Lisa Kristine: Fotografie nesoucí svědectví novodobého otroctví

Jsem 45 metrů hluboko v ilegální důlní šachtě v Ghaně. Vzduch je prosycený horkem a prachem a dýchat lze jen obtížně. Mohu cítit letmý dotek procházejících zpocených těl ve tmě, ale o moc víc nevidím. Slyším hovořící hlasy, ale většinou je šachta kakofonií kašlajících mužů a kamene rozbíjeného primitivními nástroji. Stejně jako ostatní, mám poblikávající levnou baterku přivázanou k hlavě pomocí elastické potrhané pásky a jen stěží mohu rozeznat kluzké větve podpírající stěny 90-ti centimetrové čtvercové díry zanořující se desítky metrů pod zem. Když mé ruce sklouznou, náhle si vzpomenu na horníka, kterého jsem potkala před několika dny a který se neudržel a spadl šachtou metry hluboko.

Zatímco tu k vám dnes mluvím, tito muži jsou stále hluboko v té díře, riskují životy, bez výplaty či odškodného, a často umírají.

Já jsem se z té díry dostala a dostala jsem se domů, ale jim se to nejspíš nikdy nepodaří, protože jsou uvěznění v otroctví.

Posledních 28 let jsem dokumentovala původní kultury ve více než 70 zemích na šesti kontinentech a v roce 2009 jsem měla velkou čest, když jsem byla jediným vystavovatelem na Mírovém summitu ve Vancouveru. Mezi všemi těmi úžasnými lidmi, které jsem tam potkala, byl i stoupenec Free the Slaves (Osvoboďte otroky), neziskovky věnující se vymýcení novodobého otroctví. Začali jsme se o otroctví bavit a začala jsem se o něm dozvídat, protože jsem rozhodně věděla, že ve světě existuje, ale ne v takovém rozsahu. Poté, co jsme domluvili, jsem se cítila strašně a upřímně se styděla za nedostatek svých znalostí o této krutosti odehrávající se během mého života a myslela na to, že pokud o tom já nevím, kolik dalších lidí neví? Začalo mě to sžírat, takže během několika týdnů jsem odletěla do Los Angeles, abych se setkala s ředitelem Free the Slaves a nabídla jim svoji pomoc.

Tak začala má cesta do novodobého otroctví. Co je zvláštní, na mnoha těch místech jsem už dřív byla. Některé jsem dokonce považovala za svůj druhý domov. Ale tentokrát jsem viděla temné tajemství.

Opatrný odhad uvádí, že více než 27 milionů lidí je v dnešním světě zotročených. To je dvojnásobek množství lidí odvezených z Afriky během celého transaltantického obchodu s otroky. Před 150 lety stál otrok pracující v zemědělství zhruba třikrát více než byl roční plat amerického pracovníka. To se rovná asi 50 000$ v dnešních penězích. Přesto mohou být dnes celé rodiny po generace zotročeny kvůli tak malému dluhu jako je 18$. Ohromující je, že z otroctví jsou celosvětové zisky více než 13 miliard dolarů za rok.

Mnozí byli obelstěni falešnými sliby dobrého vzdělání, lepší práce, jenom aby zjistili, že jsou nuceni pracovat bez platu, pod výhružkou násilí. A nemohou odejít pryč.

Dnešní otroctví je o obchodu, takže zboží vyrobené zotročenými lidmi má hodnotu, ale lidé, kteří ho vyrábí, jsou nicotní. Otroctví existuje téměř všude na světě a přesto je všude na světě ilegální.

