Mark Pagel: Jak jazyk přetvořil lidství

Každý z vás je vybaven tím nejmocnějším, nejnebezpečnějším a nejrozvratnějším rysem, jaký kdy vznikl přírodním výběrem. Jedná se o audio-neurální technologii, jíž lze přepínat nervové spoje v lidských myslích. Mám pochopitelně na mysli váš jazyk, protože vám umožňuje vzít myšlenku ze své mysli a bezprostředně ji zasadit do mysli někoho jiného - a dotyčný člověk se zas může o totéž pokusit vůči vám - aniž by se někdo musel podrobit operaci. Místo toho, když mluvíte, provádíte vlastně jakousi telemetrii, jež se výrazně neliší od dálkového ovladače na váš televizor. Rozdíl je pouze v tom, že dálkový ovladač funguje na bázi pulzů infračerveného světla, zatímco váš jazyk používá pulzů, oddělených pulzů, zvukových vln.

A stejně jako dálkovým ovladačem měníte vnitřní nastavení svého televizoru tak, aby ladilo s vaší náladou, tak jazykem měníte vnitřní nastavení cizího mozku na takové, jež ladí s vašimi zájmy. Jazyk - to je řeč genů, jež si říkají o to, po čem touží. Pomyslete jen, jaký údiv musí pocítit nemluvně, když poprvé zjistí, že pouhým vydáním zvuku přiměje předměty přesunout se přes celou místnost - jakoby kouzlem - a někdy i do jeho úst.

Tak tedy, rozvratnou sílu jazyka si lidé uvědomovali v každé historické epoše. Existovala cenzura, seznamy zakázaných knih, zapovězená slovní spojení a zapovězená slova. Biblický příběh o babylonské věži - to je vlastně báje, jež varuje před silou jazyka. V tomto příběhu si dávní lidé usmyslí, že budou prostřednictvím jazyka spolupracovat na stavbě věže tak vysoké, že se dostanou až do nebes. Avšak Bůh, rozhněván snahou uchvátit jeho moc, věž zbořil, a pak, aby se pojistil, že takovou věž už nikdo nikdy nepostaví, dal lidem různé jazyky, a tím je rozptýlil -- dal jim různé jazyky, a tím je zmátl. To nás přivádí k nádhernému paradoxu: jazyky existují proto, abychom spolu nemohli komunikovat. I dnes, jak víme, existují slova, jež nemůžeme vyřknout, slovní spojení, jež nemůžeme vyslovit, protože pokud to uděláme, může se stát, že na nás někdo začne dorážet, že skončíme ve vězení, či že nás někdo dokonce i zabije. To vše kvůli tomu, že jsme z úst vyfoukli trochu vzduchu.

Tolik povyku o jednom jediném lidském rysu? Musí zde být něco, co stojí za objasnění. Jmenovitě, jak a proč se tento pozoruhodný rys vyvinul, a proč se vyvinul pouze v našem druhu? Nuže, jistě nás trochu překvapí, že abychom zodpověděli tuto otázku, musíme obrátit pozornost na šimpanze a jejich nástroje. Tak tedy, šimpanzi užívají nástrojů, což pokládáme za známku inteligence. Pokud by ale byli opravdu inteligentní, proč by dobývali všekazy ze země větvičkou a ne lopatou? Kdyby byli opravdu inteligentní, proč by rozbíjeli ořechy kamenem? Proč nezajít do obchodu pro pytlík ořechů, které jim už vylouskal někdo jiný? Proč ne? Vždyť to tak děláme my.

Šimpanzi to nedělají, protože postrádají to, čemu psychologové a antropologové říkají sociální učení. Postrádají, jak se zdá, schopnost přebírat znalosti od druhých napodobováním či imitací nebo prostě pozorováním. Důsledkem je, že nedokážou vylepšovat cizí nápady ani se nepoučí z cizích chyb -- nedokážou těžit z moudrosti druhých. A tak prostě dělají totéž pořád a pořád dokola. Ba co víc, mohli bychom na milion let odejít a po návratu by šimpanzi stále dělali totéž - týmiž větvičkami by vybírali všekazy a týmiž kameny by rozbíjeli ořechy.

