Karen Thompson Walker: Co nás může naučit strach

Jednoho dne roku 1819, 3 000 mil od pobřeží Chile, v jedné z nejodlehlejších oblastí Tichého oceánu, 20 amerických námořníků pozorovalo, jak se jejich loď zaplavuje mořskou vodou. Narazil do nich vorvaň, který loď roztrhl a v jejím trupu vytvořil osudnou díru. Jak se loď začala pod vzdouvajícími se vlnami potápět, mužům nezbývalo nic jiného, než se těsnat ve třech velrybářských člunech. Tito muži byli 10 000 mil od domova a více než 1 000 mil od nejbližšího kousku pevniny. V těch malých člunech s sebou měli pouze základní navigační vybavení a omezené zásoby jídla a vody. Byli to muži z velrybářské lodi Essex, jejíž příběh se stal později inspirací pro román „Bílá velryba“.

Jejich situace by byla opravdu hrozná i v dnešní době, ale zamyslete se, o co horší to bylo tehdy. Nikdo na pevnině netušil, že se něco stalo. Nebyla pro ně vyslána žádná pátrací výprava. Většina z nás nikdy nezažila situaci tak strašlivou jako ta, ve které se nacházeli tito námořníci, ale všichni víme, jaké to je se bát. Víme, jaký je pocit strachu, ale nejsem si jistá, jestli trávíme dostatek času přemýšlením o tom, co naše obavy vlastně znamenají.

Při výchově jsme často vedeni uvažovat o strachu jako o slabosti a další dětinské věci na odhození, jako jsou dětské zoubky nebo kolečkové brusle. A myslím si, že takhle uvažujeme ne náhodou. Neurovědci skutečně prokázali, že lidské bytosti jsou rození optimisté. Tak možná proto uvažujeme někdy o strachu jako o nebezpečí sobě samém. „Nic si z toho nedělej,“ rádi říkáme jeden druhému. „Nepanikař.“ V angličtině je strach něco, co si podmaňujeme. Je to něco, s čím bojujeme. Něco, co překonáváme. Ale co kdybychom se dívali na strach novým pohledem? Co kdybychom přemýšleli o strachu jako o úžasném prvku představivosti, o něčem, co dokáže být hluboké a pronikavé jako vyprávění samotné?

Nejsnazší je spatřit toto pojítko mezi strachem a představivostí u malých dětí, jejichž obavy jsou často mimořádně živé. Když jsem byla ještě dítě, žila jsem v Kalifornii, která je, jak jistě víte, převážně velmi hezké místo k bydlení, ale pro mě, jakožto dítě, mohla být Kalifornie trochu děsivá. Pamatuji si, jak děsivé bylo sledovat lustr, který visel nad naším jídelním stolem, kývat se sem a tam během každého menšího zemětřesení. A někdy jsem nemohla v noci spát, vystrašená, že by mohlo to „Velké“ udeřit, zatímco bychom spali. A o dětech, které mají takové úzkosti, říkáme, že mají živou představivost. Ale v určitém bodě se většina z nás naučí tyto druhy představ zanechat za sebou a vyrůst. Zjistíme, že neexistují žádné příšery schovávající se pod naší postelí, a že ne každé zemětřesení bourá budovy. Ale možná není náhoda, že některé z našich nejkreativnějších myslí nedokáží tyto druhy strachu nechat za sebou ani jako dospělí. Ty stejně neuvěřitelné představy, které vytvořily „O původu druhů“, „Janu Eyrovou“ a „Hledání ztraceného času“, taktéž zplodily silné obavy, které pronásledovaly dospělé životy. Charlese Darwina, Charlotte Brontëové a Marcela Prousta. Otázka zní, co se může zbytek nás o strachu naučit od vizionářů a malých dětí?

