Přání JR, vítěze TED Prize: Využijme umění k obrácení světa naruby.

Před dvěma týdny jsem byl v mém ateliéru v Paříži, zazvonil mně telefon a ozvalo se, Hej, JR, vyhrál jsi TED Prize 2011. Musíš si něco přát, aby jsi zachránil svět. Nevěděl jsem co dál. Nemůžu zachránit svět, nikdo nemůže. Tenhle svět je v prdeli. Zamyslete se. Máte tu diktátory řídící svět, populace roste po milionech, už nejsou ryby v mořích, Severní pól taje, a loňský vítěz TED Prize řekl, že všichni tloustneme. (Smích) Možná kromě Francouzů. To je jedno. Tak jsem zavolal zpátky a řekl jí, "Amy, podívej, řekni lidem z TED, že prostě nepříjdu. Nemůžu udělat nic pro záchranu světa." Ona řekla, "Hej, JR, tvoje přání není o záchraně světa, ale o jeho změně k lepšímu." "Aha, no dobrá." (Smích) "To je v pohodě." Když vezmu technologie, politika, business mění svět -- ne vždycky v dobrém smyslu, ale mění. Ale co třeba umění? Může umění změnit svět?

Začal jsem když mi bylo 15. A tehdy jsem nemyslel na to, že změním svět; Dělal jsem graffitti -- všude jsem sprejoval moje jméno, město bylo jako moje plátno. Chodil jsem do podchodů v Paříži, na střechy domů s mými kamarády. Pokaždé to byla výprava, bylo to dobrodružství. Byl to náš způsob jak zanechat stopu na společnosti, říct, "Byl jsem tu," na střeše budovy.

Když jsem pak našel levnej foťák v metru, začal jsem zaznamenávat tyhle dobrodružství s kamarády a dal jsem jim pak kopie fotek -- asi takhle velké fotky. Potom když mě bylo 17, začal jsem je nalepovat. A takhle vzniklo moje první expo de rue, což znamená galerie na chodníku. Barevně jsem je zarámoval aby si to lidi nepletli s reklamou. Opravdu, město je ta nejlepší galerie, kterou jsem si mohl přát. Nemusel jsem vytvořit prezentaci a pak ji ukázat galerii a nechat je rozhodnout, jestli jsou moje práce dostatečně dobré, aby je ukázali lidem. Měl jsem propojení přímo s veřejností, na ulicích.

Tak to máme Paříž. Měnil jsem se -- podle míst, kam jsem jel -- název mých výstav. Tohle je na Champs-Elysees. Na tento jsem celkem pyšný. Protože mě bylo pouze 18 let a byl jsem na vrcholu Champs-Elysees. Když pak moje fotky sundali, orámováni tam zůstalo.

(smích)

Listopad 2005: ulice jsou v plamenech. Obrovské vlny výtržností se začaly rozšiřovat do předměstí Paříže. Všichni byli přilepeni k televizi, sledovali znepokojující, hrozivé záběry pořízené z okrajů obytných čtvrtí. Podívejte, tyhle děcka, mimo kontrolu, házející Molotovovy koktejly, útočící na policii a hasiče, rabující všechno možné z obchodů. to jsou kriminálnící, křiváci, nebezpeční lidi -- byli ve svém živlu.

A pak jsem to uviděl -- je to možné? -- moje fotka na zdi, osvětlena díky hořícímu autu -- to jsem tam nalepil před rokem -- nelegálně -- a pořád je tam. Říkám vám, to byly obličeje mých kamarádů. Já je znám. Ne všichni jsou andělé, ale nejsou ani monstra. Bylo to trochu divné vidět ty obrázky a ty oči, které se na mě dívaly skrz televizi.

Tak jsem se tam vrátil s 28 mm objektivem. Byl to jediný, který jsem tehdy měl. Ale s tímhle objektivem. musíte být zhruba 25 cm od té osoby. Takže to můžeš dělat jedině pokud ti důvěřují. Udělal jsem čtyři portréty lidí z Le Bosquet. Dělali hrozivé obličeje aby si udělali srandu sami ze sebe. Potom jsem všude nalepil obrovské plakáty v měšťáckých částech Paříže s jejich jménem, věkem a dokonce adresou těchto kluků. O rok později, tato výstava byla zobrazena před Pařížšskou radnicí. A najednou jsme se dostali z fotek gaunerů, jenž byly zcizeny a přetvořeny médii, na fotky lidí, kteří jsou hrdí na svůj vlastní obraz. Tehdy jsem si uvědomil sílu papíru a lepidla. Může tedy umění změnit svět?

O rok později jsem poslouchal všechny ty zprávy o konfliktu na Středním Východě. Toho času, věřte mi, mluvily pouze o konfliktu mezi Izraelem a Palestinou. Společně s mým kamarádem Marco jsme se rozhodli tam jet, abychom viděli, kdo jsou opravdoví Palestinci a opravdoví Izraelci. Jsou tak rozdílní? Když jsem tam přijeli, šli jsme jen tak na ulici, mluvili jsme s lidmi všude okolo a uvědomili si, že věci se mají trochu jinak, než nám sdělovaly média. Tak jsme se rozhodli udělat portréty Palestinců a Izraelců, kteří dělali ta samá zaměstnání -- taxikář, právník, kuchaři. Řekli jsme jim ať dělají obličeje jako že to myslí vážně. Ne úsměv -- ten toho tolik neřekne, o tom kdo jste a co cítíte. Všichni souhlasili abychom je nalepili jeden vedle druhého. Rozhodl jsem je nalepit v osmi Izraelských a Palestinských městech a na obou stranách zdi. Začali jsme největší nelegální výstavu umění v historii. Nazvali jsme tento projekt Face 2 Face (Tváří v tvář)

Odborníci říkali, "V žádném případě. Tohle lidé nepřijmou. Armáda vás zastřelí a Hamas vás zajme." My na to, "Zkusíme to a uvidíme kam až můžeme zajít." Miluju to, když se mě lidé zeptají, "Jak velká bude moje fotka?" "Bude tak velká, jak váš dům." Když jsme je lepili na zdi, udělali jsme palestinskou stranu. Přijeli jsme a měli jsme pouze žebříky, ale zjistili jsme, že nejsou dostatečně vysoké. A tak místní lidé říkají, "V klidu. Počkejte. Něco vymyslíme." Jeden odešel do kostela Zrození Ježíše a přinesl zpět starý žebřík, který byl tak starý, že možná viděl narození Ježíše. (Smích) Udělali jsme Face 2 Face pouze se šesti kamarády, dvěma žebříky, dvěma kartáči, autem z půjčovny, foťákem a skoro 2000 m2 papíru. Pomáhali nám různí lidé z různých odvětví.

OK, kupříkladu, tohle je Palestina. Jsme právě v Ramallah. Nalepujeme portréty -- teda oba portréty na trhu plného lidí. Lidé se kolem nás začali scházat a ptali se, "Co to tu děláte?" "No, my vlastně děláme umělecký projekt a lepíme fotky Izraelců a Palestinců, kteří mají stejné zaměstnání a tito dva jsou vlastně dva řidiči taxíku." Pak pokaždé následovalo ticho. "Chceš říct, že lepíš portrét Izraelce -- dělajícího obličeje právě tady?" "No, jo, jo, to je součástí toho projektu." A pokaždé když se tohle stalo, jsme se jich zeptali, "A víte tedy který je který?" Většina z nich nevěděla.

(Potlesk)

Dokonce jsme polepili Izraelské vojenské věže a nic se nestalo. Když lepíš obraz, je to jen papír a lepidlo. Lidé to můžou natrhnout, čmárat nebo dokonce počůrat -- některé jsou na to příliš vysoko, uznávám, -- ale lidé na ulici, ti jsou kurátor výstavy. Déšť a vítr je stejně časem strhne. Jejich smysl není tam být napořád. Přesně o čtyři roky později, většina fotek je stále tam. Face 2 Face ukázal, že to, co jsme považovali za nemožné, bylo možné -- a víte co? Dokonce snadné. Nešli jsme za hranice možností, jen jsme ukázali, že jsme dále než si kdokoliv myslel.

Na Středním východě jsem se setkal s místy, kde nebylo mnoho muzeí. Čili jít tímto směrem bylo celkem zajímavé. Tak jsem se rozhodl jít ještě dál a jít na místa, kde nejsou žádná muzea. Když jedete na místa v těchto rozvíjejících se společnostech, ženy jsou pilířem těchto komunit, ale muži jsou stále ti, kteří kontrolují ulice. Měli jsme tedy inspiraci pro tvorbu projektu, kde muži projevují úctu k ženám tím, že vylepují jejich fotografie. Nazval jsem tento projekt Women Are Heroes (Ženy jsou hrdinky) Když jsem poslouchal všechny ty příběhy, kdekoliv jsem byl, nemohl jsem pokaždé pochopit složitost okolností jejich konfliktu a tak jsem jen pozoroval. Někdy jsem neslyšel žádná slova, žádné věty, jen slzy. Vyfotil jsem je a vylepil je.

Projekt Women Are Heroes mě vzal okolo světa. Na většinu míst, které jsem navštívil jsem jel, protože jsem o nich slyšel v médiích. Například v červnu 2008 jsem se díval na televizi v Paříži, když jsem uslyšel o té strašné věci, která se stala v Rio de Janeiro. První slum v Brazílii jménem Providencia. Tři děti -- tři studenti -- byli zajati armádou, protože u sebe neměli doklady. A armáda je vzala, a místo aby je vzala na policejní stanici, tak je vzali do oblasti jejich nepřátel, kde byli rozsekáni na kousky. Byl jsem v šoku. Celá Brazílie byla v šoku. Slyšel jsem, že to byl jeden z nejnásilnějších slumů, protože byl pod kontrolou největšího drogového kartelu. Tak jsem se rozhodl tam jet.

Když jsem přijel -- teda, nebyl jsem v kontaktu s žádnou nevládní neziskovou organizací, protože tam žádná nebyla -- žádná cestovka, neziskovka, nic -- žádní očití svědci. Tak jsme se jen procházeli okolo a narazili jsme na ženu a já jsem jí ukázal moji knihu. A ona říká, "Víš co? My tady toužíme po kultuře. My potřebujeme kulturu tam venku." Tak jsem tam šel a začal jsem s děckama. Udělal jsem jen pár fotek těch děcek, a další den jsme přišli s plakáty a nalepili je. Další den jsem s vrátil a ty plakáty už byly potrhané. Ale to je v pohodě. Chtěl jsem aby věděli, že to umění patří jim.

Potom další den jsem svolal setkání na hlavním náměstí a přišly i některé ženy. Všechny znaly ty tři studenty, kteří byli zabiti. Byla tam jejich matka, babička, nejlepší kamarád. Všichni chtěli vykřičet jejich příběh. Po tomto dni, všichni obyvatelé slumu souhlasili s mým postupem. Udělal jsem víc fotek a začali jsme projekt. Drogoví baroni byli celkem znepokojení, protože jsme tam natáčeli a tak jsem jim řekl, "Víte co? Mně nejde o natáčení násilí a zbraní. Je toho dost v médiích. Co chci ukázat jen neobyčejný život. A vlastně to je to, co jsem viděl okolo v posledních pár dnech." Tohle je opravdy symbolický kus, protože tohle je ten první, který nebyl vidět z města. A taky je to to místo, kde ty tři děcka byly zatčeny, a tohle je babička jednoho z nich. A na těchto schodech, tam pokaždé stávají překupníci a celkem často jsou tam přestřelky. Všichni místní pochopili ten projekt. A pak jsme polepili všechno -- celý kopec.

(Potlesk)

Zajímavé bylo, že novináři se tam nemohli dostat. Opravdu, měli jste to vidět. Museli nás natáčet z opravdu velké dálky a z helikoptéry a měli opravdu dlouhé objektivy, a my jsme se viděli v televizi jak lepíme. A vyvěsili telefonní číslo: "Prosím zavolejte tohle číslo, pokud víte, co se děje v Providencia." Udělali jsme náš projekt a odjeli a tak novináři nic nevěděli. Jak by se teda mohli o tom projektu dozvědět více? Museli jít a najít ty ženy a získat odpovědi od nich. Tak vytvoříš most mezi médii a anonymními ženami.

Pokračovali jsme v cestách. Jeli jsme do Afriky, Sudánu, Sierra Leone, Libérie, Keňy. Ve válkou poznamenaných místech jako Monrovia, lidé přijdou přímo za tebou. Chtějí vědět co máš v plánu. Pořád se mě ptali, "Jaký smysl má tvůj projekt? Jsi z neziskovky? Nebo novinář?" Umění. Jen dělám umění. Některé lidi zajímá, "Proč je to černobílé? Vy ve Francii nemáte barvy? (Smích) Nebo se ptají,"Jsou všichni ti lidi mrtví?" Někteří, kteří tomu projektu rozuměli ho pak vysvětlili ostaním. Slyšel jsem jak někdo říkal chlapovi co tomu nerozumněl, "Víš, ty jsi tu už několik hodin, snažíš se to pochopit, diskutuješ se známými. Během toho jsi ale nepomyslel na to, co budeš zítra jíst. Tohle je umění." Myslím si, že je to lidská zvědavost, která je motivuje aby se zúčastili projektů. A pak se to rozvine. Stane se touhou, potřebou. Na tomto mostě v Monrovii nám bývalý voják rebelů pomáhal lepit potrét ženy, která asi byla znásilněna během války. Ženy jsou vždycky ty první na mušce během války.

Tohle je Kiberia v Keňi, jeden s největších slumů v Africe. Možná jste viděli obrázky z násilností, které vypukly po volbách v roce 2008. Tentokrát jsme zakryli střechy domů, ale nepoužili jsme papír, protože papír nezastaví déšť aby protékal dovnitř domu -- vinyl ale ano. Potom se umění stává užitečným. A tak si ho tam lidé nechali. Víte, to co miluju je, například, když se tam podíváte na to největší oko, pod tím je tam spousta domů. A já jsem tam byl před pár měsíci -- ty fotky tam pořád jsou -- ale jedné chyběl kousek oka. Tak jsem se zeptal lidí co se stalo? "Jo, ten chlápek se přestěhoval." (Smích) Když jsme zakryli ty střechy, jedna žena řekla v žertu, "Teď mě bůh uvidí." Když se podíváte na Kiberu nyní, oči se dívají na vás.

OK, Indie. Před tím než začnu, jen aby jste věděli, pokaždé když někam jedeme, nemáme průvodce, takže se zařizujeme jako komando -- jsme skupina kamarádů, která přijela a zkouší nalepovat na zdi. Ale jsou místa, kde nejde jen tak nalepit něco na zeď. V Indii to bylo nemožné jen tak něco nalepit. Slyšel jsem, že to bylo kvůli zákonu a policisté by nás zatknuli u prvního lepení. Tak jsme se to rozhodli nalepit nabílo, jen bílý papír na zdi. Představte si to, bílí kluci lepí bilé papíry. Lidi přicházeli k nám a ptali se nás, "Hej, co to tu děláte?" "No, víte, my jen děláme umění." "Umění?" Samozřejmě, že byli pěkně zmatení. Ale víte, že Indie má dost prachu na ulicích a když máte hodně prachu, který se zvíří, na bílém papíře jde skoro vidět, že jsou tam lepivá místa, jako když obrátíte nálepku. Tím pádem čím víc prachu, tím lépe se vyobrazí fotka. A tak jsem se během dalších dní jen procházeli a fotografie se objevily samy o sobě. (Potlesk) Děkuji. Tentokrát nás nedostali.

Každý projekt, toto je záběr z Women Are Heroes. (Hudba) OK Z každého projektu uděláme film. A většina co tu vidíte, tohle je kousek z "Women Are Heroes" -- jsou obrázky, fotografie, udělané jedna za druhou. A ty fotky jezdily dokonce i bez nás. (Smích) (Potlesk) Doufám, že když uvidíte ten film, a pochopíte jak je ten projekt rozsáhlý a taky jak se lidé cítili, když uviděli ty fotky. Protože to je velká součást toho. Za každou fotoku je další vrstva. Za každou fotkou je příběh.

Women Are Heroes vytvořil novou dynamiku v každé z těchto komunit a ty ženy si tuto dynamiku udržely i potom, co jsme odjeli. Například jsem udělali knihy --ne na prodej --, které dostal každý z té komunity. Ale aby ji dostali, museli si ji nechat podepsat od jedné z žen. Tohle jsme udělali na většině míst. Vracíme se tam pravidelně. A tak v Providencii, například, ve slumu, máme organizované kulturní centrum. V Kibeře každý rok pokrýváme další střechy. Samozřejmě proto, protože když jsme odjeli, lidé, kteří byli na samém okraji toho projektu říkali,"Hej, a co moje střecha?" Tak jsme se rozhodli přijet i další rok a pokračovat v projektu.

Pro mě opravdu důležitá věc je, že nepoužíváme žádné značky nebo sponzory. Nemusím se tak zpovídat nikomu, jen sobě a mým objektům. (Potlesk) A to je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí na mé práci. Myslím si, že dnes je stejně důležitý výsledek jak to, jak se věci dělají. A to byla pokaždé jistá část mojí práce. A co je zajímavé je ten malý rozdíl mezi obrázky a reklamou. Nedávno jsme pracovali v Los Angeles na dalším projektu. Dokonce jsem byl pozván abych polepil MOCA muzeum. Ale včera radnice volala a řekli, "Podívejte, budeme to muset sundat. Protože by to mohlo být považováno za reklamu, a ze zákona, to musí být odstraněno." Ale řekněte mi, reklama na co?

Lidé, které jsem fotografoval byli pyšní na jejich účast na projektu a na jejich fotografie vylepené v jejich komunitách. Ale v podstatě mě poprosili abych jim dal slib. Řekli mi, "Prosím zařiď, aby náš příběh cestoval s tebou." A já to zařídil. Tohle je Paříž. Tohle je Rio. Na každém místě jsme udělali výstavu s příběhem, a ten příběh cestoval. Takhle porozumíš rozsahu tohoto projektu. Tohle je Londýn, New York. A dnes jsou zde s vámi v Long Beach.

Nedávno jsem začal veřejný umělecký projekt kde již nepoužívám moje práce. Používám Man Ray, Helen Levitt, Giacomelli, práci jiných lidí. Dneska nezáleží jestli je to tvoje fotka nebo ne. Důležité je co děláš s obrázky, význam jaký to má tam, kde je to nalepeno. Například jsem nalepil fotografii minaretu ve Švýcarsku pár týdnů po tom co tam odhlasovali zákon zakazující minarety. (Potlesk) Tento obraz tří mužů s plynovými maskami byl původně pořízen v Černobylu a já jsem ho nalepil v jižní Itálii, kde mafie semtam pohřbí smetí do země.

Svým způsobem, umění může změnit svět. Podstatou umění není změnit svět, změnit praktické věci, ale změnit vnímání věci. Umění může změnit způsob, jakým vidíme svět. Umění může vytvořit podobnost. V podstatě fakt, že umění nemůže měnit věci ho dělá neutrálním místem pro výměnu a diskuzi a tímto umožňuje změnit svět. Když pracuji, setkávám se se dvěma reakcemi. Lidé říkají, "Proč nejedeš do Iráku nebo Afghánistánu. Tam by se opravdu hodily." Nebo, "Jak můžeme pomoci." Předpokládám, že patříte do té druhé kategorie a to je dobře protože pro tento projekt, Vás poprosím aby jste udělali fotky a nalepili je.

Takže moje přání je: (imituje bubnování) (Smích) Přeji si aby jste stáli za tím, na čem vám záleží tím, že se podílíte na globálním uměleckém projektu a společně otočíme tento svět naruby. A tohle začíná právě teď. Ano, všichni tady v místnosti. Všichni co se dívají. Já jsem chtěl aby mé přání, začalo právě teď. Takže téma pro které jste zapálení, člověk, jehož příběh chcete říct nebo dokonce fotky Vás samých -- ukažte za čím si stojíte. Udělejte fotky, portréty, nahrajte je -- řeknu Vám jak -- a já vám pošlu nazpět plakát. Vstupte po skupinách a ukažte věci světu. Všechny detaily najdete na internetové stránce: insideoutproject.net která poběží ode dneška.

Co vidíme, mění to, kdo jsme. Když pracujeme společně, celá věc je mnohem víc než jen součet jednotlivých částí. Já věřím, že společně, vytvoříme něco co si svět zapamatuje. A toto začíná právě teď a záleží to na Vás.

Děkuji.

(Potlesk)

Děkuji.

(Potlesk)