Maajid Nawaz: Globální kulturou proti extrémismu

Přemýšleli jste někdy, proč extremismus v zemích s majoritní muslimskou populací zdánlivě vzrůstá posledních deset let? Přemýšleli jste někdy, jak by se tato situace dala zvrátit? Podívali jste se někdy na arabská povstání a pomysleli si, "Jak se to dalo předvídat?" nebo "Jak se na to lépe připravit?" Můj osobní příběh, moje cesta, která mě přivedla až na toto pódium, je konkrétní ukázkou toho, co se děje v zemích s muslimskou většinou již několik desetiletí, přinejmenším. Chtěl bych se s vámi podělit o část tohoto příběhu a také o mé názory na změny a roli, kterou v ní hrají společenská hnutí v muslimských společnostech.

Začněme tím, že vám přednesu velmi, velmi krátkou historii času, smím-li. Ve středověkých společnostech bylo definováno spojenectví a identita především na základě náboženství. A pak jsme se přesunuli do éry 19. století, kdy byl vzestup evropských národních států, kde identita a spojenectví byly definovány podle etnika. Takže identita byla primárně definována etnikem a to se odrazilo v národních státech. V době globalizace jsme ještě dál, říkám tomu éra občanství -- kde lidé mohou být různé rasy, etnického zázemí, ale jsou si rovni jako občané ve státě. Můžete být americký Ital; můžete být americký Ir; nebo anglický Pakistánec.

A já věřím, že se posouváme do nové doby, a tuto dobu nedávno pojmenoval New York Times jako "dobu chování". Já bych definoval dobu chování jako období nadnárodního poddanství, kde se identita určuje spíše na základě myšlenek a příběhů. A tyto myšlenky a příběhy, které přetahují lidi přes hranice, stále více ovlivňují způsob jak se lidé chovají. Tohle ale není jenom dobrá zpráva, protože já také věřím, že nenávist se stala globální neméně jako láska. A také věřím že lidé, kteří na této době chování nejvíce vydělali, dodnes, donedávna, do doby před šesti měsíci, lidé, kteří toho nejvíce využili, doby chování a mezinárodních vazeb, za pomoci digitálního aktivismu a dalších přeshraničních technologií, ti, kteří z toho nejvíce získali, byli extrémisté. A o tom bych chtěl pohovořit.

Pokud se podíváme na Islamisty, pokud se podíváme na fenomén krajně pravicových fašistů, jedna věc v níž jsou dobří, jedna věc ve které přímo vynikají, je komunikace přes hranice, používání technologií k organizování, k šíření myšlenek a vytváření celosvětového fenoménu. Něco o tom vím, protože 13 let svého života jsem byl členem extrémistické islamistické organizace. A byl jsem opravdu velmi úspěšný v šíření myšlenek přes hranice. A byl jsem svědkem nárůstu islámského extremismu odlišného od Islámu, víry, a způsobu, kterým ovlivňoval mé spoluvěřící po celém světě.

A můj příběh, můj osobní příběh, je pravdivý důkaz věku chování, o kterém zde hovořím. Jsem, mimochodem -- kluk z Essexu, narozen a vychován v Essexu v Británii. Každý kdo je z Anglie ví, jakou my, z Essexu, máme reputaci. Ale ač narozen v Essexu, v 16 jsem se přidal k organizaci. V 17 jsem rekrutoval lidi z univerzity v Cambridge do organizace. V 19 jsem byl národním vůdcem tohoto společenství v Británii. V 21 jsem spoluzakládal tuto organizaci v Pákistánu. Ve 22 jsem spoluzakládal tuto organizaci v Dánsku. A když mi bylo 24, skončil jsem ve vězení v Egyptě, na černé listině tří zemí světa, že jsem se snažil svrhnout jejich vlády, byl jsem mučen v egyptských věznicích a odsouzen k pěti letům za nenásilné trestné činy.

Ta cesta mě vzala z Essexu přes celý svět -- mimochodem, vysmívali jsme se demokratickým aktivistům. Připadali nám, že jsou sto let za opicema. Byli úplně zastaralí. Naučil jsem se používat e-mail od extremistické organizace, kterou jsem používal. Naučil jsem se jak efektivně komunikovat přes hranice, aniž by mě chytili. Nakonec mě chytili, samozřejmě, v Egyptě. Ale způsob, jakým jsem se učil používat technologii ke svým cílům, mě díky tomu, že jsem byl z extremistické skupiny, nutil myslet dál, než jsou hranice národního státu. Doba chování: kde myšlenky a narativy stále více ovlivňují chování a identitu a spojenectví.

