Kiran Bedi: Policejní ředitelka, které přinesla změnu

Povím vám příběh. Je to indický příběh o indické ženě a její cestě. Začnu s mými rodiči. Jsem dílem této vizionářské matky a otce. Narodila jsem se v padesátých letech. 50. a 60. léta nepatřili v Indii děvčatům. Patřily chlapcům. Patřily chlapcům, kteří se zapojí do obchodu a zdědí byznys po svých rodičích. Z děvčat vychovávali panenky, aby se dobře vdaly. Moje rodina v mém městě a téměř v celém kraji, byla jedinečná. Byly jsme čtyři sourozenci, nejen já, a naštěstí žádní bratři. Byly jsme čtyři sestry a žádní chlapci. Moji rodiče byli z dobré zabezpečené rodiny, která vlastní pozemky. Můj otec vzdoroval svému starému otci, který ho téměř vydědil, protože se rozhodl, že všechny jeho dcery dostanou vzdělání. Poslal nás do jedné z nejlepších škol v městě a dal nám nějlepší vzdělání. Jak jsem říkala, když se narodíme, rodiče si nevybíráme. A když jdeme do školy, nevybíráme si ani školu. Děti si školu nevybírají, chodí do té, kterou jim vybrali rodiče. To bylo období, které mě silně formovalo. Takto jsem vyrůstala a tak vyrůstaly i mé tři sestry. Můj otec v těch letech říkával, "Moje čtyři dcery budou ve čtyřech koutech země." Nevím, jestli to myslel vážně, ale stalo se to. Já jediná jsem zůstala v Indii. Jedna je Britka, další Američanka a třetí Kanaďanka. My čtyři jsme ve čtyřech koutech země.

Rodiče byli mým vzorem a žila jsem podle dvou věcí, které mne vštěpili. První, kterou říkali: "Život je stále v pohybu. Buď jdeš nahoru anebo dolů." A druhá věc, které se mi vryla do srdce a která se stala mou filozofií života, která to všechno způsobila, je, v životě se ti stane sto věcí, dobrý i zlých. Z těch 100 je 90 tvým výtvorem. Jsou dobré. Jsou tvým výtvorem. Těš se z nich. Pokud jsou zlé, jsou tvým výtvorem. Pouč se z nich. 10 je daných přírodou a ty nemůžeš udělat nic. Je to například smrt příbuzného, nebo cyklón, nebo hurikán, anebo zemětřesení. Nemůžeš s tím nic udělat. Musíš jen na tu situaci nějak odpověděť. Ale ta odpověď vychází z těch 90 bodů. Jsem výsledkem této filozofie 90 na 10, a také toho, že "život je stále v pohybu," a takto jsem vyrůstala -- vážila jsem si, co jsem měla. Jsem výsledkem příležitostí, vzácných příležitostí v 50. a 60. letech, které děvčata nedostávala. A byla jsem si vědoma toho, že mi rodiče dávali něco vyjímečného. Protože všechny moje kamarádky ze školy byly vychovávané jako panenky, aby se dobře vdaly s bohatým věnem, zatímco já jsem šla do školy s tenisovou raketou a měla jsou kupu mimoškolních aktivit. Toto jsem vám musela povědět. Proč to pro mě bylo základem.

A toto přišlo potom. Vstoupila jsem do Indické policejní služby jako tvrdá žena, žena s neporazitelnou výdrží, kterou jsem získala na tenise a podobně. Ale, vstoupila jsem k policii, a tehdy policie zaváděla nový systém. Pro mě znamenala policie moc napravovat, moc předcházet a moc zjišťovat. Toto bylo něco úplně nového v definici indické policie -- moc předcházet. Protože obvykle v ní byla jen moc zjišťovat a tím to končilo, případně ještě moc trestat. Ale já jsem řekla ne, je tam i moc předcházet, protože to jsem se naučila, když jsem vyrůstala. Jak můžeme předcházet těm 10 a postarat se, aby jich nebylo víc než 10? Toto jsem vložila do své služby, a tím jsem se odlišovala od mužů. Nechtěla jsem pracovat jinak než muži, ale moje práce bylo jiná, protože já jsem byla jiná. Znovu jsem definovala koncepty policie v Indii. Vezmu vás na dvě cesty, moji cestu v policii a moji cestu ve vězení. To, co vidíte, je titulek "Premiérovo auto zadrženo." Bylo to poprvé, kdy dostal premiér Indie pokutu za parkování. (Smích) Bylo to poprvé v Indii a říkám vám, je to naposled, co o tom slyšíte. Už se to nikdy nestane, tehdy to bylo poprvé a naposled. Musela jsem to udělat, protože jsem byla citlivá, soucítila jsem s ostatními, ale byla jsem velmi citlivá vůči nespravedlivosti a byla jsem za spravedlivost. To byl důvod, proč jsem jako žena vstoupila k policii. Měla jsem i jiné možnosti, ale ty jsem si nevybrala.

