Julia Sweeney o rezignování na Boha

10. září, ráno mých sedmých narozenin, jsem přišla dolů do kuchyně, kde má máma umývala nádobí a táta četl noviny nebo něco. Tak nějak jsem se demonstrativně objevila ve dveřích a oni řekli: "Hej, všechno nejlepší!" A já na to: "Je mi sedm." A můj táta se usmál a řekl: "No, víš co to znamená, že?" A já řekla: "Jo, budu mít oslavu a dort a dostanu spoustu dárků?" A můj táta řekl: "No, ano. Ale co je důležitější, mít sedm znamená, že jsi dosáhla věku soudnosti a jsi teď schopná udělat jakýkoliv hřích proti Bohu i člověku." (Smích)

Tu frázi "věk soudnosti" jsem už slyšela dříve. Sestra Mary Kevin o tom vykládala ve škole ve druhé třídě. Ale když to řekla, zdálo se, že ta fráze se celá utopila ve vzrušení z příprav na naše první svaté přijímání a naši první zpověď a všichni věděli, že je to všechno ve skutečnosti o bílých šatech a bílém závoji a tak jako tak, nějak jsem nevěnovala moc pozornosti té frázi "věk soudnosti". Tak jsem řekla: "Jo, jo, věk soudnosti. Co že to znamená?" A můj táta řekl: "No, my katolíci věříme, že Bůh ví, že malé děti neznají rozdíl mezi tím, co je správné a co je špatné, ale když je ti sedm, jsi dost stará na to, abys to chápala. Takže, vyrostla jsi a dosáhla jsi věku soudnosti a Bůh si o tobě teď začne vést poznámky a začne tvá stálá evidence." (Smích) A já jsem řekla: "Eh, počkej minutku. Chceš říct, že celou tu dobu, až dodnes, celou tu dobu, co jsem byla tak dobrá, Bůh si toho nevšiml?" A má máma řekla: "No, já jsem si toho všimla." (Smích) A já jsem si pomyslela: "Jak jsem to mohla dřív nevědět? Jak mi to mohlo nedojít, když mi to říkali? To bylo pořád být dobrá, ale nemám za to žádné pořádné uznání. A co je nejhorší, jak jsem si mohla neuvědomit tuto velmi důležitou informaci až do dne, kdy je mi v podstatě k ničemu?" Tak jsem řekla: "No, mámo a táto, co Santa Claus? Totiž, Santa Claus ví, jestli zlobíš, nebo jsi hodný, ne?" A můj táta řekl: „Jo, ale, zlatíčko, myslím, že to je v podstatě jenom mezi Dnem díkůvzdání a Vánoci." A má máma řekla: "Ach Bobe, nech toho. Prostě jí to řekněme. Vždyť je jí sedm. Julie, žádný Santa Claus neexistuje." (Smích) Tohle mě vlastně až tak nerozrušilo.

Moji rodiče měli celý propracovaný příběh o Santa Clausovi: jak mluvili se samotným Santa Clausem a souhlasili, že místo toho, aby Santa doručil naše dárky přes noc, jak to dělal u každé jiné rodiny, kde si mohli otevřít dárky hned během vánočního rána, naše rodina dala Santovi více času. Zatímco jsme byli o vánočním ránu v devět na mši, Santa přicházel k nám domů, ale jenom pokud žádné z nás dětí nevyvádělo. Což ve mně vzbudilo silné podezření. Bylo celkem zjevné, že to ve skutečnosti byli naši rodiče, kteří nám dávali dárky. Totiž, můj táta měl velmi osobitý styl balení dárků a rukopis mé mámy se tak podobal Santovu. Plus, proč by měl Santa šetřit čas tím, že by musel kroužit zpět k našemu domu poté, co už ve všech ostatních byl? Z té hory důkazů se dalo dojít k jedinému zřejmému závěru: naše rodina byla moc zvláštní a ujetá na to, aby ji alespoň Santa Claus přišel navštívit. A mí ubozí rodiče se nás snažili uchránit od hanby, tohoto ponížení ze Santova odmítnutí. Byl tak zábavný, ale taky, co si budeme nalhávat, velmi kritický. Takže zjistit, že žádný Santa Claus neexistuje, byla vlastně svým způsobem úleva.

Odcházela jsem z kuchyně ani ne tak v šoku kvůli Santovi, ale spíše jsem byla zaražená, jak jsem si mohla nevšimnout celého toho věku soudnosti. Pro mě už bylo příliš pozdě, ale možná bych mohla pomoct někomu jinému, někomu, komu by se ta informace hodila. Ten člověk musel splňovat dvě podmínky: musel být dost starý na to, aby byl schopný porozumět celé myšlence věku soudnosti, ale ještě mu nesmělo být sedm. Odpověď byla jasná: můj brácha Bill. Bylo mu šest. No, nakonec jsem našla Billa asi jeden blok od našeho domu na školním hřišti. Byla sobota a on byl docela sám a jen tak kopal balónem o zeď. Běžela jsem k němu a zavolala: "Bille! Právě jsem zjistila, že věk soudnosti začíná, když ti je sedm a pak jsi schopný udělat jakýkoliv hřích proti Bohu a člověku." A Bill řekl: "Takže?" A já jsem řekla: "Takže tobě je šest. Máš celý rok na to, abys udělal, cokoliv chceš a Bůh si toho nevšimne." A on řekl: "Takže?" A já řekla: "Takže? Takže všechno!" A otočila jsem se, abych odešla. Byla jsem na něj tak naštvaná. Ale když jsem vyšla schody, otočila jsem se dramaticky a řekla: "Ach, mimochodem, Bille, žádný Santa Claus neexistuje." (Smích)

Tehdy jsem to nevěděla, ale ve skutečnosti mi 10. září nebylo sedm. Na své 13. narozeniny jsem plánovala se všemi svými kamarádkami pyžamovou párty, ale několik týdnů předtím si mě máma vzala stranou a řekla: "Potřebuji si s tebou promluvit. 10. září nejsou tvoje narozeniny. Jsou 10. října." A já řekla: "Cože?" (Smích) A ona na to: "Poslyš, abys mohla jít do školky, musela jsi mít narozeniny před 15. zářím." (Smích) "Tak jsem jim řekla, že tvé narozeniny jsou 10. září. A pak jsem si nebyla jistá, jestli to tam všem nevyzvoníš, takže jsem ti začala říkat, že tvoje narozeniny jsou 10. září. Ale Julie, tys byla už tak připravená začít školu, zlatíčko. Byla jsi tak připravená." Přemýšlela jsem o tom a když mi byly čtyři, byla jsem už tehdy nejstarší ze čtyř dětí a má máma čekala další dítě. Takže co si já myslím, že ve skutečnosti chtěla říct, bylo, že ona byla tak připravená, ona byla už tak připravená. Pak řekla: "Nelam si s tím hlavu, Julie, každý rok 10. října, když byly tvé narozeniny, ale ty jsi o tom nevěděla, zajistila jsem, abys ten den snědla kus dortu." (Smích) Což bylo utěšující, ale znepokojivé. Má máma slavila mé narozeniny se mnou a zároveň beze mně. Co bylo na této novince tak znepokojivé nebyl fakt, že budu muset změnit datum své pyžamové párty se všemi mými kamarádkami, nejvíce znepokojující bylo, že to znamenalo, že nejsem Panna. Měla jsem obrovský plakát Panny ve svém pokoji a každý den jsem četla horoskop a všechno na mě tak sedělo. (Smích) A tohle znamenalo, že jsem Váha? Tak jsem nasedla na autobus do centra, abych získala nový plakát Vah. Plakát Panny je obrázek krásné ženy s dlouhými vlasy hovící si u nějaké vody, ale na plakátu Vah je prostě jen obrovská váha. To bylo v té době, kdy jsem se začala zakulacovat a zakulacovala jsem se mnohem víc než ostatní holky a upřímně, celá ta představa, že mým znamením je Váha, prostě vypadala hrozivě a depresivně. (Smích) Ale já jsem si pořídila nový plakát Váhy, začala číst svůj nový horoskop pro Váhu a byla jsem ohromená, když jsem zjistila, že to na mě taky totálně sedí.

Až za několik let, když jsem se dívala zpět na celou tu záležitost o věku soudnosti a změně narozenin, mi to došlo: Nebylo mi sedm, když jsem si myslela, že mi je. Měla jsem celý další měsíc, abych dělala cokoliv jsem chtěla, než mě Bůh začne sledovat. Ach, život umí být tak krutý. Jednoho dne ke mě domů přišli dva mormonští misionáři. Žiju nedaleko hlavní třídy v Los Angeles a můj městský blok je, no, je to přirozený začátek pro lidi, kteří chodí ode dveří ke dveřím a nutí lidem nejrůznější věci. Občas přicházejí malé postarší dámy z Církve adventistů sedmého dne a ukazují mi kreslené obrázky nebe. A občas přicházejí teenageři, kteří mi slibují, že se nepřidají ke gangu a nezačnou okrádat lidi, jenom když si od nich koupím předplatné nějakého časopisu. Takže většinou zvonek ignoruji, ale ten den jsem otevřela. A stáli tam dva chlapci, oba okolo 19, oblečení v bílých škrobených košilých s krátkými rukávy, a měli cedulky se jmény, které je označovaly za oficiální zástupce Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Řekli, že pro mě mají zprávu od Boha. A já na to: "Zprávu pro mě? Od Boha?" A oni řekli: "Ano." Vyrůstala jsem na pacifickém severozápadě kolem mnoha lidí z Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a, víte, pracovala jsem s nimi a dokonce s nimi i chodila, ale nikdy jsem tak úplně neznala jejich doktrínu nebo to, co říkají lidem, když jsou na misiích a hádám, že jsem byla tak trochu zvědavá, tak jsem řekla: "Dobře, pojďte dál, prosím." A oni vypadali opravdu potěšeně, protože si myslím, že toto se jim vůbec nestává tak často. (Smích)

Posadila jsem je a donesla jim sklenice vody. OK, mám to. Donesla jsem jim sklenice vody. Nedotýkat se svých vlasů, to je základ. (Smích) Nemůžete přede mě dát video, na kterém jsem, a čekat, že si nebudu upravovat vlasy. (Smích) OK. Takže jsem je posadila, donesla jim sklenice vody a po úvodních zdvořilostech řekli: "Věříte, že vás Bůh celým svým srdcem miluje?" A já jsem si říkala: "No, jasně, že věřím v Boha, ale, víte, nemám ráda to slovo srdce, protože Boha polidšťuje, a také nemám ráda slovo 'jeho', protože mu připisuje pohlaví." Ale nechtěla jsem se s těmi chlapci hádat o sémantice, takže jsem po velmi dlouhé a nepříjemné odmlce řekla: "Ano, ano, věřím. Cítím se velmi milovaná." A oni se podívali jeden na druhého a usmáli se, jako že to byla správná odpověď. A pak řekli: "Věříte, že jsme všichni na této planetě bratry a sestrami?" A já odpověděla: "Ano, věřím. Ano, věřím." A ulevilo se mi, že to byla otázka, na niž jsem mohla odpovědět tak rychle. A oni řekli: "Dobře, pak máme příběh, který bychom vám rádi řekli."

A pak mi vykládali příběh o muži jménem Lehi, který žil v Jeruzalému v roce 600 před naším letopočtem. No, podle všeho byli všichni v Jeruzalémě v roce 600 před naším letopočtem totálně zkažení a špatní. Každičký z nich: muž, žena, dítě, kojenec, plod. A Bůh přišel k Lehimu a řekl mu: "Dej svou rodinu do lodě a já tě odsud odvedu." A Bůh je skutečně vedl. Vedl je do Ameriky. Zeptala jsem se: "Do Ameriky? Z Jeruzaléma do Ameriky na lodi v roce 600 před naším letopočtem? A oni na to: "Ano." (Smích) Vykládali mi, jak se Lehi a jeho potomci množili a množili a že během 600 let se z nich vytvořily dvě velké rasy: Nefité a Lamanité. Nefité byli naprosto, naprosto dobří -- každičký z nich, a Lamanité byli naprosto zkažení a špatní -- každičký z nich skrz naskrz. (Smích)

Poté, co Ježíš zemřel za naše hříchy na kříži, stavil se cestou do nebe v Americe a navštívil Nefity. (Smích) Řekl jim, že pokud všichni z nich zůstanou naprosto, naprosto dobří, každičký z nich, vyhrají válku proti zlým Lamanitům. Ale zjevně to někdo zkazil, protože Lamanitům se podařilo zabít všechny Nefity. Všechny až na jednoho, na chlapíka jménem Mormon, který se schovával v lesích a tak se mu podařilo přežít. Zajistil, aby byl celý tento příběh zapsán v reformovaných egyptských hieroglyfech vyrytých do zlatých tabulek, které potom zakopal nedaleko Palmyry v New Yorku. (Smích) Byla jsem napětím bez sebe. (Smích) Zeptala jsem se: "Co se stalo s Lamenity?" A oni odpověděli: "No, oni se tady v Americe stali Indiány." A já řekla: "Takže vy věříte, že Indiáni jsou potomci skrz naskrz zlých lidí?" A oni řekli: "Ano." Pak mi vykládali, jak tenhle chlapík, Joseph Smith, našel zakopané zlaté tabulky přímo na svém dvorku a také tam našel kouzelý kámen, který dal do svého klobouku, do kterého potom strčil svůj obličej, což mu umožnilo přeložit zlaté tabulky z reformované egyptštiny do angličtiny.

No, v tom okamžiku jsem chtěla těm dvěma chlapcům prostě dát nějakou radu ohledně jejich agitace. (Smích) Chtěla jsem říct: "OK, nezačínejte s tímto příběhem." Totiž, i scientologové ví, že musí nejprve začít s testem osobnosti, než začnou -- (Potlesk) vykládat lidem všechno o Xenu, zlém mezigalaktickém vládci. No, pak se mě zeptali: "Věříte, že Bůh k nám promlouvá skrze své pravé proroky?" A já řekla: "Ne, nevěřím," protože jsem byla tak trochu vyvedená z míry tím příběhem o Lamanitech a bláznivém příběhu o zlatých tabulkách, ale pravdou je, že jsem to moc nepromyslela, tak jsem z toho trochu vycouvala a zeptala se: "Co přesně myslíte pravými? A co myslíte proroky? Mohou jimi být třeba ženy?" A oni řekli: "Ne." A já na to: "Proč?" A oni řekli: "No, protože Bůh dal ženám dar, který je tak úžasný, tak nádherný, že jediný dar, který mu zbyl pro muže, byl dar proroctví." Přemýšlela jsem, co je tím nádherným darem, který dal Bůh ženám. Možná jejich větší schopnost spolupracovat a přizpůsobit se? Větší délka života? Fakt, že ženy bývají mnohem méně násilné než muži? Ale ne, nebyl to žádný z těchto darů. Oni řekli: "No, je to jejich schopnost rodit děti." Já na to: "Ale no tak. Totiž, i kdyby se ženy snažily mít dítě každý rok od doby, kdy je jim 15, až do věku 45 let, za předpokladu, že nezemřou vyčerpáním, pořád to vypadá, že nějaké ženy by měli trochu přebytečného času, aby slyšely Boží slovo." A oni řekli: "Ne." (Smích)

No, už se mi nezdáli tak svěží a šikovní, ale měli ještě něco na srdci. Řekli: "Také věříme tomu, že pokud jste mormonem a žijete v souladu s církví, když zemřete, dostanete se do nebe a budete až na věky se svou rodinou." A já na to: "Bože můj -- (Smích) -- to by pro mě nebyla moc dobrá motivace." (Smích) A oni řekli: "Ah, no, my také věříme, že když jdete do nebe, vaše tělo bude navráceno do nejlepšího původního stavu. Třeba pokud jste ztratila nohu, získáte ji zpátky. Nebo pokud jste oslepla, můžete opět vidět." A já řekla: "Aha, no, já nemám dělohu, protože jsem měla před několika lety rakovinu. Takže to znamená, že pokud bych šla do nebe dostala bych svoji dělohu zpátky?" A oni na to: "Jistě." A já řekla: "Já ji zpátky nechci. Jsem bez ní docela šťastná." Proboha. Co kdybyste měli plastickou operaci nosu a líbilo se vám to tak? (Smích) Nutil by vás Bůh, abyste získali zpátky svůj starý nos? No, pak mi dali Knihu Mormonovu a řekli mi, abych si přečetla tu a tu kapitolu a pak řekli, že se někdy vrátí a podívají se, jak se mi vede. Myslím, že jsem na to řekla něco jako: "Nespěchejte s tím, prosím," a nebo to možná bylo jenom: "Prosím, ne," a oni pak odešli.

OK, takže zpočátku jsem si vůči těm chlapcům připadala celkem povýšeně a byla spokojená se svojí tradičnější vírou. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem k sobě musela být upřímná. Kdyby někdo přišel k mým dveřím a já bych od něj slyšela katolické učení a dogmata úplně poprvé a oni by řekli: "Věříme, že Bůh oplodnil velmi mladou ženu, aniž by mezi nimi došlo k pohlavnímu styku, a fakt, že byla pannou, je pro nás šíleně důležitý -- (Smích) -- a ona měla miminko, které bylo Božím synem." Totiž, myslela bych si, že to je úplně stejně absurdní. Jenom jsem na ten příběh už zvyklá. (Smích) Takže jsem si nemohla dovolit cítit se vůči těm chlapcům povýšeně.

Ale ta otázka, kterou mi položili, když přišli, mi pořád zněla v hlavě: Věřím, že mě Bůh miluje celým svým srdcem? Protože jsem si nebyla úplně jistá, jak odpovědět. Kdyby se mě zeptali: "Cítíš, že Bůh tě miluje celým svým srdcem?" To by pak bylo docela jiné, myslím, že bych odpověděla hned: Ano, ano, cítím to pořád. Cítím Boží lásku, když se trápím a jsem zmatená a cítím, že mě utěšuje a stará se o mě. Boží láska je mým útočištěm, když nerozumím tomu, proč se stalo neštěstí, a cítím Boží lásku, když se s vděčností podívám na všechnu krásu, kterou vidím. Ale od té doby, co mi položili tu otázku se slovem věřit, bylo to tak nějak všechno jiné, protože jsem si nebyla úplně jistá, jestli jsem věřila tomu, co jsem tak jasně cítila.