Nuže vraťme se na chvíli do roku 1819, do situace, které čelila posádka velrybářské lodi Essex. Podívejme se na obavy, které byly vytvářeny jejich představivostmi, zatímco byli unášeni uprostřed Pacifiku. Uběhlo 24 hodin od převrhnutí lodi. Nadešel čas pro muže vymyslet plán, ale měli velmi málo možností. Ve fascinujícím popisu této katastrofy Nathaniel Philbrick napsal, že tito muži byli tak daleko od pevniny, jak jen to bylo možné kdekoliv na Zemi. Muži věděli, že nejbližší ostrovy, které měli na dosah, byly Markézy, 1 200 mil od nich. Ale o nich slyšeli hrozivé zvěsti. Bylo jim řečeno, že tyto ostrovy a několik dalších poblíž byly osídleny kanibaly. Takže si ti muži představovali, jak se vylodí na břehu, jen aby byli zavražděni a snězeni k věčeři. Dalším možným cílem byl ostrov Havaj, ale vzhledem k ročnímu období se kapitán obával, že by byli zasaženi krutými bouřkami. Ta poslední možnost byla nejdelší a nejtěžší. Uplout 1 500 mil na jih v naději, že dosáhnou určitého pásu větrů, který by je nakonec dotlačil směrem k pobřeží Jižní Ameriky. Ale věděli, že už prostá délka této cesty by vyčerpala jejich zásoby jídla a vody. Být snězen kanibaly, rozdrcen bouřkami, vyhladovět k smrti dřív, než dorazí k pevnině. Toto byly obavy, které se proháněly představivostí těchto ubohých mužů, a jak se ukázalo, strach, kterému se rozhodli naslouchat, určil, zda budou žít či zemřou.

Stejně tak můžeme tyto obavy nazvat úplně jinak. Co kdybychom je namísto obav nazývali příběhy? Protože když se nad tím zamyslíte, to je to, co strach skutečně je. Je to druh neúmyslného vyprávění, se kterým jsme se všichni narodili. Strach a vyprávění mají ty samé složky. Mají stejnou strukturu. Jako všechny příběhy, i obavy mají postavy. V našich obavách jsme těmi postavami my. Obavy mají také zápletky. Mají začátky, prostředky a konce. Nastoupíte na letadlo. Letadlo vzlétne. Selže motor. Naše obavy také mají sklon obsahovat obrazotvornost, která může být stejně tak živá jako na stránkách románu. Obrázek kanibala, lidských zubů pronikajících do lidské kůže, lidského masa opékajícího se nad ohněm. Obavy mají též napětí. Kdybych dnes s vyprávěním skončila, měli byste být zvědaví, co se stalo s muži z lodě Essex. Naše obavy v nás podněcují velmi podobnou formu napětí. Stejně jako všechny skvělé příběhy, naše obavy soustředí svou pozornost na otázku, která je stejně tak důležitá v životě jakožto i v literatuře: Co se bude dít dál? Jinými slovy, naše obavy nás nutí přemýšlet o budoucnosti. A mimochodem lidé jsou jediná stvoření schopna takto o budoucnosti přemýšlet, promítat sami sebe dopředu v čase, a tohle duševní cestování v čase je pouze další věc, kterou mají obavy společné s vyprávěním příběhů.

Mohu vám jako spisovatelka říct, že velkou částí psaní beletrie je se naučit předvídat, jak jedna událost v příběhu ovlivní všechny další události. A strach funguje stejně. U strachu, stejně jako v beletrii, jedna věc vždy vede k další. Když jsem psala svůj první román „Věk zázraků“, strávila jsem měsíce snahou zjistit, co by se stalo, kdyby se rotace Země náhle začala zpomalovat. Co by se stalo s našimi dny? Co by se stalo našim plodinám? Co by se stalo našim myslím? A pak o něco později jsem si uvědomila, jak podobné byly tyto otázky těm, co jsem si v noci kladla jako vystrašené dítě. Kdyby dnes v noci zasáhlo zemětřesení, obávala jsem se, co se stane s naším domem? Co se stane s mojí rodinou? A odpovědi k těmto otázkám na sebe vždy braly podobu příběhu. Když už přemýšlíme o obavách jako o něčem víc než jen obavách – jako o příbězích, měli bychom přemýšlet o sobě jako o autorech těchto příběhů. Ale stejně tak je důležité, abychom přemýšleli o sobě jako o čtenářích těchto obav, a to, jak se rozhodneme číst naše obavy, může mít hluboký vliv na naše životy.

