Matthieu Ricard o návycích pro štěstí

Myslím, že je důsledkem globalizace, že najdete plechovky od Coca-coly na vrcholu Everestu a buddhistického mnicha v Monterey. (Smích) Před dvěma dny jsem na vaše laskavé pozvání přijel z Himalájí, a tak bych vás na oplátku do Himalájí na chvíli rád pozval, abych vám ukázal místo, kde meditující, jako jsem já, který začínal jako molekulární biolog v Pasteurově ústavu, našli svou cestu do hor.

Tohle je několik snímků, které jsem měl to štěstí při svém pobytu pořídit. Tohle je hora Kailash ve východním Tibetu - krásný pohled. Tohle je ze země Marlboro. (Smích) Tohle je jezero Turquoise. Meditátor. Tohle je nejteplejší den v roce, 1. srpna, někde na východě Tibetu. Noc před tím jsme kempovali a moji tibetští přátelé řekli, že budeme spát venku. Zeptal jsem se: "Proč? Ve stanu je místa dost." A odpověď zněla: "Ano, ale je léto." (Smích)

Dobrá. Nyní budeme mluvit o štěstí. Jako Francouz musím říct, že spousta francouzských intelektuálů si myslí, že štěstí není vůbec zajímavé. (Smích) Nedávno jsem o štěstí napsal esej, načež vypukl spor a někdo odpověděl článkem, kde říká: "Tu špinavou práci na štěstí na nás neházejte. (Smích) Nejde nám o to být šťastní. Chceme žít svůj život vášnivě. Máme rádi životní vzestupy a pády. Máme rádi své utrpení, protože je úžasné, když na chvíli přestane." (Smích)

Tohle je pohled z balkónu mé poustevny v Himalájích. Měří asi 2x3m a všichni tam jste kdykoliv vítaní. (Smích)

Pojďme tedy ke štěstí nebo pocitu duševní pohody, chcete-li. Zaprvé, všichni víte, bez ohledu na to, co říkají francouzští intelektuálové, že patrně nikdo se ráno neprobudí s myšlenkou "Kéž mohu celý den trpět!" (Smích) To znamená, že nějakým způsobem - vědomě či nevědomě, přímo či nepřímo, krátkodobě či dlouhodobě, cokoliv děláme, v cokoliv doufáme, o čemkoliv sníme - má nějaký vztah k hluboké a opravdové touze po pocitu duševní pohody či štěstí. Jak řekl Pascal, dokonce i ten, kdo se chce oběsit, se nějak snaží ukončit utrpení - a nenachází jiný způsob. Když se ale podíváte do literatury, východní a západní, najdete velké rozdíly v definicích štěstí. Někteří lidé říkají, že věří jen na vzpomínky na minulost, na představy o budoucnosti, nikdy na přítomnost. Jiní říkají, že štěstí se odehrává právě teď, že je to kvalita svěžesti přítomného okamžiku. A to přimělo Henriho Bergsona, francouzského filozofa, aby prohlásil: "Všichni velcí myslitelé lidstva ponechali štěstí v mlze, aby si každý z nich mohl definovat své vlastní pojmy."

Nevadilo by to, kdyby to byl druhořadý životní zájem, ale poněvadž je to něco, co určuje kvalitu každého okamžiku našeho života, bylo by lepší, abychom věděli, co to je, a měli jasnější představu. A pravděpodobně fakt, že to nevíme, často způsobuje, ačkoli štěstí hledáme, že to vypadá, jako bychom se k němu točili zády. Přestože se chceme vyhnout utrpení, zdá se, jako bychom mu běželi vstříc. Příčinou také může být zaměňování.

Nejčastěji se zaměňuje štěstí a potěšení. Když se ale podíváte na jejich charakteristiky, zjistíte, že potěšení závisí na čase, na příslušném objektu, na místě. Je to něco, co se přirozeně mění. U báječného čokoládového dortu je první kousek výtečný, druhý už tolik ne a ty další nás znechutí. (Smích) To je přirozenost věcí: unaví nás. Býval jsem obdivovatel Bacha. Hrával jsem ho na kytaru, znáte to. Můžu ho poslouchat dvakrát, třikrát, pětkrát. Kdybych ho ale musel poslouchat 24h bez přestávky, bylo by to únavné. Když je vám hodně zima a přijdete k ohni, je to báječné, po chvíli se o kousek přiblížíte a začne vás to pálit. Jako by se to během zážitku vypotřebovalo. A není to něco, co by vyzařovalo ven. Například můžete zažívat prožívat intenzivní potěšení, a přitom jiní kolem vás mohou hodně trpět.