Budu pokračovat. Tato část bude o tvrdé policii a rovnoprávnosti. Bylo o mě známé, že jsem žena, které nebude poslouchat. A tak mě posílali na všechny místa, které ostatní odmítali. Byla jsem přidělena do vězení jako policejní důstojník. Obyčejní policejní důstojníci nechtějí jít do vězení. Poslali mě tam, aby mě tam zahrabali, protože tam nebudou žádné auta významných lidí, kterým bych dávala pokuty za parkování. Tak ji tam zašijeme. Byla jsem přidělená do vězení. Byl to brloh plný zločinců. Bylo to zlé. Bylo tam 10 000 věznů, z nich jen 400 žen -- 10 000 -- 9 000 a ještě 600 bylo mužů. Teroristů, násilníků, zlodějů, zločinců -- některé z nich jsem do vězení poslala já jako policejní důstojník. A takto jsem se s nimi vypořádala. Když jsem tam první den vešla, nevěděla jsem, jak se mám na ně dívat. Říkala jsem, "Modlíte se?" Podívala jsem se na ně a řekla, "Modlíte se?" Viděli ve mě mladou, malou ženu v hnědém obleku. Řekla jsem, "Modlíte se?" Oni neříkali nic. Zeptala jsem se, "Modlíte se? Chcete se modlit?" Odpověděli, "Ano." Řekla jsem, "Dobře, pojďme se modlit." Modlila jsem se za ně a věci se začali měnit. Tady je zobrazeno vzdělávání ve vězení.

Přátelé, něco takového se ještě nestalo, všichni vězni se vzdělávali. Začalo to s podporou komunity. Vláda neměla žádné prostředky. Byla to jedna z největších dobrovolnických akcí ve vězení na světě. Spustili jsem to ve vězení v Dillí. Vidíte jen příklad vězně, jak vyučuje třídu. Jsou tam stovky tříd. Od deváté do jedenácté je každý vězeň zapojený do vzdělávacího programu -- v tom stejném vězení, o kterém si mysleli, že mě do něj zavřou a na všechno se zapomene. Přeměnila jsem to na ášram (náboženské místo) -- z vězení na ášram pomocí vzdělání. Myslím, že to je velká změna. To byl začátek změny. Učiteli byli vězni. Učiteli byli dobrovolníci. Knihy nám darovali školy. Nábytek byl darovaný. Všechno nám darovali, protože na vzdělávání ve vězení jsme neměli žádné prostředky. Pokud bych to něudělala, bylo by tam peklo.

Toto je druhá změna, kterou jsem zavedla. Chci vám ukázat některé chvíle z mé cesty, které pravděpodobně nikde jinde neuvidíte. Zaprvé, nikde neuvidíte tato čísla. A zadruhé, ani tento koncept. Toto je meditační program uvnitř věznice pro více jak tisíc vězňů. 1000 vězňů, kteří sedí a meditují. Byl to jeden z neodvážnějších kroků, které jsem jako ředitelka vězení udělala. A tímto se to posunulo vpřed. Pokud o tom chcete vědět víc, jděte a koukněte se na film "Doing Time Doing Vipassana." Uvidíte to a budete to milovat. Napište mi na KiranBedi.com a já vám odpovím. Ukáži vám další obrázek. Vzala jsem stejný koncept. Proč jsem přinesla do indického vězení meditaci? Protože zložin je výsledek narušené mysli. Toto narušení mysli potřebujeme ovládnout, a né kázáním, ani příkazi, ani čtením, ale vstoupením do své mysli. To stejné jsem prosazovala i v policii, protože policisté jsou taktéž vězni své mysli a mají pocit, že my jsme tady a oni tam, a proto lidé nechtějí spolupracovat. Toto fungovalo.

Toto je schránka na připomínky. Tento koncept jsem zavedla, abychom vyslyšeli stížnosti a mrzutosti. Byla to kouzelná schránka. Byla to citlivá schránka. Takto vězeň namaloval, jak se ve vězení cítí. Když vidítě někoho v modrým -- ano, tento muž -- byl vězněm a učitelem. Jak vidíte, všichni mají co dělat, nemrhá se tam časem.

Dovolte mi skončit pár myšlenkami. V současnosti jsem v hnutích, v hnutích zabívajících se vzděláváním zanedbávaných dětí, kterých jsou tisíce -- v Indii se všechno počítá v tisících. Dále je tu protikorupční hnutí v Indii. To je nezanedbatelný způsob, jakým jsme my, malá skupina aktivistů, připravili listinu ombudsmana pro vládu Indie. Přátelé, ještě o tom budete hodně slyšet. Je to hnutí, které vedu, a toto hnutí je mojí ambicí v životě.

Mnohokrát vám děkuji. (Potlesk) Děkuji. Mnohokrát děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji.