Karen Armstrong: Pojďme oživit Zlaté pravidlo

Po léta jsem se cítila bezmocná, neboť jakožto historička náboženství jsem si začala jasně uvědomovat centrální roli soucítění ve všech hlavních světových vyznáních. Každé z nich vyvinulo své vlastní pojetí toho, čemu se říká Zlaté pravidlo. Někdy je vyjádřeno kladně: "K ostatním se chovej vždy tak, jak bys byl rád, aby se chovali k tobě." A stejně důležité je záporné vyjádření: „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ Zahleďte se do svého srdce a odhalte, co vám působí bolest a poté za jakýchkoli podmínek odmítněte působit takovou bolest komukoli dalšímu.

A lidé zdůrazňovali důležitost soucítění nejenom proto, že to dobře zní, ale protože funguje. Lidé zjistili, že pokud budou uplatňovat Zlaté pravidlo, jak řekl Konfucius: "celý den a každý den," ne tedy jako záležitost vykonání jednoho dobrého skutku denně s následným návratem k životu chamtivosti a sobectví, ale jednat tak celý den a každý den, sesadíte sami sebe ze středu vašeho světa, dáte tam druhého a přesáhnete tak sami sebe. A to vás přivádí do přítomnosti toho, čemu se říká Bůh, Nirvána, Ráma, Tao. Něčeho, co jde za nám známou, egem svázanou existenci.

Ale znáte to, častokrát byste ani nepoznali, že toto byl tak ústřední princip náboženského života. Protože až na pár nádherných výjimek se velmi často na setkání zbožných lidí, setkání náboženských vůdců, dohaduje o nesrozumitelných doktrínách, hlásají se slova nenávisti nebo se ostře napadá homosexualita či něco podobného. Často lidé nechtějí být doopravdy soucitní. Občas vídám, když mluvím k shromáždění nábožných lidí, že se jim zračí ve tvářích jistý druh odporu, neboť oni chtějí mít častokrát raději pravdu. A to samozřejmě maří cíl toho jednání.

Teď proč jsem tak vděčná TEDu? Protože mě velice laskavě vzali z mé uspořádané studovny a přivedli do 21. století, čímž mi umožnili hovořit k mnohem, mnohem širšímu publiku, než bych si kdy dokázala představit. Protože cítím naléhavost této otázky. Pokud se nám nepodaří zavést Zlaté pravidlo celosvětově, tedy, že se budeme chovat ke všem lidem, nehledě na to kým a kde mohou být, jakoby byli stejně důležití jako my sami, pochybuji, že budeme moci další generaci předat svět vhodný k životu.

Úkolem naší doby, jedním z velkých úkolů naší doby jak jsem řekla, je budovat globální společenství, kde spolu mohou lidé žít v míru. A víry, které by měly nejvíce přispívat k řešení, jsou místo toho vnímány jako součást problému. A samozřejmě to nejsou pouze zbožní lidé, kteří vyznávají Zlaté pravidlo. Toto je zdroj veškeré morálky, tento představivý akt vcítění, umístění sebe samého do pozice druhého.

A tak se mi zdá, že zde máme volbu. Buďto můžeme zdůrazňovat a upozorňovat na dogmatické a nesnášenlivé aspekty našeho vyznání, nebo se můžeme vrátit k rabínům. Rabín Hillel, starší současník Ježíše, když byl tázán nevěřícím, aby shrnul celé židovské učení ve stoji na jedné noze, řekl: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“

A k rabínům a raným zakladatelům církve, kteří říkali, že jakýkoli výklad písma, který plodí nenávist a pohrdání, je neplatný. A my potřebujeme obnovit takového ducha. A to se nestane prostě jenom tak, když nás ovane duch lásky. Musíme se o to zasadit a my to můžeme dokázat s moderními prostředky komunikace, které se na TEDu prezentují. Již jsem byla nesmírně povzbuzena odezvou všech našich partnerů.

V Singapuru máme skupinu, která se chystá použít Chartu k urovnávání rozkolů nedávno vzniklých v singapurské společnosti, a někteří členové parlamentu ji chtějí zavést také politicky. V Malajsii bude umělecká výstava, kam budou přední umělci brát lidi, mladé lidi, a ukazovat jim, že soucítění leží také v základech veškerého umění. Napříč Evropou muslimské komunity uspořádávají akce a debaty, diskutují centrální roli soucítění v Islámu a ve všech vyznáních.

Zde se to ale nesmí zastavit. Nemůže to skončit sotva to začalo. Náboženské učení, to je v čem jsme se tolik mýlili, když jsme se zaměřovali pouze na víru v nesrozumitelné doktríny. Náboženské učení musí vždy vést k činům. A já mám v úmyslu pracovat na tom do posledního dne. A chci pokračovat se svými partnery ve dvou věcech: vychovávat a podněcovat k soucitnému myšlení. Vychovávat, protože jsme tak nezvyklí soucítit. Lidé si často myslí, že to jednoduše znamená cítit k někomu lítost. Ale samozřejmě nelze pochopit soucítění pokud o něm budete jenom přemýšlet. Musíte tak také činit.

Chci, aby se do toho zapojila i média, protože média hrají zásadní roli v napomáhání odstranění některých stereotypních obrazů, které máme o jiných lidech a které nás jeden od druhého rozdělují. To samé platí u vychovatelů. Ráda bych, aby mládež získala pojetí o dynamičnosti, dynamice a výzvě, kterou představuje soucitný život. A také, že to vyžaduje kritický rozum, a nejen sentimentální pocit.

Ráda bych vyzvala vědce k probádání tématu soucítění v jim vlastních i cizích tradicích. A možná ze všeho nejvíce povzbuzovat vnímavost k nelítostnému mluvení, tedy když lidé mají tuto Chartu, ať už v něco věří či ne, tak se mohou cítit zmocnění ke konfrontaci nelítostných projevů, pohrdavých poznámek svých náboženských vůdců, politických představitelů nebo kapitánů průmyslu. Protože my můžeme změnit svět, máme tu schopnost.

Nikdy bych neuvažovala o vystavení Charty na internet. Byla jsem stále ponořená ve starém světě, kde celý shluk vědátorů sedí společně v místnosti a vydává další tajemné prohlášení. A TED mne uvedl do zcela nového způsobu myšlení a prezentování představ. To je to, co je na TEDu tak úžasného. V této místnosti, všechny ty odbornosti, kdybychom se spojili dohromady, mohli bychom změnit svět. A jistěže se problémy zdají někdy nepřekonatelné.

Ale ještě bych ráda citovala, ukončila to odkazem na britského autora, oxfordského autora, kterého necituji příliš často, C. S. Lewise. Napsal ale věc, která mi zůstala ležet v hlavě od té doby, kdy jsem si ji jakožto školačka přečetla. Je to v knize "Čtyři lásky." Napsal, že rozlišuje mezi erotickou láskou, kdy si jako okouzlení vzájemně dva lidé hledí do očí. A tu porovnal s přátelstvím, kdy dva lidé stojí bok po boku, takřka ramenem na rameni, se očima upřenýma na společný cíl.

Nemusíme se do sebe navzájem zamilovat, ale přáteli se stát můžeme. A o tom jsem přesvědčená. Pocítila jsem to velmi silně během našich menších diskusí ve Vevey, že když se lidé rozličného přesvědčení setkají a pracují pospolu za společný cíl, odlišnosti se vytrácejí. A my se učíme přátelství. A učíme se žít spolu a vzájemně se poznávat. Děkuji vám mnohokrát. (Potlesk)