Co je tedy štěstí? "Štestí" je samozřejmě vágní slovo, řekněme tedy "pocit duševní pohody". Myslím, že nejlepší definice z buddhistického hlediska je, že pocit duševní pohody není pouhý příjemný pocit. Je to hluboký pocit klidu a naplnění, stav, který ve skutečnosti proniká a leží pod všemi emocionálními stavy, všemi radostmi i zármutky, které nám přijdou do cesty. Můžete to pro vás být překvapující. Můžeme mít tenhle druh pocitu duševní pohody, když jsme smutní? V jistém smyslu, proč ne? Bavíme se totiž o jiné úrovni.

Podívejte se na vlny valící se na pobřeží. Když jste naspodu vlny, narazíte do dna. Narazíte do pevného útesu. Když surfujete navrchu, jste naprosto povznesení. Přecházíte mezi povznesením a depresí, není tam žádná hloubka. Když se podíváte na otevřené moře, může tam být oceán krásný a klidný jako zrcadlo, mohou tam být bouře, ale hloubka oceánu tam stále je. Nemění se. Jak je to možné? Jedině tak, že jde o stav bytí, ne jen o prchavou emoci či pocit. Dokonce i u radosti, která může být pramenem štěstí, existuje zlá radost, kdy vás může těšit něčí utrpení.

Jak vlastně postupujeme při hledání štěstí? Velmi často se rozhlížíme kolem sebe. Myslíme si, že dáme dohromady tohle a tamto, všechny podmínky, jak se říká, "vše, co je třeba ke štěstí" - "mít vše, co je třeba ke štěstí". Už samotná tato věta odhaluje nevyhnutelnou zkázu štěstí. Mít vše. Když něco z toho mít nebudeme, štěstí se zhroutí. Také když se něco nedaří, tolik se snažíme změnit okolí, ale naše schopnost ovládat vnější svět je omezená, dočasná a často iluzorní. Podívejme se nyní na vnitřní podmínky. Nejsou silnější? Není to mysl, která interpretuje vnější podmínky jako štěstí nebo utrpení? A není to silnější? Víme ze zkušenosti, že můžeme zažívat "malý ráj", a přitom být vnitřně zcela nešťastní.

Dalajláma jednou navštívil Portugalsko a všude se hodně stavělo, a tak jednoho večera řekl: "Podívejte se, všichni stavíte všechny tyhle věci, ale nebylo by také pěkné postavit něco uvnitř?" A řekl, "I když budete mít technicky vyspělé bydlení na stém podlaží supermoderní a komfortní budovy, budete-li uvnitř hluboce nešťastní, budete leda hledat okno, ze kterého se dá vyskočit." Naproti tomu víme, že mnoho lidí, kteří žijí ve velmi obtížných podmínkách, si udržuje klid, vnitřní sílu, vnitřní svobodu, sebedůvěru. Vnitřní podmínky jsou tedy silnější - samozřejmě nás vnější podmínky ovlivňují a je skvělé žít déle a zdravěji, mít přístup k informacím, vzdělání, cestování, mít svobodu, to je jistě velice žádoucí - nicméně, nestačí to. Jde jen o podpůrné a pomocné podmínky. Zkušenost, která vše interpretuje, sídlí v mysli. Zeptejme se tedy sami sebe, jak posilovat podmínky pro štěstí, ony vnitřní podmínky, a které naopak naše štěstí podkopávají. Vyžaduje to určitou zkušenost.

Musíme se sami přesvědčit, že určité stavy mysli vedou k blaženosti, k pocitu duševní pohody, který Řekové nazývali eudaimonie, blaženost. Existují stavy mysli, které jsou v protikladu k tomuto pocitu duševní pohody a když se na ně podíváme z pohledu vlastní zkušenosti - na hněv, nenávist, žárlivost, aroganci, posedlou touhu, velkou lakotu - nezanechávají nás v dobrém stavu, když je zažijeme. A mají také zhoubný vliv na štěstí druhých. Můžeme tedy usoudit, že čím více jich vstupuje do naší mysli, podobně jako u řetězové reakce, tím se budeme cítit hůř a ztrápeněji. Naopak každý v hloubi duše ví, že projev nezištné velkorysosti - byť na vzdálenost, aniž by o tom někdo věděl - můžeme zachránit život dítěte, někoho potěšit, nepotřebujeme uznání, nepotřebujeme vděk - pouhý fakt, že to uděláme, naplní sounáležitost s naší hlubokou podstatou a rádi bychom takoví byli celou dobu.

