: přebudujme muzeum. Ale ovšem, Sikhové ti možná dali práci na podnosu - s Židy je to složitější. Mezinárodní soutěž, stupeň jedna, stupeň dvě, stupeň tři. (smích)

A znovu, cítil jsem z nápadu znepokojení, že budova stejně veliká jako ve Washingtonu, 50 000 čtverečních stop, bude sedět na tomto křehkém kopci, a že půjdeme do galerií a místností s dveřmi a svým způsobem známých pokojů vyprávějících příběh holokaustu. Navrhnul jsem, že se zařízneme do kopce - to byla má první skica, pouze vést muzeum průřezem v kopci, vstup z jedné strany kopce, výstup na druhé straně. A pak přivést světlo skrz horu do místností.

Zde vidíte model, recepční budovu a nějaké podzemní parkoviště. Přejdete most, vstoupíte do trojhranné místnosti, 60 stop vysoké, která je přímo zařezána do kopce a směrem k severu se rozšiřuje. A všechno dál, tedy všechny výstavní sály, jsou v podzemí. Můžete vidět otvory pro světlo. A v noci jde skrze kopec jedna světelná linie, která je světlíkem navrchu trojhranu. A všechny výstavní sály jak se jimi pohybujete - jsou pod svahem. A sály jsou zde vyřezané ve skále - betonové stěny, kámen a kde to bylo možné, tak přírodní skála - se slunečními paprsky. Tohle je španělský lom, coby inspirace pro prostor, jímž by sály mohly být. A když jdeme na sever, otvírá se scenérie: vyráží ven z kopce, znovu světlo a výhled na město a jeruzalémské hory.

Rád bych skončil projektem, na němž pracuju už dva měsíce. Je to Ústředí mírového institutu ve Washingtonu, US institutu míru. Bylo vybráno místo naproti Lincolnova památníku - zde ho vidíte, přímo na promenádě, je to ta poslední budova na promenádě u příjezdu na Roosveltův most směrem z Virginie. To byla také soutěž, a zatím na tom teprve začínám pracovat.

Ale všimněte si jedinečnosti toho místa. Kdyby byli kdekoliv ve Washingtonu, byli by kancelářskou budovou, konferenčním centrem, místem pro vyjednávání míru atd. - vším, čím tato budova je. Ale následkem umístnění na promenádu u Lincolnova památníku se struktura stává symbolem míru na promenádě. A vypořádat se s tím nebylo jednoduché.

První skica rozčlenila budovu do mnoha prostorů - prostorů, kde probíhá výzkum, konferenční centra, veřejná budova, neboť to bude muzeum věnující se vytváření míru. A tady jsou výkresy, které jsme přihlásili do soutěže, plány ukazují prostory rozbíhající se ven od vstupu. Vidíte stavbu v návaznosti na stavby promenády: velice otevřené, lákavé k nahlédnutí. A jakmile vejdete dále, díváte se všemi směry k městu. A to, co cítím z této budovy je, že šlo skutečně o stavbu, která měla spojitost s lehkostí bytí, cituji Kunderu, měla spojitost s čistotou, s určitou dynamickou kvalitou a optimismem. A v tomto stádiu to je dnes, ve vývoji.

Studie pro konstrukci střechy: jenž možná bude vyžadovat nové materiály, jak ji udělat bílou, průsvitnou, zářivou, aby nebyla nestálou. A tady je třírozměrná studie, jakou jí dát formu, řád, strukturu, ne něco, z čeho cítíte, že to můžete změnit, neboť jste skončili s návrhem daného vývoje. A tak to pokračuje.

Nakonec bych ještě rád něco řekl (potlesk) Rád bych skončil něčím, co souvísí s tím, o čem jem mluvil - a to je "krása" Vím, dnes to není módní slovo, a zajisté není moderní ani na architektonických školách. Ale zdá se mi, že to vše, ať z jedné či druhé strany, je hledání krásy. Krásy v nejhlubší smyslové shodě. Mám oblíbený citát z roku 1970 od morfologa Theodora Cooka, jenž řekl: "Krása znamená lidství. Přírodní objekty nazýváme krásné, neboť vidíme, že jejich forma vyjadřuje zdraví, dokonalé splnění funkce." Dobrá, měl bych říct dokonalé splnění účelu. I přesto je krása jakýsi druh shody, něco, co nám říká, že všechny síly, které mají co do činění s naším přírodním i lidským prostředím byly proto splněny.

Před dvaceti lety na konferenci, kde jsem byl společně s Richardem, jsem napsal báseň, která je pro mě dodnes významná, jak se zdá. "Ten, jenž hledá pravdu, najde krásu. Ten, jenž hledá krásu, najde marnivost. Ten, jenž hledá řád, najde odměnu. Ten, jenž hledá odměnu, bude zklamán. Ten, jenž se považuje za služebníka svých bližních najde štěstí v sebevyjádření. Ten, jenž hledá sebevyjádření, spadne do propasti domýšlivosti. Domýšlivost je neslučitelná s přírodou. Skrze přírodu, podstatu světa a přirozenost člověka hledáme pravdu. Pokud hledáme pravdu, najdeme krásu."

Mockrát Vám děkuji.