Takže, viděli jsme status quo a zesměšnili to. A to nedělají jen islamističtí extrémisté. Ale i když se podíváte na aktuální nálady v Evropě, krajní pravice je také na vzestupu. Určitá forma anti-islámské rétoriky je také na vzestupu a je mezinárodní. A důsledkem pak je, že se mění politické klima po celé Evropě. Ve skutečnosti dříve lokální hnutí, jednotlivci nebo skupiny extremistů kteří byli od sebe izolováni, se provázali globálním způsobem a tak se stali, nebo spíš stávají, mainstreamem. Protože Internet a komunikační technologie je spojují přes celý svět.

Když se podíváte na nedávný vzestup extrémní pravice v Evropě, všimnete si několika věcí, které ovládají domácí politiku, ačkoliv problém je nadnárodní. V některých zemích se zakazují mešity. V jiných se zakazují šátky. V jiných se zakazují košer a halal jídla, právě teď. A na druhé straně máme mezinárodní islámské extrémisty, kteří dělají to stejné ve svých společenstvích. Takže jde o jádra okrajových směrů, které se spojují způsobem, díky němuž se cítí jako mainstream. Tohle nikdy předtím nebylo možné. Cítili by se izolovaní, dokud nepřišly tyto technologie a nepropojily je způsobem, díky kterému se cítí jako součást většího fenoménu.

A kde jsou demokrati? Já si myslím, že jsou hodně pozadu. A dám vám zde na jevišti příklad. Jestli si někdo z vás pamatuje vánoční bombový atentát: byl u něj muž jménem Anwar al-Awlaki. Ten jako americký občan, etnicky Yemenec, momentálně se skrývá v Yemenu, inspiroval Nigerijce, syna předsedy Nigerijské centrální banky. Tento Nigerijec vystudoval v Londýně, vycvičil se v Yemenu, nasedl na letadlo v Amsterdamu, aby zaútočil na Ameriku. Mezitím, Stará mentalita s velkým S, je reprezentována jeho otcem, předsedou nigerijské banky, který varoval CIA, že jeho vlastní syn připravoval útok, a jeho varování nebylo vyslyšeno. Stará mentalita s velkým S, reprezentovaná národním státem, ještě neznala tolik věk chování, nepoznala sílu nadnárodních sociálních hnutí a zůstala pozadu. A vánoční atentátník málem uspěl při útoku na Spojené státy americké. A dalším příkladem je extrémní pravice: kteří jsou, ironicky, xenofobní nacionalisti a využívají výhod globalizace.

Tak jak to, že jsou úspěšní? A proč jsou budovatelé demokracie pozadu? Musíme pochopit sílu hnutí, která to již pochopila. A hnutí se skládá, z mého pohledu, skládá se ze čtyř hlavních charakteristik. Je složeno z myšlenek a narativů, symbolů a vůdců. Proberu s vámi jeden příklad, a to je příklad, který každý zde bude znát, a to je příklad al-Kajdy. Kdybych po vás chtěl myšlenky al-Kajdy, napadnou vás okamžitě. Když se vás zeptám na jejich příběh -- že Západ válčí s Islámem, potřeba bránit Islám před Západam -- tyto příběhy se vám vybaví okamžitě. Mimochodem, rozdíl mezi myšlenkou a příběhem: myšlenka je věc ve kterou někdo věří; a příběh je způsob, jakým tuto věc podáváte -- je to propaganda, dá se říct, této věci. Takže myšlenky a příběhy al-Kajdy vás napadnou okamžitě.

A když se vás zeptám na jejich symboly a vůdce, také vás napadají okamžitě. Jednoho z nich zabili nedávno v Pákistánu. Takže tyto symboly a tito vůdci vás napadnou okamžitě. A to je síla společenských hnutí. Jsou mezinárodní a váží se na tyto myšlenky a narativy a symboly a vůdce. Na druhou stranu, pokud bychom se soustředili na Pákistán a já se vás zeptal na symboly a vůdce demokracie v dnešním Pákistánu, asi by bylo obtížné myslet dál než, možná zavraždění Benazira Bhutta. Což vlastně znamená, že tento konkrétní vůdce již neexistuje.