Je tedy možné změnit náš způsob života a přeměnit svou mysl? Nejsou ty negativní či destruktivní emoce neodmyslitelnou součástí podstaty mysli? Je možné změnit naše emoce, rysy, naše nálady? Abychom to zjistili, musíme se zeptat, co je podstatou mysli. Když se na to podíváme z pohledu zkušeností, pak existuje primární kvalita vědomí, což je pouhý fakt, že dokážeme poznávat, že jsme bdělí. Vědomí je jako zrcadlo umožňující, aby se v něm všechny obrazy objevovaly. V zrcadle mohou být ošklivé i hezké obličeje. To vše zrcadlo umožňuje, ale samo tím není zasaženo, není těmito obrazy pozměněno. Podobně je i za každou jednotlivou myšlenkou holé vědomí, čirá bdělost. To je podstata. Mysl nemůže být skutečně zkažena nenávistí nebo žárlivostí, protože kdyby tam byly po celou dobu - jako barva, která nasákne do látky - mohli bychom je tam kdykoliv někde najít. Víme, že nejsme stále rozzlobení, stále žárliví, stále velkorysí.

A poněvadž základní strukturou vědomí je tato čirá kognitivní kvalita, která ji odlišuje od kamene, existuje šance na změnu, protože veškeré emoce jsou pomíjivé. To je základem tréninku mysli. Trénink mysli je založen na myšlence, že dva protikladné mentální faktory se nemohou odehrávat současně. Můžete přecházet od lásky k nenávisti, ale nemůžete v jednom okamžiku jednomu objektu, jednomu člověku, chtít ublížit a zároveň pro něj chtít dobro. Nemůžete v jednom gestu podávat ruku a současně s ní udeřit. Existují tedy přirozené protilátky na emoce, které ničí náš vnitřní pocit duševní pohody. To je tedy způsob, jak postupovat. Radost postavit proti žárlivosti, vnímání vnitřní svobody proti silné lakotě a posedlosti, laskavost, milující laskavost proti nenávisti. Samozřejmě každá emoce by pak vyžadovala příslušný protilék.

Jinou možností je najít univerzální protilék na všechny emoce tím, že se podíváme na jejich pravou podstatu. Obvykle když cítíme mrzutost, nenávist, máme na někoho zlost nebo na něco neustále myslíme, mysl se znovu a znovu vrací k tomuto objektu. Pokaždé když se mysl k objektu vrátí, naši posedlost nebo rozmrzelost to posílí. Vzniká tak nekonečný proces, který pohání sám sebe. Je potřeba, abychom se místo rozhlížení kolem sebe podívali dovnitř. Podívejte se na zlost samotnou. Vypadá velmi hrozvě, jako vzdouvající se monzunový mrak nebo hromobití. Myslíme si, že na tom mraku by se dalo sedět, ale když přijdeme blíž, je to jen mlha. Podobně když se podíváte na hněvivou myšlenku, zmizí jako mráz pod paprsky ranního slunce. Když tohle budete dělat znovu a znovu, pak tendence k tomu, aby se hněv objevoval, bude menší a menší pokaždé, když ho rozpustíte. A nakonec, i když se může objevit, jenom vaší myslí projde jako pták proletí oblohou, aniž by zanechal stopu. Tohle je tedy princip tréninku mysli.

Samozřejmě to trvá určitou dobu - zabralo nějaký čas vybudovat všechny ty chyby a tendence v mysli, proto také zabere nějaký čas se jich zbavit. Je to však jediná cesta. Přeměna mysli je pravý význam meditace. Znamená to obeznámit se s novým způsobem bytí, novým způsobem vnímání věcí, který je více v souladu s realitou, vzájemnou závislostí, s proudem a neustálými proměnami, kterými naše bytí a vědomí jsou.

Co se týče vztahu ke kognitivní vědě, ke kterému jsme měli dojít a který byl myslím tématem - se musíme vypořádat ve zbývajícím krátkém čase. Tvárnost mozku. Mozek byl považován za víceméně neměnný. Všechny nominální spoje, co se týče počtů a množství, byly považovány - až do doby před 20 lety - po dosažení věku dospělosti za víceméně neměnné. Nedávno se však zjistilo, že mozek se může značně měnit. U houslisty, jak jsme slyšeli, který má na kontě 10000h cvičení na housle, se oblasti mozku ovládající pohyby prstů mohou značně změnit a zvýšit sílu synaptických spojů. Můžeme totéž dokázat s lidskými kvalitami? S milující laskavostí, trpělivostí, otevřeností?