Zní vám to povýšeně nebo i zpupně? Jak to tedy víme? Protože přesně takto se choval náš předek Homo erectus. Tito vzpřímení opolidé se vyvinuli na afrických savanách asi před dvěma miliony let a uměli vyrábět takovéto skvostné pěstní klíny umožňující skvělý úchop. Podíváme-li se však na fosilní nálezy, zjistíme, že vyráběli tytéž pěstní klíny pořád a pořád a pořád dokola - po celý milion let. Můžete si chronologicky projít fosilní nálezy a ověřit si to. Odhademe-li průměrnou délku života u druhu Homo erectus, tedy délku jedné generace, vyjde nám nějakých 40 000 generací, kdy rodiče předávali vědomosti potomkům a další jedinci je pozorovali, aniž by pěstní klín doznal změny. Jisté není ani to, zda naši geneticky velmi blízcí příbuzní, neandertálci, měli schopnost sociálního učení. Neandertálci sice měli složitější nástroje, než Homo erectus, ale i tyto nástroje doznaly pouze malých změn po těch nějakých 300 000 let, kdy tyto druhy - neandertálci - žili na euroasijském světadíle.

Tak tedy: to svědčí o tom, že navzdory starému rčení "opice vidí, opice činí," je skutečným překvapením právě to, že všichni ostatní živočichové to kupodivu nedokážou -- a pokud ano, ne příliš dobře. A i na tomto snímku lpí stín podezření, že byl uměle zinscenován -- jako něco z cirkusu Barnum & Bailey.

Náš druh se však učit dokáže. Dokážeme se učit pozorováním druhých lidí a napodobováním či imitací toho, co dělají. Pak si můžeme vybrat - z celé škály možností - tu nejlepší. Dokážeme těžit z nápadů druhých. Dokážeme stavět na jejich moudrosti. A důsledkem toho se naše myšlenky hromadí a naše technologie jde kupředu. A této kumulativní kulturní adaptaci - jak antropologové nazývají toto hromadění myšlenek - vděčíme za všechno, co se kolem nás v našich uspěchaných a rušných životech děje. Svět se nesmírně změnil a už není takový, jak ho lidé znali před pouhými 1000 nebo 2000 lety. A to vše díky kumulativní kulturní adaptaci. Židle, na nichž sedíte, světla v tomto sále, můj mikrofon, iPady a iPody, jež máte s sebou -- to vše je výsledkem kumulativní kulturní adaptace.

Nuže tedy, mnohým komentátorům stačí, že máme kumulativní kulturní adapaci či sociální učení - tím je pro ně vše vyřešeno, tečka. Náš druh dokáže vyrábět věci, proto se nám dařilo tak, jako žádnému jinému druhu. Dokonce dokážeme vyrábět "životní potřeby" -- všechno, co nás obklopuje, jak jsem již řekl. Ukazuje se však, že když někdy před těmi 200 tisíci lety náš druh vznikl a osvojil si sociální učení, tak to byl vlastně začátek našeho příběhu, nikoliv jeho konec. Tím, že jsme si osvojili sociální učení, jsme totiž způsobili společenské a evoluční dilema, jehož řešení mělo - dalo by se říci - udat směr nejen budoucímu vývoji naší psychologie, ale i budoucímu vývoji celého světa. A pro naše téma je nejdůležitější, že nám to objasní, proč máme jazyk.

Toto dilema vzniklo proto, že sociální učení se ukázalo být jakousi krádeží za pomoci zraku. Dokážu-li se učit tím, že tě pozoruji, mohu zcizit tvé nejlepší nápady a mohu těžit z tvého úsilí, aniž bych musel vynaložit stejný čas a úsilí k jejich vyvinutí. Mohu-li sledovat, na jakou návnadu chytáš ryby, nebo jakým způsobem štěpíš pěstní klín, abys jej vylepšil, nebo budu-li tě tajně sledovat k tvému houbovému políčku, mohu těžit z tvých vědomostí, moudrosti a dovedností, a možná tu kýženou rybu chytím dříve než ty. Sociální učení je opravdu krádež zrakem. A u jakéhokoliv druhu, jenž si jej osvojil, by vám bylo záhodno své nejlepší nápady tajit, aby vám je snad někdo nezcizil.

