Kathryn Schulz: Nelitujte lítosti

Tohle je samozřejmě Johnny Depp. A tohle je rameno Johnnyho Deppa. A tohle je slavné tetování na rameni Johnnyho Deppa. Někteří z vás možná ví, že v roce 1990 se Depp zasnoubil s Winonou Ryder a nechal si na své rameno vytetovat: "Winona navždy". A o tři roky později -- což po pravdě je tak nějak navždy podle hollywoodských standardů -- se rozešli a Johnny šel a nechal si udělat trochu "opravařiny." A nyní jeho rameno hlásá: "Wino (ožrala) navždy".

(Smích)

Takže jako Johnny Depp a jako čtvrtina Američanů ve věku od 16 do 50, mám tetování. Poprvé jsem o něm začala uvažovat, když jsem byla "dvacátnice," ale schválně jsem čekala opravdu dlouho. Protože všichni známe lidi, kteří se nechali tetovat, když jim bylo 17 nebo 19 nebo 23 a litovali toho, když jim bylo 30. To se mi nestalo. Já si nechala udělat tetování, když mi bylo 29, a litovala jsem okamžitě. A tím "litovala" myslím to, že jsem vykročila ze salónu -- je jen pár mílí odsud, dole na Lower East Side -- a emocionálně jsem se zhroutila za bílého dne na rohu East Broadway a Canal Street. (Smích) Což je k tomu skvělé místo, protože to nikoho nezajímá. (Smích) A poté, v noci jsem šla domů a zhroutila jsem se ještě víc, o čemž řeknu víc asi za minutu.

A tohle všechno pro mě bylo vlastně docela šokující, protože do toho momentu jsem se pyšnila tím, že vůbec ničeho nelituji. Udělala jsem spoustu chyb a hloupých rozhodnutí samozřejmě. Taková dělám každou hodinu. Ale vždycky jsem se cítila jako, však víte, udělala jsem nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla, dáno tím, kým jsem tehdy byla, dáno tím, jaké jsem měla informace. Poučila jsem se z toho. Nějak mě to dostalo tam, kde teď v životě jsem. A v pořádku, neměnila bych to. Jinými slovy jsem tehdy ještě podléhala víře naší kultury, že lamentování nad tím, co se přihodilo v minulosti, je absolutní ztráta času, že bychom se měli vždy dívat kupředu a ne zpět a že jedna největších ctností je usilovat o život bez lítosti.

Tato myšlenka je hezky zachycena tímto citátem: "Čemu není léku nač o tom snít? Co stalo, stalo se." Zprvu se to zdá jako docela obdivuhodná filozofie -- něco, pod co bychom se všichni podepsali ... dokud vám nepovím, kdo to řekl. Jasně, takže Lady MacBeth v podstatě říká svému muži, aby přestal být takový slaboch a necítil se špatně, že vraždí lidi. A jak se stává, Shakespeare měl něco na mysli, jako měl obyčejně. Protože neschopnost prožít lítost je ve skutečnosti jednou z diagnostických charakteristik sociopatů. Mimochodem je to také příznak určitého poškození mozku. Lidé, kteří mají poškozený svou orbitofrontální mozkovou kůru, se zdají být neschopni pociťovat lítost tváří v tvář i očividně velmi špatným rozhodnutím. Pokud tedy chcete žít život bez lítosti, jsou tu pro vás jedny dveře otevřeny. Jmenují se lobotomie. Pokud ale chcete být plně funkční a plně lidští a schopni soucitu, myslím, že se nepotřebujete naučit žít bez lítosti, ale s ní.

Takže, začněme definicí několika pojmů. Co je to lítost? Lítost je emoce, kterou prožíváme, když si myslíme, že naše současná situace by mohla být lepší nebo šťastnější, pokud bychom v minulosti udělali něco jinak. Jinými slovy, lítost vyžaduje dvě věci. Vyžaduje, v první řadě, zprostředkování -- musíme se nejprve nějak rozhodnout. A za druhé, vyžaduje představivost. Potřebujeme být schopni představit si návrat zpět a změnu volby, a poté si musíme umět tento smyšlený film pustit a představit si, jak by věci vypadaly v současnosti. A ve skutečnosti čím více jedné z těchto věcí -- více zprostředkování a více představivosti vzhledem k dané lítosti, tím akutnější lítost to bude.

Řekněme například, že jedete na svatbu svého nejlepšího přítele a snažíte se dostat na letiště a zaseknete se v příšerné zácpě a konečně dorazíte ke svému letadlu a ono vám zrovna uletí. Zažijete více lítosti v této situaci, pokud jste let nestihli o tři minuty, než kdyby jste ho nestihli o 20. Proč? Protože, pokud jste let nestihli o tři minuty, je bolestně snadné představit si, že jste mohli udělat jiná rozhodnutí, která by vedla k lepšímu výsledku. "Měla jsem jet přes most a ne tunelem. Měla jsem projet na oranžovou." Toto jsou klasické podmínky, které vytváří lítost. Litujeme, když si myslíme, že jsme zodpovědní za rozhodnutí, která dopadla špatně, ale skoro dopadla dobře.

V tomto rámci můžeme očividně litovat mnoho různých věcí. Toto povídání je o behaviorální ekonomice. A většina toho, co víme o lítosti, vychází z této oblasti. Máme rozsáhlou literaturu o konzumním a finančním rozhodování a lítosti s nimi spojené -- výčitky spotřebitele, v podstatě. Ale nakonec se stalo, že někteří badatelé udělali krok zpět a řekli, dobrá, ale kolem a kolem, čeho v životě nejvíce litujeme? Tady jsou nejčastější odpovědi.

Prvních šest -- věci, kterých v životě nejvíce litujeme: Číslo jedna, daleko před ostatními, vzdělání. Třetina všech našich výčitek se týká rozhodnutí spojených se vzděláním. Kéž by se nám ho dostalo více. Přejeme si, abychom byli více využili jeho možností, než jsme učinili. Přejeme si, abychom si byli vybrali jiný obor ke studiu. Další vysoko postavené na našem seznamu zahrnují kariéru, milostné vztahy, rodičovství, různá rozhodnutí a volby o našem já a o tom, jak trávíme náš volný čas -- nebo přesněji, jak se nám nedaří trávit volný čas. Zbývající lítosti se vztahují k těmto věcem: finance, ostatní rodinné záležitosti, zdraví, přátelé, duchovno a komunita.

Jinými slovy, nejvíce víme o lítosti skrze studium financí. Ale ukazuje se, když se podíváte na to, čeho lidé v životě litují, že naše finanční rozhodnutí se mezi nejčastějšími vůbec neumisťují. Patří mezi méně než tři procenta celkové lítosti. Takže pokud tamhle sedíte a stresujete se, jestli velkou, nebo malou investici, nebo společnost A versus společnost B, nebo jestli koupit Subaru, či Prius. Víte co? Nechte to plavat. Pravděpodobně vám to za pět let bude jedno.

Ale jak u těchto věcí, o které se opravdu staráme a zažíváme pro ně hlubokou lítost, prožíváme své pocity? Všichni známe tu krátkou odpověď. Je to strašlivé. Lítost je otřesná. Ale ukazuje se, že lítost je otřesná ve čtyřech velmi specifických a konsistentních způsobech. První neměnnou složkou lítosti je v podstatě popření. Když jsem se vrátila domů tu noc po tom, co jsem se nechala tetovat, v podstatě jsem zůstala vzhůru celou noc. A po několik prvních hodin jsem myslela na jedinou věc. Ta myšlenka byla: "Nech to zmizet!" To je neuvěřitelně primitivně emocionální reakce. Myslím tím, že je to tam hned vedle: "Já chci maminku!" Nesnažíme se vyřešit problém. Nesnažíme se porozumět, jak k problému došlo. Chceme jen, aby zmizel.