To je to, čím se zabývají velcí meditátoři. Někteří z nich, když přišli do laboratoří například v Madisonu, Wisconsinu nebo Berkeley, měli za sebou 20 až 40 tisíc hodin meditací. Absolvovali tříletý pobyt v ústraní, kde meditovali 12 hodin denně a potom, po zbytek života, meditují 3 nebo 4 hodiny denně. Jsou to olympijští šampióni v tréninku mysli. (Smích) Tohle je místo s meditátory - jak vidíte, je to docela inspirující. Tady s 256 elektrodami. (Smích)

Co se zjistilo? Samozřejmě to samé. Vědecké embargo - jestli to bude posláno do časopisu Nature, doufejme, že to přijmou - zabývá se stavem soucítění, nepodmíněného soucítění. Požádali jsme meditátory, kteří praktikovali po mnoho a mnoho let, aby uvedli svou mysl do stavu, ve kterém není nic než milující laskavost - naprostá odevzdanost vnímajícímu bytí. Samozřejmě během tréninku se zaměřujeme na objekty - myslíme na trpící lidi, na lidi, které milujeme - ale v určitém okamžiku může jít o stav, který prostupuje vším. Tady je předběžný výsledek, který vám mohu ukázat, neboť již byl zveřejněn. Tato zvonovitá křivka zahrnuje 150 respondentů a to nač se díváme je rozdíl mezi pravým a levým frontálním lalokem. Stručně řečeno, lidé s větší aktivitou na pravé straně prefrontálního kortexu jsou depresivnější, uzavření do sebe - nejsou příliš pozitivní. Naproti tomu lidé na levé straně mají větší tendenci k altruismu, štěstí, sebevyjadřování, zvídavosti atd. Lidé tedy mají nějakou startovní čáru. A u však lze změnit. Když se díváte na komedii, přesunete se na levou stranu. Když máte z něčeho radost, budete více nalevo. Když máte záchvat deprese, přesunete se na pravou stranu. Hodnota -0,5 zde je směrodatná úplná odchylka meditujícího, který meditoval na soucítění. Je zcela mimo rozsah zvonovité křivky.

Nemám už čas zabíhat do různých vědeckých výsledků. Doufejme, že přibudou... Tohle je po 3,5h na funkční magnetické rezonanci, je to jako výstup z kosmické lodi. Bylo prokázáno i v jiných laboratořích, například v laboratoři Paula Ekmana v Berkeley, že někteří meditující také dokážou ovládat svou emoční odpověď víc, než se předpokládalo. Příkladem je experiment s vylekáním. Když na židli posadíte chlapíka s celou tou aparaturou měření fyziologie a vybuchne něco jako bomba, dojde k tak instinktivní reakci, že během 20 let výzkumníci nikdy neviděli člověka, který by nevyskočil. Někteří meditátoři, aniž by se to pokoušeli zastavit, zkrátka jen byli zcela otevření a soustředění na to, že výbuch bude jen malou událostí, podobně jako padající hvězda, byli schopni se nepohnout vůbec.

Pointou toho všeho však není založit cirkus výjimečných jedinců, kteří předvádějí skoky nebo cokoliv jiného. Smyslem je ukázat, trénink mysli má smysl a není to jen luxus, že to není vitamínový doplněk pro duši, ale něco, co určuje kvalitu každého momentu našeho života. Jsme ochotní strávit 15 let získáváním vzdělání, milujeme běhání, fitness, staráme se, aby věci vydržely krásné, a přitom se překvapivě málo zabýváme tím, na čem záleží nejvíc: způsobem, jakým funguje naše mysl, která je tím nejdůležitějším, co určuje kvalitu naší zkušenosti.

Měli bychom zapojit naše soucítění. Zde je ukázka toho, oč se pokoušíme na mnoha místech. Jen tento jeden příklad stojí za tu spoustu práce. Tato žena s kostní tuberkulózou byla opuštěná ve stanu a umírala u své jediné dcery. Takhle vypadá o rok později. V Tibetu zakládáme různé školy a kliniky...

Teď už vás jen nechám sledovat krásu těch snímků, které o štěstí vypovídají víc, než bych kdy dokázal říct. Skákající tibetští mniši. (Smích) Létající mniši. Děkuji mnohokrát.