Někteří z nás přirozeně čtou své obavy podrobněji než ostatní. Nedávno jsem četla studii o úspěšných podnikatelích a autor studie zjistil, že tito lidé mají společný zvyk, který nazval „produktivní paranoia“, což znamenalo, že tito lidé, namísto rozehnání svých obav, tito lidé je podrobně četli, zkoumali je, a pak tento strach přenesli do přípravy a samotné práce. Takhle, kdyby se jejich nejhorší obavy byly bývaly naplnily, jejich podniky by byly připraveny.

A někdy se samozřejmě naše nejhorší obavy naplní. To je jedna z věcí, která je na strachu tak výjimečná. Jednou za čas mohou naše obavy předvídat budoucnost. Na všechny naše obavy, které naše představivosti vymyslí, se ale připravit nemůžeme. Tak jak můžeme určit rozdíl mezi obavami, kterým stojí za to naslouchat, a těmi ostatními? Myslím, že konec příběhu o velrybářské lodi Essex nám nabízí poučný, leč tragický, příklad. Po mnohém uvažování dospěli muži konečně k rozhodnutí. Vyděšeni z kanibalů se rozhodli vyvarovat nejbližším ostrovům a namísto toho se pustili do delší a daleko náročnější cesty do Jižní Ameriky. Po více než dvou měsících na moři došlo mužům jídlo, tak jak to tušili, a byli stále docela daleko od pevniny. Když byli poslední z přeživších konečně vyzvednuti dvěma projíždějícími loděmi, méně než půlka mužů zůstala naživu, a někteří z nich se uchýlili k své vlastní formě kanibalismu. Herman Melville, který použil tento příběh jako výzkum pro „Bílou velrybu“, o několik let později napsal z pevniny prohlášení „Veškerým utrpením těchto ubohých mužů z lodi Essex mohlo být s největší pravděpodobností zabráněno, kdyby okamžitě po opuštění vraku lodi veslovali rovnou k Tahiti. Ale,“ -- jak řekl Melville -- „děsili se kanibalů.“ Otázka tedy zní, proč se tito muži děsili kanibalů mnohem více než extrémní pravděpodobnosti vyhladovění? Proč byli ovlivněni jedním příběhem více než jiným? Pohledem z tohoto úhlu se z jejich příběhu stává příběh o čtení. Prozaik Vladimir Nabokov řekl, že ten nejlepší čtenář je kombinací dvou velmi odlišných temperamentů, uměleckého a vědeckého. Dobrý čtenář má umělcovu vášeň, ochotu se nechat polapit příběhem. Ale stejně tak důležitě potřebuje čtenář chladnost úsudku vědce, který působí ke zmírnění a komplikování čtenářových intuitivních reakcí na příběh. Jak jsme viděli, muži z Essexu neměli potíže s uměleckou částí. Vymysleli různé děsivé scénáře. Problém ovšem byl, že naslouchali špatnému příběhu. Ze všech vyprávění, které jejich obavy napsaly, odpověděli pouze na ten nejvíce děsný, nejvíce barvitý, na ten, který bylo pro jejich představivosti nejsnazší si zobrazit: na kanibaly. Ale možná, kdyby byli schopni číst své obavy více jako vědci, s chladnějším úsudkem, naslouchali by místo toho méně násilnému, ale o to více pravděpodobnému příběhu, příběhu o hladovění, a mířili by na Tahiti, jak navrhoval Melvillův komentář.

A možná že kdybychom my všichni zkusili číst naše obavy, též bychom byli méně často ovlivněni tím nejvíce obscénním. Možná bychom strávili méně času zabýváním se sériovými vrahy a pády letadel, a více času znepokojením nad nepatrnějšími a pomalejšími katastrofami, kterým čelíme: tichému hromadění plaku v našich tepnách, postupným změnám v našem klimatu. Tak jako ty nejdetailnější příběhy v literatuře bývají často ty nejbohatší, tak také ty nejjemnější obavy mohou být těmi nejpravdivějšími. Správně přečteny, naše obavy jsou úžasným darem představivosti, druhem každodenní jasnozřivosti, způsobem pohlédnutí, jaká budoucnost může být, zatímco je stále čas ovlivnit, jaká vlastně budoucnost nakonec bude. Patřičně přečteny, naše obavy nám mohou nabídnout něco tak vzácného, jako naše oblíbená díla literatury: trochu moudrosti, trochu pochopení a výklad té nejvíce prchavé věci -- -- pravdy. Děkuji. (Potlesk)