Takže, někdy tak před 200 tisíci lety se náš druh ocitl tváří v tvář tomuto dilematu. A měli jsme vlastně jen dvě možné volby při řešení konfliktů, jež krádež zrakem bude vyvolávat. Jedna z oněch voleb by byla spočívala v tom, že bychom se stáhli zpět do drobných rodinných skupin. Těžit z našich nápadů a vědomostí by pak mohli pouze naši příbuzní. Kdybychom se byli rozhodli pro tuto volbu někdy před těmi 200 tisíci lety, asi bychom stále žili tak, jak žili neandertálci, když jsme před 40 tisíci lety poprvé vstoupili do Evropy. To proto, že v malých skupinách je méně nápadů, méně inovací. Malé skupinky také častěji podléhávají nehodám a nepřízni osudu. Kdybychom se tedy byli rozhodli pro tuto volbu, naše evoluční cesta by byla vedla do pralesa -- a byla by to bývala cesta vskutku krátká.

Tou druhou volbou bylo vyvinout komunikační systém, jenž by nám umožnil nápady sdílet a spolupracovat s ostatními. Rozhodnout se pro tuto volbu by znamenalo, že by se najednou každému jedinci otevřela nesmírně větší zásobárna nahromaděných vědomostí a moudrosti, než by kdy mohla vytvořit jediná rodina nebo samotný jedinec. Nuže tedy, rozhodli jsme se pro tu druhou volbu, a výsledkem je jazyk.

Jazyk se vyvinul proto, aby vyřešil krizi vyvolanou krádeží zrakem. Jazyk je sociální technologii, jejímž cílem je učinit spolupráci ještě výhodnější -- nástroj, jímž sjednáváme dohody, uzavíráme obchody a slaďujeme naše činnosti. A jak vidíte, v rozvíjející se společnosti, jež si začala osvojovat jazyk, by člověk bez jazyka byl jako pták bez křídel. Stejně jako křídla otevírají oblast ovzduší k užitku ptákům, jazyk otevřel oblast spolupráce k užitku lidem. Pro nás je to ale naprostou samozřejmostí - pro náš druh je řeč přirozeným živlem -

uvědomte si však, že i ta nejprostší výměna mezi lidmi je zcela závislá na jazyku. A abychom viděli, proč tomu tak je, zvažte dva scénáře z raného stádia evoluce. Představte si, že vynikáte ve výrobě šípových hrotů, ale jste zcela nemožný při výrobě dřevených dříků s opeřením. Znáte dva skvělé výrobce dřevených dříků; těm dvěma však vůbec nejde výroba hrotů. Co tedy uděláte? Jeden z těchto dvou lidí si ještě zcela neosvojil jazyk. Předpokládejme, že tomu druhému jazyk jde.

Jednoho dne vezmete hromadu šípových hrotů, jdete k tomu, jenž neumí dobře mluvit, a položíte před něj své šípové hroty, doufaje, že jej napadne, že je chcete směnit za hotové dříky. On se na hroty zadívá, řekne si, že to je dar, zvedne je, usměje se a odejde. Vy za ním vyletíte, šermuje rukama. Následuje rvačka, při níž utržíte bodnou ránu svým vlastním šípovým hrotem. Přehrajte tutéž scénku s tím jazyka znalým jedincem. Složíte před něj své hroty a řeknete, "chtěl bych tyto hroty vyměnit za hotové dříky. Rozdělíme se půl na půl." A on řekne, "Dobře. To mně vyhovuje. Uděláme to tak." A je to.

Jakmile máme jazyk, můžeme skloubit své nápady s cizími a spoluprací docílit takové prosperity, jíž jsme předtím bez jazyka nemohli dosáhnout. To je důvod, proč se našemu druhu dařilo po celém světě, zatímco ostatní druhy zvířat tklivě posedávají za mřížemi zoologických zahrad. Proto stavíme raketoplány a katedrály, zatímco ostatní tvorové dloubají větvičkami do země, snažíce se vytáhnout všekazy. Nuže tedy: je-li toto správný pohled na jazyk a na jeho význam při řešení krize vyvolené krádeží zrakem, pak u kteréhokoliv druhu osvojivšího si jazyk by mělo dojít k výbuchu tvořivosti a prosperity. A přesně to archeologické nálezy vskutku dokládají.