Druhou charakteristickou složkou lítosti je pocit zmatku. Další věcí, nad kterou jsem přemýšlela tehdy v noci v mé ložnici, bylo: "Jak jsem to mohla udělat? Co jsem si myslela?" Tento opravdový pocit odcizení od té části nás, která provedla rozhodnutí, jehož litujeme. Nemůžeme se identifikovat s tou částí. Nerozumíme té části. A rozhodně s touto částí nesoucítíme -- což vysvětluje třetí běžnou součást lítosti, kterou je intenzivní touha potrestat se. Proto, tváří v tvář naší lítosti, věcí, kterou říkáme, je: "Mohla bych se kopnout." Čtvrtou částí je, že lítost je, co psychologové nazývají perserverace. Perserverovat znamená nutkavě a opakovaně zaměřovat na přesně tu stejnou věc. Efekt perserverace je v podstatě ten, že bereme tyto první tři složky lítosti a dáváme je do nekonečné smyčky. Takže jsem si tehdy nesedla v mé ložnici a neřekla: "Nech to zmizet." Seděla jsem tam a říkala jsem si: "Nech to zmizet. Nech to zmizet. Nech to zmizet. Nech to zmizet." Když se podíváte do psychologické literatury, toto jsou čtyři stálé, definující součásti lítosti.

Ale já navrhuji, že je existuje ještě také pátá. Přemýšlím o ní, jako o takovém existenciálním probuzení. Tu noc v mém bytě, poté, co jsem se přestala kopat a tak dále, jsem si lehla nadlouho do postele a myslela jsem na kožní štěpy. A potom jsem myslela na to, jak stejně jako cestovní pojištění nepokrývá činy Boží, pravděpodobně mé zdravotní pojištění nepokrývá činy idiocie. De facto žádné pojištění nekryje činy idiocie. Celý smysl těchto pitomých činů je, že vás nechají zcela nezajištěné; nechají vás vystavené světu a vystavené vaší vlastní zranitelnosti a omylnosti, tváří v tvář, upřímně, dost lhostejnému vesmíru.

To je očividně neskutečně bolestivá zkušenost. A myslím si, že je zvláště palčivá pro nás nyní na Západě v sevření toho, co někdy nazývám Control-Z kulturou -- Control-Z jako ten počítačový příkaz, zpět. Jsme neskutečně zvyklý, že nemusíme čelit tvrdé životní realitě v jistém smyslu. Myslíme si, že můžeme problém řešit penězi nebo technologiemi -- můžeme dát zpět, můžeme odpřátelit a přestat odebírat. Problém je, že v životě se stávají určité věci, které zoufale chceme napravit, ale nemůžeme. Někdy místo Control-Z máme vlastně nulovou kontrolu. A pro ty z nás, kteří jsou kontrolní maniaci a perfekcionisté -- a já vím, o kom mluvím -- je to velmi těžké, protože chceme dělat vše sami a chceme to dělat správně.

Je možné argumentovat, že kontrolní maniaci a perfekcionisté by se neměli nechat tetovat, vrátím se k tomuto bodu za pár minut. Ale nejdříve chci říci, že intenzita a perzistence, s níž prožíváme tyto emocionální složky lítosti, se očividně budou lišit. Záleží na tom, čeho přesně zrovna litujeme. Takže například, tady je jeden z mých oblíbených automatů na lítost v moderním životě. (Smích) Text: Odpovědět všem. A ta úžasná věc na této opravdu záludné technologické inovaci je to, že už jen s touto věcí můžeme zažít obrovský rozsah lítosti. Můžete omylem kliknout na "odpovědět všem" v emailu a torpédovat vztah. Nebo můžete mít neskutečně trapný den v práci. Nebo můžete mít svůj poslední den v práci.

A toto se ani nedotýká těch skutečně hlubokých lítostí života. Protože samozřejmě někdy děláme rozhodnutí, která mají nevratné a strašlivé následky, buď pro naše, nebo pro cizí zdraví a štěstí a živobytí, a v nejhorším možném případě dokonce jejich životy. Tyto druhy lítosti jsou očividně neskutečně pronikavé a trvající. Mám na mysli, že dokonce hloupé "odpovědět všem" lítosti nás mohou po dny nechat v záchvatu mučivé agonie.

Tak jak s tím máme žít? Chci navrhnout tři věci, které nám pomohou usmířit se s lítostí. A první z nich je udělat si pohodlí v její všestrannosti. Pokud "vygooglíte" lítost a tetování, dostanete 11 a půl milionu výsledků. (Smích) FDA odhaduje, že mezi Američany, kteří mají tetování, je 17 procent těch, co litují. To je Johnny Depp a já a našich sedm milionů přátel. A to je jen okolo tetování. Jsme v tom všichni společně.

Druhý způsob, jak se usmířit s lítostí je smát se sami sobě. Tohle v mém případě opravdu nebyl problém, protože je opravdu velmi snadné smát se sobě, když je vám 29 a chcete svou maminku, protože se vám nelíbí vaše nové tetování. Ale může se to zdát jako tak trochu kruté nebo ostré doporučení, když dojde na ty hlubší lítosti. Nemyslím si však, že je to ten případ. Všichni z nás, kdo zažili lítost, která zahrnuje skutečnou bolest a skutečný smutek, chápou, že humor, nebo dokonce černý humor, hraje zásadní roli, co se týče pomoci v přežití. Spojuje póly našich životů zpět k sobě, kladný a záporný, a posílá malý proud života zpět k nám.

Třetí cestou, jak si myslím, že se můžeme usmířit s lítosti, je plynutí času, který, jak víme, hojí všechny rány -- až na tetování, která jsou trvalá. Už je tomu několik let, co jsem se nechala tetovat. A chcete to prostě vidět? Tak dobře. Vlastně, víte co, měla bych vás varovat, budete zklamáni. Protože není ve skutečnosti tak ošklivé. Nemám tetování obličeje Marilyna Mansona na nějakých indiskrétních částech sebe nebo co. Když ostatní lidé vidí mé tetování, většinou se jim líbí, jak vypadá. Jen mně se nelíbí, jak vypadá. A jak jsem řekla dříve, jsem perfekcionistka. Ale ukáži vám ho i tak.

Toto je mé tetování. Hádám, že vím, co si někteří myslíte. Nechte mě vás o něčem ujistit. Některé z vašich vlastních lítostí také nejsou tak ošklivé jak si myslíte, že jsou. Máme tohle tetování, protože jsem jako dvacátnice trávila život venku a na cestách. A když jsem přišla a usadila se potom v New Yorku, bála jsem se, že bych zapomněla některé z nejdůležitějších lekcí, kterým jsem se během života naučila. Především dvě věci, které jsem se o sobě naučila, jsem nechtěla zapomenout. Jak důležité bylo prozkoumávat a zároveň jak důležité je mít pod dohledem svůj vlastní pravý sever. A co jsem milovala na tomto obrázku kompasu, bylo, že jsem měla pocit, že zapouzdřil obě tyto myšlenky do jednoho jednoduchého obrázku. A myslela jsem si, že by mohl posloužit jako taková věčná mnemotechnická pomůcka.

No, posloužil. Ale ukázalo se, že mi připomíná něco jiného; připomíná mi místo toho pokaždé něco jiného. Ve skutečnosti mi připomíná nejdůležitější lekci, které nás lítost může naučit, což je i jedna z nejdůležitějších lekcí, co nás život naučí. Myslím si, že je to, ironicky, ta nejdůležitější věc, kterou jsem si vůbec mohla nechat vytetovat -- částečně jako spisovatelka, ale také jako lidská bytost. Víte, když máme cíle a sny, a chceme se snažit ze všech sil, a když milujeme a nechceme zranit nebo ztratit, měli bychom cítit bolest, když se to pokazí. Nejde o to, žít bez lítosti. Jde o to, aby nám na sobě nevadila.

Lekce, kterou mi mé tetování ihned uštědřilo a o kterou se s vámi chci podělit, zní takto: Potřebujeme se naučit milovat ty chybné, nedokonalé věci, které vytváříme, a odpouštět si, že jsme je vytvořili. Lítost nám nepřipomíná, že jsme činili špatně. Připomíná nám, že můžeme činit lépe.

Děkuji.

(Aplaus)