Lisa Gansky: Budoucnost byznysu je „síťování“

Budu dnes mluvit o něčem, co nazývám „síťování“. Je to v podstatě zásadní změna v našich vztazích k věcem, ke hmotným statkům v našich životech. Začíná to totiž vypadat tak, že – ne vždy a ne v každém případě – ale že v jistých okamžicích je přístup k jistým statkům a službám důležitější než jejich vlastnictví. Je to vlastně hledání lepších věcí, které se dají snadno sdílet. Koneckonců už za sebou máme dlouhou tradici sdílení. Sdílíme dopravní prostředky. Dělíme se o víno a jídlo a další různé a báječné zážitky v amsterdamských coffeeshopech. Dělíme se i o další druhy zábavy – sportovní stadiony, veřejné parky, koncertní haly, knihovny, univerzity. To všechno jsou platformy pro sdílení, sdílení samotné však začíná i končí u toho, co nazývám matkou všech sdílecích platforem.

A jak tak o síťování přemýšlím, jak přemýšlím o… nu, čím je způsobeno, jak to, že se to děje, vytane mi na mysli spousta činitelů, které bych vám teď chtěla představit. Jedním je finanční krize – nedávná krize způsobila, že začínáme přehodnocovat náš vztah k věcem v našich životech a srovnáváme jejich hodnotu – takže začínáme přiřazovat hodnotu odpovídající pravým nákladům. Druhým je populační růst a stěhování do měst. Více lidí, méně místa, méně věcí. Změna klimatu. Snažíme se snížit stres v našich vlastních životech, v našich společenstvích i na celé planetě. Poslední dobou se také projevila nedůvěra k velkým značkám, těm světovým, v mnoha různých odvětvích. A právě tady to začíná. Výzkum ukázal, že ve Státech, v Kanadě a v západní Evropě je většina z nás stále otevřenější místním firmám nebo značkám, o kterých jsme dříve ani neslyšeli. Zatímco dříve jsme šli na ruku velkým značkám a určitě jsme jim věřili. A posledním činitelem je to, že jsme propojeni s mnohem více lidmi na planetě než kdy dřív – snad kromě toho, když vedle někoho sedíte.

(Smích)

Dalším faktem hodným zvážení je to, že jsme dělali obrovské investice, desítky a desítky let jsme vkládali desítky miliard dolarů do investice, která je teď naším dědictvím. Je to fyzická infrastruktura, která nám dovoluje přesouvat se z místa A do místa B a stejným směrem přesouvat i věci. Také web a mobilní technologie nám dovolily propojit se a vytvořit různé druhy platforem a systémů. A právě investice do těchto technologií a infrastruktury jsou naším dědictvím. To nám dovoluje zapojit se novými a zajímavými způsoby.

A pro mě ta síťující společnost, běžná síťující společnost to dohromady znamená tři věci: naši schopnost navzájem se propojit – většina z nás se neobejde bez těchto mobilních zařízení vybavených GPS a internetem – dovoluje nám najít sebe navzájem a najít různé věci v prostoru a čase. A za třetí, že fyzické věci jsou k nalezení na mapě – jednak restaurace a podobná místa, jednak s GPS a dalšími technologiemi, jakou jsou RFID čipy či mnohem pokročilejší záležitosti, dokážeme sledovat i věci v pohybu. třeba auta, taxíky, přepravní systémy, balíčky pohybující se v čase a prostoru. To celé umožňuje vytvořit přístup k získávání věcí a služeb mnohem pohodlněji a často i levněji, než kdybychom je vlastnili.

Za příklad si vezmu Zipcar. Kolik lidí tady už někdy zkoušelo služby jako sdílení auta či jízdního kola? Wow, to je slušné. Dobře, díky. Zipcar je v podstatě největší společností pro sdílení aut na světě. Sdílení aut nevymysleli. Vlastně bylo vynalezeno v Evropě. Jedna ze zakladatelek jela do Švýcarska, viděla to někde v provozu a řekla si: „Wow, to je fakt super. Myslím, že to dokážeme dělat i v Cambridge,“ přivezla nápad do Cambridge a rozjely to – dvě ženy – Robin Chase byla další osobou, která projekt rozjížděla. Zipcar dobře uchopil dvě základní věci. Zaprvé, opravdu pochopili, že značka je hlas a produkt je suvenýr. A proto si dali tu práci přemýšlet o tom, do jakého hávu zabalí sdílení aut. Udělali to sexy. Udělali to svěží. Udělali to prestižní. Jestli jste členem klubu, jste-li členem klubu, jste Zipster. Auta, která si vybrali, nevypadají jak vyřazená policejní s vyrvanou mříží nebo tak něco. Vybrali si tato sexy autíčka. Zaměřili se na univerzity. Zajistili, aby demografická skupina, na kterou cílili, šla s těmi auty k sobě. Byl to moc hezký zážitek. Auta byla čistá a spolehlivá, všechno fungovalo.

A také z hlediska značky to uchopili velmi dobře. Hlavně však pochopili, že nejsou prodejci aut. Chápou, že jsou společnost zaměřující se na informace. Protože když si kupujeme auto, jdeme za prodejcem jednou, popovídáme si a je hotovo – obvykle tak rychle, jak to jen jde. Ale když sdílíte auto a máte službu na sdílení aut, můžete dojíždět elektromobilem, pokud se stěhujete, dostanete náklaďák. Když hodláte vyzvednout tetičku na letišti, dostanete sedan. A když jedete lyžovat do hor, dostanete různá příslušenství, které se na auto dávají, když děláte něco takového. Mezitím tady tito chlapíci sedí někde v rohu a sbírají všechna možná data o našem chování a jak si se službou umíme poradit. A není to pro ně jen taková kratochvíle, věřím totiž, že je to velmi důležité pro Zipcar a další síťující společnosti, aby nás v podstatě ohromovaly, aby byly jako naši tajemníci. Dáváme jim totiž tak moc informací, mají oprávnění vědět, proč zrovna někam míříme, takže mají dobré předpoklady předvídat, co budeme chtít potom.

Kolik procent dne si myslíte, že průměrný člověk používá auto? Kolik procent času? Nějaké tipy? Tyto jsou celkem blízko. Myslela jsem si, že to bude kolem 20 procent, když jsem začínala. Číslo pro Spojené státy a západní Evropu je osm procent. Když si to tedy zjednodušeně představíte jako 10 procent, 90 procent času, to co nás stojí hromadu peněz – a přiznejme, s ohledem na to také navrhujeme svá města a všechno ostatní – 90 procent času je vysedávání okolo. Z tohoto důvodu si myslím, že jedno z témat síťování je v zásadě to, jestli pořádně vymačkáme z věcí, které vyhazujeme, jejich opravdovou hodnotu. Což vzniklo se Zipcarem – Zipcar začal v roce 2000.

Loni, v roce 2010, se rozjely dvě automobilové společnosti, jedna v UK, co se jmenuje WhipCar, druhá, RelayRides, v USA. Obě se zaměřují na vzájemné sdílení aut, protože dvě věci, které u sdílení aut opravdu fungují, jsou, zaprvé, že auto musí být k dispozici a zadruhé že by mělo být blok či dva od vašeho sídla. Takže auto, které je blok či dva od vašeho domova či kanceláře, je nejspíše auto vašeho souseda a je nejspíše volné. Lidé tedy rozjeli tento byznys. Zipcar začal o dekádu dříve, v roce 2000. Zabralo jim to šest let dát dohromady 1000 aut. WhipCar, který funguje od loňského dubna, potřeboval 6 měsíců ke shromáždění 1000 aut. Opravdu zajímavé. Kdekoli mohou lidé vydělávat mezi 200 a 700 dolary měsíčně, když nechají své sousedy používat své auto, nepotřebují-li jej sami. Je to jako dovolenková půjčovna aut. Když už jsem tady – a doufám, že pár lidí v publiku dělá do autoprůmyslu – (Smích) – napadá mě, když se podívám na technickou stránku věci – zažili jsme už televize připravené na kabelovku, notebooky připravené na WiFi – bylo by fajn, kdybyste, kdykoli v budoucnu, začali vyrábět auta připravená na sdílení. Vytváří to více příležitostí. Nám jako vlastníkům to přináší další možnosti. A myslím, že se k tomu dříve či později stejně dopracujeme.

Příležitost a výzva v síťujícím byznysu – to jsou podnikání jako třeba Zipcar nebo Netflix, jsou to plně síťovaná podnikání, případně ta další, kde máte spoustu firem s auty, automobilky, které začínají nabízet své vlastní služby na sdílení aut ať už jako další hráči na trhu nebo jen na zkoušku, řekla bych – je udělat sdílení neodolatelným. Všichni jsme jistě zažili chvíle, kdy se sdílení nedalo odolat. Teď už jen vymyslet, jak to zopakovat a rozšířit? Víme také, protože jsme propojení v sociálních sítích, že je snadné vytvořit potěšení i na malém místě. Je to nakažlivé, protože jsme všichni navzájem propojení. Takže když zažiju něco ohromného a tweetnu o tom nebo to povím pěti lidem kolem sebe, zprávy se začnou šířit. Opak je, jak víme, také pravdou, dokonce mnohem častěji.

Tak třeba LudoTruck, který je v Los Angeles, dělá to, co obvykle dělají náklaďáky s vybraným jídlem, a získali si docela velkou přízeň. Obecně – možná i proto, že podnikám v technologiích – na věci nahlížím jako na platformy. Platformy jsou pozvání. Proto tu máme Craigslist či vývojářskou síť pro iTunes nebo iPhone, proto máme všechny ty sítě – Facebook jakbysmet. Tyto platformy zvou všechny druhy vývojářů a nejrůznější lidi, aby přicházeli se svými nápady a možnostmi k vytvoření a zacílení nějaké aplikace pro určité publikum. A upřímně, je to samé překvapení. Nemyslím si totiž, že by kdokoli z nás tady dokázal předpovědět všechny ty různé aplikace, které jsou nyní dostupné na Facebooku i mimo něj, například dva roky zpátky, kdy Mark oznámil, že hodlají tu platformu představit.

Stejně tak přemýšlím i o městech jako o platformách a Detroit je platforma zcela určitě. Pozvání přivádí tvůrce, umělce a podnikatele, pomáhá to stimulovat vášnivou tvořivost a napomáhá městu k rozkvětu. Je to účast na pozvání. A města, z historického pohledu, zvala nejrůznější účastníky. Říkali jsme, že je tu také další možnost. Například nejrůznější oddělení radnice by mohla zpřístupnit data o provozu. Google vytvořil API pro zpřístupnění těchto dat. Ve Spojených státech je už sedm či osm měst, která data o provozu poskytla, a rozliční vývojáři již tvoří aplikace. Takže si v Portlandu dopřávám kávu, to latté mám z půlky vypité, a malý panel v kavárně mi najednou ukáže, že další autobus přijede za tři minuty a že vlak odjíždí za 16 minut. Jsou to věrohodné, opravdové údaje, přímo před mýma očima, tam kde jsem, takže můžu své latté dopít.

Napříč Spojenými státy se nám skýtá ohromná příležitost: asi 21 procent nevyužitého komerčního a průmyslového prostoru. Ten prostor nežije. Prostředí kolem postrádá život, šťávu a zapojení. Něco se už děje – kolik z vás tady už slyšelo o pop-up stores [dočasných prodejnách]? Ah, super. Tomuhle hodně fandím. A je to velmi síťující záležitost. Zjednodušeně řečeno, v Oaklandu najdete různé druhy restaurací, blízko místa, kde žiju. A každé tři týdny se tu koná pop-up store se vším možným, odvádí skvělou práci, když vytváří velmi společenskou událost určenou pro fanoušky jídla. Spousta zábavy a to celé se děje ve velmi malém prostoru. Následně pak, funguje to tak už asi rok, začali pronajímat a vytvářet a rozšiřovat. Prostor, který býval rádoby umělecký, je nyní mnohem fajnovější a zapojuje mnohem více lidí. Tady je jeden příklad. The Crafty Fox [Řemeslná liška] je tato žena, která dělá ruční práce a různě po Londýně si otevírá tyto dočasné trhy. Ale tyto druhy událostí se dějí v mnoha různých prostředích. Z mého pohledu je jednou věcí, které pop-up stores dělají, to že vytváří netrvanlivost a potřebu. Dohromady to dělá oblíbené slovo každého obchodníka: vyprodáno. Ta příležitost získat důvěru a pozornost je ohromná věc.

Spousta toho, co v síťování vidíme, a spousta toho, co máme na platformách, které jsme vytvořili, nám dovoluje vymezovat, vylepšovat a růst. Nám jako podnikatelům to umožňuje testovat, pak jít na trh, být v úzkém kontaktu s lidmi, naslouchat, něco vylepšit a pak se vrátit. Je to nákladově efektivní a je to velmi síťující. Infrastruktura to umožňuje.

Na závěr, už se blížíme ke konci, chci ještě povzbudit – hodlám se podělit i o své pády, ačkoli nikoli o ty z pódia. (Smích) Chtěla bych tím říct to, že jedna z velkých věcí, když se podíváme na mrhání a když se podíváme na způsoby, jak můžeme být velkorysí a něčím si navzájem přispět, ale také začít zlepšovat ekonomickou situaci a zlepšovat stav životního prostředí, dostaneme se ke sdílení selhání a pádů. Jeden rychlý případ je Velib z roku 2007, přišli do Paříže s velmi smělým nápadem, obrovskou službou na sdílení kol. Udělali spoustu chyb. Měli také nespočet ohromných úspěchů. Ale byli velmi otevření, či snad museli být, ohledně toho, že na rovinu přiznali, co fungovalo a co ne. Takže B.C. v Barceloně a B-cycle a Boris Bikes v Londýně – nikdo z nich nemusel zopakovat nezdar verze 1.0 a velmi drahý proces učení, který proběhl v Paříži. Takže výhoda toho, že jsme propojeni, je také v tom, že můžeme sdílet nezdary i úspěchy.

Jsme na samém začátku něčeho, co, jak už vidíme a jak se objevují síťující společnosti, je lákavé, je podmanivé, ale je na samém začátku. Mám webstránku, je to adresář, začínal se zhruba 1200 společnostmi; a za posledního dva a půl měsíce to vyskočilo na 3300 firem. A roste to každý den o pár dalších. A to jsme teprve na začátku.

Takže vás chci všechny přivítat na této divoké jízdě. Mnohokrát vám děkuji.

(Potlesk)