Jeden z problémů, kterému čelíme, je podle mě, že nejsou žádná globalizovaná, mládežnická, základní sociální hnutí, která prosazují demokratickou kulturu v muslimských společnostech. Není žádný ekvivalent al-Kajdy, bez terorismu, který by prosazoval demokracii mezi muslimy. Nejsou tu žádné myšlenky, příběhy, vůdci ani symboly, které by prosazovaly demokratickou kulturu mezi lidmi. To vyvolává další otázku. Proč extremistické organizace, ať už krajní pravice nebo islamističtí extremisti -- Islamismem myslím ty, kteří se snaží u zbytku populace prosadit pouze jednu verzi Islámu -- proč uspívají v globálním organizování, zatímco ti, kteří chtějí demokracii, jsou pozadu? A já věřím, že je to ze čtyř důvodů. Myslím, že číslo jedna je pohodlnost. Ti, kteří chtějí demokratickou kulturu, už mají moc nebo společenství, která vedou globalizované, silné společnosti, silné země. A z toho plynoucí uspokojení znamená, že necítí potřebu prosazovat tuto kulturu dále.

Druhý, myslím, je politická korektnost. Máme problémy hájit univerzální demokratickou kulturu, protože to spojujeme -- spojujeme víru v univerzalitu našich hodnot -- s extrémismem. Ale vlastně, kdykoliv mluvíme o lidských právech, říkáme, že lidská práva jsou univerzální. Ale jít a prosazovat tento názor je spojováno buď s neokonzervativismem nebo s islámským extremismem. Chodit a říkat, že věřím, že demokratická kultura je to nejlepší co máme k politickému organizování, je spojováno s extremismem.

A zatřetí, demokratická volba v muslimských společnostech byla ponechána jako politická volba, což znamená, že politické strany v mnoha z těchto zemí žádají lidi, aby je volili jakožto demokratické, ale jiné strany je žádají, aby je volili jako militaristické -- chtějí zavést vojenskou diktaturu. A pak tady máte třetí stranu, která říká: "Volte nás, zavedeme theokracii." Takže demokracie se stala pouze jednou politickou volbou mezi mnoha dalšími formami politických voleb, kteří lidé mají v těchto společnostech. A výsledkem pak je, že když se zvolí tyto strany, a jsou nakonec neúspěšné, protože nevyhnutelně udělají politické chyby, demokracii se to přičte za vinu, tyto jejich politické chyby. A pak lidé řeknou, "Zkusili jsme demokracii. Moc to nefunguje. Zaveďme znovu tu diktaturu."

A čtvrtý důvod je podle mě to, co jsem v prezentaci označil jako ideologie odporu. Tím chci říct, že pokud by dnešní světová velmoc byla komunistická, bylo by snazší pro demokratické aktivisty využít demokratického aktivismu jakožto formy proti kolonialismu, než dnes, kdy je světovou velmocí Amerika, která okupuje určitá území a hlásá při tom demokratické ideály. Takže zhruba tyto čtyři důvody ztěžují šíření demokratické kultury jakožto civilizační volby, nikoliv jen jako politické volby.

Když hovoříme o těchto důvodech, pojďme si rozebrat některé předsudky. Je to o křivdě? Je to o nedostatku vzdělání? No, podle statistik, většina těch, kteří se přidávají do extrémistických organizací, má vysoké vzdělání. Statisticky jsou vzdělanější než je průměrná úroveň v západních zemích. Můžeme si ukázat, zda chudoba byla jediný faktor, no, Bin Ladin je členem jedné z nejbohatších rodin v Saúdské Arábii. Jeho zástupce, Ayman al-Zawahiri, byl pediatr -- celkem dobře vzdělaný člověk. Mezinárodní a rozvojová pomoc běží už roky, ale extrémismus v těchto společnostech, ve většině z nich, dál stoupá. A já myslím, že tu chybí pravé základy pro aktivismus mezi lidmi, ve spojení s mezinárodní pomocí, ve spojení se vzděláváním, ve spojení se zdravotnictvím. A k tomu všemu je ještě třeba propagovat pravou poptávku po demokracii mezi lidmi.