V Indii a Nepálu jsem byla zavedena do pecí na vypalování cihel. Tento podivný a hrozivý pohled byl jako přijít do starověkého Egypta nebo Danteho pekla. Obklopeni teplotou 55 stupňů, muži, ženy, děti, vlastně celé rodiny byly zahaleny v tlusté pokrývce prachu, zatímco si strojově nakládali cihly na hlavu, až 18 najednou, a nesli je z rozpálených pecí do náklaďáků vzdálených stovky metrů. Otupělí jednotvárností a vyčerpáním, pracovali tiše, dělajíc tento úkol pořád dokola 16 či 17 hodin denně. Neexistovaly přestávky na jídlo, na napití, a vážná dehydratace udělala močení docela bezvýznamným. Tak vše prostupující byl žár a prach, že můj foťák se stal i na pouhý dotek příliš horký a přestal fungovat. Každých 20 minut jsem musela odbíhat zpět do našeho vozu, abych vyčistila své vybavení a dala ho ke klimatizaci, abych ho vzkřísila. A jak jsem tam seděla, uvědomila jsem si, že mému foťáku se dostává mnohem lepšího zacházení než těmto lidem.

Když jsem se vrátila do pecí, chtěla jsem brečet, ale abolicionista vedle mě mě rychle chytil a řekl: "Liso, nedělej to. Jenom to tady nedělej." A velmi jasně mi vysvětlil, jak je projev emocí na takovýchto místech velmi nebezpečný, nejenom pro mě, ale pro ně. Nemohla jsem jim nabídnou žádnou přímou pomoc. Nemohla jsem jim dát žádné peníze, nic. Nebyla jsem obyvatelem té země. Mohla bych je dostat do ještě horší situace, než ve které byli. Musela jsem spoléhat na Free the Slaves, že budou pracovat v rámci toho systému pro jejich osvobození a já jsem jim věřila, že budou. A co se mě týče, musela jsem počkat, než jsem se dostala domů, abych mohla skutečně cítit svůj zármutek.

V Himalájích jsem našla děti snášející kameny celé míle dolů horským terénem, do náklaďáků čekajících dole na silnicích. Velké pláty břidlice byly těžší než děti, které je nesly, a ty děti je nesly s pomocí svých hlav, za použití těchto ručně dělaných postrojů z klacků, lana a roztrhaného oblečení. Je těžké být svědkem něčeho tak zdrcujícího. Jak můžeme ovlivnit něco tak zákeřného a přesto tak rozšířeného? Někteří ani neví, že jsou zotročení, lidé pracující 16, 17 hodin denně bez jakékoliv mzdy, protože to je situace, v níž byli celý svůj život. Nemají nic, s čím by to srovnali. Když tito vesničané požadovali svobodu, otrokáři spálili všechny jejich domy. Totiž, tito lidé neměli nic a byli tak vyděšení, že se chtěli vzdát, ale žena z centra je přiměla, aby vytrvali a abolicionisté pracující v terénu jim pomohli získat smlouvu o pronájmu lomu, takže teď dělají tu samou zničující práci, ale dělají ji pro sebe, mají za ni zaplaceno a dělají ji svobodně.

Obchod s bílým masem je to, co nás často napadne, když slyšíme slovo otroctví. A díky tomuto celosvětovému povědomí jsem byla varována, že pro mě bude těžké pracovat bezpečně v tomto konkrétním oboru.

V Káthmándu jsem byla doprovázena ženami, které byly dříve sami sexuálními otrokyněmi. Zavedly mě dolů po úzkých schodech vedoucích do špinavého, mdle osvětleného suterénu. Nebyl to tak úplně nevěstinec. Bylo to spíše jako restaurace. Kabinové restaurace, jak jsou nazývané ve své branži, jsou místa pro nucenou prostituci. Každá má malé soukromé místnosti, v nichž jsou otroci, ženy společně s mladými dívkami a chlapci, z nichž někteří mají teprve sedm let, nuceni bavit zákazníky, přesvědčovat je, aby si koupili více jídla a alkoholu. Každá kabinka je temná a zanedbaná, odlišená číslem nakresleným na zdi a oddělená překližkami a závěsy. Pracovníci zde často snáší tragické sexuální zneužívání z rukou svých zákazníků. Stojící v téměř naprosté tmě, pamatuji si pocit rychlého, ochromujícího strachu a v tom okamžiku jsem si mohla představit, jaké to musí být, být uvězněný v tomto pekle. Měla jsem jedinou cestu ven: schody, po nichž jsem přišla. Nebyl tam žádný zadní vchod. Nebyla tam žádná okna dostatečně velká na to, aby se jimi dalo prolézt. Tito lidé nemají žádného úniku a když se díváme na takto těžké téma, je důležité si uvědomit, že otroctví, včetně obchodu s bílým masem, existuje i v našem vlastním okolí.