Podíváte-li se na naše předky - neandertálce a hominidy Homo erectus, bezprostřední předky, vyskytují se jen v nevelkých částech světa. Když se ale objevil náš druh, asi před 200 tisíci lety, tak nějaký čas poté jsme svižně vyrazili za hranice Afriky a rozšířili se po celém světě, obsazujíce skoro všechny druhy prostředí. Zatímco ostatní druhy zůstávají v oblastech, jimž jsou genetickou výbavou přizpůsobeny, my jsme využili sociálního učení a jazyka a přetvořili své prostředí tak, aby vyhovovalo našim potřebám. A proto se nám dařilo tak, jako žádnému jinému živočichovi. Jazyk je vskutku ten nejmocnější znak, jenž se kdy vyvinul. Je tím nejcenějším znakem, jejž máme: umožňuje přeměňovat nová území a zdroje na další lidi a jejich geny; nic cennějšího přírodním výběrem nevzniklo.

Jazyk je vskutku hlas našich genů. Vyvinuvše jazyk jsme však učinili něco velice zvláštního, ba prapodivného. Jak jsme se šířili světem, vytvořili jsme tisíce různých jazyků. V současné době se na Zemi mluví asi sedmi až osmi tisíci jazyky. Mohli byste říci - no, to je přece přirozené. Vzdalujeme se od sebe, naše jazyky se tedy od sebe vzdalují. Hádankou a paradoxem však je, že největší rozmanitost různých jazyků na světě nalezneme tam, kde lidé žijí nejtěsněji u sebe.

Navštívíme-li ostrov Papua Nová Guinea, nalezneme přibližně 800 až 1000 rozličných lidských jazyků, různých lidských jazyků, jimiž se hovoří pouze na tomto ostrově. Na tomto ostrově jsou oblasti, kde můžete narazit na nový jazyk každé dvě, tři míle. No a byť to zní neuvěřitelně, jednou jsem se zeptal jednoho Papuánce, zda to vůbec může být pravda. A on na to, "Kdepak. Jsou vedle sebe rozmístěny daleko těsněji." A měl pravdu: jsou tam oblasti, kde k dalšímu jazyku nemusíte ujít ani míli. Totéž platí pro některé odlehlé oceánské ostrovy.

Zdá se tedy, že jazykem nejen spolupracujeme, nýbrž také budujeme hradby kolem spolupracující skupiny budeme její identitu a možná také chráníme své vědomosti, moudrost a dovednosti před zvědavci stojícími mimo skupinu. Toto víme, protože když studujeme různé jazykové skupiny a jejich spojitost s kulturami, jež jimi hovoří, vidíme, že existence odlišných jazyků zpomaluje výměnu idejí mezi skupinami. Zpomaluje šíření technologií. Zpomaluje i šíření genů. Nemohu sice mluvit za vás, zdá se ale, že nemáme sex s lidmi, s nimiž nedokážeme komunikovat. (Smích) Jako příklad svědčící o opaku bychom ale měli uvést že jsme možná měli tak trochu odporné genetické pletky s neandertálci a denisovany.

(Smích)

Nuže tedy, tento náš sklon, tento náš zdánlivě vrozený sklon vydělovat se, držet se stranou, byl po hlavě vržen proti současnému světu. Tento pozoruhodný obrázek není mapa světa. Je to mapa "přátelských" vztahů na Facebooku. Když tyto "přátelské" vztahy zanesete podle zeměpisné šířky a délky, doslova tak nakreslíte mapu světa. V dnešní době svět komunikuje se sebou samým a my komunikujeme mezi sebou intenzivněji než kdykoliv předtím. A tato komunikace, tato globální propojenost, tato globalizace nese těžké břemeno. Existence všech těch rozličných jazyků totiž klade překážky - jak jsme právě viděli - do cesty výměny zboží, idejí, technologií a moudrosti. Znesnadňuje spolupráci.