A zde si myslím, že to neokonzervatismus chápe zcela špatně. Neokonzervatismus vychází z toho, že je třeba zajistit nabídku stanovením demokratických hodnot shora. Ať už Islamisté nebo krajně pravicové organizace, po desetiletí, budují poptávku po svojí ideologii mezi lidmi. Stavěli civilizační poptávku po svých hodnotách mezi lidmi a vidíme, že tyto společnosti se pomalu mění na společnosti, které stále více chtějí nějakou formu Islamismu. Masová hnutí v Pákistánu byla po arabských povstáních reprezentována zejména organizacemi, které chtěly určitou formu theokracie spíše než demokratická povstání. Protože už před rozdělením budovaly poptávku po své ideologii v terénu. A je zapotřebí mezinárodní organizace pro mladé lidi, kteří aktivně pracují a prosazují demokratickou kulturu -- což je nepochybně víc než jen volby. Ale bez svobody slova nemůžete mít svobodné a férové volby. Bez lidských práv nemůžete zajistit ochranu při realizaci kampaně. Bez svobody vyznání se nemůžete přidávat k určitým organizacím.

Takže je třeba, aby tyto organizace v terénu prosazovaly demokratickou kulturu jako takovou a vytvářely poptávku mezi lidmi pro tuto kulturu. To způsobí, že se vyhneme problému, o němž jsem mluvil dříve, kdy máme strany, které reprezentují demokracii pouze jako politickou volbu pro společnost a vedle jiných voleb jako je vláda armády nebo theokracie. Zatímco když začneme budovat poptávku na nejnižší úrovni spíše než na úrovni politické, na úrovni před politikou -- hnutí jež nejsou politickými stranami, ale spíše vytváří civilizační poptávku po demokratické kultuře. Teprve pak budeme mít ideál, který zde vidíte na slidu -- ideál, kde lidé volí v demokracii, ne pro demokracii. Ale k tomu, aby demokracie tvořila základy společnosti a politické volby v rámci těchto základů, rozhodně nejsou ani theokracie ani diktatura -- když volíte v demokracii, ve skutečné demokracii, tak demokracie není jen jedna z možností na volebním lístku. A abychom se tam dostali, skutečně potřebujeme začít budovat poptávku mezi těmi lidmi.

Abych to uzavřel, jak to udělat? No, Egypt je dobrý začátek. Arabská povstání ukázala, že se to už vlastně děje. Ale co se stalo při arabských povstáních a co se stalo v Egyptě byla pro mě úplná katarze. Stalo se to, že politická koalice se spojila za politickým cílem, a to odstranit vůdce. Musíme ale udělat ještě jeden krok. Musíme zjistit, jak můžeme těm společnostem pomoci, aby se z politických koalic, velmi volných politických koalic, přesunuly k civilizační koalici, která usiluje o ideály a narativy demokratické kultury mezi lidmi. Protože nestačí odstranit vůdce, vládce nebo diktátora. To vám vůbec nezaručuje, že to, co přijde, bude společnost vybudovaná na demokratických hodnotách.

Ale obecně trendy, které začaly v Egyptě, byly historicky rozšířené v této oblasti, oblasti Blízkého Východu a severní Afriky. Takže když v Egyptě začal arabský socialismus, rozšířilo se to do okolí. V 80. a 90. letech, když tam začal Islamismus, se rozšířil úplně po celé oblasti.

A my teď usilujeme o to -- a jak mladí Arabové dokazují, jak se okamžitě přebarvují a jsou ochotni umřít i za jiné věci než terorismus -- že je tady možnost, aby se demokratická kultura rozšířila v této oblasti a také dál do zemí okolo. Ale to bude chtít, aby se těmto zemím pomohlo s přechodem od pouhých politických koalic k vybudování pravých lidových občanských hnutí, která budou prosazovat demokratickou kulturu. A my jsme to již začali v Pákistánu s hnutím nazvaným Khudi, pracujeme tam mezi lidmi a podporujeme mladé lidi, aby si vytvořili opravdovou poptávku po demokratické kultuře. A tímto tedy skončím.

Můj čas vypršel, děkuji za čas váš.

(Potlesk)