Tisíce lidí jsou zotročeny v zemědělství, v restauracích, v domácích službách a tento seznam může pokračovat. Nedávno New York Times oznámil, že 100 000 až 300 000 amerických dětí je každoročně prodáno do sexuálního otroctví. Je to všude kolem nás. Jenom to nevidíme.

Textilní průmysl je další, který nás často napadne, když slyšíme o otrocké práci. Navštívila jsem vesnice v Indii, kde byly celé rodiny zotročeny v obchodě s hedvábím. Toto je rodinný portrét. Ty obarvené černé ruce patří otci, zatímco modré a červené jeho synům. Smíchávají barvu v těchto velkých barelech a potápí hedvábí do kapaliny až po lokty, i když je ta barva toxická.

Můj překladatel mi řekl jejich příběhy.

"Nemáme žádnou svobodu," řekli. "Přesto stále doufáme, že jednoho dne budeme moci opustit tento dům a jít na nějaké jiné místo, kde dostaneme za své obarvování zaplaceno."

Je odhadováno, že více než 4000 dětí je zotročených na přehradní nádrži Volta, největší přehradě na světě. Když jsme poprvé dorazili, šla jsem se tam na chvíli mrknout. Co jsem viděla vypadalo jako rodina rybařící na lodi, dva starší bratři, nějaké mladší děti, to dává smysl, že? Špatně. Všichni byli zotročení. Děti jsou odebrány ze svých rodin, stanou se předmětem obchodu a zmizí a jsou nuceny pracovat nekonečné hodiny na těchto lodích na přehradě, i když neumí plavat.

Toto malé dítě má osm let. Třásl se strachy, když se naše loď přiblížila, vyděšený, že přejede jeho maličkou kanoi. Byl hrůzou bez sebe, že bude shozen do vody. Tenké větve zanořené do Volty často zachytávají rybářské sítě a vyčerpané vyděšené děti jsou hozeny do vody, aby sítě odvázaly. Mnohé z nich se utopí.

Co si pamatuje, byl odjakživa nucen pracovat na přehradě. Vyděšený ze svého pána, neuteče, a protože s ním zacházeli krutě celý jeho život, předává to dál na mladší otroky, které vede.

Potkala jsem tyto chlapce v pět ráno, když vytahovali poslední ze svých sítí, oni však pracovali od jedné, v chladné větrné noci. A je důležité si uvědomit, že tyto sítě váží více než 450 kg, když jsou plné ryb.

Ráda bych vám představila Kofiho. Kofi byl zachráněn z rybářské vesnice. Potkala jsem ho ve středisku, kde Free the Slaves navrací oběti otroctví do běžného života. Tady se koupal u studny, vyléval velká vědra s vodou na svoji hlavu a skvělou zprávou je, že zatím co tu dnes já a vy sedíme a povídáme, Kofi se vrátil do své rodiny. A co víc, jeho rodině byly poskytnuty nástroje, aby měli na živobytí a děti byly v bezpečí. Kofi je ztělesněním možnosti. Kým se stane, protože někdo ho podpořil a udělal v jeho životě rozdíl?

Když jsme jeli po silnici v Ghaně s partnery z Free the Slaves, spolupracovník abolicionista na mopedu náhle zrychlil k našemu vozidlu a zaťukal na okýnko. Řekl nám, abychom ho následovali po prašné cestě do džungle. Na konci cesty nás vystrkal z auta a řekl řidiči, aby honem zmizel. Pak ukázal na sotva viditelnou pěšinu a řekl: "Toto je ta cesta, toto je ta cesta. Pojďme." Jak jsme se po ní vydali, prodírali jsme se popínavými rostlinami bránícími cestu a po asi hodinové chůzi jsme zjistili, že cesta byla zatopena nedávnými dešti. Tak jsem zvedla fotografické vybavení nad svoji hlavu, jak jsme sestoupili to té vody, která mi sahala až po hrudník. Po dalších dvou hodinách túry, klikatící se stezka náhle skončila na mýtině a před námi byla spousta děr, které by se mohly vejít na plochu fotbalového hřiště, a všechny z nich byly plné zotročených pracujících lidí. Mnoho žen mělo děti přivázané ke svým zádům, zatímco rýžovaly zlato a brodily se přitom vodou otrávenou rtutí. Rtuť je používána během těžby.

Tito horníci jsou zotročení v důlní šachtě v jiné části Ghany. Když vylezli ze šachty, byli skrz naskrz promočení svým vlastním potem. Pamatuji si pohled do jejich unavených, krví podlitých očí, protože mnoho z nich bylo pod zemí 72 hodin. Šachty jsou až 90 metrů hluboké a oni nosí těžké pytle kamení, které budou později převezeny do jiné oblasti, kde budou kameny rozbity, aby z nich mohli získat zlato.

Na první pohled se místo na drcení zdá být plné silných mužů, ale když se podíváme blíž, vidíme na okraji pracovat některé méně šťastné a děti také. Všichni z nich jsou oběťmi zranění, nemoci a násilí. Vlastně je velmi pravděpodobné, že tento silný člověk skončí jako tady tento, sužován tuberkulózou a otravou rtutí, a to za pouhých pár let.

Toto je Manuru. Když zemřel jeho otec, jeho strýc ho dostal k sobě na práce v dolech. Když jeho strýc zemřel, Manuru zdědil strýcův dluh, což ho dále nutilo být zotročený v dolech. Když jsem ho potkala, pracoval v dolech 14 let a zranění nohy, které tu vidíte, je vlastně z důlního úrazu, který byl tak vážný, že doktoři říkají, že jeho noha by měla být amputována. Navíc má Manuru tuberkulózu, přesto je však stále nucen každý den pracovat v té důlní šachtě.

Stále však má sen, že se stane volným a vzdělaným s pomocí místních aktivistů jako Free the Slaves a je to tento druh odhodlání, navzdory nepředstavitelným těžkostem, které mě naplňuje naprostým úžasem.

Chci na otroctví vrhat světlo. Když jsem pracovala v terénu, vzala jsem si s sebou mnoho svíček a s pomocí mého překladatele jsem sdělila lidem, které jsem fotila, že chci osvítit jejich příběhy a jejich těžký úděl, takže když to pro ně bylo bezpečné a pro mě také, pořídila jsem tyto fotky. Oni věděli, že jejich fotka bude ve světě viděna vámi. Chtěla jsem, aby věděli, že se staneme jejich svědky a že uděláme, co můžeme, abychom pomohli udělat v jejich životech změnu. Opravdu věřím, že pokud dovedeme vidět jeden druhého jako rovné lidské bytosti, pak se stane velmi těžké tolerovat krutosti jako otroctví. Toto nejsou fotky věcí. Jsou lidí, skutečných lidí, jako vy a já, z nichž si všichni zasluhují stejná práva, důstojnost a respekt ve svých životech. Není dne, kdy bych nemyslela na těchto mnoho krásných, týraných lidí, které jsem měla tu obrovskou čest potkat.

Doufám, že tyto fotky probudí sílu

v těch, kteří je vidí, v lidech jako vy, a doufám, že ta síla zažehne oheň a ten oheň bude vrhat světlo na otroctví, protože bez toho světla může obludnost otroctví pokračovat v životě ve stínu.

Mockrát vám děkuji.

(Potlesk)