Nejjasněji to vidíme na Evropské unii, jejíž 27 členských zemí hovoří 23 úředními jazyky. Evropská unie každý rok vynaloží přes miliardu eur na překlady mezi svými 23 úředními jazyky. Vynakládá tedy přibližně 1,45 miliardy amerických dolarů jen na překlady. Pomyslete na absurditu této situace. Kdyby 27 jedinců z těchto 27 členských zemí sedělo okolo stolu a hovořilo svými 23 jazyky, tak si jednoduchým výpočtem můžete zjistit, že potřebujete vojsko 253 tlumočníků, abyste byli připraveni na veškeré možné páry. Evropská unie poskytuje stálé zaměstnání přibližně 2500 překladatelů a tlumočníků. A jen v roce 2007 -- a existují jistě ještě aktuálnější údaje -- okolo 1,3 milionu stránek bylo přeloženo jen do angličtiny.

A tak je-li jazyk opravdu řešením krize vyvolané krádeží zrakem, je-li jazyk opravdu oním kanálem, jímž proudí naše spolupráce, je-li opravdu technologií, již náš druh vynalezl, aby povzbudil nerušený tok a výměnu idejí, pak v našem současném světě stojíme tváří v tvář jisté otázce: Tou otázkou je, zda-li si v současném globalizovaném světě opravdu můžeme dovolit všechny tyto jazyky.

Jinými slovy, příroda nezná jinou situaci, v níž funkčně ekvivalentní znaky koexistují. Jeden z nich vždy převálcuje ten druhý. Vidíme to v neúprosném postupu směrem ke standardizaci. Existuje spousta způsobů, jak měřit věci -- jak je vážit, jak určovat jejich délku -- ale metrická soustava vítězí. Existuje spousta způsobů, jak měřit čas, ale prapodivnou šedesátkovou soustavu, z níž známe hodiny, minuty a vteřiny, používá téměř celý svět. Existuje spousta způsobů, jak vypalovat CD a DVD disky, ty ale také procházejí standardizací. Vzpomenete si asi na mnoho dalších příkladů ze svého každodenního života.

A tak nás náš současný svět staví před dilema. Dilema, jemuž čelí tento Číňan, jehož řečí sice mluví více lidí než jakýmkoliv jiným jazykem, a on přesto sedí u tabule a převádí čínská slovní spojení na anglická. To vše nás upozorňuje na možnost, že ve světě, v němž chceme podporovat spolupráci a výměnu, ve světě, jenž je asi více, než kdy předtím, odkázán na spolupráci, aby mohl udržet a zvýšit úroveň naší prosperity, jeho jednání nám napovídá, že je možná neodvratitelné, že se budeme muset vyrovnat s myšlenkou, že naším osudem je být jedním světem s jedním jazykem.

Děkuji.

(Potlesk)

Matt Ridley: Marku, mám na tebe jednu otázku. Svante přišel na to, že gen FOXP2, jenž zřejmě souvisí s jazykem, měli v téže podobě jako my i neandertálci. Máme nějakou představu o tom, jak se nám podařilo zvítězit nad neadertálci, pokud i oni disponovali jazykem?

Mark Pagel: To je velmi dobrá otázka. Mnozí z vás asi vědí, že existuje gen FOXP2, jenž zřejmě plní jistou úlohu při ovládání jemné motorické činnosti související s jazykem. Nemyslím si však, že z toho vyplývá, že neandertálci měli jazyk, a to z následujícího důvodu. Prostá analogie: Auta značky Ferrari mají motory. Moje auto má motor - ale není to Ferrari. Zjednodušená odpověď tedy zní, že samotné geny nedokážou samy o sobě zaručit tak velice složitý výsledek, jakým je jazyk. V případě genu FOXP2 u neandertálců víme, že možná disponovali jemnou motorickou kontrolou úst -- ale kdo ví? Z toho ale nevyplývá, že nutně museli mít jazyk.

MR: Velice ti děkuji.

(Potlesk)